6 C 98/2024

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudcem Mgr. Michalem Polákem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupena titul . Jméno zainteresované osoby 0/0 , titul advokátem Adresa zainteresované osoby 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 o zaplacení částky 89 076 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 39 432 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 13. 4. 2024 do zaplacení z částky 39 432 Kč.

II. Žaloba se zamítá pro částku 49 644 Kč, pro úrok 2 808,12 Kč, pro úrok z prodlení 7 170,47 Kč, pro úrok 21,39 % ročně od 28. 9. 2023 do zaplacení z částky 46 793,63 Kč, pro úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 46 793,63 Kč od 28. 9. 2023 do 12. 4. 2024 a pro rozdíl mezi přiznaným zákonným úrokem z prodlení od a požadovaným zákonným úrokem z prodlení od 13. 4. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 30. 4. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit částku 89 076 Kč s přísl. Tvrdila, že její právní předchůdce společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovanou dne 13. 9. 2021 smlouvu o úvěru č. , číslo, na částku 49 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s úrokem 47 241 Kč a poplatkem za zpracování 1 500 v 21 měsíčních splátkách po 4 784 Kč. Žalovaná neplatila splátky řádně a včas a dluží 46 793,63 Kč na jistině, 7 170,47 Kč na úroku z prodlení a 2 808,12 Kč na úroku, vše ke dni 27. 9. 2023.

2. Podle § 115a o. s. ř. rozhodl soud o žalobě rozsudkem bez jednání na základě listinných důkazů předložených žalobkyní. Žalovaná žádné důkazy nepředložila a k žalobě se nevyjádřila.

3. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). V řízení bylo prokázáno dopisem ze dne 29. 9. 2023, že právní předchůdce žalobkyně oznámil žalované postoupení pohledávky, která je předmětem řízení. Současně byla doložena smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, a proto je žalobkyně oprávněna k podání žaloby.

4. Smlouvou ze dne 13. 9. 2021 č. , číslo, je prokázáno, že společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru částky 49 000 Kč. Žalovaná se zavázala zápůjčku vrátit spolu s úrokem ve výši 47 241 Kč a poplatkem 1 500 Kč za zpracování úvěru v 21 měsíčních splátkách po 4 784 Kč. Smlouva dále obsahuje údaj o RPSN a další náležitosti dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úroková sazba byla vyčíslena v hodnotě 86 % ročně a byla pevná po celou dobu trvání smlouvy.

5. Podle tabulky umoření byl úvěr 49 000 Kč žalované poskytnut dne 13. 9. 2021 a žalovaná uhradila pouze dvě splátky po 4 784 Kč dne 18. 10. 2021 a 18. 11. 2021.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

10. Soud dospěl na základě listinných důkazů k závěru, že v řízení bylo prokázáno poskytnutí úvěru žalované ve výši 49 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu úrokem 47 241 Kč a poplatkem 1 500 Kč. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Jak soud zjistil z Databáze časových řad ARAD (viz Tabulka B1.2: Úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR) uveřejněné na webových stránkách ČNB, činil obvyklý úrok bankovních institucí v době sjednání půjčky 7,59 % p. a. Sjednaný úrok mezi účastníky ve výši 86 % p. a. (v kapitalizované výši 47 241 Kč) tento obvyklý úrok podstatně převyšuje. Byť byla půjčka poskytována nebankovním subjektem, u kterého bývá úroková sazba obecně vyšší s ohledem větší podnikatelské riziko s přihlédnutím k obvyklému okruhu dlužníků, nelze 10 násobný úrok oproti obvyklému považovat za přiměřený ani u nebankovního subjektu. Soud jej proto shledal sjednaným v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. a tedy neplatným ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není však možné tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 580 odst. 1 o. z.

11. Ujednání o úroku je nedílnou obligatorní součástí úvěrové smlouvy a bez takového ujednání by úvěrová smlouva nemohla vzniknout. Nová právní úprava v ust. § 1802 o. z. prakticky kopíruje ust. § 502 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, na základě kterého bylo např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, judikováno, že neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě (vzhledem k povaze takové smlouvy a k jejímu obsahu) neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, neboť úprava obsažená v § 502 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy (§ 41 obč. zák.). Uvedenou judikaturu však nelze v daném případě zcela použít s odkazem na § 576 o. z., který se od § 41 obč. zák. liší v tom, že za neplatnou lze považovat oddělitelnou část smlouvy pouze v případě, že by k právnímu jednání došlo bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Protože žalobkyně je podnikatelkou v oboru poskytování úvěrů a tuto činnost vykonává výhradně za účelem dosažení zisku, nelze v daném případě důvodně předpokládat, že by uzavřela úvěrovou smlouvu bez ujednání o úroku (což úvěrová smlouva ani neumožňuje) nebo s úrokem obvyklým, který poskytují banky. Soud je toho názoru, že za obvyklý bankovní úrok by žalobkyně úvěr neposkytla, protože na nepřiměřeně vysokém úroku je postaven její obchodní model, kdy klienti, kteří plní podmínky úvěru (tj. platí vysoký úrok), generují vysoký zisk, čímž vyvažují ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. Obdobně např. rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 72 C 411/2021-79 ze dne 2. 3. 2022 (přístupný na Aspi). Nelze proto předpokládat, že by k uzavření předmětné smlouvy došlo i bez neplatné části týkající se výše úroku, pokud by rozpoznaly strany neplatnost včas, resp. že by žalobkyně přistoupila na úrok přiměřený. V daném případě si žalobkyně musí být nemravně vysokého úroku vědoma (tedy byla způsobilá rozpoznat nemravnost úroku včas ještě před uzavřením smlouvy) s ohledem na svou podnikatelskou praxi, stávající judikaturu i na množství zamítavých rozsudků, které byly vydány v řízení, v nichž byla účastníkem. Přesto i nadále ve svých smlouvách nemravný úrok požaduje a letitou práci soudů ponechává bez povšimnutí. Navíc si lze stěží reálně představit, že by dlužník žalobkyni při sjednávání smlouvy navrhl, že z důvodu nemravně vysokého úroku zaplatí pouze bankovní úrok a žalobkyně s tímto souhlasila. Jednak jde se o smlouvy adhezní, kde dlužník nemá žádnou možnost do výše úroků a poplatků zasáhnout a pokud by žalobkyni skutečně postačoval pouze obvyklý bankovní úrok, pak by to pod tíhou celé řady zamítavých rozsudků, kdy soudy shledaly její úrok v rozporu s dobrými mravy, již nepochybně promítla do svých smluv. Soud proto shledal smlouvu neplatnou jako celek a v takovém případě je nutno vztahy mezi účastníky vyřešit s odkazem na bezdůvodné obohacení. Nejedná se přitom o neplatnost smlouvy způsobenou nedostatečným posouzením úvěruschopnosti žalované, kdy je podle § 87 odst. 1 věta druhý zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

15. Protože žalobkyně na základě neplatně uzavřené smlouvy poskytla žalované úvěr 49 000 Kč a žalovaná dosud uhradila dvě splátky v celkové výši 9 568 Kč, je žalovaná povinna žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení vrátit 39 432 Kč. V této části soud žalobě vyhověl a ve zbytku ji zamítl, neboť je-li smlouva neplatná jako celek, nevznikl žalobkyni nárok na úrok a další plnění dle smlouvy.

16. Podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši od 13. 4. 2024 do zaplacení z dlužné částky 39 432 Kč. Jelikož splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena a nebyla určena ani dohodou účastníků, je podle § 1958 o. z. dnem splatnosti bezdůvodného obohacení 12. 4. 2024, neboť k tomuto dni byla žalovaná předžalobní výzvou ze dne 28. 3. 2023 vyzvána k úhradě dluhu.

17. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2, § 142a odst. 1 a § 151 odst. 1, 2 o. s. ř. V řízení byla převážně úspěšná žalovaný, protože jí však žádné náklady řízení nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

18. Lhůty ke splnění povinností byly stanoveny třídenní (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).