90 C 5/2020

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Erlebachovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 77 506 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení 61 141,72 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 61 141,72 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, částky 6 726,85 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 57 494,45 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 234 648 Kč.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 11 450 Kč.

1. Předmětem řízení podle žaloby podané dne 26. 2. 2020 byly původně požadavky žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí: a) částku 69 555 Kč (z toho 57 494,45 Kč jako„ původní dlužná jistina“, 10 463,05 Kč jako úrok z úvěru přirostlý ke dni zesplatnění úvěru, dále 998 Kč jako smluvní pokuta a 600 Kč jako náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodů 6.1. a 6.2. níže uvedené smlouvy o úvěru) s úrokem z prodlení z částky 69 555 Kč ve výši 10% ročně od 25. 2. 2020 do zaplacení, b) částku 7 951,32 Kč jako smluvní pokutu, c) úrok z úvěru ve výši 102,09 % ročně z částky odpovídající zbývající„ původní dlužné jistině“ úvěru 57 494,45 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 11. 1. 2019 dosáhne částky 234 648 Kč.

2. Žalobkyně nároky dovozovala ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky 12. 6. 2018, podle níž žalovanému poskytla 13. 6. 2018 úvěr ve výši 70 000 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit se sjednaným úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 166,39 % ročně ve 30 měsíčních splátkách po 6 518 Kč, splatných k 10. dni každého kalendářního měsíce, počínaje červencem 2018. Žalovaný do zesplatnění úvěru (do 30. 10. 2019) zaplatil jen 1 řádnou splátku 6 518 Kč – 10. 7. 2018, dále 13. 8. 2018 uhradil částku 82 000 Kč. Před zesplatněním úvěru vznikl žalobkyni nárok na smluvní pokutu 998 Kč dle bodu 6.1. smlouvy v důsledku prodlení žalovaného s úhradou 14. a 15. splátky, se kterou se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dní (2 x 499 Kč) a na náhradu nákladů vzniklých s prodlením s úhradou splátek č. 14 až 16 - 3 x 200 Kč dle bodu 6.2. smlouvy. K zesplatnění úvěru k 30. 10. 2019 došlo dle smluvní úpravy v bodu 6.3. smlouvy o úvěru automaticky v důsledku prodlení žalovaného v délce 65 dnů se 14. splátkou, splatnou 10. 8. 2019. K datu zesplatnění 30. 10. 2019 se dle bodu 6.4. smlouvy dosud nesplacená jistina 57 494,45 Kč a k ní přirostlé úroky z úvěru k datu zesplatnění (celkem 10 463,05 Kč) staly tzv. novou jistinou úvěru – o výši 67 957,50 Kč. Dle smluvní úpravy v bodě 6.5. smlouvy vznikl žalobkyni nárok na smluvní pokutu po zesplatnění úvěru při nezaplacení této nové dlužné jistiny žalovaným, přičemž žalobkyně ji uplatnila od 1. 11. 2019 a vyčíslila k datu vyhotovení žaloby 25. 2. 2020 na celkovou částku 7 951,32 Kč. Z nové jistiny úvěru o výši 67 957,50 Kč žalobkyně od data vyhotovení žaloby požadovala úrok z prodlení ve výši 10% ročně, a z původní jistiny úvěru ve výši 57 494,45 Kč požadovala úrok z úvěru 102,09 % ročně od 1. 11. 2019 do zaplacení, s omezením na maximální částku 234 648 Kč, resp. po částečném zpětvzetí žaloby v sazbě jen 20% ročně (žalobkyně ve vztahu k názoru, že jde o požadavek oprávněný, poukázala zejm. na zjištění ze zpráv [právnická osoba] (úročení úvěrů v roce 2013 sazbou 13 až 35 % ročně) a [právnická osoba] (18,9% ročně u úvěru 35 000 Kč na 48 měsíců)).

3. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Vzápětí po poskytnutí úvěru, resp. po podání„ žádosti o úplné splacení úvěru a ukončení úvěru“ ze dne 25. 7. 2018 a po vyčíslení nedoplatku ze strany žalobkyně této dne 13. 8. 2018 dlužnou částku totiž zaplatil. Žalobkyně však nepochopitelně považovala vrácenou částku za předplacené splátky a tvrdila, že žádost o ukončení úvěru neobdržela, přičemž případné ukončení smlouvy podmiňovala úhradou další částky 5 681 Kč. Tento požadavek, tím spíše požadavek žaloby, považuje žalovaný za nemravný. Předčasné splacení úvěru a žádost„ o úplné splacení a ukončení úvěru“ zařizoval žalovaný prostřednictvím [právnická osoba], o předčasném splacení úvěru jednal i s obchodní zástupkyní žalobkyně, jejíž jméno si nepamatuje.

4. Žalobkyně nesporovala přijetí částky 82 000 Kč dne 13. 8. 2018 od žalovaného, avšak popírala obdržení žádosti o předčasné splacení úvěru. Tím nebyly splněny podmínky pro takové splacení úvěru, upravené v bodě 5.2 až 5.4 smlouvy o úvěru, žalobkyně tudíž uvedenou platbu postupně započítala na jednotlivé splátky úvěru dle splátkového kalendáře. Když se žalobkyně až v srpnu 2019 dozvěděla, že platba 82 000 Kč byla projevem úmyslu žalovaného předčasně úvěr splatit, vyšla žalovanému vstříc a korespondencí z 10. 9. 2019 vyčíslila žalovanému zbývající částku 5 681 Kč (dlužnou jistinu 4 999,04 Kč a 681 Kč jako poplatek za předčasné splacení) a vyzvala jej k úhradě do 30. 9. 2019, nicméně žalovaný tuto částku neuhradil.

5. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby před prvním jednáním, odvíjející se od stanoviska žalobkyně, že její požadavek na úrok z úvěru je oprávněný alespoň co do sazby 20% ročně, soud usnesením ze dne 2. února 2021, č. j. 90 C 5/2020-90 zastavil řízení v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 413,28 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 413,28 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, dále částky 1 224,47 Kč (část ze smluvní pokuty vyčíslené původně na 7 951,32 Kč) a úroku z úvěru ve výši 82,09 % ročně z částky 57 494,45 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení.

6. V závěrečném návrhu žalovaný prezentoval ochotu zaplatit žalobkyni maximálně 5 700 Kč, byť i tento nárok (resp. částku 5 681 Kč, vyčíslenou v korespondenci žalobkyně ze dne 10. 9. 2019) považuje za neoprávněný; žalobkyně však s takovým řešením sporu nesouhlasila.

7. Ve smyslu § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) mohl soud vzhledem ke shodným tvrzením účastníků vzít za svá skutková zjištění okolnosti uzavření předmětné úvěrové smlouvy (s detailními zjištěními o jejím obsahu – viz dále odst. 9 až 15 odůvodnění rozsudku), poskytnutí částky úvěru 70 000 Kč žalovanému ze strany žalobkyně a úhrada dvou plateb ze strany žalovaného – 10. 7. 2018 ve výši 6 518 Kč a 13. 8. 2018 ve výši 82 000 Kč.

8. Z provedených důkazů zjistil soud následující skutkové okolnosti.

9. Ze smlouvy o úvěru (číslo návrhu i smlouvy [číslo]; dále jen„ Smlouva o úvěru“ nebo jen„ Smlouva“) a z oznámení žalobkyně ze dne 14. 6. 2018 o schválení úvěru ke smlouvě předešle uvedeného čísla (listina žalobkyně adresovaná žalovanému na adresu [adresa žalovaného] adresa žalovaného, fakticky žalovanému doručená na adrese [adresa žalovaného]) vzal soud za prokázané, že ke dni 13. 6. 2018 byla mezi účastníky sjednána smlouva označená jako o úvěru, výslovně s odkazem na úpravu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na základě ní se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 70 000 Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, činila 195 540 Kč. Doba trvání úvěru pro případ řádného a včasného plnění byla sjednána na 30 měsíců, přičemž výše měsíční splátky byla určena na 6 518 Kč se splatností k 10. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, kdy byl úvěr vyplacen, konkrétně od července 2018. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 166,39 % ročně a dohodnuta jako pevná na celou dobu splácení úvěru. RPSN byla sjednána na 168,64 %.

10. Podle bodu 4.

2. Smlouvy úrok zahrnutý do každé splátky odpovídal úroku přirostlému k jistině úvěru k poslednímu dni splatnosti dané splátky; postupně se tak měnil poměr mezi splátkou jistiny a úroku, když konkrétní výše obou složek splátky byla uvedena ve splátkovém kalendáři zasílaném společně s oznámením o schválení úvěru (pozn. soudu – viz předchozí odstavec, oznámení ze 14. 6. 2018, jakož i odst. 17 odůvodnění). Z bodu 4.

5. Smlouvy vyplývalo, že jestliže klient neurčil jinak, započítávaly se platby na jednotlivé pohledávky žalobkyně v pořadí: jednotlivé splátky v pořadí od nejdříve splatné (a to nejprve na splatné splátky a následně na splátky nesplatné), následně na pohledávky na náhradu nákladů dle bodu 6.

2. Smlouvy, na smluvní pokuty v pořadí dle jejich splatnosti a následně na další pohledávky žalobkyně podle jejího určení. Nepostačovala-li platba k úhradě celé splátky, měla být použita nejdříve na úhradu úroku tvořícího součást dané splátky a následně na úhradu jistiny tvořící součást takové splátky. Po zesplatnění úvěru měly být platby (neurčil-li klient jako plátce) započítávány nejdříve na tzv. novou jistinu úvěru (a nejprve na úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru tvořící součást nové jistiny úvěru, po jejich úplném uhrazení na původní jistinu úvěru zahrnutou do nové jistiny úvěru).

11. Článkem 5. Smlouvy bylo upraveno právo na předčasné splacení úvěru a právo žalobkyně na náhradu vzniklých nákladů. Stanoveno bylo, že klienti jsou oprávněni úvěr kdykoliv po dobu jeho trvání předčasně zcela nebo z části splatit, přičemž na předčasné splacení se výslovně považovalo splacení jistiny úvěru před sjednanou lhůtou splatnosti dané splátky (čl. 5 Smlouvy). V následujících článcích 5.2. – 5.

5. Smlouvy byl blíže upraven postup při mj. úplném předčasném splacení úvěru, a to mimo jiné povinnost klienta, který hodlá celý úvěr předčasně splatit, svůj záměr s dostatečným předstihem oznámit věřiteli, přičemž toto oznámení mělo platnost 30 kalendářních dnů ode dne doručení věřiteli a po uvedenou dobu bylo lze splatit celý úvěr. Po doručení oznámení mělo následovat do 15. dnů sdělení věřitele klientovi, které by obsahovalo částku nutnou k úhradě tak, aby došlo k předčasnému splacení celého úvěru.

12. V bodě 6 Smlouvy o úvěru byly upraveny důsledky prodlení klientů. Při prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů vznikla žalovanému dle bodu 6.1. povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, toto právo nevznikalo žalobkyni po případném zesplatnění úvěru a veškerý souhrn takových smluvních pokut mohl činit maximálně 2 999 Kč. Splatnost uvedených pokut nastávala 10 dnů ode dne vzniku povinnosti k zaplacení dané smluvní pokuty (pozn. soudu, tj. zjevně 41. den prodlení s tou kterou splátkou). Dle bodu 6.2. vzniklo žalobkyni v případě prodlení žalovaného s úhradou kterékoli splátky v délce 15 dnů právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, a to 200 Kč ke každé splátce.

13. Podle bodu 6.3. písm. b) Smlouvy o úvěru došlo automaticky k zesplatnění úvěru, jestliže se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů, tj. k tomuto dni („ den zesplatnění úvěru“) se staly okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru přirostlé k uvedenému dni, veškeré smluvní pokuty a veškeré náhrady nákladů dle bodu 6.

2. Smlouvy o úvěru. Žalobkyně byla povinna před zesplatněním úvěru vyzvat k uhrazení dlužné splátky a poskytnout žalovanému k tomu lhůtu alespoň 30 dnů.

14. Dle bodu 6.

5. Smlouvy o úvěru vznikla žalovanému povinnost zaplatit další smluvní pokutu, a to jestliže po zesplatnění úvěru nezaplatil tzv. novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru. Smluvní pokuta činila 0,1% z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího zaplacení.

15. Podle bodu 2.

2. Smlouvy o úvěru bylo ujednáno, že úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, výslovně i po zesplatnění úvěru. Zároveň bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna na úrocích za poskytnutí úvěru, které přirostou po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 234 648 Kč jako v částce, odpovídající 120% tzv. celkové částky, kterou měl žalovaný zaplatit podle části A) Smlouvy o úvěru (viz odst. 6 odůvodnění, činila 195 540 Kč, evidentně složená z poskytnutého úvěru 70 000 Kč a sjednaného úroku za dobu trvání úvěru 30 měsíců).

16. Z dalších listin soud zjistil, že před uzavřením Smlouvy o úvěru byla prověřována úvěryschopnost žalovaného. Plyne to z výpisu záznamů z registru dlužníků„ [příjmení]“ ohledně žalovaného, vyhotoveného dne 12. 6. 2018, dále z výpisu z jeho účtu u [anonymizováno] [číslo] který byl žalobkyni předložen pro období května a června 2018 a zahrnoval i příchozí platbu mzdy 23 233 Kč, resp. 23 989 Kč od zaměstnavatele [právnická osoba], dále je to zřejmé z výplatních pásek žalovaného, obdržených od tohoto zaměstnavatele za období května a června 2018, ze zprávy mobilního bankovnictví pro žalovaného, z prohlášení žalovaného ze dne 12. 6. 2018 ohledně jeho poměrů, ze smlouvy uzavřené mezi žalovaným a [anonymizována dvě slova] o vedení účtu pro žalovaného [číslo] z pracovní smlouvy uzavřené 5. 9. 2017 mezi uvedeným zaměstnavatelem a žalovaným, jakož i z dohody o změně pracovní smlouvy (zvýšení částky hodinové mzdy) ze dne 1. 2. 2018, a konečně z formuláře„ hodnocení klienta“, v němž žalovaný detailně vyplnil údaje o své osobě (pravidelný čistý měsíční příjem 22 500 Kč, splátky úvěru 565 Kč, náklady na bydlení, dopravu, životní minimum – celkem 6 010 Kč, údaje o zaměstnavateli, o tom, že žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů, nežije s partnerkou ve společné domácnosti atd.). Žalovanému byly při uzavření Smlouvy o úvěru také poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru včetně údajů o výpůjční úrokové sazbě.

17. Ze splátkového kalendáře Smlouvy o úvěru soud zjistil, že sjednaných 30 měsíčních splátek bylo rozčleněno do období se splatností počínaje 10. 7. 2018 a konče 10. 12. 2020, splátka vždy činila měsíčně 6 518 Kč, přičemž splátka úroku počínala u 1. splátky na částce 5 955,24 Kč, splátka jistiny na částce 562,76 Kč, a dále se poměr mezi částkou připadající na úrok a částkou připadající na jistinu u každé následující splátky zvyšoval ve prospěch jistiny.

18. Výpisem z účtu žalobkyně u [právnická osoba] – č. [bankovní účet] bylo prokázáno, že žalovanému ke dni 13. 6. 2018 byla poukázána částka 70 000 Kč na jeho účet č. [bankovní účet] pod VS odpovídajícím číslu předmětné Smlouvy o úvěru ([číslo]). Ostatně, výplata úvěru ve výši 70 000 Kč žalovanému nebyla mezi účastníky sporná.

19. Z karty klienta – žalovaného, ztotožněné číslem předmětné Smlouvy o úvěru ([číslo]) soud zjistil, že žalovaný uhradil 6 518 Kč dne 10. 7. 2018. Splátku shodné výše splatnou k 10. 8. 2018 v den splatnosti nehradil, nicméně 13. 8. 2018 byla žalobkyni poukázána prostřednictvím [anonymizována tři slova] částka 82 000 Kč. Žalobkyně tuto částku zaúčtovala postupně na úhradu druhé až třinácté splátky po 6 518 Kč, a ještě na částečnou úhradu čtrnácté splátky splatné 10. 8. 2018, z níž považovala za uhrazenou částku ve výši 3 784 Kč. V kombinaci se zjištěními soudu učiněnými ze splátkového kalendáře je patrné, že žalobkyně považovala ve čtrnácté splátce uhrazenou jen část úroku z úvěru (ten měl dle tohoto kalendáře činit 4 891,33 Kč), neuhrazená byla dle žalobkyně celá splátka jistiny 1 626,67 Kč.

20. Z listiny„ žádost o úplné splacení a ukončení úvěru“ bylo soudem zjištěno, že ji k 25. 7. 2018 podepsal žalovaný, určena byla žalobkyni výslovně ve vztahu k úvěru [číslo] (předmětný úvěr), přičemž obsahovala žádost o úplné splacení tohoto úvěru a zaslání potvrzení o zaplacení úvěru poštou na adresu [adresa žalovaného]. Žalovaný požádal o zaslání případného přeplatku na účet č. [bankovní účet] (tj. účet ohledně kterého v rámci hodnocení klienta prokazoval žalobkyni smlouvu o vedení účtu a příchozí platby své mzdy před uzavřením Smlouvy). Ze zprávy [anonymizována tři slova] z 9. 11. 2020 má soud za prokázané, že žalovanému byl tímto subjektem dne 10. 8. 2018 poskytnut úvěr [číslo] na částku 195 000 Kč, přičemž část čerpání úvěru v rozsahu 82 000 Kč byla provedena výplatou na účet v [anonymizováno] bance (zjevně účet žalobkyně). S uvedeným subjektem jako obchodní zástupce spolupracoval [jméno] [jméno], narozen [datum]. Z jeho výsledku, co by svědka soud zjistil, že žalovaného při výslechu poznal, pamatuje si jej z jednání o refinancování úvěru žalovaného, avšak nevybaví si podrobnosti vyjma toho, že žalovaný u svědka jednal i za přítomnosti své partnerky. Obecně svědek nečinil při refinancování úvěrů za pomoci [anonymizována tři slova] za klienty jednání ve vztahu k jejich věřitelům, výjimkou mohly být situace např. imobility klienta. Nevybaví si, zda v případě žalovaného za něj něco vůči jeho věřiteli vyřizoval.

21. Emailovou korespondencí z 11. 9. 2019 bylo prokázáno, že [jméno] [příjmení] za žalobkyni sdělovala žalovanému, že žalobkyně sice 13. 8. 2018 ve vztahu [číslo] obdržela částku 82 000 Kč, nikoliv však písemnou žádost o předčasné splacení, proto byla přijatá částka použita na úhradu měsíčních splátek a předčasnému splacení či vyčíslení částky pro nutné předčasné splacení nedošlo. Prezentovala však ochotu žalobkyně přes nedodržení podmínek pro předčasné splacení jít žalovanému vstříc tak, že propočtením k datu 13. 8. 2018, kdy byla částku 82 000 Kč obdržena, dospěla žalobkyně k tomu, že k ukončení předmětné smlouvy je povinností žalovaného uhradit ještě 5 681 Kč, a to do 30. 9. 2019, jinak mu zůstává zachována povinnost provádět měsíční splátky. Vedle toho žalobkyně korespondencí z 10. 9. 2019 žalovanému sdělila, že částka 5 681 Kč představuje dlužnou jistinu úvěru 4 999,04 Kč a poplatek za předčasné splacení úvěru 681 Kč.

22. Listinami z 10. 9. a 30. 10. 2019 bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného na doručovací adrese ([obec a číslo]) k zaplacení dlužných splátek, a to nejprve 14. a 15., splatných 10. 8. 2019 a 10. 9. 2019, posléze také 16. splátky splatné 10. 10. 2019 ve vztahu k předmětné Smlouvě o úvěru. Žalobkyně zároveň žalovaného v obou přípisech upozornila na možnost zesplatnění celého úvěru a na to, že jí již vznikl (k datu druhé z výzev) nárok na náklady účelně vynaložené k vymáhání, a to 200 Kč u každé splátky, se kterou se žalovaný ocitne v prodlení v délce 15 dnů, a na smluvní pokutu celkem 998 Kč v souvislosti s prodleními žalovaného se dvěma splátkami v délce 30 dnů.

23. Korespondencí z 30. 10. 2019 žalobkyně oznámila žalovanému na doručovací adrese, že u předmětné Smlouvy o úvěru došlo v důsledku prodlení s úhradou splátky o délce 65 dní uvedeným 65. dnem v souladu se Smlouvou k zesplatnění úvěru. Žalovaného vyzvala k zaplacení částky 69 555 Kč (šlo o zbývající dlužnou jistinu 57 494,45 Kč, o úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění 10 463,05 Kč, o neuhrazené smluvní pokuty 998 Kč a o 600 Kč jako náhradu nákladů vzniklých s prodlením žalovaného).

24. Korespondencí z 6. 2. 2020 vyzvala žalobkyně žalovaného k plnění peněžitých částek de facto tak, jak jsou uvedeny v prvním odstavci odůvodnění rozsudku, s odkazem na předmětnou Smlouvu o úvěru; šlo zároveň o předžalobní výzvu. Podle podacího archu byla zásilka žalovanému odeslána 7. 2. 2020.

25. K obvyklé úrokové sazbě, poskytované bankami v místě bydliště žalovaného jako dlužníka v době uzavření Smlouvy o úvěru, resp. ve třetím čtvrtletí roku 2018, případě v srpnu 2018 soud neučinil skutkové zjištění z důkazu předloženého žalobkyní – totiž ze zprávy [právnická osoba], datované 19. 9. 2018, jelikož se týkala úrokové sazby za období ledna 2013, tj. v době více než 5 let před uzavřením předmětné Smlouvy. Zjištění nebylo učiněno ani ze zprávy [právnická osoba], vyhotovené v 28. 8. 2018, jelikož z ní nebylo zřejmé, jakého období se údaj o obvyklém úročení v rozmezí 15- 35 % týkalo. Soud využil zpráv některých bankovních ústavů, které získal z projednávání obdobné věci téže žalobkyně pod sp. zn. 90 C 60/2019, neboť se rovněž týkaly nezajištěného spotřebitelského věru, a to jen s dvouměsíčním rozdílem oproti uzavření předmětné Smlouvy. Ze zprávy [právnická osoba] soud zjistil, že ve 3. čtvrtletí roku 2018 byly u spotřebitelských splátkových úvěrů (tj. v pevné výši a jednou čerpané, s pevně stanoveným počtem měsíců) sjednávány úrokové sazby v rozpětí od 5,9% do 20% ročně, když úroková sazba byla určena individuálně v okamžiku schválení žádosti a byla výsledkem kombinace doby splatnosti, výše poskytované částky a dosaženého scóre klienta. Ze zprávy [anonymizováno] soud zjistil, že v srpnu 2018 byla u úvěru na 30 měsíců v brandu [anonymizováno] smluvní úroková sazba 8,9%, resp. 6,7% ročně v případě, že si klient k bance převedl i platební styk, v brandu PS 7,9 % ročně standardně a 6,7% ročně v případě, že si klient převedl k bance platební styk. Ze zprávy [anonymizována dvě slova] soud zjistil, že nezajištěný spotřebitelský úvěr se splatností 30 měsíců by tato banka v srpnu 2018 poskytla s úrokovou sazbou v rozmezí od 7,9 do 27,9% ročně – po individuálním posouzení rizik a úvěryschopnosti žadatele. Konečně ze zprávy [obec] [anonymizováno] má soud za prokázané, že tato by k nezajištěnému spotřebitelskému úvěru se splatnostní po dobu 30 měsíců přiřadila v srpnu 2018 úrok ve výši 13,4% ročně.

26. Při právním hodnocení vzal soud v úvahu následující zákonná ustanovení. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 580 odst. 1 o. z. právní jednání je neplatné, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídle dlužníka v době uzavření smlouvy. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s jiným jinak jedná. Podle § 1810 o. z. se ustanovení tohoto oddílu (pozn. soudu – tj. ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem) použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Podle § 1812 odst. 2 o. z. se nepřihlíží k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Dle § 117 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) je spotřebitel oprávněn spotřebitelský úvěr zcela nebo zčásti splatit kdykoliv po dobu trvání spotřebitelského úvěru. V takovém případě má spotřebitel právo na snížení celkových nákladů spotřebitelského úvěru o výši úroku a dalších nákladů, které by byl spotřebitel povinen platit v případě, kdy by nedošlo k předčasnému splacení spotřebitelského úvěru. Podle § 117 odst. 2 ZoSÚ pro případ předčasného splacení spotřebitelského úvěru má věřitel právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vzniknou v souvislosti s předčasným splacením. Podle § 117 odst. 4 (věty první a druhé) ZoSÚ nesmí výše náhrady nákladů podle odstavce 2 přesáhnout 1 % z předčasně splacené části celkové výše spotřebitelského úvěru, přesahuje-li doba mezi předčasným splacením a sjednaným koncem spotřebitelského úvěru 1 rok. Není-li tato doba delší než jeden rok, nesmí výše náhrady nákladů přesáhnout 0,5 % z předčasně splacené části celkové výše spotřebitelského úvěru.

27. Po provedeném dokazování soud skutkově uzavřel, že mezi účastníky byla sjednána písemná Smlouva o úvěru, datovaná ze strany žalovaného 12. 6. 2018, přijatá žalobkyní 13. 6. 2018, a to s detailní úpravou práv a povinností podrobně uvedenou ve skutkových zjištěních v odstavcích 9 až 17 odůvodnění rozsudku. Faktické poskytnutí celkové výše úvěru 70 000 Kč žalovanému nebylo mezi účastníky sporné, navíc jej žalobkyně prokázala výpisem z úvěru u [právnická osoba] [bankovní účet] k datu 13. 6. 2018. Počínaje následujícím měsícem červencem, a to vždy k 10. dni jednotlivého kalendářního měsíce, tj. počínaje 10. 7. 2018 měl žalovaný dle Smlouvy o úvěru splácet měsíčně 6 518 Kč, zahrnujících jednak úrok z úvěru přirostlý z dlužné jistiny ke dni splatnosti každé ze splátek (dle bodu 4.

2. Smlouvy), jednak i splátku jistiny (zjištění ze splátkového kalendáře připojeného k oznámení žalobkyně o schválení úvěru). První splátku žalovaný uhradil včas 10. 7. 2018, splátku splatnou 10. 8. 2018 včas nehradil, avšak již dne 13. 8. 2018 zaplatil celkem 82 000 Kč.

28. Soud shledal dle § 580 o. z. a § 576 o. z. neplatnost části Smlouvy o úvěru v ujednání o výši úroku z úvěru, a to pro rozpor výše sjednaného úroku (166,39 % ročně) s dobrými mravy. Uvedený úrok je mnohonásobkem běžné úrokové sazby, požadované v době uzavření Smlouvy o úvěru bankami (viz zjištění v odst. 25 odůvodnění), přitom takto výraznou výši úroku z úvěru nelze obhajovat ani okolností, že žalobkyně není bankovní institucí a že úvěr byl žalovanému poskytován bez zajištění, tudíž úvěrový vztah byl pro žalobkyni rizikovější.

29. Při právním hodnocení neplatnosti části Smlouvy o úvěru, a to pokud jde o úrok z úvěru, stanovil soud adekvátní úročení úvěru podle § 1802 o. z. tak, že ze zjištění učiněných ze zpráv výše uvedených bank, pokud byly fakticky pro období srpna, resp. ve třetím čtvrtletí 2018 (neboť jde o dobu bezprostředně se blížící datu uzavření Smlouvy) v parametrech obdobného úvěru soudu sděleny (odst. 25 odůvodnění), aritmetickým průměrem dopočetl úrokovou sazbu ve výši 13% ročně. Konkrétně vzal soud v úvahu, že u [právnická osoba] šlo o úrok 13,4% ročně, u [anonymizováno] (zprůměrováno ze všech ve zprávě této banky uvedených sazeb) šlo o 7,55% ročně, u [právnická osoba] šlo v průměru o 17,9% ročně a u [jméno] [příjmení] bank v průměru 12,95% ročně. Matematickým průměrem z těchto úrokových sazeb a zaokrouhlením na celá čísla pak soud stanovil obvyklou úrokovou sazbu ve smyslu § 1802 o. z. na 13% ročně. Soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, která byla založena na odlišení úroků požadovaných bankami a požadovaných nebankovními poskytovateli úvěrů, mezi které patří i žalobkyně. Taková odlišnost především nevyplývá z výše citovaného ust. § 1802 o. z., které jednoznačně stanoví, že není-li úrok, jenž má být hrazen např. dlužníkem z úvěrového vztahu, stanoven právním předpisem (přičemž takový předpis dosud zákonodárcem přijat nebyl), pak má dlužník povinnost platit obvyklé úroky požadované výslovně bankami, nikoli jinými subjekty. Zohlednění osoby úvěrujícího odlišného od banky tedy není na místě, což ostatně bylo již i judikováno (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).

30. Výše uvedené závěry o tom, že žalobkyně mohla po žalovaném požadovat úrok z úvěru pouze ve výši 13% ročně, se pak musí promítnout do vyčíslení celkových nároků žalobkyně, a to již v průběhu trvání úvěrového vztahu.

31. Žalovanému byl poskytnut úvěr dne 13. 6. 2018 ve výši 70 000 Kč. Do zaplacení první splátky žalovaným 10. 7. 2018 tedy k jistině přirostl úrok při sazbě 13% ve výši 698,10 Kč. Žalovaný uhradil 6 518 Kč, z toho je třeba započítat částku 698,10 Kč na úrok, proto 5 819,90 Kč připadlo na jistinu, která se snížila na 64 180,10 Kč.

32. Od 11. 7. 2018 do další úhrady 13. 8. 2018 ke zbylé jistině 64 180,10 Kč přirostl úrok v sazbě 13% ročně, tj. 777,20 Kč. Uvedeného dne 13. 8. 2018 žalovaný uhradil 82 000 Kč, z toho je třeba započítat částku 777,20 Kč na úrok, proto 64 187,10 Kč připadlo na jistinu, která tím byla zcela uhrazena. Nad rámec toho žalovaný k uvedenému datu žalobkyni poskytl částku 17 042,70 Kč.

33. Žalovaný v řízení sice jednoznačně neprokázal, že by žalobkyni fakticky doručil žádost ze dne 25. 7. 2018 o úplné splacení a ukončení předmětného úvěru, jelikož soudu předložil pouze takto vyhotovenou žádost, neoznačil však důkaz k prokázání skutečného doručení takové žádosti žalobkyně. Okolnost doručení žádosti nebyla prokázána ani výslechem svědka [jméno], který si pamatoval pouze jednání s žalovaným o refinancování úvěru prostřednictvím [právnická osoba] [anonymizováno], nikoli však odeslání této žádosti žalobkyni ani to, zda za žalovaného vůči žalobkyni jako jeho věřitelce činil nějaké právní jednání. Soud je však přesvědčen, že neprokázání doručení žádosti o úplné splacení úvěru a vrácení případného přeplatku na účet žalovaného by bránilo účinnému předčasnému splacení úvěru ze strany žalovaného. Je třeba vzít v úvahu, že ZoSÚ jednoznačně zakotvuje v § 117 odst. 1 právo spotřebitele kdykoliv po dobu trvání spotřebitelského úvěru splatit spotřebitelský úvěr zcela nebo zčásti. Zákonnou úpravou není toto právo u spotřebitelského úvěru jakkoli vázáno na oznámení spotřebitele ohledně úmyslu předčasného splacení vůči věřiteli. Ve smyslu § 1812 odst. 2 o. z. se nepřihlíží k ujednáním, která se odchylují od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele. Soud má za to, že ustanovení § 117 odst. 1 ZoSÚ jsou výslovně stanovená na ochranu spotřebitele, neboť zakotvují jeho jednoznačné právo kdykoliv během trvání spotřebitelského úvěru tento úvěr zcela nebo zčásti uhradit. Ostatně, tomuto zákonnému pojetí korespondovalo smluvní ujednání v článku 5.1. (druhá věta) Smlouvy, podle kterého se za předčasné splacení úvěru považuje splacení jistiny úvěru před sjednanou lhůtou splatnosti dané splátky, když žalovaný před splatností 3. splátky jistinu úvěru (tehdy 64 187,10 Kč) jednoznačně uhradil. Pokud však dále ve smluvních podmínkách koncipovaných žalobkyní v článku 5.2. – 5.

4. Smlouvy bylo toto právo na předčasné splacení de facto podmíněno předchozím oznámením spotřebitele o úmyslu předčasného splacení, pak v takové podmíněnosti soud shledává ujednání, které se oproti citovanému ustanovení § 117 odst. 1 ZoSÚ odchyluje od zákonných ustanovení stanovených k ochraně spotřebitele (pozn. soudu – ani ust. § 117 odst. 5 ZoSÚ, týkající se ovšem jen úvěru na bydlení, neupravuje povinnost spotřebitele vedle faktického předčasného splacení úvěru ještě zvlášť úmysl splacení sdělovat poskytovateli úvěru, nýbrž jen informační povinnost poskytovatele ve vztahu k spotřebiteli, který takový úmysl (prozatím bez faktického splacení úvěru) poskytovateli sdělí). K ujednání Smlouvy v článcích 5.2. až 5.4. o povinnosti žalovaného oznámit úmysl předčasného splacení úvěru proto soud nepřihlížel. I bez prokázání faktického doručení žádosti žalovaného z 25. 7. 2018 o předčasné splacení úvěru má soud za to, že učinění platby 82 000 Kč dne 13. 8. 2018 (byť bez předchozího vyčíslení nároků žalobkyně, o kterém se v řízení zmiňoval v úvodních tvrzeních žalovaný, avšak takové vyčíslení neprokázal) bezpochyby prezentovalo záměr žalovaného k úplnému předčasnému splacení úvěru. Jak soud uvedl výše, touto platbou byl zcela uhrazen akceptovatelný úrok z úvěru v sazbě 13 % ročně z čerpaného úvěru do uvedeného data, jakož i zbývající dlužná jistina 64 187,10 Kč. Podle § 117 odst. 1 (věta druhá) ZoSÚ zároveň spotřebiteli – žalovanému vzniklo právo na snížení celkových nákladů spotřebitelského úvěru, a to mimo jiné o výši úroku, který by (a to opět jen v sazbě 13 % ročně) byl žalovaný povinen platit v případě, kdy by k předčasnému splacení spotřebitelského úvěru nedošlo. Naopak žalobkyni dle § 117 odst. 2 ZoSÚ vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí v souvislosti s předčasným splacením vznikly. Ovšem výše takové náhrady nesměla dle § 117 odst. 4 ZoSÚ přesáhnout 1 % z předčasně splacené části celkové výše spotřebitelského úvěru, protože doba mezi předčasným splacením (od 13. 8. 2018) a sjednaným koncem spotřebitelského úvěru (splatnosti sjednané 30. splátky k 10. 12. 2020) přesáhla 1 rok. Ke dni 13. 8. 2018 žalovaný z celkové výše spotřebitelského úvěru (zde 70 000 dle § 3 odst. 2 písm. e) ZoSÚ) uhradil zbývající část 64 180,10 Kč, z čehož oprávněné náklady žalobkyně, které dle § 117 odst. 2 a 4 ZoSÚ mohla po žalovaném požadovat, činí při sazbě 1 % pouze 641,80 Kč. Žalovaný přitom nad rámec úroku z úvěru do 13. 8. 2018 a dlužné jistiny úvěru zaplatil podstatně více – konkrétně částku 17 042,70 Kč. Z toho vyplývá, že žalobkyně vůči němu již žádné další nároky uplatňovat nemůže, úvěr byl řádně a v souladu s § 117 odst. 1 ZoSÚ žalovaným předčasně splacen k 13. 8. 2018. Vzhledem k uvedenému tedy byla žaloba zamítnuta.

34. Ve smyslu ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl výrokem II. tohoto rozsudku o povinnosti k náhradě nákladů prvostupňového řízení, neboť tímto rozsudkem se u něj tato fáze řízení končí.

35. Ve věci byl v plné míře úspěšný žalovaný. Jednak svým jednáním po podání žaloby nezavdal příčinu žalobkyni k částečnému zpětvzetí žaloby, jednak ve zbytku uplatněného nároku se žalobě ubránil, neboť zbytek nároku žalobkyně byl zamítnut. Proto žalovaném podle § 146 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči neúspěšné žalobkyni přísluší právo na náhradu nákladů řízení, představovaných (při stanovisku žalovaného, který neuplatnil náklady vzniklé v souvislosti s řízením jemu osobně) pouze náklady právního zastoupení, které byly určeny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb, ve znění účinném ke dni učinění jednotlivých úkonů právní služby (dále případně jen AT). Při tarifní hodnotě z počátku řízení 77 506,32 Kč (§ 8 odst. 1 AT, neboť předmětem řízení byl peněžitý nárok v této výši jistiny – nová jistina úvěru 67 957, smluvní pokuta 998 Kč náhrada nákladů v souvislosti s prodlením žalovaného 600 Kč a smluvení pokuta 7 951,32 Kč) činí odměna advokáta za jeden úkon 4 220 Kč (§ 7 bod 5 AT). V posuzovaném případě dosáhla odměna advokáta, který v řízení učinil 3 úkony (převzetí a příprava zastoupení dne 9. 7. 2020, podání odporu proti platebnímu rozkazu se stručným oznámením ze dne 9. 7. 2020, vyjádření k žalobě ze dne 7. 8. 2020; § 11 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 písm. h), odst. 3 AT), když s podáním odporu proti platebnímu rozkazu a jednoduchým vyjádřením ve věci se však pojí jen polovina odměny (analogicky s jednoduchou předžalobní výzvou), celkem 10 550 Kč. Dále jde o náhradu hotových výdajů spojených s každým z úkonů – vždy po 300 Kč - tj. celkem 900 Kč (3x 300, § 13 odst. 4 AT). Další náklady právního zastoupení nebyly soudem do náhrady zahrnuty, neboť jejich opodstatnění nevyplývalo z obsahu spisu a žalovaný k nim ničeho neuvedl (např. v úvahu připadající náhrada za DPH v sazbě 21% z odměny a hotových výdajů advokáta, jelikož soud měl k dispozici podklady o tom, zda advokát je plátcem DPH).

36. Lhůta k plnění povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalovanému byla stanovena v běžné třídenní délce (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).