90 C 8/2021

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Erlebachovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1. celé jméno žalovaného , datum narození hlášený k trvalému pobytu obec a číslo , PSČ obec bytem adresa (u anonymizováno příjmení ) 2. celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalované zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 4 473,13 Kč s příslušenstvím vůči 1. žalovanému rozsudkem pro uznání

I. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 4 473,13 Kč s úrokem z prodlení ve výši  10% ročně z částky 4 473,13 Kč od 2. 11. 2019 do zaplacení.

II. Žalovaní jsou povinni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku splnit povinnost uvedenou ve výroku I tohoto rozsudku a nahradit společně a nerozdílně žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně náklady řízení 7 655 Kč. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení 4 473,13 Kč s úrokem z prodlení. Nárok byl dovozován z tvrzení, že žalobkyně provedla pro žalovanou na základě objednávky dne 18. 10. 2019 sběr, svoz a neškodnou likvidaci odpadů živočišného původu, když cena tohoto představuje právě částku 4 473,13 Kč, vyúčtovanou fakturou [číslo] se splatností ceny k 1. 11. 2019 Částku žalobkyně po žalovaném požadovala – při již předsporné námitce žalované, že tato svoz uhynulého koně neobjednala – též z titulu, že žalovaná byla chovatelem zvířete ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) zák. č. 166/1999 Sb., veterinárního zákona (dále případně jen„ VZ“), tudíž ji rovněž tíží povinnost uvedenou částku uhradit. Žalovaná je totiž na portálu Ministerstva zemědělství nadále evidována jako vlastník uhynulého koně. Na základě návrhu žalobkyně bylo usnesením ze dne 9. 2. 2022, č. j. 90 C 8/2021-44 rozhodnuto o přistoupení dalšího žalovaného – uvedeného v záhlaví rozsudku jako žalovaný 1., a to s ohledem na tvrzení žalobkyně, že uvedený žalovaný byl osobou, které byl kůň svěřen do péče, jak vyplývá z rozhodnutí Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 2 T 147/2019-147. Ve vztahu k 1. žalovaného bylo z následujících důvodů rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Tomuto žalovanému byla totiž žaloba doručena do vlastních rukou dne 21. 2. 2022, avšak žalovaný se k ní přes výzvu soudu obsaženou v usnesení ze dne 9. 2. 2022, č. j. 90 C 8/2021-45 ve lhůtě 30 dnů nevyjádřil. Proto mu soud ve smyslu ust. § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) doručil dne 22. 4. 2022 do vlastních rukou usnesení č. j. 90 C 8/2021-46 ze dne 11. dubna 2022, v němž bylo žalovanému uloženo, aby se do 30 dnů od doručení uvedeného usnesení písemně vyjádřil k žalobě ve věci samé. Žalovaný byl rovněž poučen, že jestliže se bez vážného důvodu ve věci samé písemně včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, a proto soud ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.). Žalovaný se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení č. j. 90 C 8/2021-46 (tj. do 30 dnů od 22. 4. 2022, tedy do 23. 5. 2022, když 30. den po doručení usnesení připadl na datum 22. 5. 2022, což byla neděle, tudíž je dnem uplynutím lhůty následující pracovní den – pondělí 23. 5. 2022; dle § 57 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) písemně ve věci samé nevyjádřil, ani soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom bránil. Proto soud postupoval podle § 153a odst. 3 o. s. ř. a rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání, když ze zákona se má za to, že 1. žalovaný nárok uplatněný žalobou uznal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.). S ohledem na předmět řízení (požadavek na úhradu nákladů dle § 40 odst. 1 písm. d) VZ) nebrání v daném případě vydání rozsudku pro uznání omezení uvedené v § 153a odst. 2 o. s. ř., neboť účastníci by případně o takovém nároku mohli uzavřít smír. K vydání rozsudku pro uznání vůči 1. žalovanému nebylo ve smyslu ust. § 153a odst. 4 o. s. ř. nařízeno jednání. Druhá žalovaná navrhla žalobu zamítnout, a to vzhledem k tvrzení, že není pasivně legitimovaná, jelikož od roku 2014 nebyla vlastníkem předmětného koně. Pro prokázání tohoto tvrzení odkázala na spis Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 2 T 147/2019, zejména protokoly o svědeckých výpovědích, a dále na rozsudek vydaný v odkazované věci dne 15. 6. 2020, sp. zn. 2 T 147/2019. Dále argumentovala, že rejstřík zvířat není veřejným seznamem, kde by zápis vlastnického práva měl konstitutivní charakter. Konečně zdůraznila, že u žalobkyně žádnou službu neobjednala. Soud věc rozhodl i vůči 2. žalované bez nařízení jednání, jen na základě listinných důkazů, neboť takový postup byl možný a žalobkyně s ním souhlasila výslovně podáním ze dne 1. 6. 2022, u 2. žalované bylo možné souhlas dovodit absencí reakce na výzvu soudu ze dne 26. 5. 2022, jíž byla 2. žalovaná vyzvána, aby se ve lhůtě 10 dnů vyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. 2. žalovaná vůči postupu soudu vůči vyhlášení rozhodnutí bez nařízení jednání ničeho nenamítala (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Po skutkové a právní stránce soud ve vztahu k 2. žalované stručně (§ 157 odst. 4 o. s. ř.) uvádí, že 2. žalovaná nejméně ke dni, kdy žalobkyně 18. 10. 2019 provedla sběr, svoz a neškodnou likvidaci odpadu živočišného původu – konkrétně kadáveru v podobě uhynulého koně jménem [jméno] – byla evidována jako vlastník tohoto koně (zjištění soudu z databáze Ministerstva zemědělství ohledně majitele koně jménem [jméno], identifikační číslo koně [číslo], životní číslo koně [číslo]. Tvrzení 2. žalované, že nebyla majitelem koně od roku 2014, nemá soud za prokázané ani z její strany označenými důkazy (které žalovaná nijak přes výzvu soudu blíže nespecifikovala). Z obsahu spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou zn. 2 T 147/2019, včetně rozsudku ze dne 15. 6. 2020 nebyly prokázány žádné konkrétní okolnosti, které by svědčily o tom, že žalovaná vlastnictví koně právně adekvátním způsobem pozbyla, takové okolnosti nevyplývaly ani z její výpovědi jako svědkyně, ani z výpovědi 1. žalovaného jako obžalovaného v odkazované věci, ani z výpovědi svědků [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] ani [anonymizováno] či [jméno] [celé jméno žalované]. Svědek [jméno] [příjmení] sice tvrdil, že 1. žalovanému daroval předmětného koně, na druhé straně výslovně uvedl, že nebyla sepsána žádná darovací smlouva, navíc 1. žalovaný popřel, že by někdy [jméno] [příjmení] uváděl, že mu chce koně darovat, přičemž podle výše uvedeného důkazu se jeví, že majitelkou koně byla 2. žalovaná. 2. žalovaná i [jméno] [příjmení] popsali, že jako manželé koupili koně kvůli dcerám. Z uvedeného je pak zřejmé, že kůň byl zjevně součástí společného jmění manželů (§ 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), případně § 708, 709 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)) . 2. žalovaná ničeho bližšího ve skutkových tvrzení a důkazních návrzích neuvedla k tomu, jakým způsobem měla pozbýt vlastnické právo od roku 2014 k předmětnému koni, blíže toto neuvedla ani konkretizovaným odkazem na příslušné části trestního spisu a svědeckých výpovědí. Pokud se soud obecně označenými důkazy shora popsanými zabýval, nemohl z nich dovodit, že by došlo k platnému uzavření darovací smlouvy (§ 2 055 o. z.) a převodu vlastnického práva na 1. žalovaného. Soud proto vyhodnotil, že i k datu 18. 10. 2019, kdy byla provedena přeprava a neškodné odstranění uhynulého koně, splňovala žalovaná podmínky pro to, aby ve smyslu § 3 odst. 1 VZ byla považována za chovatele zvířete, neboť jej v uvedenou dobu vlastnila. Proto ji pak dle § 40 odst. 1 písm. d) VZ stíhá povinnost k zaplacení ceny za uvedenou přepravu a odstranění uhynulého koně, a to přestože výslovně takovou službu u žalobkyně neobjednala. Smysl a účel zákonné úpravy hrazení takových nákladů nemůže být vykládán tak, že by takovou povinnost měl chovatel pouze tehdy, jestliže aktivně nahlásí a fakticky osobně předá zpracovatel produktů (žalobkyni) uhynulé zvíře. Proto soud vůči 2. žalované žalobě vyhověl. Důvodný shledal i požadavek na přisouzení úroku z prodlení. Žalované zjevně byla doručena faktura [číslo] kterou žalobkyně částku 4 473,13 Kč vyúčtovala se stanoveným datem splatnosti k 1. 11. 2019, jelikož žalovaná na tuto fakturu reagovala jejím vrácením a odmítnutím úhrady dopisem ze dne 30. 0. 2019. Fakturaci tak lze považovat za výzvu k plnění, učiněnou věřitelem (žalobkyni) ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. za situace, kdy si s 2. žalovanou neujednali čas plnění. Žalovaná pak měla podle zmíněné právní úpravy povinnost plnit bez zbytečného odkladu, žalobkyně ostatně stanovila i lhůtu k 1. 11. 2019, tudíž lze vyhodnotit, že dle § 1968 o. z. nastalo prodlení žalované k datu 2. 11. 2019, od něhož žalobkyni dle § 1970 o. z. a nař. vlády 351/2013 Sb. přísluší úrok z prodlení. Podle § 151 odst. 1 o. s. ř. soud tímto rozhodnutím zároveň rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení, jelikož se odůvodňovaným rozhodnutím končí řízení. Ve věci úspěšné žalobkyni bylo podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. vůči neúspěšným žalovaným přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, představovaných jednak soudním poplatkem 1 000 Kč, a jednak náklady právního zastoupení 6 655 Kč, které byly určeny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb, ve znění účinném ke dni učinění jednotlivých úkonů právní služby (dále případně jen AT). Při tarifní hodnotě 4 473,13 Kč (§ 8 odst.

1. AT, neboť předmětem řízení byl peněžitý nárok v této výši jistiny) činí odměna advokáta za jeden úkon 1 000 Kč (§ 7 bod 3.). V posuzovaném případě dosáhla odměna advokáta, který v řízení učinil 5 úkonů (převzetí a příprava zastoupení, jednoduchá výzva k plnění, žaloba, další 2 písemné podání ve věci v podobně návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení, vyjádření stanoviska k rozhodnutí soudu bez nařízení jednání; § 11 odst. 1 písm. a), d) AT), když jednak s jednoduchou předžalobní výzvou k plnění a se stanoviskem k rozhodnutí soudu bez nařízení jednání se však pojí jen polovina odměny (§ 11 odst. 2, písm. h), resp. též písm. f) a odst. 3 – to ohledně stanoviska k rozhodnutí bez jednání, které soud obdobně posoudil jako situaci účasti u jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí) celkem 4 000 Kč. Dále jde o náhradu hotových výdajů spojených s každým z 5 faktických úkonů právní služby – vždy po 300 Kč - tj. celkem 1 500 Kč (5 x 300, § 13 odst. 3 AT). Konečně náklady právního zastoupení podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. tvoří náhrada za DPH v sazbě 21% (zák. č. 235/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013) z odměny i hotových výdajů advokáta, tj. částka 1 115 Kč (0,21 x (4 000 + 1 500)). Ohledně předmětu řízení i nákladů řízení bylo soudem rozhodnuto o solidární formě plnění peněžité povinnosti u obou žalovaných, jelikož žalobkyně mohla nárok uplatnit vůči kterémukoliv z nich (u 1. žalovanému z titulu, kdy byl pověřen se o zvíře starat při jeho svěření do péče ze strany majitelů, u 2. žalované z titulu vlastnictví zvířete). Solidarita dlužníků je v daném případě odvoditelná od obdobného postavení společně zavázaných škůdců (§ 2915 odst. 1. o. z.). Lhůta k plnění předmětu řízení i náhrady hotových výdajů byla (ve výroku II tohoto rozsudku, který nemá charakter rozsudku pro uznání) určena v běžné délce 3 dnů ve smyslu § 160 odst. 1, část souvětí před středníkem o. s. ř.