10 C 119/2026

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Pražákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem adresa proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 5 440 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč měsíčně splatných vždy ke každému 20. dni příslušného měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, kdy tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 1 440 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 4 000 Kč od 15. 1. 2026 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru č. , anonymizováno, ze dne , datum, , na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 4 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 14. 1. 2026. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil a dostal se do prodlení s vrácením úvěru. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka v celkové výši 5 440 Kč, skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 4 000 Kč a ze smluvního úroku ve výši 1,00 % denně z jistiny za dobu čerpání úvěru v kapitalizované výši 1 440 Kč nejpozději splatných dne 14. 1. 2026.

2. Žalovaný nárok žalobkyně neuznává a tvrdí, že nejde o nárok z úvěrové smlouvy, ale nanejvýš o vydání bezdůvodného obohacení, neboť smlouva o úvěru č. , anonymizováno, ze dne , datum, je podle něj absolutně neplatná. Uvádí, že mu byla poskytnuta částka 4 000 Kč, přičemž se měl zavázat uhradit 5 440 Kč do 30 dnů, avšak dosud neuhradil nic. Neplatnost smlouvy dovozuje zejména z hrubého rozporu s dobrými mravy, když RPSN činí 4 114 % a smluvní úrok 1,2 % denně, což výrazně převyšuje obvyklou úrokovou sazbu cca 7,94 % ročně uváděnou ČNB. Dále namítá, že žalobkyně neprokázala řádné uzavření smlouvy prostředky komunikace na dálku dne 15. 12. 2025, zejména absenci uznávaného elektronického podpisu a neprokázání jeho projevu vůle. Žalovaný rovněž tvrdí, že žalobkyně porušila povinnost posoudit jeho úvěruschopnost podle zákona č. 257/2016 Sb., když vycházela pouze z jeho neověřených údajů, přestože měl v době uzavření smlouvy nejméně 20 jiných úvěrů. V důsledku toho se dostal do dluhové pasti a má za to, že profesionální věřitel mu úvěr neměl vůbec poskytnout. Uvádí také, že dne 23. 2. 2026 navrhl smírné řešení, kdy chtěl uhradit jistinu 4 000 Kč ve splátkách po 100 Kč měsíčně, avšak žalobkyně nereagovala. Následně dne 5. 4. 2026 podal návrh k finančnímu arbitrovi. Podle žalovaného žalobkyně zahájila soudní řízení účelově, aby se vyhnula smírnému řešení. Žalovaný proto dovozuje, že žalobkyni náleží pouze vrácení jistiny 4 000 Kč bez úroků, poplatků či sankcí, a ve zbytku navrhuje žalobu zamítnout. Současně žádá, aby žalobkyni podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, neboť spor mohl být řešen smírně.

3. Soud rozhodoval při jednání ke kterému se dostavil žalovaný, žalobkyně se z jednání omluvila.

4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin a shodných tvrzení účastníků dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , anonymizováno, , kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 4 000 Kč a žalovaný se jej zavázal splatit do 14. 1. 2026 spolu s úrokem ve výši 1,2 % denně při RPSN 4 114 %. Žalovaný uvedený úvěr čerpal dne 15. 12. 2025, uvedenou částku však žalobkyni nesplatil, ačkoliv jej žalobkyně upomínala prostřednictvím právního zástupce dopisem ze dne 3. 2. 2026 odeslaným dne 3. 3. 2026, a to ve lhůtě tří dnů. Upomínka přitom zněla na částku 6 683 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 3 600 Kč. Ohledně úvěruschopnosti žalovaného soud z předložené úvěrové zprávy NRKI zjistil, že žalovaný neprošel scoringem a bylo doporučeno úvěr zamítnout, když měl desítky dalších úvěrů přesahujících jeden milion Kč, přičemž některé již byly po splatnosti. Čerpání celé řady nebankovních úvěrů žalovaným dále vyplynulo rovněž z výpisu z bankovního účtu žalovaného, jež měla žalobkyně k dispozici.

5. Shora zjištěný skutkový stav soud po právní stránce posoudil následovně. Soud shledal, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. V předmětné smlouvě si smluvní strany sjednaly poplatek 1,2 % denně z úvěrované částky, což odpovídá ročnímu úroku ve výši 438 % p. a., při RPSN 4 114 %. Dle názoru soudu se jedná o výši nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, přičemž se jedná o takovou výši úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k obvyklým úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (dle ČNB k 12/2025 7,94 % p. a.). Soud má za to, že je nutno také přihlížet i k celkovým dopadům, jež jednání žalobkyně má. Požadování placení neúměrně vysokých částek po dlužnících se totiž podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což obecně vzato zatěžuje celou společnost. Roste tak šedá ekonomická sféra, zvyšuje se počet osob padajících do insolvence a kráceni jsou další věřitelé, a to i ti, kteří úvěr poskytli za daleko přiměřenějších podmínek. Soud proto došel k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 a 588 zákona občanského zákoníku absolutně neplatná. Kromě toho, že soud posoudil smlouvu jako neplatnou, zabýval se s ohledem na námitky žalovaného rovněž otázkou, zda ze strany žalobkyně byla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného, resp. zda nedošlo k porušení zákona č. 257/2016 Sb. zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), což by mělo vliv na právní poměry účastníků. I z žalobkyní předložené zprávy NRKI a výpisu z účtu přitom muselo být žalobkyni zřejmé, že žalovaný měl minimálně dalších 15 úvěrů a je v prodlení s jejich plněním. Samotná zpráva NRKI přitom doporučovala žádost o úvěr zamítnout. Nad rámec toho dále nebylo prokázáno, že by žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti ověřovala ze spolehlivých zdrojů příjmy žalovaného, ze kterých měl žalovaný úvěr splatit. Na základě uvedených skutečností tedy došel soud k závěru, že žalobkyně při poskytování úvěru jednala úmyslně v rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru.

6. Soud tedy dospěl k závěru, že vztah účastníků je nutno posoudit dle ustanovení § 2991 a následujících občanského zákoníku, resp. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný obdržel od žalobkyně částku 4 000 Kč a nezaplatil dosud, jak vyplývá ze shodných tvrzení stran, ničeho. Jeho povinností je tedy vrátit žalobkyni jistinu ve výši 4 000 Kč. V souvislosti s tím soud zjišťoval, v jaké době je přiměřené možnostem žalovaného jistinu žalobkyni vrátit, přičemž na základě skutečností tvrzených žalovaným došel k závěru, že žalovaný je schopen jistinu vrátit ve splátkách po 500 Kč měsíčně. Z tohoto důvodu proto soud určil splatnost v dané výši splátek.

7. Ve zbývající části soud žalobu zamítl, tj. i v části úroků z prodlení, když k prodlení žalovaného doposud nedošlo, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, neboť soud rozhodoval o nové splatnosti podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud k návrhu žalovaného podle § 150 o. s. ř tak, že nepřiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení. Soud přitom zohlednil okolnosti, které vedly ke vzniku sporu, chování účastníků před řízením i v jeho průběhu a dopad nákladového rozhodnutí do jejich majetkové sféry. V rámci tohoto hodnocení soud hodnotil rovněž širší kontext, nikoliv pouze mechanický procesní úspěch. Přitom soud došel k závěru, že spor byl v rozhodující míře vyvolán protiprávním jednáním žalobkyně, včetně požadavku na zaplacení neoprávněných částek v rámci předžalobních výzev, přičemž je soudu z úřední činnosti známo (vše 10 C 200/2025, 246/2025, 290/2025, 313/2025, 45/2026, 59/2026), že se nejedná o ojedinělý exces žalobkyně, ale o standardní praktiku. Současně soud přihlédl k tomu, že v dané věci byly shledány důvody pro stanovení nové splatnosti ve splátkách, a tedy žalovaný nebyl v době podání žaloby v prodlení.