16 C 167/2021

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Pokornou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 27 250 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se co do částky 2 250 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od 1. 3. 2018 do 26. 2. 2020 zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od 27. 2. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně 1 687,56 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala zaplacení částky 27 250 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný coby úvěrovaný uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba], [IČO] (ke dni [datum] byla část závodu společnosti [právnická osoba] převedena ve prospěch společnosti [právnická osoba], Žalobce coby postupník uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba] [IČO] coby postupitelem smlouvu o postoupení pohledávky, o čemž byl žalovaný vyrozuměn. Podle smlouvy se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému bezúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 25 000,00 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou sjednaný na dobu určitou. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnutý úvěr zpět spolu s kapitalizovaným úrokem, poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem, tj. v celkové výši 42 250,00 Kč (Smlouva čl. I a čl. II). Žalovaný se zavázal uhradit celkovou dlužnou částku ve 13,0 splátkách, kdy první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy, přičemž poslední splátka byla splatná ke dni 28.02.2018. Původní věřitel svůj shora uvedený závazek splnil a sjednaný úvěr úvěrovanému poskytl dne [datum], což žalovaný potvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný svůj závazek nesplnil řádně a včas, ocitl se tak v prodlení. Vzhledem k prodlení žalovaného má tak žalobce krom dlužné jistiny i nárok naa) zákonný úrok z prodlení v zákonné % výši z žalované částky od 01.03.2018 0:00:00 do zaplacení. Žalovaná částka 27 250,00 Kč je tak tvořena neuhrazenou jistinou úvěru po lhůtě splatnosti, kterou žalobce uplatňuje ve výši 25000,0 Kč – právní základ nároku žalobce viz str. 1 alinea 1 úvěrové smlouvy, neuhrazeným úrokem z úvěru, který žalobce uplatňuje ve výši 400,0 Kč – právní základ nároku žalobce viz článek (II) úvěrové smlouvy, neuhrazený poplatek za poskytnutí a sjednání úvěru, který žalobce uplatňuje ve výši 0,0 Kč – právní základ nároku žalobce viz čl. (II) úvěrové smlouvy, neuhrazený poplatek za vyhodnocení úvěru, který žalobce uplatňuje ve výši 680,0 Kč – právní základ nároku žalobce viz čl. (II) úvěrové smlouvy, neuhrazený inkasní poplatek za hotovostní výběr splátek, který žalobce uplatňuje ve výši 1170,0 Kč – právní základ nároku žalobce viz čl. (II) úvěrové smlouvy. Posouzení schopnosti žalovaného splácet předmětnou zápůjčku dlužníka spočívá v prověřování podle vnitřních kritérií poskytovatele zápůjčky: Těmito kritérii jsou maximální počet tří závazků u jiných věřitelů ověřený interním systémem poskytovatele zápůjčky, 0 zahájených exekučních řízení, negativní lustrace v insolvenčním rejstříku, při podání žádosti o poskytnutí zápůjčky bylo požadováno uvedení příjmů, výdajů, lustrace v ISIR, [anonymizováno] evidenci exekucí a databázích inkasních agentur. Při posuzování úvěruschopnosti byla osoba žalovaná povinna vyplnit pravdivě veškeré výdaje, tedy včetně splátek úvěrů. Na základě těchto postupů dospěl původní věřitel k závěru, že nemá důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného. Tento závěr nijak žalovaný nevyvrátil. Naopak žalobce resp. právní předchůdce jeho úvěruschopnost zcela legitimně očekával a od počátku byl v dobré víře, když neměl důvod pochybovat o platnosti právního vztahu. Pokud žalovaný nebyl úvěruschopný, pak neuvedl pravdivé skutečnosti při kontraktačním procesu. Za nikoliv nevýznamnou považuje žalobce též skutečnost, že žalovaný služby poskytovatele úvěru sám aktivně vyhledal a požádal jej o poskytnutí rychlé půjčky v hotovosti, tedy nejednalo se zde o poskytnutí (či snad dokonce vnucení) hotovostního úvěru žalovanému zprostředkovatelem na nějaké předváděcí marketingové akci. Dne 26.02.2020 byla žalovanému zaslána výzva.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila 3. Ke stavu věci soud zjistil, že žalobce zaslal žalované předžalobní výzvu dne 26. 2. 2020 Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena právním předchůdcem žalobce žalobkyni. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalované poskytnout finanční prostředky ve výši 25 000 Kč se sjednaným úrokem 25,85 % p. a., poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 1 000 Kč, poplatkem za správu úvěru ve výši 5 500 Kč a poplatkem za hotovostní výběr splátek 4 750 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že sjednané finanční prostředky při podpisu smlouvy obdržela a úvěr bude splácet splátkami ve výši 3 250 Kč. Mezi účastníky v bodě V. smlouvy bylo sjednáno pro případ prodlení dlužníka plnění smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je dlužník v prodlení. Smlouva byla uzavřena dne [datum], součástí smlouvy byl též formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a předpis splátek. Žalobce dále předložil žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru, ve kterém žalovaná potvrdila své měsíční příjmy a výdaje a dále též finanční analýzu.

4. Uzavřená smlouva je spotřebitelským úvěrem ve smyslu ust. § 2 zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb. (dále jen ZoSÚ) a předchůdce žalobkyně před jejím uzavřením podle ustanovení § 86 přistoupil k tvz. posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel spotřebitelského úvěru má podle tohoto ustanovení povinnost posoudit zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, což učinil.

5. Po zhodnocení uvedených zjištění dospěl soud k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou nevznikl zamýšlený závazek v podobě smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 obč. zák., dle kterého smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Právní jednání právní předchůdkyně žalobkyně spočívající v předložení nabídky formulářové smlouvy a následné přistoupení žalované ke smlouvě bez zjevné možnosti vyjednávání o jejím obsahu soud považuje za jednání, které nevyvolalo zamýšlený právní následek, a to vznik smlouvy, neboť se podle ust. § 580 obč. zák. příčí dobrým mravům, a je tak neplatné. Uvedený rozpor s dobrými mravy soud v daném případě shledává v části ujednání týkající se plnění nad rámec poskytnutých peněžních prostředků. Soud totiž ujednání o poplatcích vedle sjednaného úroku ve výši 25,85% považuje za ustanovení smlouvy, které obchází standardní a spravedlivé ujednání o ceně poskytnutých peněžních prostředků. Ujednání o úroku je doplněno o úplatu za uzavření smlouvy ve výši 1000 Kč, inkasní poplatek ve výši 4 750 Kč, a za správu úvěru 5 500 Kč, aniž by z obsahu smlouvy bylo zjevné, za službu jakého obsahu měla žalovaná uvedený poplatek hradit. Soud nepochybuje o tom, že poskytovatel peněžních prostředků má s poskytnutím peněžních prostředků a správou svých pohledávek spojenou určitou administrativní činnost. Pokud však za tuto činnost požaduje poplatky, musí být podle přesvědčení soudu zjevné, jaké plnění se žalované dostane, tedy za co skutečně platí. Jelikož toto ve smlouvě řádně uvedeno, vyjma poplatku za inkaso splátek a poplatku za uzavření smlouvy nebylo, považuje soud tato ujednání za zastření skutečného účelu těchto poplatků, kterým je pouze navýšení platební povinnosti žalované, tedy zvýšení ceny peněž, které jí byly poskytnuty. V případě poplatku za hotovostní inkaso splátek soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala důvodnost tohoto požadavku, neboť žalobkyně ani netvrdila, natož prokázala, že tuto službu, tj. inkaso splátek, žalované skutečně poskytla. Je nepochybné že s osobním inkasem sjednaných splátek úvěru jsou spojeny náklady. Pokud však je v žalobě požadováno uvedené plnění, je třeba tvrdit a prokázat, že služba, za kterou je tato částka požadována, byla skutečně poskytnuta. Z uvedeného důvodu tak soud v daném případě inkasní poplatek považuje pouze za poplatek, který dále zvyšuje platební povinnost žalované, tedy cenu poskytnutých peněžních prostředků. Veškerá tato plnění nad rámec poskytnutých peněžních prostředků tak soud s ohledem na absenci dalších skutkových tvrzení zhodnotil jako úplatu za poskytnuté peněžní prostředky, která ve svém důsledku způsobují zmíněný rozpor s dobrými mravy a to i s přihlédnutím ke sjednané smluvní pokutě, která se pohybuje na samé zákonné hranici a k faktu, že se jednalo o adhézní smlouvu nepřipouštějící vyjednávání o jejím obsahu, a žalovaná jí mohla pouze uzavřít, či odmítnout. S ohledem na uvedené závěry o neplatnosti smlouvy tak soud žalované uložil povinnost vrátit peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, z titulu bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 odst. 1, obč. zák., které získala bez spravedlivého důvodu, neboť žalovaná nepřednesla soudu žádná tvrzení, z nichž by vyplynulo, že si uvedenou částku může ponechat. Soud má dále za to, že ujednání o platbách nad rámec poskytnuté jistiny nelze za daného skutkového stavu věci oddělit od ostatního obsahu smlouvy. V případě daného domnělého úvěru je zjevné, že úvěrující by uvedené peněžní prostředky pouze za označený úrok neposkytl. Smlouva je tak neplatná jako celek. Přestože žalovaná neměla povinnost peněžní prostředky vrátit způsobem sjednaným ve smlouvě, s ohledem na její neplatnost, mohla uvedené peněžní prostředky vrátit na základě výzvy k úhradě dlužné částky, a soud tak dospěl k závěru, že je v prodlení. Vedle uvedené částky je tedy žalovaná povinna žalobkyni zaplatit úrok z prodlení ve výši určené předpisy práva občanského, tj. úrok z prodlení dle ust. § 1970 obč. zák., jdoucí od splatnosti, kterou soud určil podle ust. § 1958 odst. 2 obč. zák., dle kterého neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned, a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení je totiž pohledávkou splatnou na výzvu, neboť den splatnosti nebyl smluven. Za řádnou výzvu k plnění považuje soud v daném případě předžalobní upomínku ze dne 26.2.2020, která byla dne 26.2.2020 podána k poštovní přepravě, jak vyplývá z příslušného podacího lístku, a jež za využití domněnky stanovené v ust. § 573 obč. zák. došla žalované třetí pracovní den po odeslání, v daném případě tedy dne 3.3.2020, a žalovaná měla plnit den následující, a v prodlení je tak od 27.2.2020. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

6. Jelikož soud dále dospěl k závěru, že z žalobkyní předložené smlouvy o postoupení pohledávek, lze dovodit vůli právního předchůdce žalobkyně a žalobkyně postoupit pohledávku z právního jednání založeného předáním částky 25 000 Kč, byť na základě neplatné smlouvy, posoudil soud zmíněnou smlouvu o postoupení pohledávek jako smlouvu podle ust. § 1879 obč. zák., na základě které došlo ke změně v osobě věřitele uvedené pohledávky z bezdůvodného obohacení, a soud tedy povinnost vydat bezdůvodné obohacení uložil žalované ve prospěch žalobkyně jako nového věřitele.

7. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení zastoupeného žalobce se soud nejprve zabýval otázkou, zda tyto náklady se zastoupením vynaložil účelně a následně se zabýval otázkou, zda takto vynaložené náklady byly přiměřené co do své výše. Věřitel, který vymáhá postoupením nabytou pohledávku, je v soudním řízení zastoupen advokátem vždy důvodně a náklady s tímto zastoupením spojené je třeba hodnotit jako účelně vynaložené ve smyslu ustanovení § 142 odst.1 o.s.ř. Věřitel má právo vymáhat jakkoliv vysoké dluhy a musí mít k dispozici právní nástroj k jejich vymáhání. Soud ovšem shledal, že výše odměny advokáta, stanovená – za použití § 151 odst.2 o.s.ř je v konkrétní věci ve zjevném rozporu s ústavním principem proporcionality. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení soud vycházel z ustanovení § 151 odst.2 o.s.ř. Dle tohoto ustanovení o.s.ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem anebo patentovým zástupcem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem; jde-li však o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147, § 149 odst. 2 nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje se podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně tj.dle § 6 a následující vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náhradu za daň z přidané hodnoty soud určí z odměny za zastupování, z náhrad, z odměny notáře za provedené úkony soudního komisaře a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem. Náhradu mzdy (platu) a náhradu hotových výdajů soud stanoví podle zvláštních právních předpisů. Náhradu za odměnu znalce, který podal posudek podle § 127a, soud určí podle sazby odměny stanovené zvláštním právním předpisem. Jinak soud vychází z nákladů, které účastníku prokazatelně vznikly. Při stanovení konkrétní výše náhrady nákladů řízení vzal soud v úvahu zejména, že jde o pohledávky ze smluv, kde jednou ze stran byl spotřebitel, který je fakticky vyloučen z možnosti sjednat si je s jiným obsahem. Šlo o věc jednoduchou, žaloba byla koncipována natolik obecně, že v dalších dosud podaných žalobách téže žalobkyně se jednalo o totožná podání, která na odborné znalosti a vynaložený čas k vypracování žaloby nekladly žádné větší nároky, přičemž vzal zřetel na skutečný průběh projednávané věci, počet, charakter, obtížnost a časovou náročnost úkonů právní služby ve vztahu k předmětu řízení. Jednotlivé žaloby se v zásadě liší jen údaji o žalovaných a skladbě žalované částky. Právo na peněžité plnění vymáhá jiný než původní věřitel a žalobkyně s žalovanými pohledávkami obchoduje. Žalobkyně je osobou, která na základě vlastního rozhodnutí nabyla od původního věřitele pohledávku za účelem jejího vymáhání a vymáhání pohledávek je podstatou žalobkyně podnikání. Postup, při kterém žalobkyně nabytou pohledávku vymáhá za pomoci advokáta lze považovat za opodstatněný v případě, že v průběhu konkrétního řízení nastaly mimořádné okolnosti, jež by vybočovaly z obvyklého průběhu řízení daného typu a o takovou situaci v tomto řízení nejde. Samotná míra vydobytelnosti pohledávek je součástí jeho podnikatelského rizika a náhrada nákladů řízení není sankcí, má pouze nahradit přiměřeně účelně vynaložené náklady spojené s uplatněním daného práva. Je zjevné, že tyto náklady jsou vzhledem ke všem okolnostem nižší, než jak jejich náhradu paušálně stanoví právní předpisy podzákonné právní síly. Soud tedy vycházel ze závěru, že přiměřenost nákladů odráží výše náhrady nákladů, které zcela nezbytně žalobce musí vynaložit výlučně v souvislosti se soudním řízením tj. jejich vynaložení je buď podmínkou řízení, anebo nákladů, bez jejichž vynaložení by se takový podnikatel vystavil riziku procesního neúspěchu. Advokát v tomto případě učinil jen jeden úkon právní služby. Nebylo možné žalobci přiznat dle § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. úkon právní služby za převzetí a přípravu zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb neboť takový úkon zástupcem žalobkyně nebyl fakticky proveden, a to s ohledem na zjevnou podobnost obdobných případů, v nichž je žalobce zastoupen advokátem a v nichž podává u soudů žaloby, které jsou obsahově shodné. Příprava a převzetí zastoupení znamená, že advokát se zastoupeným projednává jednotlivý případ a hodnotí všechny aspekty projednávané věci, přičemž se nepochybně předpokládá, že jde vždy o případ zcela individuální. Taktomu však není, pokud jde o projednávanou věc, neboť soudu, je známo z jiné jeho činnosti, že žalobkyně obdobných sporů vede stovky, a skutkově se spory o vymáhání pohledávek z nezaplacených úvěrů výrazně neliší. S ohledem na skutečnost, že tedy v projednávané věci nešlo o žádný případ, který by vybočoval ze zavedeného schématu, a tedy nevykazuje žádné větší individuální odchylky s výjimkou výše uplatněných částek, popř. data a čísla úvěrové smlouvy, je třeba uzavřít, že příprava a převzetí zastoupení nebyly tak, jak to má na mysli citované ust. § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., v projednávané věci prováděny.

8. Vzhledem ke všem výše uvedeným závěrům nebylo možné žalobkyni přiznat dle § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. úkon právní služby za převzetí a přípravu zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb, ale za jeden úkon právní služby a to písemné podání soudu týkající se věci samé, tedy žaloby a výzvy k plnění před podáním žaloby.

9. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., na základě kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Jestliže tedy žalobkyně v určité části uplatněných peněžitých nároků nebyla úspěšná, jedná se o neúspěch v části věci. Žalobkyně neměla ve věci plný úspěch a výsledný podíl odpovídá poměru jejího neúspěchu a úspěchu, jestliže ke dni vyhlášení rozsudku představoval úspěch žalobkyně ve věci částku ve výši 25 000 Kč a neúspěch představoval částku 2 250 Kč, žalobkyně tak měla ve věci úspěch přibližně v 91% a žalovaná přibližně ve 19 %. Je tedy potřeba určit poměr úspěchu obou účastníků ve věci a od úspěchu účastníka (úspěšné strany) odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany), ve výši rozdílu má účastník právo, aby mu druhý účastník nahradil poměrnou část nákladů, které vynaložil při účelném uplatňování práva. V daném případě vznikly žalobkyni náklady ve výši 2058 Kč. Žalobkyně osvědčila, že žalované ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním žaloby byla zaslána výzva k plnění nároku, který je předmětem žaloby. Náklady žalobkyně v řízení zastoupeného advokátem, sestávají podle § 137 o.s.ř. ze soudního poplatku za řízení ve výši 1090 Kč, odměny za zastoupení žalobkyně advokátem, hotových výdajů zástupce žalobkyně a 21% DPH. Při určení výše odměny za zastupování žalobkyně vycházel soud z vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů o mimosmluvní odměně (dále jen„ advokátní tarif“), konkrétně ustanovení § 14b, které nabylo účinnosti dnem 1.července 2014. V daném případě je soudu z jeho rozhodovací praxe známo, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně téže žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech u tohoto soudu ke dni vyhlášení rozhodnutí za období jednoho roku v patnácti případech, předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Zástupci žalobkyně tak náleží za každý úkon právní služby částka 300 Kč v rozsahu 2 úkonů a paušální částka jako náhrada výdajů za každý ve výši 100 Kč, to vše s 21% DPH. Z takto vypočítané výše náhrady nákladů řízení žalobkyni náleží 82% tj. 1687,56 Kč.