16 C 179/2025

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Jaroslavem Koubou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 28 739,40 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 204,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 19 204,33 Kč od 23. 1. 2025 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 974 Kč, to vše v pravidelných splátkách po 3 000 Kč měsíčně splatných vždy do každého 20. dne v příslušném měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se částečně zamítá co do zaplacení částky 9 535,07 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 905,23 Kč od 23. 1. 2025 do zaplacení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 28 739,40 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, .

2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že se žalobkyní uzavřel tvrzenou úvěrovou smlouvu dne , datum, . Bankovní účet č.: , č. účtu, je účtem žalovaného, žalobkyní sdělené částky byly žalovanému skutečně vyplaceny, ohledně splacené částky si žalovaný není jistý, kolik přesně žalobkyni celkem zaplatil, možná zaplatil žalobkyni více než tvrzených 15 995,65 Kč, nicméně není schopen všechny splátky soudu doložit. Žalovaný souhlasí s úhradou jistiny, nicméně více již žalobkyni platit nechce, přičemž s ohledem na své majetkové poměry žádá o úhradu dluhu ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně, neboť má více závazků v současné době. Žalovaný je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, s průměrným příjmem ve výši 50 000 Kč měsíčně, žalovaný bydlí s partnerkou, jedním vlastním a jedním nevlastním nezletilým dítětem, žalovaný bydlí ve vlastním bytě a platí zálohy na energie ve výši 10 000 Kč měsíčně.

3. Soud věc projednal a po provedeném dokazování zjistil následující skutkový stav věci:

4. Na základě smlouvy o úvěru ze dne , datum, byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr až do výše 71 700 Kč s možností postupného čerpání, žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky i s poplatkem za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky a s úrokem ve výši 0,933 % ročně vrátit v denních splátkách ve výši určené dle čl. 5 všeobecných obchodních podmínek, přičemž splatnost první denní splátky nastává 30. den následujícím po dni, v němž byla vyplacena příslušná tranše úvěru. Žalobkyně následně poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 35 200 Kč. Žalovaný se poté dostal do prodlení s úhradou svého dluhu, neboť dosud žalobkyni vrátil pouze částku 15 995,67 Kč. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.

5. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., která byla zároveň smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.). V řízení však nebylo, vzdor zákonné povinnosti důkazní žalobkyně vyplývající z ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením této smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

6. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

7. Žalobkyně však v projednávané věci tvrdila, že posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě žalovaným jí sdělených údajů, které následně zkontrolovala a ověřila, dále prověřením jí tvrzených registrů, přičemž tímto způsobem zjištěné informace měla žalobkyně využít právě při výpočtu úvěruschopnosti žalovaného. Ohledně popisu způsobu samotného výpočtu však žalobkyně odkázala pouze na jí předložený dokument, kde měly být předmětné výpočty podrobně vysvětleny. Dále žalobkyně uvedla, že se při tomto výpočtu řídila svými interními předpisy, výší životního minima, regionálním koeficientem, atp. Konkrétní výpočet tak, aby bylo zřejmé, jaká konkrétní hodnota příjmů, hodnota výdajů, hodnota regionálního koeficientu či životního minima a dalších žalobkyní tvrzených skutečností byla žalobkyní při tomto výpočtu použita, však nebyl žalobkyní nikterak specifikován. Rovněž absentovala bližší specifikace obsahu konkrétních interních předpisů, kterými se žalobkyně při posuzování žalovaného údajně řídila. Z předložených důkazů tak soud nemohl dospět k závěru, že žalobkyní evidované příjmy a výdaje jednak byly žalovaným žalobkyni skutečně sděleny, a rovněž, že žalobkyně takto tvrzené příjmy a výdaje skutečně ověřila či provedla tvrzené výpočty. Rovněž ke svému tvrzení o prověření různých registrů žalobkyně žádné důkazy nepředložila.

8. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti tak v projednávané věci nelze dospět k závěru, že by žalobkyně úvěruschopnost žalovaného dostatečně prověřila. Povinnosti poskytovatele úvěru vyplývající z citované právní úpravy nutno totiž interpretovat tak, že se jedná o skutečné, reálné a individuální posouzení schopnosti každého konkrétního žadatele o úvěr případně poskytnutý úvěr splácet na základě jím konkrétně doložených a prověřených reálných informací, jež nejsou zcela zjevně v rozporu s obvyklou životní zkušeností. Jen takové individuální prověření konkrétního žadatele je oním zákonem vyžadovaným prověřením, kdy teprve na základě neexistence důvodných pochybností plynoucích z onoho důkladného individuálního posouzení je oprávnění poskytovatele požadovaný úvěr platně poskytnout; poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s právě uvedeným, je ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva neplatná (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 26 ICm 2690/2021).

9. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění povinnosti důkazní je zásadně stav objektivní nejistoty o existenci nezbytných skutkových tvrzení, přičemž žalobkyni nebylo možno poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť se k jednání soudu, k němuž byla řádně a včas předvolána, nedostavila.

10. V souladu se shora popsanými závěry soudu, jakož i se skutečností, že podle § 2993 o. z. je žalovaný povinen vrátit žalobkyni plnění, které mu žalobkyně poskytla, aniž by tu byl platný závazek, vzniklo žalobkyni právo na vrácení žalobkyní žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 19 204,35 Kč.

11. Ve vztahu k prodlení žalovaného s vrácením této částky soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl k plnění zahrnujícímu rovněž úhradu dotčených 19 204,35 Kč vyzván dne 27. 11. 2024. S ohledem na v této výzvě formulovanou lhůtu k plnění v délce tří dnů tak soud stanovil splatnost předmětné částky na 5. 12. 2024 (§ 570 odst. 1 o. z., § 607 o. z. a § 1958 o. z.). Pro úplnost soud doplňuje, že ve vztahu k určení splatnosti bezdůvodného obohacení vycházel soud mimo jiné ze skutečnosti, že ačkoliv byl žalovaný k úhradě předmětných peněžních prostředků žalobkyní písemně vyzván (tak jak je v podrobnostech popsáno výše), žalovaný nereagoval tak, že by žalobkyní poskytnutá lhůta nebyla přiměřená jeho možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud tak vyšel ze závěru, že mezi účastníky žádný spor o době přiměřené možnostem žalovaného nevznikl (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru).

12. V kontextu všech shora uvedených skutečností tak soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 19 204,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 19 204,33 Kč od 23. 1. 2025 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu žalobkyně zamítl.

13. O lhůtě k plnění soud rozhodl v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., když zohlednil majetkové poměry žalovaného a uložil proto žalovanému, aby svůj dluh včetně náhrady nákladů řízení zaplatil žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč splatných vždy do každého 20. dne v příslušném kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek.

14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení vůči převážně neúspěšnému žalovanému v částce 974 Kč, ke které soud dospěl tak, že částečný úspěch žalovaného (9 584,77 Kč, tj. 32,12 %) odečetl od částečného úspěchu žalobkyně (20 258,72 Kč, tj. 67,88 %) při výsledku 35,76 % z částky 2 723 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 150 Kč, z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, sestávající z částky 300 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva), včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, dále z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, sestávající z částky 400 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (žaloba), včetně jedné paušální náhrady výdajů ve výši 100 Kč podle § 14b odst. 6 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a z 21 % DPH výši 273 Kč (počítáno z částky 1 300 Kč). V projednávané věci žalobkyně podala tzv. formulářovou žalobu ve smyslu § 14b a.t., neboť žalobkyně podává obdobné žaloby opakovaně, na ustáleném formulářovém vzoru, ve kterém uvádí obdobná skutková tvrzení lišící se pouze konkrétními údaji o žalované osobě, o uzavřené smlouvě a výši dlužných částek, přičemž tarifní hodnota v projednávané věci nepřevyšuje částku 50 000 Kč.