16 C 269/2024

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Jaroslavem Koubou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 119 186 Kč s příslušenstvím + částky 18 900,54 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 78 340 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 78 340 Kč od 30. 5. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbývajícím rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované úhrady částky 119 186 Kč s příslušenstvím. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 12. 9. 2023 uzavřena smlouva o úvěru č. , číslo, , kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč, a které se žalovaná spolu s nominálním úrokem ve výši 76,04 % ročně zavázala vrátit v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 6 910 Kč, a to od října 2023 vždy do 18. dne příslušného měsíce.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Z provedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí skutková zjištění:

4. Z výpisu z obchodního rejstříku pro žalobkyni a z listiny označené jako „Úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu“ soud zjistil, že žalobkyně je akciová společnost, která ke dni 11. 5. 2018 disponovala oprávněním k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

5. Z listin označených jako „Předsmluvní formulář“, „Návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru“, „Podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru (tzv. produkt A)“, „Prohlášení klienta“, „Dodatek č. 1 k Návrhu smlouvy o úvěru/Smlouvě o úvěru č. , číslo, “, „Oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru č. , číslo, “ včetně kopie listiny označené jako „Dodejka“, soud zjistil, že žalovaná dne , datum, písemně požádala žalobkyni o dočasné poskytnutí peněžních prostředků ve výši 100 000 Kč s tím, že tyto žalobkyní poskytnuté peněžní prostředky žalovaná žalobkyni vrátí a za poskytnutí těchto prostředků žalobkyni uhradí peněžní prostředky ve výši odpovídající nominální úrokové sazbě 76,04 % ročně ze žalovanou žalobkyni dosud nevrácených peněžních prostředků, to vše prostřednictvím pravidelných 48 měsíčních plateb tak, jak je v podrobnostech uvedeno v rozpisu těchto plateb. Žalovaná rovněž prohlásila, že veškeré údaje, které v souvislosti s předmětnou žádostí či návrhem žalobkyni poskytla či poskytne, jsou pravdivé a úplné. Žalobkyně uvedenou žádost a návrh žalované akceptovala, přičemž tuto skutečnost žalované oznámila dopisem ze dne 13. 9. 2023.

6. Z listiny označené jako „Hodnocení klienta“ soud zjistil, že žalobkyně při posuzování schopnosti žalované zejména jí dočasně poskytnuté peněžní prostředky vrátit a uhradit další sjednané platby vycházela mimo jiné z pravidelného čistého měsíčního příjmu ze zaměstnání žalované ve výši 27 632 Kč, z výdajů žalované ve výši životního minima ve výši 4 860 Kč měsíčně, z nákladů na bydlení ve výši 4 118 Kč měsíčně. Žalobkyně vyhodnotila, že volné peněžní zdroje žalované jsou ve výši 17 654 Kč měsíčně. Žalobkyně dále vycházel z tvrzení žalované, že žalovaná je od 1. 3. 2023 zaměstnána u společnosti , právnická osoba, . Výplata mzdy z tohoto zaměstnaní byla vždy k 16. dni v měsíci. Žalovaná prohlásila, že v této listině jí uvedené údaje poskytla žalobkyni v souvislosti s projednávanou žádostí o dočasné poskytnutí peněžních prostředků, že tyto údaje jsou pravdivé a úplné a že žádné údaje žalobkyni nezatajila.

7. Z listiny označené jako „Doklad o vyplacení úvěru“ soud zjistil, že z bankovního účtu žalobkyně byly ve prospěch bankovního účtu žalované dne 12. 9. 2023 přikázány peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč.

8. Z listiny označené jako „Výpis z nebankovního registru klientských informací (NRKI)“, (dále jen „registr NRKI“), soud zjistil, že žalovaná nebyla v registru NRKI vedena.

9. Z listiny označené jako „Výpis z registru SOLUS“, (dále jen „registr SOLUS“), soud zjistil, že žalovaná v tomto registru neměla evidován žádný záznam.

10. Z fotografií občanského průkazu soud zjistil, že žalovaná poskytla žalobkyni fotografie svého občanského průkazu s platností do 22. 4. 2025.

11. Z dalších listin obsahujících výpisy z bankovního účtu soud zjistil, že na bankovní účet žalované vedený u , právnická osoba, . byla od společnosti , právnická osoba, dne 13. 6. 2023 připsána částka 27 328 Kč, dne 12. 5. 2023 částka 25 496 Kč, dne 14. 7. 2023 částka 28 327 Kč.

12. Z listiny označené jako „Předžalobní výzva“ a listiny označené jako „Podací arch“, soud zjistil, že žalobkyně odeslala prostřednictvím poštovní přepravy žalované písemnou výzvu k okamžité úhradě žalobou nárokované částky.

13. Z dalších důkazů soud nezjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci.

14. Na základě výše uvedených dílčích skutkových zjištění učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Žalovaná dne , datum, písemně požádala žalobkyni o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 100 000 Kč s tím, že tyto žalobkyní poskytnuté peněžní prostředky žalovaná žalobkyni vrátí a za poskytnutí těchto prostředků žalobkyni uhradí rovněž peněžní prostředky ve výši 76,04 % ročně z žalovanou žalobkyni dosud nevrácených peněžních prostředků, to vše prostřednictvím pravidelných 48 měsíčních plateb tak, jak je v podrobnostech uvedeno v žalobkyní přiloženém rozpisu těchto plateb. Žalobkyně posoudila schopnost žalované zejména dostát jí navrhovaným závazkům na základě ověření platnosti občanského průkazu žalované, registrů NRKI a SOLUS, a dále z informací zjištěných od samotného žalované a z prohlášení žalované o pravosti a úplnosti jí v souvislosti s předmětnou žádostí o dočasné poskytnutí peněžních prostředků poskytnutých informací. Žalobkyně předmětnou žádost a návrh žalované dne 13. 9. 2023 akceptovala. Žalobkyně dne 12. 9. 2023 ve prospěch bankovního účtu žalované přikázala peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč. Žalovaná dosud uhradila žalobkyni na svůj dluh částku 21 660 Kč. Následně odeslala žalobkyně prostřednictvím poštovní přepravy žalované písemnou výzvu k okamžité úhradě žalobou nárokované částky.

15. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

16. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 1731 o. z. platí, že z návrhu na uzavření smlouvy (dále jen „nabídka“) musí být zřejmé, že ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níž nabídku činí.

20. Podle § 1732 odst. 1 platí, že právní jednání směřující k uzavření smlouvy je nabídkou, pokud obsahuje podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím, a pokud z něho plyne vůle navrhovatele být smlouvou vázán, bude-li nabídka přijata.

21. Podle § 1740 odst. 1 o. z. platí, že osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou.

22. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

23. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

24. Podle § 1970 o. z., ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

25. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

26. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

27. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

28. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2020, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

29. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

30. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

31. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

32. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

33. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že „s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů [viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s. 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s. I6199, bod 61]. Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

34. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167, s. 174 – 178).

35. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla přijetím nabídky žalované žalobkyní (§ 1731 o. z., § 1732 odst. 1 o. z. a § 1740 odst. 1 o. z.) uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaná jako spotřebitel (§ 419 o. z.). Žalobkyni tak vznikla povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalované (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru).

36. Před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyně zjistila, že žalovaná nemá záznam v registru SOLUS. V registru NRKI však žalovaná nebyla dosud vedena.

37. Ve vztahu k příjmům žalované žalobkyně vycházela ze žalovanou uvedených příjmů ze zaměstnání ve výši 27 632 Kč měsíčně, které žalobkyně ověřila ze tří výpisů z účtu. Ohledně výdajů žalované žalobkyně vycházela ze žalovanou tvrzených nákladů na bydlení zahrnujících nájem a inkaso v souhrnné výši 4 118 Kč měsíčně. Dále žalobkyně stran výdajů žalované zohlednila částku představující životní minimum ve výši 4 860 Kč. Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že z těchto skutečností žalobkyně vycházela i při tzv. interním scoringu žalované.

38. Žalobkyně sama uvedla, že např. bankovní výpisy z účtu žalované, nájemní smlouvu či další jiné podklady, z nichž by bylo patrno nakládání s peněžními prostředky žalované po určitý časový úsek předcházející poskytnutí úvěru a z nichž by mohl být učiněn úsudek stran disponibilních peněžních prostředků žalované, neměla k dispozici a plně v tomto spoléhala na informace poskytnuté samotnou žalovanou.

39. Na základě souhrnu všech těchto informací žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaná disponovala volnými zdroji ke splácení žalobkyní poskytnutého úvěru ve výši 17 654 Kč měsíčně, což pro účely plnění závazků žalované vyplývajících z předmětné smlouvy o úvěru vyhodnotila jako dostačující.

40. V souvislosti s výše uvedenými informacemi tak soud připomíná s ustanoveními § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 pak platí, že při komplexním posuzování věci nelze odděleně vycházet pouze z eventuální lehkovážnosti dlužníka bez přihlédnutí ke škále dalších aspektů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je jednoznačně povinen prověřit spotřebitelovu platební schopnost. Uvedený požadavek není přísný a nepřiměřený, naopak se jedná o výchozí zásadu, kterou by obecné soudy měly vždy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je výslovně zakotvená zákonem.

41. Vnitrostátní judikatura pak není v rozporu ani se závěry, které k uvedené problematice učinil Soudní dvůr Evropské Unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady. Předmětný článek sice neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem, ale současně však poskytovatel úvěru musí být schopen tyto údaje řádně vyhodnotit, když posouzení úvěruschopnosti není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu tyto údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí [např. pokud zjistí, že spotřebitel má místo práce sjednané mimo své bydliště či korespondenční adresu podle smlouvy o úvěru, je povinností poskytovatele úvěru vyzvat spotřebitele k doplnění informací o jeho výdajích spojených např. s dojížděním do práce, nebo v případě tvrzeného vlastního bydlení spotřebitele by měl poskytovatel úvěru trvat na doložení tohoto bydlení a podle jeho formy (rodinný dům, byt) posoudit, zda údaje poskytnuté spotřebitelem o výši výdajů spojených s bydlením odpovídají typu tohoto bydlení, popř. pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru].

42. Je sice pravdou, že na základě provedeného dokazování lze dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně skutečně provedla; provedla jej však způsobem zcela nedostatečným, povrchním, vycházejíc z tvrzení žalované, databází dlužníků či dokonce z právními předpisy indexovaných nákladů životního minima a podobně. U řady shora popsaných faktorů podstatných pro posouzení úvěruschopnosti se žalobkyně spokojila pouze s pravděpodobností jejich existence, nikoli s jejich prověřením.

43. V projednávané věci se žalobkyně i přes shora popsané nesrovnalosti spokojila s tvrzením žalované, že náklady na bydlení žalované včetně energií činili v předmětném období částku 4 118 Kč měsíčně, a to ačkoliv byly uvedené náklady v rozporu s obvyklou životní zkušeností.

44. Další tvrzené náklady žalované (náklady na dopravu, jídlo a ostatní náklady) byly uvedeny pouze ve výši životního minima pro dané období roku 2023, tedy ve výši 4 860 Kč. Žalovaná nebyla žalobkyní prověřována prostřednictvím Centrální evidence exekucí, a to ačkoliv databáze SOLUS a NKRI (kde navíc žalovaná nebyla vůbec vedena), prostřednictvím kterých nejsou poskytovatelé spotřebitelských úvěrů povinni se navzájem informovat o bonitě a platební morálce svých klientů, neposkytují na rozdíl od Centrální evidence exekucí poskytovateli jistotu, že spotřebitel, o němž není v těchto databázích evidován žádný záznam, se neocitl s jiným úvěrovým dluhem v prodlení. Výše uvedené žalovanou poskytnuté informace tak měly, s ohledem na nutnost postupu žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí a vyvolané pochybnosti o správnosti údajů tvrzených žalovanou, vést žalobkyni k prověření úvěruschopnosti nikoliv převážně na základě žalovanou tvrzených informací, ale jejich následným doložením a ověřením shora popsaným způsobem.

45. Na základě všech skutečností uvedených výše tak má soud za to, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s odbornou péčí, zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, čímž porušila povinnost vyplývající pro ni z ustanovení § 86 odst. 1 tohoto zákona.

46. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu je tak třeba považovat účastníky uzavřenou smlouvu o úvěru pro rozpor se zákonem za současného zjevného rozporu s veřejným pořádkem za absolutně neplatnou (§ 580 o. z. a § 588 o. z.) (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 28 Co 194/2020).

47. S přihlédnutím k ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. a § 2993 o. z. soud dospěl soud k závěru, že žalobkyně a žalovaná jsou (v kontextu shora učiněného závěru) povinni si vzájemně vrátit plnění, která si na základě projednávané neplatné smlouvy poskytly, a žalobkyni tak vzniklo právo na vrácení žalované poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 78 340 Kč.

48. Ve vztahu k prodlení žalované s vrácením těchto peněžních prostředků soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou (§ 570 o. z.) k okamžitému plnění zahrnujícímu rovněž úhradu dotčených 78 340 Kč v rámci výzvy, která byla žalované odeslána dne 14. 5. 2024. Okamžik doručení byl s přihlédnutím k běžné délce doručování zásilek prostřednictvím poštovní přepravy a ustanovení § 573 o. z. a § 607 o. z., jakož i postoji samotné žalované, která uvedené skutečnosti jakkoliv nerozporovala, stanovena na 17. 5. 2024. Žalobkyně v uvedené výzvě stanovila lhůtu ke splnění dluhu do 15 dnů od odeslání výzvy, tedy žalovaná byla povinna uhradit žalobkyni částku 78 340 Kč nejpozději dne 29. 5. 2024. Jelikož žalovaná tuto svoji povinnost nesplnila, zavázal ji k tomu soud svým rozhodnutím, a to i s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 78 340 Kč od 30. 5. 2024 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu žalobkyně zamítl.

49. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení převážně úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly.