16 C 403/2020

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Pokornou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 25 511,11 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se co do částky 10 511,11 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % p. a. z částky 8 744,44 Kč od 26. 10. 2018 do 27. 7. 2020 zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % p. a. od 28. 7. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně 350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala zaplacení částky 25 511,11 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná, jako úvěrovaný, uzavřela dne [datum] se společností [právnická osoba] jako úvěrujícím Smlouvu o úvěru [číslo]. Pohledávka vůči žalované vyplývající ze Smlouvy o úvěru původním věřitelem postoupena na základě smlouvy ze dne 11.12.2019 společnosti [právnická osoba], která jej následně smlouvou ze dne 26.5.2020 postoupila žalobci; o postoupení pohledávky byl žalovaný řádně vyrozuměn. Podle Smlouvy o úvěru se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 15 000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou sjednaný na dobu určitou. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnutý úvěr zpět spolu s úrokem, poplatkem za vyhodnocení a správu úvěru, poplatkem za uzavření smlouvy a za sjednání úvěru a inkasním poplatkem za hotovostní výběr splátek ve svém bydlišti. Žalovaný se Smlouvou o úvěru zavázal původnímu věřiteli poskytnutý úvěr vrátit ve 14 pravidelných rovnoměrných splátkách, kdy první splátka byla splatná v měsíci, jenž bezprostředně následuje po podpisu smlouvy, přičemž poslední splátka byla splatná ke dni 25.10.2018. Původní věřitel svůj shora uvedený závazek splnil a sjednaný úvěr žalovanému poskytl v hotovosti dne [datum], což žalovaný potvrdil svým vlastnoručním podpisem na Smlouvě o úvěru. Žalovaný svůj závazek vyplývající ze Smlouvy o úvěru nesplnil řádně a včas, ocitl se tak v prodlení. Z titulu Smlouvy o úvěru je žalovaný v prodlení s úhradou dlužné žalované částky ve výši 15 321,99 Kč. Vzhledem k prodlení žalovaného má žalobce, kromě práva na zaplacení dlužné žalované částky dle Smlouvy o úvěru, rovněž právo na zákonný úrok z prodlení v zákonné výši z neuhrazené jistiny úvěru od [datum] do zaplacení, a dále na dohodnutou smluvní pokutu, která je uplatňována jako samostatný nárok. Pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem byl podstatný jeho pravidelný a prokazatelný měsíční příjem po odečtení závazků a pravidelných výdajů žalovaného. Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce před podáním žaloby vyzval žalovaného k dobrovolnému splnění povinnosti písemnou předžalobní upomínkou, která obsahovala základní skutkový a právní rozbor věci, leč bezvýsledně. Dle článku V. Smlouvy o úvěru je dlužník (žalovaný) povinen zaplatit věřiteli (žalobci) smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení, a to do zaplacení. Žalobcem je v souladu s článkem V. Smlouvy o úvěru uplatňována smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky 15 321,99 Kč, ohledně které je dlužník v prodlení, za dobu od 26.10.2018 do 20.08.2020. Délka prodlení rozhodná pro výpočet smluvní pokuty tedy činí 665 dnů. Výše smluvní pokuty byla stanovena takto: 0,001 x [číslo] x 665 = 10 189,12 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Ke stavu věci soud zjistil, že žalovaná v dokumentu označeném jako Smlouva o úvěru [číslo] svým podpisem dne [datum], že od společnosti [právnická osoba] převzala v hotovosti celou výši spotřebitelského úvěru, tj. 15 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaná zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úplatou za poskytnutí úvěru ve výši 6 000 Kč, náklady za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1078 Kč a inkasním poplatkem ve výši 3 750 Kč. Úvěr byl poskytnut na 14 měsíců a měl být splácen po 1 948 Kč měsíčně. Součástí uvedené smlouvy byly údaje o výši úrokové sazby, která v daném případě byla 15 % ročně tj. 1 444 Kč. Soud dále zjistil, že společnost [právnická osoba] a a společnost [právnická osoba] uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávek a následně byla pohledávka koupena žalobkyní na základě smlouvy o postoupení pohledávek dne 11.12.2019, jejímž předmětem byla podle přílohy k této smlouvě obsahující seznam postoupených pohledávek rovněž pohledávka za žalovanou vyplývající z uvedené smlouvy o úvěru. Žalobkyně žalovanou k plnění vyzvala prostřednictvím předžalobní upomínky ze dne 24.7.2020 a stejný den mu zaslala oznámení o postoupení pohledávky. Obě listiny byly podané k poštovní přepravě téhož dne. Předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalované před uzavření posuzované smlouvy.

4. Účastníky uzavřená smlouva je spotřebitelským úvěrem ve smyslu ust. § 2 zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb. (dále jen ZoSÚ) a předchůdce žalobkyně před jejím uzavřením podle ustanovení § 86 přistoupil k tvz. posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel spotřebitelského úvěru má podle tohoto ustanovení povinnost posoudit zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, což učinil.

5. Dále dospěl soud k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou nevznikl zamýšlený závazek v podobě smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 obč. zák., dle kterého smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Právní jednání právní předchůdkyně žalobkyně spočívající v předložení nabídky formulářové smlouvy a následné přistoupení žalované ke smlouvě bez zjevné možnosti vyjednávání o jejím obsahu soud považuje za jednání, které nevyvolalo zamýšlený právní následek, a to vznik smlouvy, neboť se příčí dobrým mravům, a je tak neplatné.

6. Soud ujednání o poplatcích vedle sjednaného úroku ve výši 963 Kč považuje za ustanovení smlouvy, které obchází standardní a spravedlivé ujednání o ceně poskytnutých peněžních prostředků. Ujednání o úroku ve výši 963 Kč je doplněno o úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 4 500 Kč a inkasní poplatek ve výši 1 800 Kč, aniž by z obsahu smlouvy bylo zjevné, za službu jakého obsahu měla žalovaná uvedené poplatky hradit. Soud nepochybuje o tom, že poskytovatel peněžních prostředků má s poskytnutím peněžních prostředků a správou svých pohledávek spojenou určitou administrativní činnost. Pokud však za tuto činnost požaduje poplatky, musí být podle přesvědčení soudu zjevné, jaké plnění se žalované dostane, tedy za co skutečně platí. Jelikož toto ve smlouvě řádně uvedeno, vyjma poplatku za inkaso splátek, nebylo, považuje soud tato ujednání za zastření skutečného účelu těchto poplatků, kterým je pouze navýšení platební povinnosti žalované, tedy zvýšení ceny peněž, které ji byly poskytnuty. V případě poplatku za hotovostní inkaso splátek soud dospěl k závěru, že hotovostní inkaso je jen zdánlivou nabídkou vedlejší služby, neboť z obsahu formuláře je zřejmé, že jde o jediný, žalobkyní určený způsob splácení a žalovaná nemá možnost jej odmítnout. Z uvedeného důvodu tak v daném případě inkasní poplatek považuje pouze za poplatek, který dále zvyšuje platební povinnost žalované, tedy cenu poskytnutých peněžních prostředků. Veškerá plnění nad rámec poskytnutých peněžních prostředků soud s ohledem na absenci dalších skutkových tvrzení zhodnotil jako úplatu za poskytnuté peněžní prostředky. Tyto poplatky ve svém součtu více než pětinásobně převyšují samotný úrok. Ekonomická podstata úvěru spočívá v právu inkasovat úrok coby odměnu za poskytnutí finančních prostředků (časová hodnota peněz); smluvní strany požívají široké, smluvní volnosti co do stanovení výše úroku, která tak může reagovat na individuální okolnosti každého případu. Z této perspektivy je ovšem naprosto protismyslné, aby se těžiště odměny nacházelo v poplatcích, tj. v samotné administrativně-technické obsluze pohledávky. Za dané situace má soud za to, že rozdělení poplatku do jednotlivých položek, zastírá skutečnou povahu ujednání o poplatku, tj. že se jedná o úrok. Ujednání o poplatku je tedy v tom, že se skládá z jednotlivých položek, ujednáním simulovaným. Podle § 555 odst. 2 o. z. přitom platí, že má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Zastřeným ujednáním je tu ujednání o úroku ve smyslu § 2392 odst. 1 o.z.

7. Takováto výše úroku tak byla sjednána nemravně, tj. v rozporu s § 1 odst. 2 o. z., podle něhož jsou zakázána ujednání porušující dobré mravy. Dle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům. Zmíněná nemravnost spočívá ve výši sjednaných úroků, které představují téměř 90 % dlužné jistiny, a to za období 14 měsíců za situace, kdy průměrná roční úroková sazba spotřebitelských úvěrů poskytovaných domácnostem od srpna 2017 (tj. v době uzavření smlouvy o úvěru) dosahovala dle statistik [obec] [anonymizováno] banky 10,82 % p. a,. (údaj je dostupný na [webová adresa]), což znamená, že úroková sazba v předmětné byla více jak osm krát vyšší než v té době průměrná sazba poskytovaná na stejný typ úvěrů domácnostem bankami. Takové ujednání nelze akceptovat, tím méně ve spotřebitelských vztazích, zvláště pak za situace, kdy je uzavíraná smlouva smlouvou tzv. adhézní, tedy bez možnosti žalované coby spotřebitele skutečně reálně ovlivnit jednotlivé podmínky. Ve smlouvě kromě toho není obsažen žádný důvod, který by takto vysoký úrok nějakým způsobem odůvodnil a žalobkyně sama ani žádný takový důvod netvrdila.

8. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěru, nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. To znamená, že ve smlouvě ujednaná míra je téměř o dvě třetiny vyšší, což je zcela zjevný exces, který nelze odůvodnit poukazem na charakter úvěrového produktu poskytnutého žalobkyní, na možnou finanční labilitu žalované či na jiný obchodně obhajitelný důvod; žalobkyně ostatně ani žádný takový důvod netvrdila. I za účinnosti nového občanského zákoníku lze aplikovat judikaturní závěry, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výše) ve smlouvě o úvěru nezpůsobují sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp zn. 29 Cdo 4498/2007 či 32 Cdo 3516/2009). Při hodnocení mravnosti smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena, a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhezním způsobem; žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právním předchůdcem žalobkyně, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Smlouva zahrnuje též smluvní pokutu,podstatnou sankci, ve výši 0,1% denně z neuhrazené jistiny, spolu s ujednáním o právu žalobkyně požadovat předčasné splacení celého úvěru v důsledku kvalifikovaného prodlení žalované a smluvní pokutu 750 Kč za každou zaslanou upomínku, 250 Kč za její vyhotovení a další smluvní pokutu ve výši 500 Kč. Oznámení o zpoplatnění je zpoplatněno částkou 1 500 Kč Tyto pokuty jsou sice ujednány v rozsahu akceptovaném zákonem o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., avšak takováto koncepce spotřebitelské smlouvy, která v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu, při zhodnocení uvedených okolností v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právním předchůdcem žalobkyně, je právním jednáním, které se dobrým mravům zjevně příčí a smlouvu s takovým obsahem je nutno považovat za absolutně neplatnou.

9. Je-li smlouva, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl předmětné peněžní prostředky, neplatná, může se žalobkyně domáhat toliko jejich vrácení coby bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 o. z a násl.), neboť jde o plnění poskytnuté bez právního důvodu. Má proto právo požadovat nevrácenou část poskytnutých peněžních prostředků a úrok z prodlení Žalované nevznikla v souvislosti s převzetím částky 15 000 Kč vůči žalobkyni jiná povinnost, než žalobkyni tuto částku vrátit.

10. Žalovaná nepřednesla soudu žádná tvrzení, z nichž by vyplynulo, že si uvedenou částku může ponechat. Přestože žalovaná neměla povinnost peněžní prostředky vrátit způsobem sjednaným ve smlouvě, s ohledem na její neplatnost, mohla uvedené peněžní prostředky vrátit na základě výzvy k úhradě dlužné částky, a soud tak dospěl k závěru, že je v prodlení. Vedle uvedené částky, je tedy žalovaná povinna žalobkyni zaplatit úrok z prodlení ve výši určené předpisy práva občanského, tj. úrok z prodlení dle ust. § 1970 obč. zák., jdoucí od splatnosti, kterou soud určil podle ust. § 1958 odst. 2 obč. zák., dle kterého neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned, a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení je totiž pohledávkou splatnou na výzvu, neboť den splatnosti nebyl smluven. Za řádnou výzvu k plnění považuje soud v daném případě předžalobní upomínku ze dne 24.7.2020, kterou odeslal zástupce žalobkyně žalované prostřednictvím poštovní přepravy téhož dne a za využití domněnky stanovené v ust. § 573 obč. zák. vychází soud z toho, že tato výzva došla žalované třetí pracovní den po odeslání, v daném případě tedy dne 27.7.2020, a žalovaná měla plnit den následující a v prodlení je tak od 27.7.2020, ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

11. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení zastoupeného žalobce se soud nejprve zabýval otázkou, zda tyto náklady se zastoupením vynaložil účelně a následně se zabýval otázkou, zda takto vynaložené náklady byly přiměřené co do své výše. Věřitel, který vymáhá postoupením nabytou pohledávku, je v soudním řízení zastoupen advokátem vždy důvodně a náklady s tímto zastoupením spojené je třeba hodnotit jako účelně vynaložené ve smyslu ustanovení § 142 odst.1 o.s.ř. Věřitel má právo vymáhat jakkoliv vysoké dluhy a musí mít k dispozici právní nástroj k jejich vymáhání. Soud ovšem shledal, že výše odměny advokáta, stanovená – za použití § 151 odst.2 o.s.ř je v konkrétní věci ve zjevném rozporu s ústavním principem proporcionality. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení soud vycházel z ustanovení § 151 odst.2 o.s.ř. Dle tohoto ustanovení o.s.ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem anebo patentovým zástupcem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem; jde-li však o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147, § 149 odst. 2 nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje se podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně tj.dle § 6 a následující vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náhradu za daň z přidané hodnoty soud určí z odměny za zastupování, z náhrad, z odměny notáře za provedené úkony soudního komisaře a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem. Náhradu mzdy (platu) a náhradu hotových výdajů soud stanoví podle zvláštních právních předpisů. Náhradu za odměnu znalce, který podal posudek podle § 127a, soud určí podle sazby odměny stanovené zvláštním právním předpisem. Jinak soud vychází z nákladů, které účastníku prokazatelně vznikly. Při stanovení konkrétní výše náhrady nákladů řízení vzal soud v úvahu zejména, že jde o pohledávky ze smluv, kde jednou ze stran byl spotřebitel, který je fakticky vyloučen z možnosti sjednat si je s jiným obsahem. Šlo o věc jednoduchou, žaloba byla koncipována natolik obecně, že v dalších dosud podaných žalobách téže žalobkyně se jednalo o totožná podání, která na odborné znalosti a vynaložený čas k vypracování žaloby nekladly žádné větší nároky, přičemž vzal zřetel na skutečný průběh projednávané věci, počet, charakter, obtížnost a časovou náročnost úkonů právní služby ve vztahu k předmětu řízení. Jednotlivé žaloby se v zásadě liší jen údaji o žalovaných a skladbě žalované částky. Právo na peněžité plnění vymáhá jiný než původní věřitel a žalobkyně s žalovanými pohledávkami obchoduje. Žalobkyně je osobou, která na základě vlastního rozhodnutí nabyla od původního věřitele pohledávku za účelem jejího vymáhání a vymáhání pohledávek je podstatou žalobkyně podnikání. Postup, při kterém žalobkyně nabytou pohledávku vymáhá za pomoci advokáta lze považovat za opodstatněný v případě, že v průběhu konkrétního řízení nastaly mimořádné okolnosti, jež by vybočovaly z obvyklého průběhu řízení daného typu a o takovou situaci v tomto řízení nejde. Samotná míra vydobytelnosti pohledávek je součástí jeho podnikatelského rizika a náhrada nákladů řízení není sankcí, má pouze nahradit přiměřeně účelně vynaložené náklady spojené s uplatněním daného práva. Je zjevné, že tyto náklady jsou vzhledem ke všem okolnostem nižší, než jak jejich náhradu paušálně stanoví právní předpisy podzákonné právní síly. Soud tedy vycházel ze závěru, že přiměřenost nákladů odráží výše náhrady nákladů, které zcela nezbytně žalobce musí vynaložit výlučně v souvislosti se soudním řízením tj. jejich vynaložení je buď podmínkou řízení, anebo nákladů, bez jejichž vynaložení by se takový podnikatel vystavil riziku procesního neúspěchu. Advokát v tomto případě učinil jen jeden úkon právní služby. Nebylo možné žalobci přiznat dle § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. úkon právní služby za převzetí a přípravu zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb neboť takový úkon zástupcem žalobkyně nebyl fakticky proveden, a to s ohledem na zjevnou podobnost obdobných případů, v nichž je žalobce zastoupen advokátem a v nichž podává u soudů žaloby, které jsou obsahově shodné. Příprava a převzetí zastoupení znamená, že advokát se zastoupeným projednává jednotlivý případ a hodnotí všechny aspekty projednávané věci, přičemž se nepochybně předpokládá, že jde vždy o případ zcela individuální. Taktomu však není, pokud jde o projednávanou věc, neboť soudu, je známo z jiné jeho činnosti, že žalobkyně obdobných sporů vede stovky, a skutkově se spory o vymáhání pohledávek z nezaplacených úvěrů výrazně neliší. S ohledem na skutečnost, že tedy v projednávané věci nešlo o žádný případ, který by vybočoval ze zavedeného schématu, a tedy nevykazuje žádné větší individuální odchylky s výjimkou výše uplatněných částek, popř. data a čísla úvěrové smlouvy, je třeba uzavřít, že příprava a převzetí zastoupení nebyly tak, jak to má na mysli citované ust. § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., v projednávané věci prováděny. Vzhledem ke všem výše uvedeným závěrům nebylo možné žalobkyni přiznat dle § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. úkon právní služby za převzetí a přípravu zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb, ale úkon právní služby,písemné podání soudu týkající se věci samé, tedy žaloby a výzvy k plnění před podáním žaloby.

12. O výši náhrady nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., na základě kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Jestliže tedy žalobkyně v určité části uplatněných peněžitých nároků nebyla úspěšná, jedná se o neúspěch v části věci. Žalobkyně neměla ve věci plný úspěch a výsledný podíl odpovídá poměru jejího neúspěchu a úspěchu, jestliže ke dni vyhlášení rozsudku představoval úspěch žalobkyně ve věci částku ve výši 15 000 Kč a neúspěch představoval částku 10 511,11 Kč, žalobkyně tak měla ve věci úspěch přibližně v 58,8% a žalovaná přibližně ve 41,2 %. Je tedy potřeba určit poměr úspěchu obou účastníků ve věci a od úspěchu účastníka (úspěšné strany) odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany), ve výši rozdílu má účastník právo, aby mu druhý účastník nahradil poměrnou část nákladů, které vynaložil při účelném uplatňování práva. V daném případě vznikly žalobkyni náklady ve výši 1 989 Kč. Žalobkyně osvědčila, že žalované ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním žaloby byla zaslána výzva k plnění nároku, který je předmětem žaloby. Náklady žalobkyně v řízení zastoupeného advokátem, sestávají podle § 137 o.s.ř. ze soudního poplatku za řízení ve výši 1021 Kč, odměny za zastoupení žalobkyně advokátem, hotových výdajů zástupce žalobkyně a 21% DPH. Při určení výše odměny za zastupování žalobkyně vycházel soud z vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů o mimosmluvní odměně (dále jen„ advokátní tarif“), konkrétně ustanovení § 14b, které nabylo účinnosti dnem 1.července 2014. V daném případě je soudu z jeho rozhodovací praxe známo, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně téže žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech u tohoto soudu ke dni vyhlášení rozhodnutí za období jednoho roku v patnácti případech, předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Zástupci žalobkyně tak náleží za každý úkon právní služby částka 300 Kč v rozsahu 2 úkonů a paušální částka jako náhrada výdajů za každý ve výši 100 Kč, to vše s 21% DPH. Z takto vypočítané výše náhrady nákladů řízení žalobkyni náleží 17,6% tj. 350 Kč.