20 C 145/2021

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Simetem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 3 786 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 2 915 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 2 915 Kč od 11. 4. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba o 1 000 Kč a 871 Kč se zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je dále povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 702 Kč k rukám jejího zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 3 786 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že:„ Žalovaný uzavřel dne [datum] s žalobcem smlouvu o zápůjčce (Smlouva). Na základě Smlouvy poskytl žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 2200 Kč (Jistina), které byly žalovanému zaslány na účet č. [bankovní účet] dne [datum]. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 715 Kč (Poplatek). Jistina a Poplatek byly splatné dne 10.4.2020, žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas. Zápůjčka byla žalovanému prokazatelně poskytnuta, jak je patrno z přiloženého potvrzení o provedené platbě, ale přesto nebyla žalovaným do dnešního dne vrácena v celé výši. Ke dni podání návrhu na vydání EPR žalovaný na svůj dluh uhradil 0 Kč. Žalobce poskytl zápůjčku prostřednictvím své webové stránky [webová adresa], na které si žalovaný nejprve přečetl nabídku na uzavření smlouvy, nastavil si dle vlastní volby dostupné parametry – splatnost a výši zápůjčky. Poté žalovaný vyplnil na webové stránce žalobce formulář – Žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadal své osobní údaje, které jsou uvedeny v části B tohoto návrhu, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaný učinil návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce vůči žalobci. Žalovaný zaškrtl řádek s tímto textem:„ Potvrzuji, že jsem se seznámil se zněním Smlouvy o zápůjčce a zněním Všeobecných obchodních podmínek, které jsou její součástí, těmto dokumentům porozuměl a souhlasím s jejich zněním“. Tím žalovaný zároveň odsouhlasil znění Obchodních podmínek žalobce. Smlouva o zápůjčce je klientem podepsána elektronicky, a to PINem, který [právnická osoba] zasílá na klientem uvedené telefonní číslo. Společnost [anonymizována dvě slova] má za to, že tento PIN je tzv. prostým elektronickým podpisem, který splňuje požadavky § 7 zákona č. 297/2016 Sb., zákon o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. S ohledem na tuto skutečnost je třeba na smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi [právnická osoba] a žalovaným považovat za smlouvu uzavřenou v písemné podobě. Smlouva o zápůjčce včetně Všeobecných obchodních podmínek Žalobce byla neprodleně po potvrzení Žalovaným. Žalovanému odeslána e-mailem na jím zadanou e-mailovou adresu, kdy tento způsob splňuje definici trvalého nosiče dat dle § 3 odst. 2 písm. k) zákona o spotřebitelském úvěru, a Žalobce tedy splnil svou povinnost dle § 105 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V důsledku prodlení žalovanému vznikla povinnost uhradit též úroky z prodlení ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením (písemné výzvy) v celkové výši 1.000 Kč (čl. 2 Smlouvy) (písemné výzvy odeslány dne 17.4.2020, 24.4. 2020). K částce požadované za výzvy k úhradě odeslané dlužníkovi uvádíme, že důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, uvádí, že za účelně vynaložené náklady nelze považovat zasílání upomínek několikrát denně, kdy takové jednání důvodová zpráva označuje za šikanózní vůči dlužníkovi. Žalobce Žalovanému odeslal upomínky s odstupem několika dnů (viz výše). Jednání Žalobce je tedy v souladu s výše uvedeným požadavkem dle důvodové zprávy. Pokud snad zákonodárce zamýšlel odesílání upomínek omezit restriktivněji, měl tak učinit přímo ustanovením v zákoně, nebo případně vyjádřením takové myšlenky v důvodové zprávě, což ale neučinil. Pokud přihlédneme k praxi veřejnoprávních institucí, tak např. centrální depozitář cenných papírů na základě vyhlášky Ministerstva financí č. 212/2010 Sb., požaduje za poskytnutí údajů na základě strukturovaného dotazu úhradu včetně účelně vynaložených nákladů ve výši 290 Kč a v případě poskytnutí údajů na základě nestrukturovaného dotazu 820 Kč. Přičemž autoři výslovně dovozují, že účelně vynaloženými náklady jsou nejen náklady na poštovné a tisk dokumentu, ale i na přípravu vzorových dokumentů, úpravy informačního systému poskytovatele apod. Výše poplatku za upomínky účtovaná Žalobcem ve výši 500 Kč rovněž odpovídá tržnímu standardu (např. společnost [právnická osoba] účtuje za každou upomínku 600 Kč, [právnická osoba] 500 Kč za každou upomínku – výzvu k vyrovnání nepovoleného debetu, u úvěrů pak 350 Kč za první upomínku a 500 Kč za každou další upomínku – informace vyplývající z jejich ceníků dostupných na jejich webových stránkách). V žádném případě se tedy nedá u Žalobce hovořit o neúčelně vynaložených nákladech, resp. nákladech neodpovídajících tržnímu standardu, nadto v situaci, kdy Žalobce se Žalovaným se na výši nákladů domluvili předem ve smlouvě o zápůjčce. Výše nákladů na zasílání upomínek je tedy zcela v mezích a po právu. Celková výše dluhu žalovaného, ke dni podání návrhu na vydání EPR, kterou žalobce požaduje činí 3.915 Kč. Jistina + poplatek ve výši 2.915 Kč Náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1.000 Kč (Pokud by soud neuznal nárok žalobce na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požaduje žalobce, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, na jehož bankovní účet byla žalobcem dlužná částka převedena. Za tímto účelem žalobce navrhuje, aby si soud k důkazu vyžádal vyjádření bankovních ústavů, z jejich účtů byly prováděny transakce, o tom, že žalovanému byl poskytnut úvěr v tvrzené výši.) Smluvní pokuta byla žalobcem vyčíslena na částku 871 Kč (S ohledem § 122 zákona č. 257/2016 Sb. zákon o spotřebitelském úvěru, a rozhodnutí žalobce nezatěžovat žalovaného neúměrnými náklady v souvislosti s jeho prodlením, žalobce vymáhá smluvní pokutu z prodlení pouze do výše, která nepřesahuje součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru). Žalobce zaslal žalovanému výzvu k úhradě dlužné částky dne 3.3.2021, žalovaný však na výzvu nereagoval a svůj dluh neuhradil.“.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a soud tak důvodnost žaloby posuzoval pouze na základě důkazů předložených žalobkyní.

3. Ke stavu věci soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 19. 3. 2020 smlouvu označenou jako Smlouva o zápůjčce, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezhotovostně peněžní prostředky ve výši 2 200 Kč, a to převodem na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] nejpozději do dvou dnů od účinnosti této smlouvy. Žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit spolu s částkou 715 Kč označenou jako poplatek za poskytnutí zápůjčky. Smlouva dále obsahovala ujednání o nákladu věřitele, tj. žalobkyně, které je oprávněna požadovat po spotřebiteli v případě prodlení se splacením zápůjčky, která měla být splacena nejpozději do 10. 4. 2020. Mezi těmito náklady je uvedena cena za písemnou upomínku (výzvu k úhradě) ve výši 500 Kč. Pro případ porušení bylo ve smlouvě ujednáno, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu podle této smlouvy a všeobecných obchodních podmínek, a to bez ohledu na to, zda žalovaný zavinil či nezavinil porušení své smluvní povinnosti vůči věřiteli. Pro případ prodlení žalovaného splněním jeho závazku ze smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Soud dále zjistil z potvrzení [právnická osoba], s. r. o. ze dne 29. 4. 2019, že žalující společnost přijala na účet vedený u platební brány [právnická osoba], s. r. o. dne 29. 4. 2019 platbu ve výši 1 Kč od odesílatele jménem [celé jméno žalovaného], tj. od žalovaného, a to z účtu č. [bankovní účet], čímž má soud za prokázané, že poslední zmíněný účet je účtem, jehož majitelem je žalovaný. Z výpisu z běžného účtu vedeného [právnická osoba] pod číslem [bankovní účet] soud dále zjistil, že na účet, jehož majitelem je žalovaný byla dne [datum] žalobkyní poukázaná částka ve výši 2 200 Kč se [anonymizována dvě slova] – půjčka.“ Soud dále zjistil, že se žalobkyně na žalovaného obrátila s výzvou k úhradě nesplacené zápůjčky, a to prostřednictvím písemné upomínky ze dne 17. 4. 2020 a ze dne 24. 4. 2020 a dále prostřednictvím předžalobní výzvy k úhradě ze dne 3. 3. 2020.

4. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že mezi účastníky vznikl uzavřením smlouvy ze dne [datum] závazek v podobě smlouvy o zápůjčce dle ustanovení § 2390 obč. zák., na základě které žalobkyně splnila svoji povinnost přenechat žalovanému jako vydlužiteli zastupitelnou věc, v daném případě peněžní prostředky ve výši 2 200 Kč, aby je užil podle libosti a ve sjednaném čase vrátil věc stejného druhu. V daném případě soud uvedený závazek posoudil jako úročnou zápůjčku podle ustanovení § 2392 odst. 1 obč. zák., dle kterého lze při peněžité zápůjčce sjednat úroky, přičemž v daném případě za úroky považuje sjednanou platbu označenou jako Poplatek za poskytnutí zápůjčky, v daném případě poplatek ve výši 715 Kč. Zápůjčka byla v daném případě uzavřena v okamžiku, kdy žalovaný skutečně obdržel peněžní prostředky, tj. nikoliv okamžikem podpisu uvedené smlouvy. Žalovaný v průběhu řízení nevyvrátil, že poskytnutou peněžní zápůjčku spolu se smluveným úrokem ve sjednané lhůtě, tj. do 10. 4. 2020 nevrátil, a soud mu tak splnění této povinnosti uložil tímto rozsudkem s tím, že dlužné částky představující zmíněnou zápůjčku, k níž podle smlouvy přirostly dohodnuté úroky v podobě zmíněného poplatku je povinen ode dne následujícího po jejich splatnosti, tj. od 11. 4. 2020 zaplatit úrok z prodlení ve výši určené předpisy práva občanského, tedy dle ustanovení § 1970 obč. zák.. Soud však neshledal důvodnou žalobu týkající se požadavku na zaplacení poplatku za upomínky ve výši 1 000 Kč. Soud na jedné straně připouští, že platba za upomínku představuje platbu za určitý typ služby, která může zabránit případnému sporu za situace, kdy se žalovaný, bez ohledu na důvod, dostane do prodlení, na který jej právě upomínka může upozornit. V daném případě však soud ujednání o poplatcích za upomínky považuje nikoli jako ujednání o nákladech o paušální náhradě nákladů účelně vynaložených v souvislosti s prodlením žalované, nýbrž jak ujednání, které má v případě prodlení žalovaného navýšit jeho platební povinnost. O účelovosti uvedeného ujednání svědčí jednak výše těchto nákladů, přičemž soudu je známo, že jiní věřitele v obdobném postavení jako žalobkyně sjednávají poplatky za služby obdobného obsahu násobně nižší, např. ve výši 50 Kč, avšak o zmíněné účelovosti svědčí především množství upomínek, které žalobkyně žalovanému zaslala za situace, kdy již zjevně ztratily svůj smysl. Náklady za zaslané upomínky v daném případě dosáhly poloviny jistiny dluhu, což již na první pohled svědčí o jejich účelovosti, a tudíž nemravnosti ve smyslu ust. §580 občanského zákoníku, které tak ujednání o těchto poplatcích činí pro rozpor s dobrými mravy neplatným. Přestože může věřitel podle ust. §122 odst. 1 písm. a) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů sjednat právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele, musí být tato ujednání v rámci zmíněných dobrých mravů. Soud dále neshledal důvodným požadavek žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč. Uvedená smluvní pokuta byla sice co do její výše požadována v souladu s ustanovením § 122 odst. 2 zmíněného zákona o spotřebitelském úvěru, neboť dle zmíněného ustanovení § 122 odst. 2 nesmí smluvní pokuta přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení. Podle ustanovení § 122 odst. 3 zák. o spotřebitelském úvěru souhrn výše uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Žalobkyně sice požaduje smluvní pokutu v uvedených mezích, ale soud má za to, že uvedená informace o omezení výše smluvní pokuty měla být uvedená přímo ve smlouvě tak, aby žalovaný měl vědomost o tom, do jaké výše může být vůči ní smluvní pokuta uplatněna. Jinými slovy, pouze skutečnost, že žalobkyně smluvní pokutu nad uvedený rámec neuplatňuje, neznamená, že uvedené ujednání ve smlouvě je dostatečně pro žalovaného jako spotřebitele srozumitelné. Uvedené ujednání totiž nebrání žalobkyni uplatnit smluvní pokutu v samostatném řízení, a právě pro tento krajní případ by žalovaná informaci o zákonném omezení smluvní pokuty měla mít k dispozici již od počátku, tj. v době uzavření smlouvy. Uvedené ujednání o smluvní pokutě v podobě formulované ve smlouvě tak soud považuje za ujednání, které se zjevně příčí dobrým mravům dle ustanovení § 588 obč. zák., dle kterého soud k jeho neplatnosti přihlédl i bez návrhu. Uvedené ujednání o smluvní pokutě a poplatcích za upomínky lze od ostatního ujednání spotřebitelské smlouvy oddělit, a soud považuje za neplatné pouze tyto části smlouvy podle ustanovení § 576 obč. zák., a žalobu tedy zamítl pouze co do požadavku na zmíněnou smluvní pokutu a poplatky za upomínky.

5. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je odůvodněno ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., na základě kterého soud s ohledem na částečný úspěch žalobkyně na náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil. Žalobkyni v souvislosti s tímto řízením vznikly náklady v podobě soudního poplatku ve výši 400 Kč, a dále odměny advokáta stanovené podle ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění pozdějších předpisů, za 3 úkony právní služby v podobě převzetí a přípravy zastoupení, výzvy k plnění a písemného podání ve věci samé po 200 Kč spolu s paušální náhradou hotových výdajů po 100 Kč ke každému z uvedených úkonů právní služby, tj. náklady ve výši 1 300 Kč. Žalobkyně byla úspěšná co do 77 % předmětu řízení, a přísluší jí tak 54 % uvedených nákladů řízení, tj. částka 702 Kč Tyto náklady je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce podle § 149 odst. 1.

6. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř., přičemž neshledal důvody pro stanovení lhůty pro žalovaného příznivější, než zákonem určené tří denní.