20 C 173/2024

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Simetem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro zaplacení 16 840 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 13 250 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 13 250 Kč od 7. 8. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o 2 500 Kč a 3 590 Kč se zamítá.

III. Žalovaná je dále povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 306 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 3 650 Kč s příslušenstvím, žalobu odůvodnila tak, že: „Žalovaný uzavřel dne , datum, s žalobcem smlouvu o zápůjčce (Smlouva). Na základě Smlouvy poskytl žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč (Jistina), které byly žalovanému zaslány na účet č. , č. účtu, dne , datum, . Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 3 250 Kč (Poplatek). Jistina a Poplatek byly splatné dne 06.08.2023, žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas. Zápůjčka byla žalovanému prokazatelně poskytnuta, jak je patrno z přiloženého potvrzení o provedené platbě, ale přesto nebyla žalovaným do dnešního dne vrácena v celé výši. Ke dni podání návrhu na vydání EPR žalovaný na svůj dluh uhradil 0 Kč. Žalobce poskytl zápůjčku prostřednictvím své webové stránky www., Anonymizováno, .cz, na které si žalovaný nejprve přečetl nabídku na uzavření smlouvy, nastavil si dle vlastní volby dostupné parametry – splatnost a výši zápůjčky. Poté žalovaný vyplnil na webové stránce žalobce formulář – Žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadal své osobní údaje, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaný učinil návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce vůči žalobci. Žalovaný zaškrtl řádek s tímto textem: „Potvrzuji, že jsem se seznámil se zněním Smlouvy o zápůjčce a zněním Všeobecných obchodních podmínek, které jsou její součástí, těmto dokumentům porozuměl a souhlasím s jejich zněním“. Tím žalovaný zároveň odsouhlasil znění Obchodních podmínek žalobce. Žalobce před uzavřením smlouvy ověřil totožnost klienta, a to tak, že klient je povinen žalobci v rámci žádosti o uzavření smlouvy poskytnout sken dokladu totožnosti se svou fotografií a dále pomocí ověřovací korunové bezhotovostní platby, jejíž součástí je rovněž informace o jméně a příjmení majitele tohoto účtu, na nějž je následně zápůjčka vyplacena (podmínkou pro výplatu je, že jméno a příjmení majitele účtu je shodné se jménem a příjmením klienta). Smlouva o zápůjčce je klientem podepsána elektronicky, a to PINem, který žalobce zasílá na klientem uvedené telefonní číslo. Dle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů („ZSVD“): „K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5.“ Vzhledem k tomu, že v soudu předkládané záležitosti se jedná o soukromoprávní vztah, § 5 ZSVD se nepoužije. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v předkládané záležitosti ZSVD připouští podpis smlouvy elektronickým podpisem jiným, než je zaručený elektronický nebo uznávaný elektronický podpis, kdy touto zbytkovou kategorií je tzv. elektronický podpis prostý. Výše popsaný postup podpisu prostřednictvím PINu zaslaného žalobcem na klientem uvedené telefonní číslo , tel. číslo, následné zadání PINu klientem na webových stránkách žalobce představuje právě tento tzv. prostý elektronický podpis. S ohledem na tuto skutečnost byla smlouva o zápůjčce uzavřena mezi žalobcem a žalovaným v písemné podobě. Upozorňujeme, že tento závěr je rovněž v souladu se stanoviskem ČNB ve vztahu k uzavírání smluv podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („ZSÚ“), na dálku, když ČNB k této otázce publikovala následující stanovisko: „Obecně z pohledu výkonu dohledu nad ochranou spotřebitele ČNB nepovažuje za nezbytné, aby za účelem dodržení písemné formy byla v soukromoprávních vztazích právní jednání učiněná elektronickými prostředky vždy podepsána zaručeným elektronickým podpisem ve smyslu článku 3 bod 11) nařízení eIDAS, resp. dříve § 2 písm. b) ZEP, a to proto, že požadavek písemné formy vyplývá podle důvodové zprávy k ZSÚ z nutnosti nastolení právní jistoty v těchto smluvních vztazích a z nutnosti zajištění důkazů pro případné právní spory a podle ČNB pak především ze snahy zabránit v současné době mnohdy uplatňovaným praktikám, kdy spotřebitel uzavírá závazky, aniž by se předem mohl seznámit s jejich podmínkami a veškerými důsledky. Těmto záměrům může podle ČNB často vyhovět i (prostý) elektronický podpis.“ (Stanovisko ČNB K některým ustanovením zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, soubor otázek a odpovědí). Konečně žalobce závěrem podotýká, že v rámci procesu kontraktace je třeba odlišit ověření totožnosti (které bylo žalobcem provedeno postupem v souladu s § 11 odst. 7 a § 12 odst. 6 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů, jak je popsáno v předchozím odstavci), a podpis samotný, který neslouží k ověření totožnosti, nýbrž ke stvrzení konečnosti dohody a vážnosti vůle (obdobně jako v případě vlastnoručního podpisu, kdy totožnost také není ověřována prostřednictvím podpisu, ale předložením průkazu totožnosti). Smlouva o zápůjčce včetně Všeobecných obchodních podmínek žalobce byla neprodleně po potvrzení žalovaným žalovanému odeslána e-mailem na jím zadanou e-mailovou adresu, kdy tento způsob splňuje definici trvalého nosiče dat dle § 3 odst. 2 písm. k) ZSÚ a Žalobce tedy splnil svou povinnost dle § 105 odst. 1 ZSÚ. Před uzavřením smlouvy si žalobce od žalovaného vyžádal informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřil na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného (kdy žalovaný je dle § 84 odst. 2 ZSÚ povinen poskytnout žalobci úplné a pravdivé informace), resp. případně nahlédnutím do relevantních databází. Poskytnuté informace a dokumenty byly žalobcem vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalovaného. Žalobce tedy splnil svou povinnost dle § 86 ZSÚ, když řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného. Na základě tohoto prověření žalobce dospěl k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet a v návaznosti na toto prověření byla s žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce. V důsledku prodlení žalovanému vznikla povinnost uhradit též: úroky z prodlení ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením (písemné výzvy) v celkové výši 2 500 Kč (čl. 2.3 Smlouvy) (písemné výzvy odeslány dne: 13.08.2023, 20.08.2023, 27.08.2023, 05.09.2023, 20.09.2023). K částce požadované za výzvy k úhradě odeslané dlužníkovi uvádíme, že důvodová zpráva k ZSÚ uvádí, že za účelně vynaložené náklady nelze považovat zasílání upomínek několikrát denně, kdy takové jednání důvodová zpráva označuje za šikanózní vůči dlužníkovi. Žalobce Žalovanému odeslal upomínky s odstupem několika dnů (viz výše). Jednání Žalobce je tedy v souladu s výše uvedeným požadavkem dle důvodové zprávy. Pokud snad zákonodárce zamýšlel odesílání upomínek omezit restriktivněji, měl tak učinit přímo ustanovením v zákoně, nebo případně vyjádřením takové myšlenky v důvodové zprávě, což ale neučinil. Pokud přihlédneme k praxi veřejnoprávních institucí, tak např. centrální depozitář cenných papírů na základě vyhlášky Ministerstva financí č. 212/2010 Sb., požaduje za poskytnutí údajů na základě strukturovaného dotazu úhradu včetně účelně vynaložených nákladů ve výši 290 Kč a v případě poskytnutí údajů na základě nestrukturovaného dotazu 820 Kč. Přičemž autoři výslovně dovozují, že účelně vynaloženými náklady jsou nejen náklady na poštovné a tisk dokumentu, ale i na přípravu vzorových dokumentů, úpravy informačního systému poskytovatele apod. Výše poplatku za upomínky účtovaná Žalobcem ve výši 500 Kč rovněž odpovídá tržnímu standardu (např. společnost MONETA Money Bank a.s. účtuje za každou upomínku 600 Kč, Komerční banka a.s. 500 Kč za každou upomínku – výzvu k vyrovnání nepovoleného debetu, u úvěrů pak 350 Kč za první upomínku a 500 Kč za každou další upomínku – informace vyplývající z jejich ceníků dostupných na jejich webových stránkách). V žádném případě se tedy nedá u Žalobce hovořit o neúčelně vynaložených nákladech, resp. nákladech neodpovídajících tržnímu standardu, nadto v situaci, kdy Žalobce se Žalovaným se na výši nákladů domluvili předem ve smlouvě o zápůjčce. Výše nákladů na zasílání upomínek je tedy zcela v mezích a po právu. Celková výše dluhu žalovaného, ke dni podání návrhu na vydání EPR, kterou žalobce požaduje činí 15 750 Kč. Jistina + poplatek ve výši 13 250 Kč, Náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč. Smluvní pokuta dle čl. 2.3 smlouvy o zápůjčce ze dne , datum, ve výši 0,10 % denně z dlužné částky ve výši 10 000 Kč (viz nárok 1), a to konkrétně ode dne 07.08.2023 (den následující po splatnosti zápůjčky, viz nárok 1) do dne 31.07.2024, kdy žalobce vyhotovuje tento návrh. Ke dni vyhotovení tohoto návrhu se tak po zaokrouhlení na celé koruny jedná o částku 3 590 Kč.“.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Ke stavu věci soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne , datum, smlouvu označenou jako Smlouva o zápůjčce, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované zápůjčku ve výši 10 000 Kč, a to převodem na bankovní účet žalované č. , č. účtu, a žalovaná se zavázala uvedené peněžní prostředky vrátit společně s poplatkem za její poskytnutí ve výši 3 250 Kč nejpozději do 6. 8. 2023. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že za den poskytnutí zápůjčky se považuje den, kdy byly peněžní prostředky odepsány z účtu věřitele. Smlouva dále obsahovala ujednání o nákladech, která byla žalobkyně jako věřitel oprávněna požadovat za vymezené úkony, mezi které patřila písemná listinná upomínka za poplatek 500 Kč. Smlouva dále obsahovala ujednání o smluvní pokutě pro případ prodlení žalované se splacením zápůjčky, a to smluvní pokutu ve výši 0,1% dlužné částky za každý den prodlení s tím, že vedle této smluvní pokuty může žalobkyně požadovat ještě tzv. zákonný úrok z prodlení. Smlouva dále odkazovala na všeobecné obchodní podmínky žalobkyně upravujícím postup při uzavření smlouvy, splácení zápůjčky, prodloužení splatnosti a další práva a povinnosti. Soud dále zjistil, že se žalobkyně na žalovanou obrátila prostřednictvím upomínky ze dne 13. 8. 2023, 20. 8. 2023, 27. 8. 2023, 5. 9. 2023 a 20. 9. 2023 a dále s předžalobní upomínku ze dne 2. 7. 202, ve které vyčíslila dlužnou částku včetně nákladů na upomínání. Soud dále z výpisu z účtu žalobkyně zjistil, že dne , datum, byla na účet č. , č. účtu, , tj. na účet žalované uvedený ve smlouvě, převedena částka 10 000 Kč označena variabilním symbolem shodným s rodným číslem žalované. Žalovaná téhož dne poukázala ze svého účtu platbu ve výši 1 Kč na účet žalobkyně jako tzv. ověřovací platbu.

4. Shora zjištěný skutkový stav představoval dostatečný základ pro rozhodnutí sporu, a soud po jeho zhodnocení dospěl k závěru, že mezi účastníky vznikl uzavřením uvedené smlouvy závazek v podobě smlouvy o zápůjčce dle ust. § 2390 občanského zákoníku, dle kterého přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. V daném případě se jednalo o úročnou zápůjčku podle ust. § 2392 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterého lze při peněžité zápůjčce sjednat úroky, přičemž soud v daném případě za úroky považuje sjednanou platbu označenou jako poplatek ve výši 3 250 Kč. Zápůjčka byla v daném případě uzavřena v okamžiku, kdy žalovaná skutečně obdržela peněžní prostředky, tj. nikoli okamžikem podpisu uvedené smlouvy. Žalovaná v průběhu řízení nevyvrátila, že poskytnutou peněžitou zápůjčku spolu se smluveným úrokem ve sjednané lhůtě, tj. do 6. 8. 2023 nevrátila, a soud jí tak splnění této povinnosti uložil v tomto rozsudku s tím, že z dlužné částky představující zmíněnou zápůjčku, k níž podle smlouvy přirostly dohodnuté úroky, je povinna ode dne následujícího po jejich splatnosti, tj. od 7. 8. 2023 zaplatit úrok z prodlení ve výši určené předpisy práva občanského, tedy dle ust. §1970 občanského zákoníku. Soud však neshledal důvodnou žalobu v část týkající se požadavku na zaplacení poplatků za upomínky v souhrnné výši 2 500 Kč. Soud na jedné straně připouští, že platba za upomínku představuje platbu za určitý typ služby, která může zabránit případnému sporu za situace, kdy se žalovaná, bez ohledu na důvod, dostane do prodlení, na který jí právě upomínka může upozornit. V daném případě však soud ujednání o poplatcích za upomínky považuje nikoli jako ujednání o nákladech o paušální náhradě nákladů účelně vynaložených v souvislosti s prodlením žalované, nýbrž jak ujednání, které má v případě prodlení žalované navýšit její platební povinnost. O účelovosti uvedeného ujednání svědčí jednak výše těchto nákladů, přičemž soudu je známo, že jiní věřitele v obdobném postavení jako žalobkyně sjednávají poplatky za služby obdobného obsahu násobně nižší, např. ve výši 50 Kč, avšak o zmíněné účelovosti svědčí především množství upomínek, které žalobkyně žalované zaslala za situace, kdy již zjevně ztratily svůj smysl. Odkaz žalobkyně na poplatky za obdobné upomínky u jiných osob je nepřípadný právě s ohledem na zmíněnou zjevnou účelovost těchto upomínek v případě žalobkyně. Náklady za zaslané upomínky v daném případě dosáhly čtvrtiny jistiny dluhu, což již na první pohled svědčí o jejich účelovosti, a tudíž nemravnosti ve smyslu ust. §580 občanského zákoníku, které tak ujednání o těchto poplatcích činí pro rozpor s dobrými mravy neplatným. Přestože může věřitel podle ust. §122 odst. 1 písm. a) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů sjednat právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele, musí být tato ujednání v rámci zmíněných dobrých mravů. Soud dále neshledal důvodným požadavek žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 3 590 Kč. Uvedená smluvní pokuta byla sice co do její výše požadována v souladu s ustanovením § 122 odst. 2 zmíněného zákona o spotřebitelském úvěru, neboť dle zmíněného ustanovení § 122 odst. 2 nesmí smluvní pokuta přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení. Podle ustanovení § 122 odst. 3 zák. o spotřebitelském úvěru souhrn výše uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Žalobkyně sice požaduje smluvní pokutu v uvedených mezích, ale soud má za to, že uvedená informace o omezení výše smluvní pokuty měla být uvedená přímo ve smlouvě tak, aby žalovaná měla vědomost o tom, do jaké výše může být vůči ní smluvní pokuta uplatněna. Jinými slovy, pouze skutečnost, že žalobkyně smluvní pokutu nad uvedený rámec neuplatňuje, neznamená, že uvedené ujednání ve smlouvě je dostatečně pro žalovanou jako spotřebitele srozumitelné. Uvedené ujednání totiž nebrání žalobkyni uplatnit smluvní pokutu v samostatném řízení, a právě pro tento krajní případ by žalovaná informaci o zákonném omezení smluvní pokuty měla mít k dispozici již od počátku, tj. v době uzavření smlouvy. Uvedené ujednání o smluvní pokutě v podobě formulované ve smlouvě tak soud považuje za ujednání, které se zjevně příčí dobrým mravům dle ustanovení § 588 obč. zák., dle kterého soud k jeho neplatnosti přihlédl i bez návrhu. Uvedené ujednání o smluvní pokutě a poplatcích za upomínky lze od ostatního ujednání spotřebitelské smlouvy oddělit, a soud považuje za neplatné pouze tyto části smlouvy podle ustanovení § 576 obč. zák., a žalobu tedy zamítl pouze co do požadavku na zmíněnou smluvní pokutu a poplatky za upomínky.

5. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je odůvodněno ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., na základě kterého soud s ohledem na částečný úspěch žalobkyně náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil, a právo na náhradu nákladů řízení částečně přiznal žalobkyni jako úspěšnějšímu účastníku sporu. Žalobkyni v souvislosti s tímto řízením vznikly náklady v podobě zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále odměna advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, určená podle ustanovení § 14b odst. 1 tohoto předpisu, a to odměna za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění a sepis žaloby) po 300 Kč spolu s paušální náhradou hotových výdajů po 100 Kč ke každému z uvedených úkonů právní služby podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a příslušná DPH, kterou je zástupce žalobkyně povinen odvést podle zvláštního právního předpisu, tj., náklady ve výši 2 252 Kč. Žalobkyně byla úspěšná přibližně co do 79 % předmětu řízení a při zohlednění poměru úspěchu a neúspěchu jí tak náleží 58 % jejích nákladů, tj. 1 306 Kč, které je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

6. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., přičemž neshledal důvody pro stanovení lhůty příznivější než zákonem určené třídenní.