20 C 66/2021

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Simetem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 21 768 Kč s příslušenstvím a o 3 307,99 Kč <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 17 000 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 17 000 Kč od 24. 3. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba o 4 768 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 21 768 Kč od 1. 11. 2020 do 23. 3. 2021 z částky 4 768 Kč od 24. 3. 2021 do zaplacení, o 3 307,99 Kč a o úrok ve výši 95,95 % ročně z částky 17 000 Kč od 2. 6. 2020 do zaplacení se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 25 075 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že:,,Žalobce je s účinností ode dne 11.5.2018 držitelem povolení [obec] národní banky k poskytování spotřebitelských úvěrů, které bylo vydáno na základě zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění. Také před datem 11.5.2018 žalobce vždy vlastnil veškerá potřebná podnikatelská oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů. Do nabytí účinnosti nového zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., o spotřebitelském oprávnění, tj. do 30.11.2016, žalobce v souladu s tehdy platnou právní úpravou poskytoval spotřebitelské úvěry na základě živnostenského oprávnění [příjmení] spotřebitelského úvěru (jednalo se o ohlašovací vázanou živnost). Toto lze ověřit nahlédnutím do veřejně přístupného živnostenského rejstříku na internetových stránkách [webová adresa]. V období od 1.12.2016 do 10.5.2018 byl žalobce oprávněn poskytovat spotřebitelské úvěry na základě úpravy v přechodných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, konkrétně na základě § 169 odst. 1, podle kterého ten, kdo byl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona oprávněn poskytovat spotřebitelský úvěr na základě živnostenského oprávnění, může provozovat tuto činnost na základě živnostenského oprávnění do doby, než [obec] národní banka rozhodne o žádosti o udělení oprávnění k činnosti, nejdéle však do 18 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud tuto žádost podal do 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Žalobce byl před nabytím účinnosti nového zákona o spotřebitelském úvěru držitelem živnostenského oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů a dne 16.02.2017 podal žádost o udělení oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů podle nového zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. Žalobce tak byl oprávněn spotřebitelské úvěry poskytovat i v období od 1.12.2016 (datum nabytí účinnosti nového zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) do 10.5.2018. Mezi žalobcem, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] (dále též jen„ smlouva“). Žalovaný tuto smlouvu podepsal dne [datum]. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 17 000,00 Kč (dále též jen„ úvěr“). K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne [datum]. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 95,95 % p.a. splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 1 394,00 Kč splatných vždy k 25. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem březen 2020, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobce (věřitele) o schválení úvěru. Oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému následně zasláno na dodejku. Žalobce žalovanému oznámil schválení úvěru Oznámením o schválení úvěru, ve kterém byly uvedeny základní parametry poskytovaného úvěru a jehož přílohu tvořil i splátkový kalendář. Oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému zasláno na dodejku. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného, atd.). Z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Na základě výše uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, jakož i na základě provedeného tzv. scoringu klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Z důvodu vyloučení možných komplikací znemožňující řádné čerpání a následné splácení úvěru, bylo dále prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, žalovaný neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník, jednající s žalovaným, doporučil úvěr ke schválení. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. níže popsaným zesplatněním celého úvěru v důsledku tohoto prodlení žalovaného vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. v celkové výši 499,00 Kč (Podle uzavřené smlouvy platí, že žalobci vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499,00 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobci takto vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek [číslo] u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, tedy smluvní pokuty v celkové výši 1 x 499,00 Kč). Tato smluvní pokuta je dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobce na její zaplacení. V důsledku tohoto prodlení žalovaného žalobci dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. v celkové výši 200,00 Kč (Podle uzavřené smlouvy platí, že žalobci vzniká právo na zaplacení této náhrady nákladů ve výši 200,00 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů. Žalobci takto vzniklo právo na zaplacení této náhrady nákladů u splátek č. 1, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, tedy náhrady nákladů v celkové výši 1 x 200,00 Kč). Tato náhrada nákladů je dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobce na její zaplacení. Povinnost hradit náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného byla ve smlouvě sjednána na základě § 122 odst. 1 písm. a) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle kterého platí, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat mimo jiné právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele. Shora uvedená částka 200 Kč přitom odpovídá skutečným nákladům žalobce vzniklých v důsledku popsaného prodlení s úhradou každé splátky o délce 15 dnů. důsledku tohoto prodlení žalovaného následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3., podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se takto dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 1 splatné dne 25.03.2020. K datu 31.05.2020 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6.4. se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 21 069,25 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobci nejpozději v den zesplatnění úvěru. K výpočtu úroku za poskytnutí úvěru přirostlého do zesplatnění úvěru žalobce uvádí, že úvěr dle uzavřené smlouvy o úvěru se splácí splátkami, jejichž výše se po dobu splácení nemění. V každé splátce je zahrnuta platba jistiny úvěru a platba úroku za poskytnutí úvěru. Úrok za poskytnutí úvěru zahrnutý do každé splátky odpovídá úroku přirostlému k jistině úvěru k poslednímu dni splatnosti dané splátky. Postupně se tak mění poměr mezi splátkou jistiny a splátkou úroku. Tento poměr je u jednotlivých splátek uveden ve splátkovém kalendáři, který je zasílán společně s oznámením o schválení úvěru. U posledních 3 splátek úvěru před zesplatněním úvěru, pokud je úvěr zesplatněn z důvodu prodlení dlužníka s úhradou splátek, je tak část každé z těchto posledních 3 splátek připadající na úrok připočtena k původní jistině úvěru a stává se součástí shora uvedené nové jistiny úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobce je oprávněn požadovat, aby mu žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. V bodě 6.5. bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě ode dne 01.11.2020, až do jejího úplného zaplacení. V bodě 2.2. bylo sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. V souladu s § 9 zákona č. 177/2020 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19, žalobci od 01.05.2020 do 31.10.2020 nevznikalo právo na platby sjednané nebo stanovené pro případ prodlení žalovaného s plněním peněžitých dluhů vyplývajících ze smlouvy o úvěru (tj. smluvní pokuty, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného a úrok z prodlení). Na základě uzavřené smlouvy tak žalovaný žalobci k dnešnímu dni dluží následující částky: a) částka odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 21 069,25 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 17 000,00 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 4 069,25 Kč) s příslušenstvím. b) smluvní pokuty dle bodu 6.1., tak jak jsou specifikovány shora, v celkové výši 499,00 Kč s příslušenstvím. c) náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2., tak jak je specifikována shora, v celkové výši 200,00 Kč s příslušenstvím. d) smluvní pokuta dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 21 069,25 Kč za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 01.11.2020 do zaplacení. Žalobce touto žalobou požaduje tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení této žaloby uvedenému v záhlaví této žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 3 307,99 Kč (v souladu s § 9 zákona č. 177/2020 Sb. žalobci od 01.05.2020 do 31.10.2020 nevznikalo právo na zaplacení této smluvní pokuty). e) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 17 000,00 Kč ode dne 02.06.2020 do zaplacení. Žalobce touto žalobou požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 95,95 % p.a. Žalovaný tyto částky žalobci neuhradil ani na základě předžalobní výzvy, kterou mu žalobce v této věci zaslal. Žalobce byl z tohoto důvodu nucen podat tuto žalobu, kde se domáhá zaplacení shora uvedených částek uvedených pod písm. a) až e). Žalobce touto žalobou požaduje, aby žalovanému bylo uloženo žalobci tyto shora uvedené částky zaplatit. U dlužných částek uvedených shora pod písm. a), b), c), tedy u částky v celkové výši 21 768,00 Kč, požaduje žalobce s ohledem na prodlení žalovaného s jejich úhradou i zákonný úrok z prodlení. Pro zjednodušení požaduje žalobce u všech dlužných částek uvedených shora pod písm. a), b), c) zákonný úrok z prodlení až od druhého dne následujícího po shora popsaném zesplatnění úvěru (v souladu s § 9 zákona č. 177/2020 Sb. žalobci od 01.05.2020 do 31.10.2020 nevznikalo právo na zaplacení tohoto zákonného úroku z prodlení). Dle bodu 2.2. je výše úroku uvedeného shora pod písm. e) limitována na 120 % částky, kterou má žalovaný zaplatit dle části A) smlouvy, tedy na částku 80 294,00 Kč“.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. S ohledem na absenci jakékoliv obrany ze strany žalované soud hodnotil důvodnost uplatněného nároku zabýval pouze dle důkazů předložených žalobkyní. Ke stavu věci soud zjistil, že žalovaná připojila dne 7. 2. 2020 svůj podpis na dokument označený jako Návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru opatřeným [číslo] přičemž tento dokument žalobkyně soudu předložila zjevně pro prokázání tvrzení o uzavření shora uvedené smlouvy o úvěru. V uvedené smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěrové prostředky ve výši 17 000 Kč s tím, že doba splácení úvěru v případě jeho řádného a včasného plnění je 48 měsíců. Úvěrové prostředky měly být splaceny ve splátkách po 1 349 Kč, které měly být hrazeny nejpozději 25. dne každého kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Zápůjční úroková sazba podle smlouvy činila 95,95 % ročně a roční procentní sazba nákladů 151,70. Článek 6 v uvedené smlouvě obsahoval ujednání o důsledcích vyplývajících z prodlení klienta, přičemž z článku 6.1. vyplývá, že ocitne-li se klient v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku. Po zesplatnění úvěru způsobem sjednaným ve smlouvě již právo na žádnou další smluvní pokutu dle tohoto ustanovení nevzniká a souhrn smluvních pokut byl omezen na maximální částku 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dále bylo v bodu 6. upraveno, že poskytovatel má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením žalované, a to částku 200 Kč u každé splátky, z jejíž úhradou je v prodlení o délce 15 dnů. Dále zde bylo v bodu 6.5. sjednáno, že pokud klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, a to ode dne následujícího po zesplatnění až do jejího úplného zaplacení. V bodě 6.6. smlouvy bylo dále sjednáno, že při prodlení klienta s plněním závazku dle smlouvy je poskytovatel oprávněn poskytovat náhradu způsobené újmy v plné výši a zaplacení nákladů v řízení spojených s vymáháním pohledávky v nalézacích a případně i exekučních řízeních s tím, že jakákoliv ujednání o smluvní pokutě nemají na právo poškozené strany vliv. V bodě 6.7. bylo sjednáno, že při prodlení klienta s hrazením jakéhokoliv peněžitého dluhu je na něm poskytoval úvěru oprávněn požadovat zaplacení zákonných úroků z prodlení z dlužné částky. V bodě 6.9. bylo mimo jiné uvedeno, že souhrn výše všech ze strany poskytovatelů uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin 0,5 a celkové výše úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Ve zmíněném článku 6, a to v jeho bodu 6.3. bylo dále sjednáno, jestliže se klient ocitne v prodlení s úhradou jakékoliv splátky nebo její části o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, tzn., že se k tomuto dni stávají okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, veškeré smluvní pokuty a veškeré náhrady nákladů dle bodu 6.

2. části ve smlouvě. Úročení úvěru bylo upraveno v článku 2 smlouvy, z něhož mimo jiné vyplývá, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, a tento úrok běží i po zesplatnění úvěru s tím, že žalobkyně je oprávněná požadovat úrok v maximální výši 80 294,40 Kč, přičemž tato částka odpovídá 120 % celkové částky, kterou má klient zaplatit (míněno 48 splátek po 1 394 Kč). Soud dále zjistil, že uzavření uvedené smlouvy předcházel podpis žalované na dokumentu označeném jako Prohlášení klienta, informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru a dále hodnocení klienta obsahující analýzu jeho bonity. Soud dále zjistil, že peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč byly na účet žalované, tj. na účet uvedený ve shora zmíněné smlouvě, tj. na účet č. [bankovní účet] z účtu žalobkyně poskytnuty dne 10. 2. 2020 tak, jak vyplývá z dokumentu o vyplacení úvěru, a to záznamu z elektronického výpisu vedeného [právnická osoba], přičemž soud s ohledem na již zmíněnou absenci jakékoliv obrany ze strany žalované nemá pochybnosti o původnosti tohoto dokladu. Soud dále zjistil, že k uvedené smlouvě o úvěru byl vypracován splátkový kalendář, v němž je uvedeno, jakým způsobem budou jednotlivé splátky úvěru započítávány na úrok a na jistinu, přičemž z údajů uvedených v tomto splátkovém kalendáři vyplývá, že se jedná o běžné anuitní splácení, kdy se postupně mění poměr splátky úroku a jistiny při totožné výši splátky. V přípisu ze dne 31. 5. 2020 oznámila žalobkyně žalované, že se ocitla v prodlení s úhradou splátky úvěru o délce 65 dnů, čímž došlo v souladu se smlouvou k okamžitému zesplatnění všech závazků. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 21 768 Kč se stávající z dlužné jistiny původního úvěru 17 000 Kč, úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 4 069,25 Kč, neuhrazené smluvní pokuty 499 Kč a nákladů vzniklých v souvislosti z prodlením. Předžalobní výzvou ze dne 17. 3. 2021 byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu v podobě nesplacené jistiny úvěru 17 000 Kč, smluvní pokuty 499 Kč, náhradu nákladů ve výši 200 Kč a dále smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné jistiny úvěru ve výši 21 069,25 Kč, přičemž předžalobní výzva byla žalované zaslána prostřednictvím poštovní přepravy.

4. S ohledem na požadované příslušenství dlužné částky se soud při hodnocení důvodnosti požadavku žalobkyně nejprve zaměřil na zkoumání charakteru závazku účastníků vzniklého uzavřením shora uvedené smlouvy, resp. vyplacením peněžních prostředků ve výši 17 000 Kč. Po zhodnocení shora uvedených zjištění dospěl soud k závěru, že žalobkyně prokázala, že žalovaná spolu se žalobkyní projevily vůli zřídit mezi sebou závazek podle ustanovení § 1724 odst. 1 obč. zák., dle kterého smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy, avšak soud dále dospěl k závěru, že zamýšlený závazek v podobě smlouvy o úvěru dle ustanovení § 2395 obč. zák., dle kterého se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky, nevznikl. Soud nemá pochybnosti o tom, že žalovaná přistoupila ke shora označené smlouvě o úvěru, a svým podpisem tedy stvrdila všechna prohlášení ve smlouvě uvedená, mimo jiné to, že bere na vědomí, jakým způsobem budou poskytnuté peněžní prostředky úročeny a jakým způsobem bude případně sankcionována, pokud by nastalo její prodlení. Soud však uvedenou smlouvu považuje podle ustanovení § 580 odst. 1 obč. zák. za právní jednání, jejž se příčí dobrým mravům, a tudíž za právní jednání neplatné. Absolutní neplatnost uvedené smlouvy jako celku podle přesvědčení soudu způsobuje ujednání o výši úroku a zmíněných sankcí za prodlení žalované. Soud na úvod odůvodnění předesílá, že každá smlouva je výsledkem shodného projevu vůle jejích stran, avšak v daném případě je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaná na straně úvěrovaného vystupovala jako spotřebitel a smlouva, kterou uzavírala, byla zjevně smlouvou adhezního typu, kde žalovaná měla výrazně omezenou možnost vyjednávání o jejím obsahu. Soud považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Soud neupírá žalobkyni právo jako poskytovateli úvěru zvážit rizikovost každé peněžní transakce, a tomu tedy přizpůsobit i výši úroků a zajištění své pohledávky, avšak výše úroků má své limity stanovené ustálenou judikaturou. K této otázce se vyjádřil Nejvyšší soud, např. v rozhodnutí pod sp. zn. 33 Odo 236/2005 a dále např. v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen právní názor ohledně rozporu určité výše úroku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejího sjednání, tj. s přihlédnutím k výši úrokových sazeb uplatňovaných bankami při poskytování úvěru nebo půjček. Ze zmíněných rozhodnutí NS lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud se zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o úvěru, které by vyšší sazbu úroku připouštěly. Z údajů dostupných na internetových stránkách [anonymizováno] [webová adresa], ARAD-Systém časových řad) vyplývá, že průměrná úroková sazba úvěrů pro domácnost určeného na spotřebu představovala v době uzavření smlouvy, tj. v období února roku 2020 sazbu 8,05 % ročně. Trojnásobek této průměrné úrokové sazby, který by měl být pro soud měřítkem pro hodnocení platnosti, či neplatnosti úvěrové smlouvy tak představuje 24,15 %, a na první pohled je tedy zjevné, že úroková sazba sjednaná ve smlouvě tento limit převyšuje, a to téměř čtyřikrát. Na závěr o nepřiměřené výši uvedeného úroku nemá vliv ani omezení jeho výše na částku 80 294 Kč, neboť tento limit by v případě, že by žalovaná setrvávala v prodlení, byl naplněn až za 5 let, tedy z pohledu soudu se nejedná o žádné významné omezení horní hranice úroků, které by v případě platnosti smlouvy mohla žalobkyně požadovat, a to navíc za situace, kdy žalobkyně požaduje úroky z prodlení ve výši určené předpisy práva občanského do úplného zaplacení dluhu, tj. obecnou sankci za prodlení s plněním peněžitého dluhu stanovenou v § 1970 obč. zák.. Soud se neopomněl zabývat ustanovením § 577 obč. zák., dle kterého, je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Soud vzal rovněž v úvahu ustanovení § 574, v němž je uvedeno výkladové pravidlo, resp. zásada, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné, než jako na neplatné. Podle přesvědčení soudu však aplikace posledně dvou zmíněných ustanovení obč. zák. není na místě, neboť samotnou smlouvu o úvěru soud zhodnotil jako smlouvu, kterou poskytovatel úvěru poškozuje své klienty jako spotřebitele jednak již zmíněnou výší požadovaných úroků, a dále množstvím sankcí, které činí smlouvu částečně nepřehlednou. Na zmíněnou smlouvu lze totiž vztáhnout závěry Ústavního soudu uvedené v jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12, z něhož lze dovodit, že nelze poskytnout právní ochranu takovým věřitelům, kteří poškozují zájmy svých klientů. V případě, který projednával Ústavní soud, se jednalo o úvěr, s nímž byl spojen úrok ve výši 79 % ročně a RPSN 115,32 % ročně, tj. úrok vyšší, než je v projednávaném případu. Pokud Ústavní soud smlouvu obdobného charakteru z již uvedených důvodů vyhodnotil jako absolutně neplatnou, je třeba tak učinit i v případě smlouvy, kde jsou požadované úroky vyšší. Pro posledně zmíněné závěry svědčí rovněž další rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 416/2013, z jehož závěrů, které sice byly přijaty pro účely [anonymizováno] řízení, ale dle přesvědčení soudu jsou plně aplikovatelné i na daný případ, vyplývá, že půjčka s úrokem přesahujícím 44 % je plněním, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru ve smyslu § 218 odst. 1 trestního zákoníku o [anonymizována dvě slova]. Pokud tedy podle Nejvyššího soudu smluvní úrok v sazbě přesahující 44 % ročně odporuje dobrým mravům v takové intenzitě, že je možné při splnění dalších podmínek uvažovat dokonce o přečinu lichvy, je závěr o neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy při sjednání úroku mnohem vyšším logickým závěrem civilního soudu. Zmíněná absolutní neplatnost tedy nemůže být nahrazena postupem podle zmíněného ustanovení § 577 obč. zák.

5. S ohledem na shora uvedené závěry se tak žalobkyně nemohla z neplatné smlouvy vůči žalované domáhat plnění v ní uvedených včetně uplatněných smluvních pokut, k jejichž výši se soud již s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy více nevyjadřuje. Jelikož však žalobkyně prokázala, že žalovaná od ní obdržela peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč, je nutno toto plnění s ohledem na neexistenci jiného právního titulu považovat za bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 obč. zák., dle kterého se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu. Poté pak platí ustanovení § 2991 odst. 1 obč. zák., dle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. V daném případě tedy bezdůvodné obohacení představuje právě částku 17 000 Kč, kterou je žalovaná povinna žalobkyni vydat a dále je povinna vedle uvedené dlužné částky zaplatit žalobkyní požadované úroky z prodlení ve výši určené předpisy práva občanského, tj. podle ustanovení § 1970 obč. zák., a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to od data 24. 3. 2021, kdy se dostala žalovaná do prodlení. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení je závazkem, jehož splatnost z logiky věci nemohla být účastníky dosud ujednána, a proto je pro stanovení splatnosti tohoto dluhu nutno aplikovat ustanovení § 1958 odst. 2 obč. zák., dle kterého, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned, a dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu. Za výzvu k plnění lze dle soudu považovat v daném případě předžalobní výzvu ze dne 17.3.2021, v níž byla žalovaná vyzvána k zaplacení mj. již celé jistiny dluhu, a která byla téhož dne podána k poštovní přepravě, jak vyplývá z příslušného podacího archu předloženého žalobkyní. Tato výzva podle domněnky dle ustanovení § 573 obč. zák. došla do sféry dispozice žalované třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 22. 3. 2021, a žalovaná tak měla plnit dne 23. 3. 2021. Ode dne 24. 3. 2021 je tak žalovaná v prodlení. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

6. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., na základě kterého by měla právo na poměrnou náhradu nákladů řízení žalovaná jako převážně úspěšnější účastník sporu. Žalované však v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, a soud tak rozhodl, že žádný z účastníků právo na jejich náhradu nemá.

7. O lhůtě k plnění rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., přičemž neshledal důvody pro stanovení lhůty příznivější, než zákonem určené třídenní.