20 C 81/2021

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Simetem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem údaje o zástupci pro zaplacení 163 783 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba o 163 783 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 163 783 Kč od 1. 2. 2020 do zaplacení se zamítá.</b> <b>II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 19 263,20 k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 163 783 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že:„ Žalobce (do 16.05.2017 vystupující pod obchodní firmou [právnická osoba]) a žalovaný mezi sebou distančně prostřednictvím elektronických prostředků uzavřeli dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] (dále jen "smlouva"), ve které si ujednali, že žalobce na požádání žalovaného poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a žalovaný se zavazuje, že poskytnuté peněžní prostředky vrátí a zaplatí žalobci poplatek za čerpání úvěru a úrok, a to vše za podmínek dále uvedených ve smlouvě. Žalovaný ve smlouvě uvedl číslo [číslo obč. průkazu]. Žalovaný při uzavírání Smlouvy poskytl žalobci kopii svého občanského průkazu k ověření totožnosti. Na podkladě smlouvy poskytl žalobce žalovanému na jeho žádost peněžní prostředky v celkové výši 108.650 Kč. Peněžní prostředky byly žalovanému poskytnuty bankovním převodem na číslo účtu [bankovní účet], jež žalovaný uvedl ve smlouvě. V bodě 4. a násl. smlouvy je sjednáno, že žalovaný je povinen do konce každého kalendářního měsíce uhradit minimální splátku úvěru (dále jen "minimální splátka"), která činí 1/4 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však výše minimální splátky činí 300 Kč. Pokud je dlužná částka k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce nižší než 300 Kč, je výše minimální splátky rovna částce dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce. Bylo ujednáno, že žalovaný má právo kdykoliv splatit i částku vyšší než je minimální splátka a že je žalovaný povinen platit splátky úvěru žalobci bezhotovostně na jeho bankovní účet. Žalobce dle bodu 4. smlouvy zasílá žalovanému každý kalendářní měsíc výpis z úvěru, na němž jsou uvedeny aktuální výše dluhu, výše minimální splátky a datum splatnosti. Výpis z úvěru je žalovanému zasílán s předstihem před datem splatnosti. Žalobce a žalovaný si v bodě 5.1 smlouvy dále ujednali, že je žalovaný povinen uhradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20% z čerpané jistiny úvěru (dále jen "poplatek za čerpání úvěru"), tedy celkem 21.730 Kč. Tento poplatek má pokrýt náklady žalobce související zejména se zpracováním, vyhodnocením, přijetím a schválením žádosti o čerpání úvěru a zajištěním zdrojů peněžních prostředků ze strany žalobce, jejich rezervací pro úvěr a vyplacením žalovanému. V bodě 5.2 smlouvy bylo dále sjednáno, že poplatek za čerpání úvěru se ke konci každého kalendářního měsíce stává součástí jistiny dluhu žalovaného. V bodě 6.1 a násl. smlouvy je sjednáno, že je žalovaný povinen zaplatit z peněžních prostředků, které mu byly žalobcem poskytnuty, úrok ve sjednané celkové výši 20% měsíčně, a to za dobu od prvního dne druhého měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, až do jejich vrácení. V případě, že se stane celý dluh splatným postupem dle čl. 6 smlouvy, je žalovaný povinen zaplatit z peněžních prostředků sjednaný úrok ve výši 15% ročně místo sjednaného úroku ve výši 20% měsíčně. Úrok se ke konci každého kalendářního měsíce stává součástí jistiny dluhu žalovaného. Jeho celková výše tvořená součtem jednotlivých částek úroků účtovaných měsíčně dle výpisů k revolvingovému účtu činí 191.046 Kč. V bodě 6.2 smlouvy bylo dále sjednáno, že bude-li žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části, je povinen hradit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši. V bodě 6.3 smlouvy bylo mezi žalobcem a žalovaným sjednáno, že v případě, že je žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části, je povinen dále hradit žalobci smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení (dále jen "smluvní pokuta"). Nárok na smluvní pokutu vzniká po dobu prvních 3 měsíců prodlení žalovaného. Smluvní pokuta se na konci každého kalendářního měsíce taktéž stává součástí jistiny dluhu žalovaného. Součástí celkové dlužné částky je smluvní pokuta ve výši 726 Kč. Žalobce eviduje k dnešnímu dni částečnou úhradu žalovaného v celkové výši 158.369 Kč. V souladu s čl. 6 smlouvy byla případná částečná úhrada použita na úhradu pohledávek žalobce v následujícím pořadí: 1. smluvní pokuty, 2. úroky z prodlení, 3. náklady spojené s uplatněním pohledávky, 4. úroky z úvěru, 5. poplatky za čerpání úvěru, 6. jistina úvěru. Dle bodu 6.5 smlouvy se bez dalšího stává celý dluh splatným a žalobce je tak oprávněn požadovat splacení celé dlužné částky v případě, že bude žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části po dobu delší než 2 měsíce. Žalovaný dlužnou částku v době splatnosti neuhradil, a je tak od 01.02.2020 v prodlení. Žalobci tak vznikl nárok na úhradu celkové dlužné částky ve výši 163.783 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši.“.

2. Žalovaná k žalobkyni uplatněnému požadavku uvedla, že smlouva, na základě které je požadováno shora specifikované plnění, je smlouvou neplatnou, a to z důvodu porušení povinnosti žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele a z důvodu zjevné nepřiměřenosti stanovené odměny s poukazem na to, že na činnost smluvních stran je nutno aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. K první námitce týkající se posuzování úvěruschopnosti žalovaná prostřednictvím svého zástupce uvedla, že toto posuzování bylo nedostatečné, neboť žalobkyně se spokojila s pouhými nepodloženími prohlášeními žalované jako spotřebitele, která nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná. V tomto směru žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 – 39. K námitce zjevné nepřiměřenosti stanovené odměny žalovaná dále uvedla, že požadované úroky a poplatky jsou zjevně nepřiměřené, neboť tato odměna přesahuje 11x obvyklou úrokovou sazbu poskytovanou bankami. V této souvislosti poukázala žalovaná na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013 sp zn. 4 Pdo 416/2013, v němž NS dospěl k závěru, že smluvní úrok přesahující 44 % ročně na tolik odporuje dobrým mravům a zákonu, že naplňuje jeden ze znaků skutkové podstaty přečinu lichvy. Pokud je tedy z pohledu trestního práva, které je v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe prostředkem ultima ratio za potřebí trestně právně sankcionovat takto vysoké úroky pro jejich protiprávnost, a nepostačují tudíž prostředky jiných právních odvětví, je nutno takové protiprávní jednání označit za neplatné a žalobkyně na zaplacení požadovaného plnění nad rámec poskytnuté jistiny nemá nárok. Podle žalované je smlouva jako celek absolutně neplatná, rovněž s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. III US 4084/12, dle kterého nelze poskytnout právní ochranu věřitelům, kteří poškozují zájmy svých klientů. V označeném případě posuzoval Ústavní soud smlouvu o úvěru, v níž byl stanoven úrok ve výši 85 % ročně a RPSN 127,59 %, a závěry vyřčené v tomto nálezu lze tak použít i na daný případ. Žalovaná dále poukázala na to, že na základě neplatné smlouvy uhradila žalobkyni částku ve výši 158 369 Kč, přičemž s ohledem na neplatnou smlouvu měla uhradit pouze prostředky představující bezdůvodné obohacení, tj. 108 650 Kč, a zmíněné bezdůvodné obohacení žalovaná tedy přeplatila o částku 49 719 Kč, a nemá tak nárok na zaplacení ničeho.

3. Ke shora uvedenému žalobnímu vyjádření podala žalobkyně repliku, v níž rekapitulovala svůj požadavek a podrobně odůvodnila skladbu požadovaného plnění. K námitce nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost posuzovala nahlédnutím do veřejně přístupných rejstříků, a to seznamu evidencí vedených státními orgány volně přístupných i placených: obchodního rejstříku, živnostenského rejstříku, insolvenčního rejstříku, administrativního registru ekonomických subjektů, centrální evidence exekucí a katastru nemovitostí, a nenašla žádný negativní záznam. Žalobkyně dále vyšla z údajů, která uvedla žalovaná v žádosti o úvěr s tím, že její hrubý příjem představoval 35 000 Kč, čistý příjem 29 000 Kč a náklady na obživu 0, náklady na bydlení 0 a ostatní náklady 10 000 Kč. Podle žalobkyně příjmy žalované nijak nevybočovaly z pravděpodobné výše příjmu osoby v produktivním věku, a její příjem byl ověřen z výpisu účtu žalované, kde byla patrná příchozí platba (mzda) ve výši 25 201 Kč. Žalobkyně dále poukázala na to, že samotné úroky z úvěru jsou pojmovým znakem a podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, a nedomnívá se, že by úroky v daném případě byly v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru poukázala na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. VSPHA 12 Cmo 95/2005 a dále poukázala na to, že úroky bývají u nebankovních poskytovatelů úvěrů vyšší než v bankovním sektoru a jediným zajištěním povinnosti plnit ve smlouvě je smluvní pokuta. Žalobkyně dále poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, v němž bylo judikováno, že neplatnost ujednání o úrocích nezpůsobuje neplatnost úvěrové smlouvy jako celku. Žalobkyně dále předestřela soudu názor, že by nemělo požívat právní ochrany jednání dlužníků, kteří na jedné straně úvěr žádají a přijímají a na druhé se dovolávají proti věřiteli nemravnosti smlouvy, jejíž uzavření sami iniciovali.

4. Ke stavu věci soud zjistil, že žalobkyně v postavení úvěrujícího a žalovaná označená jako klient přistoupily ke smlouvě označené jako Smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] to dne [datum]. Uvedené zjištění vyplývá jednak z dokumentu předloženého žalobkyní, který sice v rubrice zjevně určené pro podpisy stran obsahuje pouze podpis žalobkyně, avšak s ohledem na vyjádření žalované nemá soud pochybnosti o tom, že žalovaná podle ustanovení § 1724 odst. 1 obč. zák. projevila vůli přistoupit k uvedené smlouvě, neboť tuto skutečnost ve svém žalobním vyjádření nezpochybnila. Z obsahu uvedeného dokumentu označeného jako Smlouva vyplývá, že žalobkyně a žalovaná měly dříve uzavřít Smlouva o uživatelském účtu, která upravila zejména právní vztahy vznikající mezi úvěrujícím a klientem a zmíněná smlouva o revolvingovém úvěru na tuto smlouvu o uživatelském účtu navazuje. Ve smlouvě o revolvingovém úvěru se žalobkyně zavázala poskytnout žalované na její požádání a v její prospěch peněžní prostředky do celkové výše úvěrového limitu 35 000 Kč. Pro případ čerpání peněžních prostředků se žalovaná zavázala tyto peněžní prostředky splácet počínaje prvním kalendářním měsícem následujícím po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, a to v minimální splátce úvěru ve výši ¼ dlužné částky k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně 300 Kč. Za každé čerpání úvěrových prostředků se žalovaná zavázala uhradit poplatek ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru s tím, že poplatek za čerpání úvěru se ke konci každého kalendářního měsíce stává součástí jistiny dluhu. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že za dobu od 1. dne 2. kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků je žalovaná povinna zaplatit z dlužné částky úrok ve výši 20 % měsíčně. Pro případ, že se dluh stane splatným postupem stanoveným ve smlouvě, je povinna zaplatit z peněžních prostředků sjednaný úrok ve výši 15 % ročně místo sjednaného úroku ve výši 20 % měsíčně. Zmíněná změna úroku měla nastat pro případ, že by se žalovaná dostala do prodlení se splácením dluhu či jeho části po dobu delší než 2 měsíce, a pro tento případ bylo ve smlouvě stanoveno, že se dluh stává splatným bez dalšího. Soud dále ke skutkovému stavu zjistil, že žalovaná obdržela od žalobkyně peněžní prostředky ve výši 108 650 Kč, což žalovaná nezpochybnila. Soud měl dále od žalobkyně k dispozici jako důkazy další dokumenty a to množství výpisů k revolvingovému úvěru obsahující záznamy o peněžních transakcích a částek účtovaných na vrub úvěrového účtu žalované, avšak soud má za to, že shora zjištěný skutkový stav je dostatečný pro posouzení důvodnosti, resp. nedůvodnosti veškerých požadavků žalobkyně, neboť další důkazy předložené žalobkyní žádná významná skutková zjištění pro posouzení sporu soudu nepřinesla.

5. Po zmíněném posouzení popsaného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že smlouva předložená žalobkyní není smlouvou, která by založila závazek mezi účastníky podle ustanovení § 2 395 obč. zák., dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Soud má totiž za to, že žalobkyní předložená smlouva je smlouvou absolutně neplatnou, a důvodem této absolutní neplatnosti je výše sjednaných úroků a dalších poplatků za čerpání úvěru. Jedná se o zmíněný úrok 20 % měsíčně, který tedy představuje úrok 240 % ročně a dále další poplatky za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny. Nemravnost těchto úroků je dále umocněna tím, že podle smluvních ujednání se měly úroky stát na konci příslušného měsíce součásti jistiny, což v daném případě znamená, že by došlo k ještě většímu navyšování dlužné částky. Na zmíněnou nemravnost nemůže mít vliv ani to, že po případném prodlení žalované, kdy by se stal dluh bez dalšího splatný, by se úroková sazba změnila na 15 % ročně. V daném případě je třeba poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2015, z něhož lze dovodit, že hranici pro mravný úrok je dvojnásobek až trojnásobek úrokové sazby spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření příslušné smlouvy. V květnu roku 2018 byla průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu ve výši 8,49 % tak, jak vyplývá z údajů dostupných na internetových stránkách [anonymizováno] [webová adresa]). Ve smlouvě sjednaný úrok uvedenou hranici přesahuje více než 28x. V této části se soud tedy shoduje s právním hodnocením zástupce žalované, a tento závěr je rovněž podpořen nálezem Ústavního soudu, na který žalovaná poukázala, neboť smlouva o uvedeném obsahu tedy zjevně poškozuje žalovanou, protože podle této smlouvy žalobkyně požaduje zcela nepřiměřené úroky. Úrok tvoří podstatnou náležitost smlouvy o úvěru a představuje odměnu úvěrujícího za poskytnutí úvěrových prostředků. V daném případě je tento nepoměr tak zjevný, že nelze tomuto právnímu vztahu poskytnout ani částečnou ochranu v tom smyslu, že by s neplatně sjednaným úrokem nebylo třeba spojovat neplatnost celé úvěrové smlouvy, a postupem podle ustanovení § 577 obč. zákoníku změnit výši požadovaného úroku na obvyklou míru např. podle ustanovení § 1802 obč. zák., dle kterého by mohly být stanoveny úroky ve výši obvyklé pro úroky požadované za úvěry poskytované bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Nemravnost smlouvy v této části je tak zjevná, neboť ve smlouvě uvedené a žalobkyní požadované úroky a poplatky výrazně převyšují původní jistinu, a soud je přesvědčen, že pokud je neplatná převážná část smlouvy, je třeba na celou smlouvu pohlížet jako na právní jednání, které se dle ust. § 588 obč. zákoníku zjevně příčí dobrým mravům, a je tudíž neplatné. V daném případě nelze pro zmíněný zjevný rozpor s dobrými mravy ani postupovat podle § 574 obč. zák., a právní jednání hodnotit podle zde stanoveného principu, že je třeba na toto jednání spíše hledět jako platné než jako na neplatné. Soud se tak již dále z důvodu hospodárnosti řízení nezabýval tím, že zda byla řádně posuzována úvěruschopnost žalované podle ustanovení § 86 zmíněného zákona o spotřebitelském úvěru, a žalobu jako nedůvodnou zamítl. Soud dále poukazuje na to, že ze smlouvy předložené žalobkyní vyplývá, že úvěrový rámec pro čerpání peněžních prostředků v rámci tvrzeného revolvingového úvěru byla částka 35 000 Kč tak, jak vyplývá z předložené smlouvy. Žalobkyně v žalobě vůbec nevysvětlila, jakým způsobem došlo k navýšení uvedeného limitu, který byl dle smlouvy maximální povolenou částkou čerpání s tím, že žalovaná mohla podle smlouvy peněžní prostředky čerpat do úvěrového limitu, a to opakovaně po celou dobu účinnosti této smlouvy a v případě úhrady jakékoliv splátky dlužné částky se v rámci úvěrového limitu obnovila možnost čerpání v rozsahu, v němž byla takovou splátkou jeho vyčerpaná část uhrazena, a to ode dne následujícího po dni, kdy úvěrující splátku obdržel. I v případě, kdy by soud posoudil smlouvu jako platnou, neměl podklady pro právní kvalifikaci částky vyčerpané nad zmíněný limit, a tyto peněžní prostředky podle zjištěného skutkového stavu nelze hodnotit jinak, než jako plnění bez právního důvodu. Žalobkyně se k jednání soudu nedostavila, soud tedy neměl možnost žalobkyni vyzvat k doplnění příslušných skutkových tvrzení, a spor tedy posuzoval pouze na základě pokladů předložených žalobkyní, a dospěl ke shora uvedenému závěru o nedůvodnosti žaloby. Pokud tedy žalovaná vyčerpala nespornou částku 108 650 Kč, a žalobkyně neprokázala, že se tak stalo na základě mezi účastníky platně uzavřené smlouvy, je toto plnění třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 obč. zák., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Soud rovněž z nesporných tvrzení stran sporu zjistil, že žalovaná poukázala částku převyšující zmíněných 108 650 Kč, a soud tuto skutečnost v rámci spravedlivého uspořádání vztahu mezi účastníky zohlednil, z čehož vyplývá, že žalobkyně nemá nárok na vrácení žádného bezdůvodného obohacení, neboť povinnost žalované vrátit toto bezdůvodné obohacení již zanikla.

6. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je odůvodněno ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., na základě kterého byla náhrada nákladů řízení přiznána žalované jako úspěšnému účastníku sporu. Náklady, které žalovaná v souvislosti s tímto řízením vznikly, představují náklady právního zastoupení, a to odměnu advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů za 2 úkony právní služby v podobě přípravy a převzetí zastoupení a podání ve věci samé (podání žalobního vyjádření), a to odměna podle § 7 zmíněného advokátního tarifu ve výši 7 660 Kč za každý z uvedených úkonů právní služby spolu s paušální náhradou hotových výdajů po 300 Kč ke každému z uvedených úkonů právní služby rovněž dle advokátního tarifu. Spolu s příslušnou DPH, kterou je zástupce žalované povinen odvést podle zvláštního právního předpisu tyto náklady představují částku 19 263,20 Kč a žalobkyně je tuto částku povinna zaplatit žalované k rukám jejího zástupce podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

7. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř., přičemž neshledal důvody pro stanovení lhůty pro žalobkyni příznivější, než zákonné třídenní.