22 C 55/2026

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Alžbětou Fuchsovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o zaplacení 15 360 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 17. 2. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 233 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 2. 3. 2026 domáhala na žalovaném zaplacení částky 15 360 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela s žalovaným , datum, smlouvu o podnikatelském úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 12 000 Kč, který měl být splacen v celé výši dne 24. 5. 2025. Žalobkyně poskytuje úvěry prostřednictvím svého webového portálu, na kterém se žalovaný nejdříve zaregistroval zadáním svých osobních údajů a následně zaslal žalobkyni žádost o poskytnutí úvěru. Žalobkyně na základě uzavřené smlouvy zaslala žalovanému částku ve výši 12 000 Kč bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný nesplatil svůj závazek řádně a včas. Žalovaná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 12 000 Kč a z poplatku za poskytnutí úvěru za každý den čerpání úvěru v konečné výši 3 360 Kč, to vše spolu s úrokem z prodlení od 25. 5. 2025 do zaplacení. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání vyslovili souhlas, přičemž souhlas žalovaného je dovozen dle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř., když se žalovaný ve stanovené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil.

3. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. , anonymizováno, ze dne , datum, soud zjistil, že účastníci uzavřeli v tento den shora uvedenou smlouvu prostřednictvím komunikace na dálku, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč na 14 dní od doby čerpání a žalovaný se zavázal tyto vrátit i s příslušenstvím a poplatky nejpozději poslední den doby trvání úvěru, tj. 24. 5. 2025. Žalobkyně se dále zavázala, že poskytne žalovanému peněžní prostředky do tří pracovních dnů od uzavření smlouvy formou bezhotovostního převodu na účet č. , č. účtu, . Dále bylo ve smlouvě dohodnuto, že žalovaný uhradí i denní poplatek za poskytnutí (čerpání) úvěru v celkové výši 3 360 Kč (2 % za každý den trvání úvěru, tj. 730 % ročně). Z potvrzení o provedené platbě doložené žalobkyní a zprávy , právnická osoba, má soud za prokázané, že žalobkyně zaslala dne , datum, na č. ú. , č. účtu, částku 12 000 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 4. 2. 2026 vč. potvrzení o podání ze dne 6. 2. 2026, žalovaný však na svůj dluh ničeho neuhradil.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 433 odst. 1 o.z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Podle odstavce 2 má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.

6. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

8. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Uvedenou smlouvu soud kvalifikoval jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Jak žalobkyně, tak žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru v postavení podnikatele. Žalobkyně na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku 12 000 Kč. Žalovaný se tuto částku zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 2 % z částky úvěru za každý den čerpání úvěru, tedy s úrokem ve výši 730 % ročně. Soud se tak v tomto řízení primárně zabýval otázkou platnosti smlouvy z hlediska dobrých mravů s ohledem na sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru, který fakticky činí částku 3 360 Kč.

10. Soud v tomto ohledu poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, ve kterém se mimo jiné uvádí, že „Spotřebitelem může být každý člověk, tedy i fyzická osoba podnikatel, který mimo rámec své podnikatelské činnosti uzavírá smlouvu s jiným podnikatelem. Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy poskytující ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže. Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany).“11. Byť právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky v případě úvěru, nelze však dovozovat, že by výše úroku nepodléhala žádnému omezení a závisela jen na pouhé dohodě účastníků smlouvy. Jako nepřiměřená, a tedy odporující dobrým mravům, je považována taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Pro srovnání soud odkazuje na veřejně dostupnou databázi ČNB dle systému časových řad ARAD, kdy dle tabulky týkající se nových úvěrových obchodů v době poskytnutí úvěru, tj. v květnu 2025 obvyklá úroková sazba činila cca 5,5 % ročně. Sjednaná úroková sazba tuto obvyklou sazbu překračuje více než stotřicetinásobně.

12. Zásah do autonomie vůle stran pro rozpor s dobrými mravy je zásahem výjimečným, který by měl být vždy odůvodněný mimořádnými okolnostmi daného případu. V tomto případě má soud za to, že takové mimořádné okolnosti nastaly, a to nejen vzhledem k výši sjednaného úroku, ale k celkovému podnikatelskému záměru žalobkyně. Ta jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů drobným podnikatelům staví své podnikání na extrémně vysoké sazbě úroku z úvěru, kterou vyvažuje podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů. Klienti žalobkyně, kteří plní její podmínky a generují žalobkyni zisk, tak žalobkyni vyvažují ztráty z nesplacených rizikových úvěrů. S ohledem na uvedené soud uzavřel, že ze strany žalobkyně dochází na trhu s úvěry ke zneužívání postavení odborníka a silnější strany ve vztahu k drobným podnikatelům ve smyslu ust. § 433 odst. 1 o. z. Finančně silný podnikatel by neměl důvod na tak nevýhodné úvěrové podmínky žalobkyně přistupovat. O nepoctivém záměru žalobkyně rovněž svědčí fakt, že sama žalobkyně v žalobě avizuje, že neshledá-li soud smlouvu platnou, pak pro tento případ žádá přiznání jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Neplatnost úvěrové smlouvy má charakter i sankčně motivační. S ohledem na způsob podnikání žalobkyně, jež staví své podnikání na vysokém úročení podnikatelských úvěrů, dle názoru zdejšího soudu nelze očekávat, že bez takovéhoto ujednání (o vysokém úroku) by byla smlouva o úvěru ze strany žalobkyně vůbec uzavřena. Příslušné ujednání o úroku tedy nelze oddělit od zbytku smlouvy.

13. Soud s přihlédnutím k poplatku (úroku) za poskytnutí úvěru ve výši 3 360 Kč (730 % ročně), jakož i k podnikatelskému záměru žalobkyně dospěl k závěru, že předmětná smlouva je absolutně neplatná jako celek dle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s § 576 o. z., a to pro rozpor jejích ujednání (zejména o výši úrokové sazby) s dobrými mravy. Smlouva je přitom neplatná od počátku a soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

14. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy plnění z neplatného právního úkonu, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení § 2991 a násl. o. z., které jsou si smluvní strany povinny vzájemně vydat. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že žalobkyně vyplatila žalovanému částku ve výši 12 000 Kč, žalovaný před podáním žaloby žalobkyni neuhradil ničeho (na základě tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak v řízení nerozporoval), soud tedy částku ve výši 12 000 Kč posoudil jako bezdůvodné obohacení žalovaného vzniklé z plnění bez právního důvodu, neboť výše uvedená smlouva dle závěru soudu nebyla platně uzavřena. V této části tedy soud žalobě vyhověl. Pokud jde o úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení, je potřeba vyjít z § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož: „Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“ Žalovaný byl vyzván k plnění, prokazatelně v rámci předžalobní výzvy odeslané dne 6. 2. 2026, ve které mu žalobkyně poskytla třídenní lhůtu. V souladu s ustanovením § 573 o. z. se písemnost mohla dostat do dispozice žalovaného dne 11. 2. 2026, do 16. 2. 2026 tak byl žalovaný povinen plnit a ode dne následujícího, tj. od 17. 2. 2026 má tedy žalobkyně právo i na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o. z. ve výši vyplývající z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013, a to s ohledem na počátek prodlení žalovaného (výrok I.).

15. Ve zbytku soud žalobu zamítl, jakékoliv další nároky uplatněné žalobkyní totiž vycházejí ze smlouvy, která nebyla platně uzavřena (výrok II.).

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 233 Kč, přičemž tato částka představuje 43,80 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 71,9 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 28,1 %, když při určení poměru úspěchu žalobkyně soud vycházel i z výše příslušenství vyčísleného ke dni vyhlášení rozsudku). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 15 360 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.