23 C 119/2023

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 37 102 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 27 500 Kč od 5. 10. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 9 602 Kč s úrokem ve výši 21,05 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 9. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 9. 2022 do 4. 10. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 500 Kč od 5. 10. 2022 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 563 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobou doručenou soudu dne 23. 1. 2023 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 37 102 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění tohoto svého nároku žalobkyně uvedla, že dne 3. 6. 2022 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] přičemž před uzavřením smlouvy žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně se předmětnou smlouvou zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky včetně úroku ve výši 21,05 % ročně a dalších poplatků (např. poplatku za zprostředkování úvěru ve výši 2 500 Kč) v celkové souhrnné výši 42 000 Kč žalobkyni ve čtyřiceti měsíčních splátkách po 1 050 Kč měsíčně vrátit a uhradit, přičemž splatnost první splátky nastala dne 20. 7. 2022. Žalovaný však žalobkyni ničeho neuhradil, čímž mu vznikla povinnost, vyjma úhrady nevrácených peněžních prostředků a úhrady dalších sjednaných plateb a souvisejícího příslušenství, uhradit žalobkyni rovněž smluvní pokutu ve výši 1 497 Kč za celkem tři neuhrazené splátky úvěru, a to až do okamžiku zesplatnění předmětného úvěru, dále částku rovnající se výši 0,1 % z dlužné jistiny úvěru za každý den prodlení až do 21. 1. 2023, jakož i povinnost k úhradě nákladů spojených s upomínáním žalovaného. Žalovaný se v předmětném řízení nevyjádřil.

2. Soud věc projednal a z provedených důkazů učinil následující závěr o skutkovém stavu.

3. Z výpisu z obchodního rejstříku pro žalobkyni a z listiny označené jako„ Výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu“ soud zjistil, že žalobkyně je společností s ručením omezeným, která ke dni 3. 6. 2022 disponovala oprávněním k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

4. Z listiny označené jako„ Smlouva o spotřebitelském úvěru“ a listiny označené jako„ Formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru“, soud mimo jiné zjistil, že se žalobkyně a žalovaný dohodli, že žalobkyně dočasně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které žalovaný žalobkyni do 20. 10. 2025 vrátí a navíc žalobkyni uhradí částku v souhrnné výši 12 000 Kč, to vše prostřednictvím 40 měsíčních plateb po 1 050 Kč, vždy k 20. dni v příslušném měsíci.

5. Z listiny označené jako„ Potvrzení o provedení transakce“ soud zjistil, že žalobkyně poukázala ve prospěch bankovního účtu žalovaného dne 7. 6. 2022 peněžní prostředky ve výši 27 500 Kč.

6. Z listiny označené jako„ Posouzení úvěruschopnosti zákazníka“, listiny označené jako„ Smlouva o nájmu bytu“, listiny označené jako„ Evidenční list nájemníka“, listin obsahujících výplatní pásky, listin obsahujících čestné prohlášení žalovaného, listiny označené jako„ Výstup z insolvenčního rejstříku“, listiny označené jako„ Výpis z centrální evidence exekucí“ a snímku obrazovky obsahující záznam z Insolvenčního rejstříku soud zjistil, že žalovaný v souvislosti s žádostí o dočasné poskytnutí finančních prostředků ve výši 30 000 Kč za podmínek uvedených v bodě 4. tohoto rozsudku dne 3. 6. 2022 uvedl, že je zaměstnaný ve společnosti [anonymizováno], výše jeho příjmů ze zaměstnání dosahuje částky 27 000 Kč měsíčně, příjmy jeho domácnosti jsou ve výši 65 000 Kč měsíčně, je svobodný, žádná jiná osoba s ním společnou domácnost nesdílí, nemá vyživovací povinnost, jeho náklady na bydlení v obecním bytě představují částku 3 000 Kč měsíčně. Dále soud zjistil, že za měsíc prosinec 2021 byla žalovanému k výplatě společností [anonymizována dvě slova], [IČO], sídlem [adresa], zúčtována částka ve výši 20 663 Kč a za měsíc březen 2022 částka ve výši 33 981 Kč, z tohoto částka ve výši 15 279 Kč představovala roční vyúčtování daně. Žalovaný dne 30. 11. 2021 uzavřel dohodu o dočasném užívání v této dohodě specifikovaného bytu, přičemž za období prosince roku 2021 činila měsíční platba za užívání tohoto bytu a s tím spojených nákladů částku 7 310 Kč. Žalovaný tento byt od 30. 11. 2021 obýval spolu se svým synem [jméno] [příjmení], [datum narození]. Žalovaný nebyl ke dni 7. 6. 2022 evidován v Insolvenčním rejstříku ani neměl žádný zápis v Centrální evidenci exekucí.

7. Z listiny označené jako„ Zesplatnění pro smlouvu [číslo] ze dne 2022 [číslo] a výzva k úhradě dlužné částky, Předžalobní výzva“ a listiny označené jako„ Podací arch“ soud zjistil, že žalobkyní byla dne 24. 9. 2022 prostřednictvím poštovní přepravy odeslána na adresu žalovaného výzva k úhradě žalobou nárokované částky, a to do 10 dnů od odeslání této výzvy.

8. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění, která by měla vliv na posuzovanou věc.

9. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

10. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

11. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

12. Podle § 573 o. z. platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

16. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

17. Podle § 1970 o. z., ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

18. Podle § 2395 o. z., platí, že se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

19. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

20. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

22. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

23. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

25. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., která byla zároveň smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.). V řízení však nebylo, vzdor zákonné povinnosti žalobkyně vyplývající z § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a § 120 odst. 1 o. s. ř., tvrzeno ani prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a to ačkoliv k tomu byla povinna (§ 75 zákona o spotřebitelském úvěru, § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).

26. V souvislosti s výše uvedenými informacemi tak soud připomíná související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

27. Výše uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je totiž nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

28. Předně je třeba připomenout, že tvrzení žalobkyně stran prověření úvěruschopnosti žalovaného je třeba považovat za zcela nedostatečné. Žalobkyně se v podstatě omezila pouze na konstatování, že úvěruschopnost žalovaného byla„ řádně“ posouzena, když žalovaný žalobkyni prokázal dostačující výši jeho příjmů a schopnost předmětný úvěr splácet.

29. Ačkoliv tedy žalobkyně v projednávané věci tvrdí, že úvěruschopnost žalovaného byla žalobkyní posouzena„ řádně“, stěžejními důkazy, které k prokázání této skutečnosti předložila, jsou prohlášení žalovaného ve vztahu k jeho příjmům a výdajům, přičemž samy tyto listiny obsahují určité rozpory. Zejména listina označená jako„ Posouzení úvěruschopnosti zákazníka“ obsahuje rozpory mezi údaji ve výdajích žalovaného na bydlení, kdy je uvedena jak částka 3 000 Kč, tak částka 7 310 Kč. Především však není zřejmé, kdo uvedenou listinu vyhotovil a kdo do ní zaznamenal v ní obsažené údaje (zejména poznámky dopsané ručně propiskou). Podpis na této listině se však vizuálně shoduje s podpisy u jména žalovaného na ostatních listinách a soud měl proto za to, že uvedená listina obsahuje rovněž žalovaným tvrzené údaje. Dále je třeba konstatovat, že přestože žalovaný tvrdil, že jeho čistý měsíční příjem k červnu roku 2022 dosahoval výše 27 000 Kč měsíčně, z dalších žalobkyní předložených důkazů soud zjistil, že uvedené výše příjmu žalovaného v čistém lze dosáhnout zprůměrováním mzdy určené k výplatě uvedené na k důkazu předložených dvou výplatních páskách (27 322 Kč), a to za období prosince roku 2021 a března roku 2022. Ve mzdě z prosince roku 2021 je však zahrnuto rovněž roční vyúčtování daně z příjmu ve výši 15 279 Kč. S ohledem na skutečnost, že žádný jiný důkaz k příjmu žalovaného (ostatně ani ke skutečnosti, že žalovaný byl skutečně zaměstnancem tvrzené společnosti, popř. na jakou dobu a za jakých podmínek byl uzavřen jeho pracovní poměr) nebyl žalobkyní předložen, má soud za to, že skutečná výše příjmu žalovaného, kterou podle svého tvrzení žalovaný žalobkyni„ prokázal“, uvedeným způsobem prokázána nebyla. Žalovaný rovněž ve svých prohlášeních uváděl, že nemá žádnou vyživovací povinnost a s nikým nesdílí společnou domácnost, avšak z listiny označené jako„ Evidenční list nájemníka“ vyplynulo, že žalovaný má nezletilého syna, který s ním ke dni 30. 11. 2021 sdílel společnou domácnost. Tvrzený příjem domácnosti ve výši 65 000 Kč pak nebyl nijak specifikován a z předložených důkazů není ani zřejmé, z čeho by měl uvedený příjem pocházet, když žalovaný měl v domácnosti žít podle svého tvrzení sám, byl zaměstnaný a jeho příjem ze zaměstnání měl být ve výši 27 000 Kč měsíčně.

30. Na základě shora uvedených skutečností tak nelze v předmětné věci dospět k závěru, že by žalobkyně úvěruschopnost žalovaného posoudila způsobem dostatečně vyhovujícím shora specifikovaným zákonným požadavkům. Povinnosti poskytovatele úvěru vyplývající z citované právní úpravy nutno totiž interpretovat tak, že se jedná o skutečné, reálné a individuální posouzení schopnosti každého konkrétního žadatele o úvěr případně poskytnutý úvěr splácet na základě jím konkrétně doložených a prověřených reálných informací, jež nejsou zcela zjevně v rozporu s obvyklou životní zkušeností. Jen takové individuální prověření konkrétního žadatele je oním zákonem vyžadovaným prověřením, kdy teprve na základě neexistence důvodných pochybností plynoucích z onoho důkladného individuálního posouzení je oprávnění poskytovatele požadovaný úvěr platně poskytnout; poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s právě uvedeným, je ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva neplatná (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 26 ICm 2690/2021, vydaný v insolvenčním řízení KSOS 37INS 4412/2021).

31. Judikatura vyvinutá již i v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru, který nahradil právní úpravu provedenou obdobným zákonem č. 145/2010 Sb., dovodila ve smyslu již avizovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; na uvedeném nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 pak platí, že při komplexním posuzování věci nelze odděleně vycházet pouze z eventuální lehkovážnosti dlužníka bez přihlédnutí ke škále dalších aspektů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je jednoznačně povinen prověřit spotřebitelovu platební schopnost. Uvedený požadavek není přísný a nepřiměřený a naopak se jedná o výchozí zásadu, kterou by obecné soudy měly vždy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je výslovně zakotvená zákonem. Tím spíše za situace, kdy je samotné tvrzení žalovaného rozporné s dalšími zjištěnými skutečnostmi.

32. V kontextu všech skutečností uvedených shora tak má soud za to, jak již bylo řečeno, že žalobkyně ve vztahu k prověření úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí nesplnila jak povinnost tvrzení, tak povinnost důkazní, přičemž následkem nesplnění povinnosti tvrzení a důkazní je zásadně stav absence těchto nezbytných skutkových tvrzení a objektivní nejistoty o jejich existenci, přičemž žalobkyni nebylo možno poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť se k jednání soudu, k němuž byla řádně a včas předvolána, nedostavila.

33. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti tak soud nemohl učinit závěr o splnění povinnosti žalobkyně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, a proto považoval žalobkyní a žalovaným uzavřenou smlouvu o úvěru, resp. spotřebitelském úvěru, za absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, § 580 o. z. a § 588 o. z. včetně shora uvedené judikatury).

34. S přihlédnutím k ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. však dospěl soud k závěru, že žalobkyně a žalovaný jsou (v kontextu shora učiněného závěru) povinni si vzájemně vrátit plnění, která si na základě projednávané neplatné smlouvy poskytli. Žalobkyni tak vzniklo právo na vrácení žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 27 500 Kč, a to včetně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 27 500 Kč od 5. 10. 2022 do zaplacení (§ 1968 o. z., § 1970 o. z.). Okamžik splatnosti uvedené částky byl stanoven v souladu s písemnou výzvou žalobkyně k vrácení peněžních prostředků představujících bezdůvodné obohacení, a to do 10 dnů od odeslání předmětné výzvy (§ 570 o. z., § 1958 o. z.), která byla žalovanému, při zohlednění data podání k poštovní přepravě a běžné délky doručování poštovních zásilek, doručena dne 28. 9. 2022 (§ 570 o. z., §, 573 o. z., § 607 o. z., § 1958 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

35. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení vůči převážně neúspěšnému žalovanému v částce 1 563 Kč, ke které soud dospěl tak, že částečný úspěch žalovaného (14 370,50 Kč, tj. 32,20 %) odečetl od částečného úspěchu žalobkyně (30 257,53 Kč, tj. 67,80 %) při výsledku 35,60 % z částky 4 389 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 485 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy a žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle § 14b a. t., a 21 % DPH ve výši 504 Kč (počítáno z částky 2 400 Kč).