23 C 130/2023

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 33 217 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 17 217 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 24 714 Kč od 15. 9. 2018 do 7. 4. 2023, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 714 Kč od 8. 4. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 84,73 % ročně z částky 18 789,07 Kč od 15. 9. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 43 135 Kč, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 16 000 Kč od 8. 4. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 25. 4. 2023 domáhala na žalovaném úhrady částky 33 217 Kč s příslušenstvím. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 18. 4. 2018 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a které se žalovaný spolu s peněžními prostředky ve výši efektivní úrokové sazby ve výši 126,76 % ročně zavázal vrátit v pravidelných 18 měsíčních splátkách po 1 997 Kč, a to od měsíce května roku 2018 vždy do 10. dne příslušného měsíce. Úvěruschopnost žalovaného byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází (SOLUS, NRKI, insolvenční rejstřík), interního scoringu i jiných zdrojů (např. doklady o příjmech). Žalovaný rovněž neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný a zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný však žalobkyni na uvedený úvěr uhradil pouze částku ve výši 4 000 Kč. V důsledku prodlení s úhradou splátky úvěru splatné dne 10. 7. 2018, a to po dobu delší jak 65 dní, tak došlo ke dni 13. 9. 2018 k zesplatnění úvěru (jistina ve výši 22 617,77 Kč), a tím i k povinnosti žalovaného k úhradě celé jistiny úvěru včetně úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 24 714 Kč od 15. 9. 2018 do zaplacení, úroku ve výši 84,73 % ročně z částky 12 789,07 Kč od 15. 9. 2018 do zaplacení, maximálně však do částky 43 135 Kč, jakož i na základě smluvního ujednání účastníků ke vzniku povinnosti žalovaného uhradit smluvní pokutu v souhrnné výši 10 000 Kč, stejně tak jako povinnosti žalovaného nahradit náklady spojené s jeho upomínáním v souhrnné výši 600 Kč. Jakkoliv byl žalovaný žalobkyní k úhradě zesplatněné části úvěru včetně dalších nároků opakovaně vyzýván, do dne vyhlášení rozsudku ničeho neuhradil.

2. Ve svém doplnění žaloby ze dne 22. 5. 2023 žalobkyně upřesnila postup, jakým zkoumala tzv. úvěruschopnost žalovaného, kdy ohledně této skutečnosti akcentovala zejména informace uvedené samotným žalovaným a prohlášení žalovaného o skutečnosti, že právě tyto jím poskytnuté informace byly pravdivé a úplné.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

4. Z provedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí skutková zjištění:

5. Z listiny označené jako„ Předsmluvní formulář“,„ Návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru [číslo]“, z listiny označené jako„ Splátkový kalendář ke smlouvě o úvěru [číslo]“, z listiny označené jako„ Prohlášení klientů/Informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru“ a z listiny označené jako„ Oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo]“ včetně listiny kopie listiny označené jako„ Dodejka“, soud zjistil, že žalovaný dne 18. 4. 2018 písemně požádal žalobkyni (pod označením této své žádosti [číslo]) o dočasné poskytnutí peněžních prostředků ve výši 20 000 Kč s tím, že tyto žalobkyní poskytnuté peněžní prostředky žalovaný žalobkyni vrátí a za poskytnutí těchto prostředků žalobkyni uhradí částku ve výši efektivní úrokové sazby 126,76 % ročně z žalovaným žalobkyni dosud nevrácených peněžních prostředků, to vše v rámci pravidelných 18 měsíčních plateb tak, jak je v podrobnostech uvedeno v k návrhu žalovaného přiloženém rozpisu těchto plateb. Žalovaný rovněž, mimo jiné, prohlásil, že veškeré údaje, které v souvislosti s předmětnou žádostí či návrhem žalobkyni poskytl či poskytne, jsou pravdivé a úplné. Žalobkyně předmětnou žádost a návrh žalovaného akceptovala, přičemž uvedenou skutečnost žalovanému oznámila dopisem ze dne 23. 4. 2018.

6. Z listiny označené jako„ Hodnocení klienta“ soud zjistil, že žalobkyně při posuzování schopnosti žalovaného zejména mu dočasně poskytnuté peněžní prostředky vrátit a uhradit další sjednané platby vycházela mimo jiné z pravidelného čistého měsíčního příjmu ze zaměstnání žalovaného ve výši 12 500 Kč, z výdajů žalovaného ve výši životního minima v částce 3 410 Kč měsíčně, z nákladů na bydlení ve výši 1 500 Kč měsíčně. Žalobkyně vyhodnotila, že volné zdroje žalovaného (po odečtení peněžní rezervy ve výši 1 000 Kč měsíčně) tvoří částku ve výši 6 590 Kč měsíčně. Žalovaný prohlásil, že v této listině jím uvedené údaje poskytl žalobkyni v souvislosti s projednávanou žádostí o poskytnutí peněžních prostředků, že tyto údaje jsou pravdivé a úplné, a že žádné údaje žalobkyni nezatajil.

7. Z listiny označené jako„ Doklad o vyplacení úvěru“ a listiny označené jako„ Společné prohlášení o poskytnutí osobního účtu“ soud zjistil, že z bankovního účtu žalobkyně byly ve prospěch bankovního účtu určeného žalovaným dne 20. 4. 2018 přikázány peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč.

8. Z listiny označené jako„ Výpis z nebankovního registru klientských informací (NRKI)“, (dále jen„ registr NRKI“), soud zjistil, že na základě v tomto registru shromážděných informací o nebankovních úvěrových produktech byl žalovaný hodnocen se„ středním rizikem“.

9. Z listiny označené jako„ Výpis z registru SOLUS“, (dále jen„ registr SOLUS“), soud zjistil, že žalovaný v tomto registru neměl evidován žádný záznam.

10. Z fotografií občanského průkazu soud zjistil, že žalovaný poskytl žalobkyni fotografie svého občanského průkazu s platností do 9. 10. 2027.

11. Z listin označených jako„ Pracovní smlouva“ a listin označených jako„ Přehled pohybů na účtu za období 01. 02. 2018 – 17. 04. 2018“ a listin obsahujících výplatní pásky žalovaného soud zjistil, že žalovaný byl do 31. 12. 2018 zaměstnán u společnosti [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], a průměrný měsíční příjem žalovaného za měsíce leden až březen roku 2018 činil 10 852,70 Kč.

12. Z internetové aplikace České pošty, s. p., IČO 47114983, soud zjistil, že žalobkyně adresovala žalovanému písemnou výzvu k okamžité úhradě žalobou nárokované částky, která mu byla doručena dne 6. 4. 2023.

13. Z dalších důkazů soud nezjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci.

14. Na základě výše uvedených dílčích skutkových zjištění učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Žalovaný dne 18. 4. 2018 písemně požádal žalobkyni (pod označením této své žádosti [číslo]) o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 20 000 Kč s tím, že tyto žalobkyní poskytnuté peněžní prostředky žalovaný žalobkyni vrátí a za poskytnutí těchto prostředků žalobkyni uhradí částku efektivní úrokové sazby ve výši 126,76 % ročně z žalovaným žalobkyni dosud nevrácených peněžních prostředků, to vše prostřednictvím pravidelných 18 měsíčních platbách tak, jak je v podrobnostech uvedeno v k návrhu žalovaného přiloženém rozpisu těchto plateb. Žalobkyně posoudila schopnost žalovaného dostát jím navrhovaným závazkům na základě ověření platnosti občanského průkazu žalovaného, registrů NRKI a SOLUS, a dále z informací zjištěných od samotného žalovaného a z prohlášení žalovaného o pravosti a úplnosti mu v souvislosti s předmětnou žádostí a návrhem žalobkyni poskytnutých informací. Žalobkyně předmětnou žádost a návrh žalovaného dne 20. 4. 2018 akceptovala. Žalobkyně dne 20. 4. 2018 ve prospěch bankovního účtu určeného žalovaným přikázala peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Z ničeho však nevyplynulo, že by žalovaný na základě předmětné dohody žalobkyni uhradil více než 4 000 Kč. Dne 6. 4. 2023 doručila žalobkyně žalovanému písemnou výzvu k okamžité úhradě žalobou nárokované částky.

15. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

16. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 1731 o. z. platí, že z návrhu na uzavření smlouvy (dále jen„ nabídka“) musí být zřejmé, že ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níž nabídku činí.

20. Podle § 1732 odst. 1 platí, že právní jednání směřující k uzavření smlouvy je nabídkou, pokud obsahuje podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím, a pokud z něho plyne vůle navrhovatele být smlouvou vázán, bude-li nabídka přijata.

21. Podle § 1740 odst. 1 o. z. platí, že osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou.

22. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

23. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

24. Podle § 1970 o. z., ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

25. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

26. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

27. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

28. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2020, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

29. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila [ulice] národní banka.

30. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

31. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

32. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

33. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že„ s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s . 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s . I -6199, bod 61). Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

34. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167, s. 174 – 178).

35. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla přijetím nabídky žalovaného žalobkyní (§ 1731 o. z., § 1732 odst. 1 o. z. a § 1740 odst. 1 o. z.) uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.). Žalobkyni tak vznikla povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu shora uvedených zákonných ustanovení.

36. Před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyně zjistila, že žalovaný nemá záznam v registru SOLUS a že registrem NRKI byl vyhodnocen se středním rizikem.

37. Ohledně příjmů žalovaného žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného ze zaměstnání ve výši 12 500 Kč měsíčně (přičemž skutečná ověřená výše příjmů žalovaného činila pouze výši 10 852,70 Kč měsíčně). Ohledně výdajů žalovaného žalobkyně vycházela z žalovaným tvrzených nákladů na bydlení zahrnujících nájem a inkaso v souhrnné výši 1 500 Kč měsíčně. Dále žalobkyně stran výdajů žalovaného zohlednila částku představující životní minimum ve výši 3 410 Kč a finanční rezervu ve výši 1 000 Kč. Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že z těchto skutečností žalobkyně vycházela i při tzv. interním scoringu žalovaného.

38. Žalobkyně sama uvedla, že např. bankovní výpisy z účtu žalovaného, nájemní smlouvu či další jiné podklady, z nichž by bylo patrno nakládání s peněžními prostředky žalovaného po určitý časový úsek předcházející poskytnutí úvěru a z nichž by mohl být učiněn úsudek stran disponibilních peněžních prostředků žalovaného, neměla k dispozici a plně v tomto spoléhala na informace poskytnuté samotným žalovaným.

39. Na základě souhrnu všech těchto informací žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný disponoval volnými zdroji ke splácení žalobkyní poskytnutého úvěru ve výši 6 590 Kč měsíčně, což pro účely plnění závazků žalovaného vyplývajících z předmětné smlouvy o úvěru vyhodnotila jako dostačující.

40. V souvislosti s výše uvedenými informacemi tak soud připomíná s ustanoveními § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 pak platí, že při komplexním posuzování věci nelze odděleně vycházet pouze z eventuální lehkovážnosti dlužníka bez přihlédnutí ke škále dalších aspektů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je jednoznačně povinen prověřit spotřebitelovu platební schopnost. Uvedený požadavek není přísný a nepřiměřený a naopak se jedná o výchozí zásadu, kterou by obecné soudy měly vždy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je výslovně zakotvená zákonem.

41. Vnitrostátní judikatura pak není v rozporu ani se závěry, které k uvedené problematice učinil Soudní dvůr Evropské Unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady. Předmětný článek sice neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem, ale současně však poskytovatel úvěru musí být schopen tyto údaje řádně vyhodnotit, když posouzení úvěruschopnosti není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu tyto údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí (např. pokud zjistí, že spotřebitel má místo práce sjednané mimo své bydliště či korespondenční adresu podle smlouvy o úvěru, je povinností poskytovatele úvěru vyzvat spotřebitele k doplnění informací o jeho výdajích spojených např. s dojížděním do práce, nebo v případě tvrzeného vlastního bydlení spotřebitele by měl poskytovatel úvěru trvat na doložení tohoto bydlení a podle jeho formy (rodinný dům, byt) posoudit, zda údaje poskytnuté spotřebitelem o výši výdajů spojených s bydlením odpovídají typu tohoto bydlení, popř. pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru).

42. Je sice pravdou, že na základě provedeného dokazování lze dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně skutečně provedla; provedla jej však způsobem zcela nedostatečným, povrchním, vycházejíc z tvrzení žalovaného, databází dlužníků či dokonce z právními předpisy indexovaných nákladů životního minima a podobně. U řady shora popsaných faktorů podstatných pro posouzení úvěruschopnosti (zejména výdajů žalovaného) se žalobkyně spokojila pouze s pravděpodobností jejich existence, nikoli s jejich prověřením.

43. V projednávané věci se žalobkyně spokojila se zjištěním výše příjmů žalovaného (navíc vycházela z příjmů žalovaného ve výši 12 500 Kč měsíčně, přičemž ověřená výše příjmů žalovaného představovala pouze částku ve výši 10 852,70 Kč měsíčně) a s tvrzením žalovaného, že náklady na bydlení žalovaného ve státním/obecním bytě včetně energií byly ve výši 1 500 Kč měsíčně, a to ačkoliv uvedené výdaje byly v rozporu s obvyklou životní zkušeností (a to i s ohledem na měsíční náklady na bydlení v Karlovarském kraji pro rok 2018 uváděné Českým statistickým úřadem ve výši 5 451 Kč (dostupné na https://www.czso.cz/documents / 10180 142333260/3302)).

44. Další tvrzené náklady žalovaného (náklady na dopravu, jídlo a ostatní náklady) byly uvedeny pouze ve výši životního minima pro období do 31. 3. 2020 (ve smyslu zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění účinném do 31. 12. 2020), tedy ve výši 3 410 Kč. Žalovaný nebyl žalobkyní prověřován prostřednictvím Centrální evidence exekucí, a to ačkoliv databáze SOLUS a NKRI (kde navíc žalovaný byl hodnocen se středním rizikem), prostřednictvím kterých nejsou poskytovatelé spotřebitelských úvěrů povinni se navzájem informovat o bonitě a platební morálce svých klientů, neposkytují na rozdíl od Centrální evidence exekucí poskytovateli jistotu, že spotřebitel, o němž není v těchto databázích evidován žádný záznam, se neocitl s jiným úvěrovým dluhem v prodlení. Výše uvedené žalovaným poskytnuté informace tak měly, s ohledem na nutnost postupu žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí a vyvolané pochybnosti o správnosti údajů tvrzených žalovaným, vést žalobkyni k prověření úvěruschopnosti nikoliv převážně na základě žalovaným tvrzených informací, ale jejich následným doložením a ověřením shora popsaným způsobem.

45. Na základě všech skutečností uvedených výše tak má soud za to, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí, zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, čímž porušila povinnost vyplývající pro ni z ustanovení § 86 odst. 1 tohoto zákona.

46. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu, je tak třeba považovat účastníky uzavřenou smlouvu o úvěru pro rozpor se zákonem za současného zjevného rozporu s veřejným pořádkem za absolutně neplatnou (§ 580 o. z. a § 588 o. z.) (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 28 Co 194/2020).

47. S přihlédnutím k ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. a § 2993 o. z. soud dospěl soud k závěru, že žalobkyně a žalovaný jsou (v kontextu shora učiněného závěru) povinni si vzájemně vrátit plnění, která si na základě projednávané neplatné smlouvy poskytli, a žalobkyni tak vzniklo právo na vrácení žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 16 000 Kč.

48. Ve vztahu k prodlení žalovaného s vrácením této částky soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného (§ 570 o. z.) k okamžitému plnění zahrnujícímu rovněž úhradu dotčených 16 000 Kč v rámci výzvy, která byla žalovanému doručena dne 6. 4. 2023. S ohledem na zákonnou úpravu času plnění (§1958 o. z.) pak soud dovozuje, že žalovaný byl povinen uhradit žalobkyni částku 16 000 Kč nejpozději do 7. 4. 2023. Jelikož žalovaný tuto svoji povinnost nesplnil, zavázal jej k tomu soud svým rozhodnutím, a to včetně úroku z prodlení, v souladu s návrhem žalobkyně, ve výši 9 % ročně z částky 16 000 Kč od 8. 4. 2023 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu žalobkyně zamítl.

49. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.