23 C 143/2023

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 30 766,17 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 520 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 520 Kč od 29. 11. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 15. 3. 2023 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 30 766,17 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění tohoto svého nároku žalobkyně uvedla, že dne 27. 8. 2020 uzavřel žalovaný s předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), smlouvu o úvěru [číslo]. Předchůdkyně žalobkyně se předmětnou smlouvou zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky předchůdkyni žalobkyně do 27. 10. 2021 vrátit, jakož i žalobkyni uhradit příslušenství úvěru ve výši 21 480 Kč, to vše po 3 320 Kč měsíčně. Žalovaný však předchůdkyni žalobkyně zaplatil pouze částku v souhrnné výši 4 480 Kč, čímž mu vznikla povinnost, vyjma úhrady dosud nevrácených peněžních prostředků a souvisejícího příslušenství, uhradit předchůdkyni žalobkyně rovněž smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení, jakož i povinnost k úhradě nákladů spojených s upomínáním žalovaného. Úvěruschopnost žalovaného byla posouzena na základě žalovaným poskytnutých a předchůdkyní žalobkyně ověřených údajů, které byly zaznamenány v listině označené jako„ Žádost o úvěr“. Předmětná pohledávka za žalovaným byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 4. 2022 a 25. 10. 2022 převedena z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni.

2. Žalovaný se v předmětném řízení nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a z provedených důkazů učinil následující dílčí skutková zjištění.

4. Z výpisu z obchodního rejstříku pro předchůdkyni žalobkyně a ze seznamu nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného Českou národní bankou ke dni 27. 8. 2020 (dostupného na https://apl.cnb.cz/apljerrsdad/JERRS.WEB33.SUBJECTS_COUNTS_DETAIL?p_lang=cz&p 27.8.2020) soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně je akciovou společností, která ke dni 27. 8. 2020 disponovala oprávněním k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

5. Z listiny označené jako„ Smlouva o úvěru [číslo]“ ze dne 27. 8. 2020 a listiny označené jako„ Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“, soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalovaný dohodli, že předchůdkyně žalobkyně dočasně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které žalovaný předchůdkyni žalobkyně do 27. 10. 2021 vrátí a navíc žalobkyni uhradí částku v souhrnné výši 21 480 Kč. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný se rovněž dohodli, že pro případ, že by předchůdkyni žalobkyně nebyly dočasně poskytnuté peněžní prostředky do 27. 10. 2021 žalovaným vráceny, jakož i uhrazena další výše specifikovaná sjednaná částka, vznikne předchůdkyni žalobkyně požadovat po žalovaném úhradu peněžní sankce ve výši 0,1 % denně z dočasně poskytnutých a nevrácených peněžních prostředků a neuhrazeného příslušenství. Rovněž bylo dohodnuto oprávnění předchůdkyně žalobkyně požadovat po žalovaném úhradu paušálních poplatků spojených s upomínáním žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně žalovanému dne 27. 8. 2020 peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč poskytla.

6. Z listiny označené jako„ Žádost o úvěr“ soud zjistil, že žalovaný v souvislosti s žádostí o dočasné poskytnutí peněžních prostředků ve výši 25 000 Kč za podmínek, že tyto (a další dohodnuté) peněžní prostředky uhradí předchůdkyni žalobkyně v pravidelných 20 měsíčních platbách po 2 822 Kč, uvedl, že ke dni 27. 8. 2020 byl svobodný, bezdětný, od 5. 5. 2020 zaměstnaný, výše jeho příjmů ze zaměstnání dosahovala částky 11 451 Kč měsíčně, další příjmy za ubytování a dopravu dosahovaly výše 23 950 Kč měsíčně, jeho náklady na bydlení a energie v nájmu představovaly částku 3 000 Kč měsíčně, za dopravu, jídlo a ostatní náklady žalovaný vynaložil částku 3 860 Kč měsíčně, srážky ze mzdy (popř. výživné) činily 1 961 Kč měsíčně a za splátky stávajících půjček a exekuce zaplatil žalovaný měsíčně částku 1 328 Kč. Výše exekučně vymáhaných dluhů žalovaného činila ke dni 27. 8. 2020 částku 38 971 Kč z celkového dluhu 74 000 Kč.

7. Z listiny označené jako„ Smlouva o postoupení pohledávek“ včetně její přílohy, z listiny označené jako„ Dohoda o úplatě za postoupení pohledávek“, z listiny označené jako„ Potvrzení o provedení transakce“ a z listiny označené jako„ Oznámení o postoupení pohledávky“ včetně listiny označené jako„ Podací arch“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně ke dni 27. 10. 2022 dohodly na převedení práva domáhat se úhrady projednávaného nároku z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Písemné oznámení o této skutečnosti bylo předchůdkyní žalobkyně odesláno žalovanému prostřednictvím poštovní přepravy dne 11. 11. 2022, a to spolu s výzvou k úhradě žalobou nárokované částky do 10 dní od obdržení předmětné písemnosti.

8. Z listiny označené jako„ Výzva před podáním žaloby“ ze dne 1. 3. 2023 a podacího archu ze dne 3. 3. 2023 soud zjistil, že žalovanému byla žalobkyní dne 3. 3. 2023 odeslána výzva k úhradě žalobou nárokované částky.

9. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná zjištění, která by měla vliv na posuzovanou věc.

10. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

11. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

12. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

13. Podle § 573 o. z. platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

17. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

18. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

19. Podle § 1970 o. z., ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

20. Podle § 2395 o. z., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

22. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

23. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2020, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

24. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

25. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

28. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že„ s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s . 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, [příjmení] [jméno], C 119/05, Sb. rozh. s . I -6199, bod 61). Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

29. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 – 178).

30. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde předchůdkyně žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.).

31. V souvislosti s výše uvedenými informacemi tak soud připomíná s ustanoveními § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ke stejným závěrům pak dospěl i Soudní dvůr Evropské Unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Současně však poskytovatel úvěru musí být schopen tyto údaje řádně vyhodnotit, když posouzení úvěruschopnosti není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu tyto údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí (např. pokud zjistí, že spotřebitel má místo práce sjednané mimo své bydliště či korespondenční adresu podle smlouvy o úvěru, je povinností poskytovatele úvěru vyzvat spotřebitele k doplnění informací o jeho výdajích spojených např. s dojížděním do práce, nebo v případě tvrzeného vlastního bydlení spotřebitele by měl poskytovatel úvěru trvat na doložení tohoto bydlení a podle jeho formy (rodinný dům, byt) posoudit, zda údaje poskytnuté spotřebitelem o výši výdajů spojených s bydlením odpovídají typu tohoto bydlení, popř. pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru).

32. Ačkoliv žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného byla předchůdkyní žalobkyně posouzena na základě žalovaným uvedených údajů a žalovaným předložených listin, kdy se v konkrétním případě mělo jednat o výplatní pásky a pracovní smlouvou žalovaného, uvedené listiny nebyly žalobkyní v předmětném řízení k důkazu předloženy. V řízení tak nebylo, vzdor zákonné povinnosti žalobkyně vyplývající z § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a § 120 odst. 1 o. s. ř., prokázáno, že by předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy ověřila příjmy žalovaného žalobkyní tvrzeným způsobem, neboť pouhé prohlášení o této skutečnosti nepovažuje soud k jejímu prokázání za dostatečné. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění povinnosti důkazní je zásadně stav objektivní nejistoty o existenci žalobkyní uvedených tvrzení, přičemž žalobkyni nebylo možno poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť se k jednání soudu, k němuž byla řádně a včas předvolána, nedostavila.

33. V předmětné věci tedy nelze dospět k závěru, že by předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného prověřila, natož zda by takové posouzení bylo možno považovat za dostatečně vyhovující zákonným požadavkům. Povinnosti poskytovatele úvěru vyplývající z citované právní úpravy a navazující judikatury je nutno totiž interpretovat tak, že se jedná o skutečné, reálné a individuální posouzení schopnosti každého konkrétního žadatele o úvěr případně poskytnutý úvěr splácet na základě jím konkrétně doložených a prověřených reálných informací, jež nejsou zcela zjevně v rozporu s obvyklou životní zkušeností. Jen takové individuální prověření konkrétního žadatele je oním zákonem vyžadovaným prověřením, kdy teprve na základě neexistence důvodných pochybností plynoucích z onoho individuálního posouzení je oprávnění poskytovatele požadovaný úvěr platně poskytnout; poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s právě uvedeným, je ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva neplatná (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 26 ICm 2690/2021, vydaný v insolvenčním řízení KSOS 37 INS 4412/2021).

34. Je sice pravdou, že na základě provedeného dokazování lze dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného předchůdkyně žalobkyně provedla; provedla jej však způsobem zcela nedostatečným, povrchním, vycházejíc z tvrzení žalovaného, bez jakéhokoliv doložení či ověření příjmů a výdajů žalovaného. Mimo jiné se předchůdkyně žalobkyně spokojila s tvrzením, že náklady na nájemní bydlení žalovaného včetně energií činily 3 000 Kč měsíčně, a to ačkoliv uvedené výdaje byly v rozporu s obvyklou životní zkušeností (a to i s ohledem na měsíční náklady na bydlení v Karlovarském kraji pro rok 2020 uváděné Českým statistickým úřadem ve výši 6 142 Kč (dostupné na https://www.czso.cz/csu/czso/q---zivotni-podminky)). Další tvrzené náklady žalovaného (náklady na dopravu, jídlo a ostatní náklady) byly uvedeny pouze ve výši životního minima pro rok 2020, tedy ve výši 3 860 Kč. Příjem ze zaměstnání žalovaného měl činit částku ve výši 11 451 Kč měsíčně, kdy další měsíční příjem ve výši 23 940 Kč měl pocházet z blíže nikterak nespecifikovaného příjmu uvedeného jako„ ubyt+doprava“. Z této skutečnosti tak není zřejmé, o příjem z jaké činnosti se jednalo a v závislosti na jaké skutečnosti byl žalovanému vyplácen, popř. zda byl žalovanému vyplácen pravidelně a v jaké výši (a to i s ohledem na neunesení důkazního břemene doloženým příjmům žalovaného). V neposlední řadě pak předchůdkyně žalobkyně disponovala informací, že žalovaný byl dlužníkem částky exekučně vymáhaného dluhu ke dni 27. 8. 2020 ve výši 38 971 Kč a byly mu prováděny srážky ze mzdy. Výše uvedené žalovaným poskytnuté informace tak měly, s ohledem na nutnost postupu předchůdkyně žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, vést předchůdkyni žalobkyně k prověření úvěruschopnosti nikoliv pouze na základě žalovaným tvrzených informací, ale jejich následným doložením a ověřením shora popsaným způsobem.

35. V neposlední řadě je pak třeba doplnit, že jak vyplývá z„ Žádosti o úvěr“ hodnocení příjmu žalovaného jako dostatečného vycházelo z předpokladu, že měsíční splátky žalovaného budou ve výši 2 822 Kč, přičemž se bude jednat o 20 měsíčních splátek. Výše splátky žalovaného však na základě účastníky uzavřené úvěrové smlouvy činila 3 320 Kč, přičemž se mělo jednat o celkem 14 měsíčních splátek.

36. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti tak soud nemohl učinit závěr o splnění povinnosti předchůdkyně žalobkyně řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, a proto považoval předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru, za absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, § 580 o. z. a § 588 o. z. včetně shora uvedené judikatury).

37. S přihlédnutím k ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. a § 2993 o. z. soud dospěl soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný jsou (v kontextu shora učiněného závěru) povinni si vzájemně vrátit plnění, která si na základě projednávané neplatné smlouvy poskytli, s ohledem na postoupení předmětné pohledávky za žalovaným z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni (§ 1879 o. z.), vzniklo žalobkyni právo na vrácení předchůdkyní žalobkyně žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 20 520 Kč.

38. Ve vztahu k prodlení žalovaného s vrácením těchto peněžních prostředků soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného (§ 570 o. z.) k plnění zahrnujícímu rovněž úhradu dotčených 20 520 Kč v rámci výzvy odeslané žalovanému prostřednictvím poštovní přepravy dne 11. 11. 2022, a to ve lhůtě deseti dní od doručení této žádosti. S ohledem na běžnou délku doručování zásilek prostřednictvím poštovní přepravy, jakož i s přihlédnutím k ustanovení § 573 o. z. a § 607 o. z. považuje soud za den doručení této výzvy žalovanému 16. 11. 2022. S ohledem na zákonnou úpravu času plnění (§1958 o. z.) pak soud dovozuje, že žalovaný byl povinen uhradit žalobkyni částku 20 520 Kč nejpozději do 28. 11. 2022. Jelikož žalovaná tuto svoji povinnost nesplnila, zavázal ji k tomu soud svým rozhodnutím, a to včetně úroku z prodlení, v souladu s návrhem žalobkyně, ve výši 8,5 % ročně z částky 20 520 Kč od 29. 11. 2022 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu žalobkyně zamítl.

39. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.