23 C 148/2023

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 22 201,94 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 200 Kč od 14. 12. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbývajícím rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 2. 5. 2023 domáhala na žalované úhrady částky 22 201,94 Kč s příslušenstvím. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že mezi společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], (dále jen„ předchůdkyní žalobkyně“), a žalovanou byla dne 27. 7. 2021 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] kterou se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 10 000 Kč, a kterou se žalovaná spolu s úrokem ve výši 963 Kč a dalšími poplatky v souhrnné výši 8 592 Kč, zavázala (mimo jiné) vrátit a uhradit v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč, a to nejpozději do 27. 9. 2022. Schopnost žalované řádně hradit předmětný závazek byla ze strany předchůdkyně žalobkyně zjištěna na základě informací získaných od žalované, které byly prověřeny a následně zaznamenány v žádosti o úvěr, a to včetně prověřených dokladů. S účinností ke dni 25. 11. 2022 byla projednávaná pohledávka za žalovanou postoupena z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Jakkoliv byla žalovaná žalobkyní k úhradě dosud neuhrazené části úvěru a poplatků včetně dalších nároků opakovaně vyzývána, do dne podání žaloby již ničeho neuhradila. S ohledem na tuto skutečnost se tak žalobkyně domáhala nejen úhrady dlužné jistiny ve výši 9 341,95 Kč a poplatků v souhrnné výši 7 012,34 Kč, ale také smluvní pokuty ve výši 5 009,93 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 766,49 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 587,30 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 341,95 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z ročně z dlužné částky ve výši 10 179,67 Kč od 10. 10. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění.

4. Z listiny označené jako„ Smlouva o úvěru“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalovaná dne 27. 7. 2021 dohodly na dočasném poskytnutí peněžních prostředků (předchůdkyní žalobkyně pro žalovanou) ve výši 10 000 Kč s tím, že žalovaná tyto peněžní prostředky předchůdkyni žalobkyně vrátí, jakož i že žalobkyni uhradí úrok ve výši 963 Kč a poplatky v souhrnné výši 8 592 Kč, a to formou 14 měsíčních plateb ve výši 1 328 Kč nejpozději do 27. 9. 2022. Předchůdkyně žalobkyně dne 27. 7. 2021 poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč.

5. Z elektronického dokumentu označeného jako„ Trans.Historie“ soud zjistil, že žalovaná uhradila žalobkyni peněžní prostředky v souhrnné výši 2 800 Kč.

6. Z listiny označené jako„ Smlouva o postoupení pohledávek“ a její přílohy, z listiny označené jako„ Potvrzení o zaplacení kupní ceny“, z listiny označené jako„ Oznámení o postoupení pohledávky ve smyslu ust. § 1882 odst. 1 občanského zákoníku“ včetně listiny označené jako„ Potvrzení o expedici obyčejných zásilek“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně dohodly na převedení práva domáhat se úhrady v předmětném řízení nárokované částky s účinností ke dni 25. 11. 2022 z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, přičemž písemné oznámení o této skutečnosti, společně s výzvou k úhradě předmětných peněžních prostředků žalobkyni, odeslala předchůdkyně žalobkyně do dispoziční sféry žalované prostřednictvím poštovní přepravy dne 7. 12. 2022.

7. Z listiny označené jako„ Žádost o úvěr“ soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně při posuzování schopnosti žalované dočasně poskytnuté peněžní prostředky včetně úroků a dalších poplatků za výše uvedených podmínek vrátit a uhradit, vycházela z žalovanou poskytnutých informací, že žalovaná ke dni 27. 7. 2021 žila ve vlastní nemovitosti, byla svobodná a středoškolského vzdělání, měla tři a vice vyživovacích povinností, byla invalidní důchodkyně, toho času na mateřské či rodičovské dovolené a měla pravidelný měsíční příjem, a to příjem z důchodu či sociálních dávek ve výši 6 989 Kč, dále příjem z rodičovského příspěvku či výživného ve výši 13 097 Kč a příjem z alimentů ve výši 3 000 Kč, který žalobkyně ověřila, přičemž výdaje žalované činily částku 2 000 Kč měsíčně na bydlení a energie, částku 14 630 Kč na dopravu, jídlo a ostatní náklady a částku 2 656 Kč měsíčně jako splátky stávajících půjček.

8. Z listiny označené jako„ Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě“, listiny označené jako„ Podací arch - DopisOnline“ a listiny označené jako„ Sledování zásilek“ soud zjistil, že žalované byla dne 31. 3. 2022 dodána do její dispoziční sféry písemná výzva k úhradě, mimo jiné, v předmětném řízení nárokovaných peněžních prostředků.

9. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná zjištění, která by měla vliv na projednávanou věc.

10. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na dílčí skutková zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

11. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

12. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

13. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 607 o. z. platí, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.

17. Podle § 1879 o. z. platí, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)

18. Podle § 2395 o. z. platí, že se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 9. 2021, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

21. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila [ulice] národní banka.

22. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

25. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

26. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že„ s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s . 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s . I -6199, bod 61). Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

27. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 – 178).

28. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde předchůdkyně žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaná jako spotřebitel (§ 419 o. z.). Předchůdkyni žalobkyně tak vznikla povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

29. Před uzavřením předmětné smlouvy předchůdkyně žalobkyně ověřila, že žalovaná byla ke dni 27. 7. 2021 v invalidním důchodu a na mateřské či rodičovské dovolené s příjmem v souhrnné výši 23 086 Kč měsíčně.

30. Ohledně dalších skutečností souvisejících s posouzením úvěruschopnosti žalované, konkrétně ohledně výdajů žalované, však předchůdkyně žalobkyně vycházela výhradě z informací poskytnutých samotnou žalovanou.

31. V souvislosti s výše uvedenými informacemi tak soud připomíná související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 pak platí, že při komplexním posuzování věci nelze odděleně vycházet pouze z eventuální lehkovážnosti dlužníka bez přihlédnutí ke škále dalších aspektů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je jednoznačně povinen prověřit spotřebitelovu platební schopnost. Uvedený požadavek není přísný a nepřiměřený a naopak se jedná o výchozí zásadu, kterou by obecné soudy měly vždy vzít úvahu bez ohledu na to, zda je výslovně zakotvená zákonem.

32. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

33. Vnitrostátní judikatura pak není v rozporu ani se závěry, které k uvedené problematice učinil Soudní dvůr Evropské Unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady. Předmětný článek sice neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem, ale současně však poskytovatel úvěru musí být schopen tyto údaje řádně vyhodnotit, když posouzení úvěruschopnosti není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu tyto údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí (např. pokud zjistí, že spotřebitel má místo práce sjednané mimo své bydliště či korespondenční adresu podle smlouvy o úvěru, je povinností poskytovatele úvěru vyzvat spotřebitele k doplnění informací o jeho výdajích spojených např. s dojížděním do práce, nebo v případě tvrzeného vlastního bydlení spotřebitele by měl poskytovatel úvěru trvat na doložení tohoto bydlení a podle jeho formy (rodinný dům, byt) posoudit, zda údaje poskytnuté spotřebitelem o výši výdajů spojených s bydlením odpovídají typu tohoto bydlení, popř. pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru).

34. Je tedy sice pravdou, že na základě provedeného dokazování lze dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalované předchůdkyně žalobkyně provedla; provedla jej však způsobem zcela nedostatečným, povrchním, vycházejíc z tvrzení žalované a ověření skutečnosti, že se žalovaná ke dni 27. 7. 2021 nacházela v invalidním důchodu a na mateřské či rodičovské dovolené včetně konkrétní výše jejích příjmů. U řady shora popsaných faktorů podstatných pro posouzení úvěruschopnosti žalované (zejména výdajů žalované) se předchůdkyně žalobkyně spokojila pouze s pravděpodobností jejich existence, nikoli s jejich prověřením. Jak již bylo uvedeno, v posuzované věci tedy lze dospět k závěru, nikoliv že by předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované neprověřila vůbec, nýbrž že předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované posoudila zcela nedostatečně a dostatečně údaje poskytnuté žalovanou neprověřila, ačkoliv tak s ohledem na jí poskytnuté informace (žalovaná uvedla, že bydlí ve vlastním bydlení a její náklady na bydlení včetně energií představují celkem částku 2 000 Kč měsíčně, a to přesto, že je uvedená skutečnost zjevně v rozporu s běžnou životní zkušeností či dokonce se statistickými údaji vztahujícími se k průměrným výdajům vynakládaným na bydlení v Karlovarském kraji pro rok 2021 viz https://www.czso.cz/csu/xk/zivotni-podminky-domacnosti-v-karlovarskem-kraji-v-roce 2021, jakož i že má má výdaje spojené se splátkami dalších úvěrů či zápůjček) a svoji zákonnou povinnost učinit měla (v podrobnostech viz v tomto rozhodnutí specifikovaná judikatura). Na základě souhrnu všech skutečností uvedených shora tak má soud za to, že předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s odbornou péčí, zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, čímž porušila povinnost vyplývající pro ni z ustanovení § 86 odst. 1 tohoto zákona.

35. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu je tak třeba považovat předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru pro rozpor se zákonem za současného zjevného rozporu s veřejným pořádkem za absolutně neplatnou (§ 580 o. z. a § 588 o. z.) (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 28 Co 194/2020).

36. S přihlédnutím k ustanovení § 2993 o. z. však dospěl soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaná jsou (v kontextu shora učiněného závěru) povinny si vzájemně vrátit plnění, která si na základě projednávané neplatné smlouvy poskytly. Předchůdkyni žalobkyně (a následně i žalobkyni, na kterou byla postoupena projednávaná pohledávka (§ 1879 o. z.)) tak vzniklo právo na vrácení žalované poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 7 200 Kč, a to včetně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 200 Kč od 14. 12. 2022 do zaplacení (§ 1968 o. z., § 1970 o. z.). Okamžik splatnosti byl stanoven v souladu s písemnou výzvou předchůdkyně žalobkyně k úhradě žalobou nárokovaných peněžních prostředků zahrnujících mimo jiné také předmětné bezdůvodné obohacení, která žalované (s ohledem na okamžik předání k poštovní přepravě, běžnou délku doručování zásilek prostřednictvím poštovní přepravy a skutečnost, že uvedené nebylo žalovanou jakkoliv rozporováno) došla dne 12. 12. 2022, na 13. 12. 2022 (§ 570 o. z., § 573 o. z., § 607 o. z. § 1958 o. z.). Pro úplnost soud doplňuje, že ve vztahu k určení splatnosti bezdůvodného obohacení vycházel, jak již bylo řečeno, ze skutečnosti, že dne 13. 12. 2022 vyzvala předchůdkyně žalobkyně žalovanou k úhradě předmětných peněžních prostředků (a následně ještě opakovaně žalobkyně), kdy ani v jednom případě žalovaná nereagovala tak, že by žalobkyní poskytnutá lhůta nebyla přiměřená jejím možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud tak vyšel ze závěru, že mezi účastníky žádný spor o době přiměřené možnostem žalované nevznikl (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru).

37. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

38. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“).

39. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalované, která byla v řízení převážně úspěšná, žádné náklady řízení nevznikly.