23 C 171/2023

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 35 465 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 000 Kč od 24. 5. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbývajícím rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 5. 6. 2023 domáhala na žalované úhrady částky 35 465 Kč s příslušenstvím. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 16. 11. 2020 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a které se žalovaná spolu s nominálním úrokem ve výši 109,96 % ročně zavázala vrátit v pravidelných 9 měsíčních splátkách po 3 358 Kč, a to od měsíce prosince roku 2020 vždy do 25. dne příslušného měsíce. Úvěruschopnost žalované byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází (SOLUS, NRKI, insolvenční rejstřík), interního scoringu i jiných zdrojů (např. doklady o příjmech). Žalovaná rovněž neměla u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalované nebyl evidován jako neplatný a zaměstnavatel žalované nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaná však žalobkyni na uvedený úvěr ničeho neuhradila. V důsledku prodlení s úhradou splátky úvěru splatné dne 25. 12. 2020, a to po dobu delší jak 65 dní, tak došlo ke dni 28. 2. 2021 k zesplatnění úvěru (jistina ve výši 25 065,17 Kč), a tím i k povinnosti žalované k úhradě celé jistiny úvěru včetně úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 26 463 Kč od 2. 3. 2021 do zaplacení, úroku ve výši 109,95 % ročně z částky 20 000 Kč od 2. 3. 2021 do 25. 3. 2021 a úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 20 000 Kč do zaplacení maximálně však do částky 36 266 Kč, jakož i (na základě smluvního ujednání účastníků) ke vzniku povinnosti žalované uhradit smluvní pokutu v souhrnné výši 10 000 Kč, stejně tak jako povinnosti žalované nahradit náklady spojené s jejím upomínáním v souhrnné výši 400 Kč. Jakkoliv byla žalovaná žalobkyní k úhradě zesplatněného úvěru včetně dalších nároků opakovaně vyzývána, do dne vyhlášení rozsudku ničeho neuhradila.

2. Ve svém doplnění žaloby ze dne 7. 7. 2023 žalobkyně upřesnila postup, jakým zkoumala tzv. úvěruschopnost žalované, kdy ohledně této skutečnosti akcentovala zejména informace uvedené samotnou žalovanou a prohlášení žalované o skutečnosti, že právě tyto jí poskytnuté informace byly pravdivé a úplné.

3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

4. Z provedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí skutková zjištění:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku pro žalobkyni a z listiny označené jako„ Úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu“ soud zjistil, že žalobkyně je akciová společnost, která ke dni 11. 5. 2018 disponovala oprávněním k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

6. Z listin označených jako„ Předsmluvní formulář“,„ Návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru“,„ Podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru (tzv. produkt A)“,„ Prohlášení klienta“,„ Dodatek č. 1 k Návrhu smlouvy o úvěru/ Smlouvě o úvěru [číslo]“,„ Veřejná listina o identifikaci fyzické osoby“,„ Oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo]“ včetně kopie listiny označené jako„ Dodejka“, soud zjistil, že žalovaná dne 13. 11. 2020 písemně požádala žalobkyni (pod označením této své žádosti [číslo]) o dočasné poskytnutí peněžních prostředků ve výši 20 000 Kč s tím, že tyto žalobkyní poskytnuté peněžní prostředky žalovaná žalobkyni vrátí a za poskytnutí těchto prostředků žalobkyni uhradí peněžní prostředky ve výši odpovídající nominální úrokové sazbě 109,96 % ročně z žalovanou žalobkyni dosud nevrácených peněžních prostředků, to vše prostřednictvím pravidelných 9 měsíčních plateb tak, jak je v podrobnostech uvedeno v rozpisu těchto plateb. Žalovaná rovněž, prohlásila, že veškeré údaje, které v souvislosti s předmětnou žádostí či návrhem žalobkyni poskytla či poskytne, jsou pravdivé a úplné. Žalobkyně uvedenou žádost a návrh žalované akceptovala, přičemž tuto skutečnost žalované oznámila dopisem ze dne 18. 11. 2020.

7. Z listiny označené jako„ Hodnocení klienta“ soud zjistil, že žalobkyně při posuzování schopnosti žalované zejména jí dočasně poskytnuté peněžní prostředky vrátit a uhradit další sjednané platby vycházela mimo jiné z pravidelného čistého měsíčního příjmu ze zaměstnání žalované ve výši 31 000 Kč, z výdajů žalované ve výši životního minima ve výši 3 860 Kč měsíčně, z nákladů na bydlení ve výši 2 603 Kč měsíčně. Žalobkyně vyhodnotila, že volné peněžní zdroje žalované (po odečtení peněžní rezervy ve výši 1 000 Kč měsíčně) jsou ve výši 23 537 Kč měsíčně. Žalobkyně dále vycházel z tvrzení žalované, že žalovaná je od 1. 6. 2020 zaměstnána u společnosti [právnická osoba], IČO [číslo], se sídlem [adresa], (dále jen„ [právnická osoba]“), a to od 1. 6. 2020. Výplata mzdy z tohoto zaměstnaní byla vždy ke 23. dni v měsíci. Žalovaná prohlásila, že v této listině jí uvedené údaje poskytla žalobkyni v souvislosti s projednávanou žádostí o dočasné poskytnutí peněžních prostředků, že tyto údaje jsou pravdivé a úplné a že žádné údaje žalobkyni nezatajila.

8. Z listiny označené jako„ Doklad o vyplacení úvěru“ a z listiny obsahující výpis z bankovního účtu vedeného u [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], soud zjistil, že z bankovního účtu žalobkyně byly ve prospěch bankovního účtu žalované dne 16. 11. 2020 přikázány peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč.

9. Z listiny označené jako„ Výpis z nebankovního registru klientských informací (NRKI)“, (dále jen„ registr NRKI“), soud zjistil, že žalovaná nebyla v registru NRKI vedena.

10. Z listiny označené jako„ Výpis z registru SOLUS“, (dále jen„ registr SOLUS“), soud zjistil, že žalovaná v tomto registru neměla evidován žádný záznam.

11. Z fotografií občanského průkazu soud zjistil, že žalovaná poskytla žalobkyni fotografie svého občanského průkazu s platností do 30. 6. 2030.

12. Z dalších listin obsahujících výpisy z bankovního účtu vedeného u [anonymizována čtyři slova], se sídlem [adresa], (dále jen„ [anonymizována dvě slova]“) a z listiny označené jako„ Tlumočnická doložka“ soud zjistil, že na bankovní účet žalované vedený u [anonymizována dvě slova] byla dne 14. 7. 2020 za měsíc červen roku 2020 připsána částka ve výši 1220,85 Euro, dne 14. 8. 2020 za měsíc červenec roku 2020 částka ve výši 1 271,90 Euro a dne 15. 9. 2020 za měsíc srpen roku 2020 částka ve výši 1 213,13 Euro a 14. 10. 2020 za měsíc září roku 2020 částka ve výši 1115,70 Euro, a to pod označením„ Výplata“.

13. Z listiny označené jako„ Předžalobní výzva“ a listiny označené jako„ Podací arch“, soud zjistil, že žalobkyně odeslala dne 17. 5. 2023 prostřednictvím poštovní přepravy žalované písemnou výzvu k okamžité úhradě žalobou nárokované částky.

14. Z dalších důkazů soud nezjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci.

15. Na základě výše uvedených dílčích skutkových zjištění učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Žalovaná dne 13. 11. 2020 písemně požádala žalobkyni (pod označením této své žádosti [číslo]) o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 20 000 Kč s tím, že tyto žalobkyní poskytnuté peněžní prostředky žalovaná žalobkyni vrátí a za poskytnutí těchto prostředků žalobkyni uhradí rovněž peněžní prostředky ve výši 109,96 % ročně z žalovanou žalobkyni dosud nevrácených peněžních prostředků, to vše prostřednictvím pravidelných 9 měsíčních plateb tak, jak je v podrobnostech uvedeno v žalobkyní přiloženém rozpisu těchto plateb. Žalobkyně posoudila schopnost žalované zejména dostát jí navrhovaným závazkům na základě ověření platnosti občanského průkazu žalované, registrů NRKI a SOLUS, a dále z informací zjištěných od samotného žalované a z prohlášení žalované o pravosti a úplnosti jí v souvislosti s předmětnou žádostí o dočasné poskytnutí peněžních prostředků poskytnutých informací. Žalobkyně předmětnou žádost a návrh žalované dne 16. 11. 2020 akceptovala. Žalobkyně dne 16. 11. 2020 ve prospěch bankovního účtu žalované přikázala peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Z ničeho však nevyplynulo, že by žalovaná na základě předmětné dohody žalobkyni cokoliv uhradila. Dne 17. 5. 2023 odeslala žalobkyně prostřednictvím poštovní přepravy žalované písemnou výzvu k okamžité úhradě žalobou nárokované částky.

16. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

17. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 1731 o. z. platí, že z návrhu na uzavření smlouvy (dále jen„ nabídka“) musí být zřejmé, že ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níž nabídku činí.

21. Podle § 1732 odst. 1 platí, že právní jednání směřující k uzavření smlouvy je nabídkou, pokud obsahuje podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím, a pokud z něho plyne vůle navrhovatele být smlouvou vázán, bude-li nabídka přijata.

22. Podle § 1740 odst. 1 o. z. platí, že osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou.

23. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

24. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

25. Podle § 1970 o. z., ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

26. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

27. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

28. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

29. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2020, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

30. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

31. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

32. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

33. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

34. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že„ s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s . 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s . I -6199, bod 61). Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

35. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167, s. 174 – 178).

36. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla přijetím nabídky žalované žalobkyní (§ 1731 o. z., § 1732 odst. 1 o. z. a § 1740 odst. 1 o. z.) uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaná jako spotřebitel (§ 419 o. z.). Žalobkyni tak vznikla povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalované (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru).

37. Před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyně zjistila, že žalovaná nemá záznam v registru SOLUS. V registru NRKI však žalovaná nebyla dosud vedena.

38. Ve vztahu k příjmům žalované žalobkyně vycházela z žalovanou uvedených příjmů ze zaměstnání ve výši 31 000 Kč měsíčně, které podle svého tvrzení žalobkyně ověřila z k důkazů předložených výpisů z účtu. Soud však má za to, že na základě předmětných výpisů nemohla být výše příjmů žalované žalobkyní ověřena, neboť se sice jedná o výpisy z bankovního účtu žalované (vedeného u [anonymizována dvě slova]), na který byla hrazena položka označená jako„ výplata“, avšak kdo úhradu této výplaty poukázal, z jakého titulu a pro koho, z uvedených výpisů zjistit nelze. Navíc předmětné výplaty nejen že byly za měsíc červen až září roku 2020, tedy za období o takřka dva měsíce předcházející okamžiku uzavření předmětné smlouvy o úvěru, ale sama žalovaná ve své žádosti uvedla, že k okamžiku žádosti o tento úvěr, pocházel její příjem ze zaměstnání u společnosti [právnická osoba], kde byla zaměstnána již od června roku 2020, přičemž výplatní den z tohoto jejího zaměstnání byl vždy ke 23. dni v konkrétním měsíci. Z předložených výpisů je však zřejmě, že výplaty na nich uvedené byly poukázány ve prospěch bankovního účtu žalované vždy k 14. až 15. dni v měsíci. Vzhledem k uvedeným skutečnostem tak má soud za to, že k ověření žalovanou tvrzených údajů stran jejích příjmů nedošlo. Ohledně výdajů žalované žalobkyně vycházela z žalovanou tvrzených nákladů na bydlení zahrnujících nájem a inkaso v souhrnné výši 2 603 Kč měsíčně. Dále žalobkyně stran výdajů žalované zohlednila částku představující životní minimum ve výši 3 680 Kč a finanční rezervu ve výši 1 000 Kč. Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že z těchto skutečností žalobkyně vycházela i při tzv. interním scoringu žalované.

39. Žalobkyně sama uvedla, že např. bankovní výpisy z účtu žalované, nájemní smlouvu či další jiné podklady, z nichž by bylo patrno nakládání s peněžními prostředky žalované po určitý časový úsek předcházející poskytnutí úvěru a z nichž by mohl být učiněn úsudek stran disponibilních peněžních prostředků žalované, neměla k dispozici a plně v tomto spoléhala na informace poskytnuté samotnou žalovanou.

40. Na základě souhrnu všech těchto informací žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaná disponovala volnými zdroji ke splácení žalobkyní poskytnutého úvěru ve výši 23 537 Kč měsíčně, což pro účely plnění závazků žalované vyplývajících z předmětné smlouvy o úvěru vyhodnotila jako dostačující.

41. V souvislosti s výše uvedenými informacemi tak soud připomíná s ustanoveními § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 pak platí, že při komplexním posuzování věci nelze odděleně vycházet pouze z eventuální lehkovážnosti dlužníka bez přihlédnutí ke škále dalších aspektů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je jednoznačně povinen prověřit spotřebitelovu platební schopnost. Uvedený požadavek není přísný a nepřiměřený a naopak se jedná o výchozí zásadu, kterou by obecné soudy měly vždy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je výslovně zakotvená zákonem.

42. Vnitrostátní judikatura pak není v rozporu ani se závěry, které k uvedené problematice učinil Soudní dvůr Evropské Unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady. Předmětný článek sice neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem, ale současně však poskytovatel úvěru musí být schopen tyto údaje řádně vyhodnotit, když posouzení úvěruschopnosti není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu tyto údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí (např. pokud zjistí, že spotřebitel má místo práce sjednané mimo své bydliště či korespondenční adresu podle smlouvy o úvěru, je povinností poskytovatele úvěru vyzvat spotřebitele k doplnění informací o jeho výdajích spojených např. s dojížděním do práce, nebo v případě tvrzeného vlastního bydlení spotřebitele by měl poskytovatel úvěru trvat na doložení tohoto bydlení a podle jeho formy (rodinný dům, byt) posoudit, zda údaje poskytnuté spotřebitelem o výši výdajů spojených s bydlením odpovídají typu tohoto bydlení, popř. pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru).

43. Je sice pravdou, že na základě provedeného dokazování lze dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně skutečně provedla; provedla jej však způsobem zcela nedostatečným, povrchním, vycházejíc z tvrzení žalované, databází dlužníků či dokonce z právními předpisy indexovaných nákladů životního minima a podobně. U řady shora popsaných faktorů podstatných pro posouzení úvěruschopnosti se žalobkyně spokojila pouze s pravděpodobností jejich existence, nikoli s jejich prověřením.

44. V projednávané věci se žalobkyně i přes shora popsané nesrovnalosti spokojila s tvrzením žalované ve vztahu k původu a výši jejích příjmů k okamžiku učinění návrhu na uzavření předmětné úvěrové smlouvy (resp. s jejich nedostatečným ověřením tak jak je popsáno shora), jakož i s jejím tvrzením, že náklady na bydlení žalované ve státním/obecním bytě včetně energií činili v předmětném období částku 2 603 Kč měsíčně, a to ačkoliv byly uvedené náklady v rozporu s obvyklou životní zkušeností (a to i s ohledem na měsíční náklady na bydlení v [územní celek] pro rok 2020 uváděné Českým statistickým úřadem ve výši 6 124 Kč (dostupné na https://www.czso.cz/documents /10180 142333260/3302)).

45. Další tvrzené náklady žalované (náklady na dopravu, jídlo a ostatní náklady) byly uvedeny pouze ve výši životního minima pro dané období roku 2020 (ve smyslu zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění účinném do 31. 12. 2020), tedy ve výši 3 680 Kč. Žalovaná nebyla žalobkyní prověřována prostřednictvím Centrální evidence exekucí, a to ačkoliv databáze SOLUS a NKRI (kde navíc žalovaná nebyla vůbec vedena), prostřednictvím kterých nejsou poskytovatelé spotřebitelských úvěrů povinni se navzájem informovat o bonitě a platební morálce svých klientů, neposkytují na rozdíl od Centrální evidence exekucí poskytovateli jistotu, že spotřebitel, o němž není v těchto databázích evidován žádný záznam, se neocitl s jiným úvěrovým dluhem v prodlení. Výše uvedené žalovanou poskytnuté informace tak měly, s ohledem na nutnost postupu žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí a vyvolané pochybnosti o správnosti údajů tvrzených žalovanou, vést žalobkyni k prověření úvěruschopnosti nikoliv převážně na základě žalovanou tvrzených informací, ale jejich následným doložením a ověřením shora popsaným způsobem.

46. Na základě všech skutečností uvedených výše tak má soud za to, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s odbornou péčí, zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, čímž porušila povinnost vyplývající pro ni z ustanovení § 86 odst. 1 tohoto zákona.

47. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu je tak třeba považovat účastníky uzavřenou smlouvu o úvěru pro rozpor se zákonem za současného zjevného rozporu s veřejným pořádkem za absolutně neplatnou (§ 580 o. z. a § 588 o. z.) (viz např. rozsudek Krajského soudu v [obec] ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 28 Co 194/2020).

48. S přihlédnutím k ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. a § 2993 o. z. soud dospěl soud k závěru, že žalobkyně a žalovaná jsou (v kontextu shora učiněného závěru) povinni si vzájemně vrátit plnění, která si na základě projednávané neplatné smlouvy poskytly, a žalobkyni tak vzniklo právo na vrácení žalované poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 20 000 Kč.

49. Ve vztahu k prodlení žalované s vrácením těchto peněžních prostředků soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou (§ 570 o. z.) k okamžitému plnění zahrnujícímu rovněž úhradu dotčených 20 000 Kč v rámci výzvy, která byla žalované doručena dne 23. 5. 2023. Okamžik doručení byl s přihlédnutím k běžné délce doručování zásilek prostřednictvím poštovní přepravy a ustanovení § 573 o. z. a § 607 o. z., jakož i postoji samotné žalované, která uvedené skutečnosti jakkoliv nerozporovala, stanovena na 22. 5. 2023. S ohledem na zákonnou úpravu času plnění (§1958 o. z.) pak soud dovozuje, že žalovaná byla povinna uhradit žalobkyni částku 20 000 Kč nejpozději do 23. 5. 2023. Jelikož žalovaná tuto svoji povinnost nesplnila, zavázal ji k tomu soud svým rozhodnutím, a to včetně úroku z prodlení, v souladu s návrhem žalobkyně, ve výši 8,25 % ročně z částky 20 000 Kč od 24. 5. 2023 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu žalobkyně zamítl.

50. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení převážně úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly.