23 C 18/2023

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 53 737,72 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 21 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21 400 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbývajícím rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 2. 11. 2022 na žalované domáhala úhrady částky 53 737,72 Kč s příslušenstvím. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že mezi společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], (dále jen„ předchůdkyní žalobkyně“), a žalovanou byla dne 30. 3. 2020 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] kterou se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 30 000 Kč, a kterou se žalovaná spolu s poplatkem ve výši 33 963 Kč, zavázala (mimo jiné) vrátit a uhradit v pravidelných 78 týdenních splátkách po 821 Kč, a to nejpozději do 27. 9. 2021. Schopnost žalované řádně hradit předmětný závazek byla ze strany předchůdkyně žalobkyně zjištěna na základě informací získaných od žalované, které byly prověřeny a následně zaznamenány do tzv. zákaznické karty, a to včetně prověřených dokladů. Žalovaná však předchůdkyni žalobkyně na uvedenou zápůjčku do 28. 1. 2022 uhradila částku ve výši 8 600 Kč. S účinností ke dni 28. 1. 2022, kdy byla předmětná pohledávka za žalovanou postoupena z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, tak činila dlužná jistina částku ve výši 27 957,23 Kč a dlužný poplatek částku ve výši 25 780,49 Kč. Jakkoliv byla žalovaná žalobkyní k úhradě dosud neuhrazené části úvěru a poplatku včetně dalších nároků opakovaně vyzývána, do dne podání žaloby již ničeho neuhradila. S ohledem na tuto skutečnost se tak žalobkyně domáhá nejen úhrady výše vyčíslené dlužné jistiny a poplatku, ale také kapitalizovaného úroku ve výši 2 166,41 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 171,40 Kč, úroku ve výši 22,68 % ročně z dlužné jistiny ve výši 27 957,23 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z ročně z dlužné jistiny ve výši 27 957,23 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění.

5. Z listiny označené jako„ SMLOUVA O ZÁPŮJČCE“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalovaná dne 30. 3. 2020 dohodly na dočasném poskytnutí peněžních prostředků (předchůdkyní žalobkyně pro žalovanou) ve výši 30 000 Kč s tím, že žalovaná tyto peněžní prostředky předchůdkyni žalobkyně vrátí a za jejich poskytnutí předchůdkyni žalobkyně uhradí částku v souhrnné výši 63 963 Kč, a to formou 78 týdenních plateb ve výši 821 Kč týdně (poslední z týdenních plateb měla být ve výši 721 Kč) nejpozději do 27. 9. 2021. Předchůdkyně žalobkyně dne 30. 3. 2020 poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč.

6. Z listiny označené jako„ Smlouva o postoupení pohledávek“ ze dne 28. 1. 2022 a její přílohy, listiny označené jako„ Potvrzení o uhrazení úplaty za postoupené pohledávky“, z listiny označené jako„ Oznámení o postoupení pohledávky“ ze dne 30. 1. 2022 včetně listiny označené jako„ Podací lístek“ ze dne 24. 2. 2022 soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně dohodly na převedení práva domáhat se úhrady v předmětném řízení nárokované částky ke dni 28. 1. 2022 z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, přičemž písemné oznámení o této skutečnosti odeslala předchůdkyně žalobkyně prostřednictvím poštovní přepravy dne 24. 2. 2022 na adresu žalované.

7. Z listiny označené jako„ ZÁKAZNICKÁ KARTA – ŽÁDOST O SPOTŘEBITELSKÝ ÚVĚR“ soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně při posuzování schopnosti žalované dočasně poskytnuté peněžní prostředky včetně dalšího poplatku za výše uvedených podmínek vrátit a uhradit, vycházela z žalovanou poskytnutých informací, že žalovaná žije s rodiči, má jeden pravidelný čistý měsíční příjem, a to příjem ze zaměstnání, který předchůdkyně žalobkyně ověřila, ve výši 8 638 Kč měsíčně, dále že další čistý měsíční příjem domácnosti žalované činí 35 500 Kč, přičemž odhadované výdaje žalované činí 3 000 Kč měsíčně.

8. Z listiny označené jako„ Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě“ ze dne 6. 6. 2022 a listiny označení jako„ Podací arch“ ze dne 7. 6. 2022 soud zjistil, že žalobkyně dne 7. 6. 2022 odeslala prostřednictvím poštovní přepravy na adresu žalované písemnou výzvu k úhradě, mimo jiné, v předmětném řízení nárokovaných peněžních prostředků.

9. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná zjištění, která by měla vliv na projednávanou věc.

10. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na dílčí skutková zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

11. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

12. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

13. Podle § 573 o. z. platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 1879 o. z. platí, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

17. Podle § 2390 o. z. platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2020, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

21. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

22. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

25. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že„ s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s . 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s . I -6199, bod 61). Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

26. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 – 178).

27. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., která byla rovněž smlouvou o spotřebitelském úvěru podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde předchůdkyně žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaná jako spotřebitel (§ 419 o. z.). Předchůdkyni žalobkyně tak vznikla povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

28. Před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru předchůdkyně žalobkyně ověřila, že žalovaná je zaměstnankyní s příjmem ve výši 8 638 Kč měsíčně.

29. Ohledně dalších skutečností souvisejících s posouzením úvěruschopnosti žalované, konkrétně ohledně výdajů žalované a dalších blíže nespecifikovaných čistých příjmů domácnosti, vycházela předchůdkyně žalobkyně z informací poskytnutých samotnou žalovanou.

30. V souvislosti se všemi výše uvedenými informacemi tak soud připomíná související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

31. Uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je totiž nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

32. Je sice pravdou, že na základě provedeného dokazování lze dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalované předchůdkyně žalobkyně provedla; provedla jej však způsobem zcela nedostatečným, povrchním, vycházejíc z tvrzení žalované a ověření skutečnosti, že se žalovaná nachází v pracovním poměru se zjištěnou výší mzdy. U řady shora popsaných faktorů podstatných pro posouzení úvěruschopnosti (zejména výdajů žalované) se předchůdkyně žalobkyně spokojila pouze s pravděpodobností jejich existence, nikoli s jejich důkladným prověřením. V posuzované věci tedy nelze dospět k závěru, že by předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované neprověřila vůbec, nýbrž k závěru, že předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované, ve smyslu posouzení její schopnosti splácet předmětný spotřebitelský úvěr, posoudila zcela nedostatečně a dostatečně údaje poskytnuté žalovanou neprověřila, ačkoliv tak s ohledem na svoji zákonnou povinnost učinit měla. Povinnosti poskytovatele úvěru vyplývající ze shora citované právní úpravy je totiž nutno interpretovat tak, že se jedná o skutečné, reálné a individuální posouzení schopnosti každého konkrétního žadatele o spotřebitelský úvěr tento úvěr splácet na základě jím konkrétně doložených a prověřených reálných informací, jež nejsou zcela zjevně v rozporu s obvyklou životní zkušeností. Jen takové individuální prověření konkrétního žadatele je oním zákonem vyžadovaným prověřením, kdy teprve na základě neexistence důvodných pochybností plynoucích z onoho důkladného individuálního posouzení je oprávnění poskytovatele požadovaný úvěr platně poskytnout; poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s právě uvedeným, je ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva neplatná (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 26 ICm 2690/2021).

33. Judikatura vyvinutá již i v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru, který nahradil právní úpravu provedenou obdobným zákonem č. 145/2010 Sb., nejen že, jak již bylo podrobně rozvedeno výše, dospěla k závěru, že k neplatnosti smlouvy založené nedostatečným posouzením a neprověřením úvěruschopnosti žadatele nutno přihlédnout z úřední povinnosti a nikoli toliko k námitce spotřebitele, ale dále také dovodila, ve smyslu již avizovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; na uvedeném nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 pak platí, že při komplexním posuzování věci nelze odděleně vycházet pouze z eventuální lehkovážnosti dlužníka bez přihlédnutí ke škále dalších aspektů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je jednoznačně povinen prověřit spotřebitelovu platební schopnost. Uvedený požadavek není přísný a nepřiměřený a naopak se jedná o výchozí zásadu, kterou by obecné soudy měly vždy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je výslovně zakotvená zákonem.

34. Na základě všech skutečností uvedených shora tak má soud za to, že předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s odbornou péčí, zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, čímž porušila povinnost vyplývající pro ni z ustanovení § 86 odst. 1 tohoto zákona.

35. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu je tak třeba považovat předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřenou smlouvu o úvěru pro rozpor se zákonem za současného zjevného rozporu s veřejným pořádkem za absolutně neplatnou (§ 580 o. z. a § 588 o. z.) (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 28 Co 194/2020).

36. S přihlédnutím k ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. však dospěl soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaná jsou (v kontextu shora učiněného závěru) povinny si vzájemně vrátit plnění, která si na základě projednávaných neplatných smluv poskytly. Předchůdkyni žalobkyně (a následně i žalobkyni, na kterou byla postoupena projednávaná pohledávka (§ 1879 o. z.)) tak vzniklo právo na vrácení žalované poskytnutých peněžních a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 21 400 Kč, a to včetně úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21 400 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení (§ 1968 o. z., § 1970 o. z.). Okamžik splatnosti byl stanoven v souladu s písemnou výzvou žalobkyně k vrácení peněžních prostředků představujících bezdůvodné obohacení, a to do deseti dnů, která byla žalované doručena dne 10. 6. 2022 (§ 573 o. z., § 670 o. z.), na 21. 6. 2022 (§ 570 o. z., § 1958 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

37. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalované, která byla v řízení převážně úspěšná, žádné náklady řízení nevznikly.