23 C 187/2023

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 26 211 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 15 500 Kč od 7. 3. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 13 211 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 538 Kč od 2. 4. 2022 do 6. 3. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 038 Kč od 7. 3. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v předmětném řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 26 211 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění tohoto svého nároku žalobkyně uvedla, že dne 2. 3. 2022 uzavřel žalovaný s žalobkyní smlouvu o zápůjčce. Žalobkyně se předmětnou smlouvou zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 500 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátit, jakož i žalobkyni uhradit poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 5 038 Kč, to vše do 1. 4. 2022. Žalovaný však žalobkyni až do okamžiku podání žaloby ničeho neuhradil, čímž mu vznikla povinnost, vyjma úhrady dosud nevrácených peněžních prostředků a souvisejícího poplatku, uhradit žalobkyni rovněž smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení, tedy od 2. 4. 2022 do 3. 4. 2023 kapitalizovanou částkou 5 673 Kč, jakož i povinnost k úhradě nákladů spojených s upomínáním žalovaného v souhrnné výši 2 500 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla žalobkyní posouzena na základě žalovaným poskytnutých a žalobkyní ověřených a zjištěných údajů.

2. Žalovaný se v předmětném řízení nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a z provedených důkazů učinil následující dílčí skutková zjištění.

4. Z výpisu z obchodního rejstříku pro žalobkyni a ze seznamu nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného Českou národní bankou ke dni 2. 3. 2022 (dostupného na https://apl.cnb.cz/apljerrsdad/JERRS.WEB33.SUBJECTS_COUNTS_DETAIL?p_lang=cz&p 2.3.2022) soud zjistil, že žalobkyně je společnost s ručením omezeným, která ke dni 2. 3. 2022 disponovala oprávněním k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

5. Z elektronického dokumentu označeného jako„ Smlouva o zápůjčce“ soud zjistil, že byl vypracován písemný návrh dohody o dočasném poskytnutí peněžních prostředků ve výši 15 500 Kč žalobkyní žalovanému, které měl žalovaný žalobkyni do 1. 4. 2022 vrátit a navíc žalobkyni uhradit částku v souhrnné výši 5 038 Kč. Pro případ, že by žalobkyni nebyly dočasně poskytnuté peněžní prostředky do 1. 4. 2022 žalovaným vráceny, jakož i že by do uvedeného termínu nebyla uhrazena další výše specifikovaná sjednaná částka, měla být žalobkyně oprávněna požadovat po žalovaném úhradu peněžní sankce ve výši 0,1 % denně z dočasně poskytnutých a nevrácených peněžních prostředků, jakož i oprávněna požadovat po žalovaném úhradu paušálních poplatků spojených s upomínáním žalovaného.

6. Z listiny obsahující výpis z účtu žalobkyně soud zjistil, že dne 26. 8. 2020 žalovaný převedl ve prospěch bankovního účtu žalobkyně částku ve výši 1 Kč a dne 2. 3. 2022 žalobkyně prostřednictvím svého bankovního účtu převedla ve prospěch bankovního účtu žalovaného peněžní prostředky ve výši 15 500 Kč.

7. Z listiny označené jako„ Výzva k úhradě před podáním žaloby“, listiny označené jako„ Podací arch – DopisOnline“ a listiny„ Sledování zásilek“ soud zjistil, že žalovanému byla žalobkyní dne 27. 2. 2022 prostřednictvím poštovní přepravy odeslána písemná výzva k úhradě žalobou nárokované částky, a to do tří dnů. Uvedená písemná výzva se dostala do dispoziční sféry žalovaného dne 1. 3. 2023.

8. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění, které by měla vliv na posuzovanou věc.

9. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

10. Z předložených důkazů však soud nezjistil, že by mezi žalobkyní a žalovaným došlo k dohodě o žalobkyní tvrzeném obsahu a že by žalobkyně před uzavřením jí tvrzené dohody či poskytnutím peněžních prostředků žalovanému jakýmkoliv způsobem zkoumala zejména schopnost žalovaného jemu poskytnuté peněžní prostředky včetně úhrady dalších peněžních prostředků v tvrzeném dohodnutém termínu vrátit a uhradit.

11. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

12. Podle § 551 o. z. platí, že o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.

13. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z. platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 607 o. z. platí, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.

17. Podle § 1746 odst. 1 o. z. platí, že osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou.

18. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

19. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

20. Podle § 1970 o. z., ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

21. Podle § 2390 o. z. platí, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

22. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

23. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

25. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

26. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

29. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že„ s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s . 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s . I -6199, bod 61). Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

30. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 – 178).

31. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že ačkoliv byl vypracován písemný návrh smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., který byl zároveň návrhem smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.), v řízení však nebyla, vzdor zákonné povinnosti žalobkyně vyplývající z § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), prokázána vůle žalovaného uzavřít s žalobkyní jí tvrzenou smlouvu, resp. vůle žalovaného návrh žalobkyně na uzavření smlouvy akceptovat. Stejně tak nebylo prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením tvrzené smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to ačkoliv k tomu byla v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v kontextu shora uvedené judikatury povinna.

32. Na vůli žalovaného uzavřít s žalobkyní smlouvu o zápůjčce jí tvrzeného obsahu, a to akceptací její nabídky (§ 551 o. z., § 1746 odst. 1 o. z.), lze podle tvrzení žalobkyně usuzovat z ověřené totožnosti žalovaného, ověřené správnosti jím zadaných údajů jako např. telefonního čísla žalovaného, z kopie občanského průkazu žalovaného, z potvrzovací platby žalovaného na bankovní účet žalobkyně, jakož i z číselného kódu, který žalobkyně odeslala na telefonní číslo žalovaného, a který k elektronickému dokumentu obsahujícímu návrh předmětné smlouvy žalovaný připojil. K uvedeným tvrzením však nebyl označen ani předložen žádný jiný důkaz než již zmiňovaný elektronický dokument a výpis z bankovního účtu žalobkyně. Soud tak má za to, že na konečnost a vážnost vůle žalovaného k uzavření smlouvy o žalobkyní tvrzeném obsahu nelze usuzovat pouze z osamoceného číselného kódu uvedeného u jména žalovaného a platby ve výši 1 Kč učiněné z bankovního účtu žalovaného ve prospěch bankovního účtu žalobkyně dne 26. 8. 2020, tedy téměř dva roky před tím, než měl žalovaný svoji vůli k uzavření smlouvy o tvrzeném obsahu skutečně projevit.

33. Nad to, i kdyby v řízení byla vůle žalovaného uzavřít předmětnou smlouvu, resp. akceptovat nabídku žalobkyně, prokázána, v souvislosti s výše uvedenými informacemi soud připomíná shora uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

34. Ačkoliv žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného byla žalobkyní posouzena, neoznačila ani nepředložila k tomuto svému tvrzení žádný důkaz. V předmětné věci tedy nelze dospět k závěru, že by žalobkyně úvěruschopnost žalovaného vůbec prověřila, natož zda by takové posouzení bylo možno považovat za dostatečně vyhovující zákonným požadavkům.

35. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění povinnosti důkazní je zásadně stav objektivní nejistoty o existenci výše uvedených skutkových tvrzení, přičemž žalobkyni nebylo možno poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť se k jednání soudu, k němuž byla řádně a včas předvolána, nedostavila.

36. V souladu se shora popsanými závěry soudu, jakož i se skutečností, že podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. jsou žalobkyně a žalovaný povinni si vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu, popř. z právního důvodu, který odpadl, poskytli, vzniklo žalobkyni právo na vrácení žalobkyní žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 15 500 Kč.

37. Ve vztahu k prodlení žalovaného s vrácením této částky soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný k plnění zahrnujícímu rovněž úhradu dotčených 15 500 Kč byl vyzván prostřednictvím písemné výzvy žalobkyně ze dne 27. 2. 2023. Splatnost výše uvedené částky byla ve smyslu zákonné úpravy času plnění a výzvy žalobkyně stanovena uplynutím lhůty tří dnů od dodání shora specifikované výzvy do faktické dispozice žalovaného (§ 570 o. z., § 607 o. z. a § 1958 o. z.), kdy k tomuto dodání došlo dne 1. 3. 2023.

38. V kontextu všech shora uvedených skutečností tak soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 15 500 Kč spolu s úrokem z prodlení, v souladu s návrhem žalobkyně, ve výši 11,75 % ročně z částky 15 500 Kč od 7. 3. 2023 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu žalobkyně zamítl.

39. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť částečný úspěch žalobkyně a částečný úspěch žalovaného je přibližně stejný.