23 C 195/2024

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem adresa zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 18 059,48 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 9 200 Kč od 11. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se částečně zamítá co do zaplacení částky 12 308,07 Kč s úrokem ve výši 18,17 % ročně z částky 9 742,26 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 542,26 Kč od 11. 11. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 9 742,26 Kč od 28. 9. 2023 do 10. 11. 2023.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se předmětnou žalobou na žalovaném domáhala úhrady částky 18 059,48 Kč s příslušenstvím. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že mezi společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, , (dále jen „předchůdkyní žalobkyně“), a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru č. , číslo, , kterou se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 10 000 Kč, a kterou se žalovaný spolu s úroky a poplatky v souhrnné kapitalizované výši 10 477 Kč zavázal (mimo jiné) vrátit a uhradit v pravidelných 52 týdenních splátkách po 394 Kč, a to nejpozději do 9. 12. 2022. Schopnost žalovaného řádně hradit předmětný závazek byla ze strany předchůdkyně žalobkyně zjištěna na základě informací získaných od žalovaného, které byly prověřeny a následně písemně zaznamenány. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas. Ke dni 27. 9. 2023 byla pohledávka za žalovaným vyplývající z uvedené úvěrové smlouvy postoupena z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Žalovaný do dne postoupení předmětné pohledávky uhradil předchůdkyni žalobkyně peněžní prostředky ve výši 800 Kč. S ohledem na tuto skutečnost se tak žalobkyně v předmětném řízení domáhala úhrady jistiny ve výši 9 742,26 Kč, poplatků v souhrnné výši 8 317,22 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 435,80 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 012,79 Kč, úroku ve výši 18,17 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 742,26 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 742,26 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z předložených listin soud učinil následující skutková zjištění.

5. Z listiny nadepsané „Smlouva o spotřebitelském úvěru“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalovaný dne , datum, dohodli na dočasném poskytnutí peněžních prostředků (předchůdkyní žalobkyně pro žalovaného) ve výši 10 000 Kč s tím, že žalovaný tyto peněžní prostředky předchůdkyni žalobkyně vrátí, jakož i předchůdkyni žalobkyně uhradí částku v souhrnné výši 10 477 Kč, a to formou 52 týdenních plateb ve výši 394 Kč nejpozději do 9. 12. 2022. Předchůdkyně žalobkyně dne , datum, poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč.

6. Z listiny nadepsané jako „Smlouva o postoupení pohledávek“ včetně přílohy, z listiny nadepsané jako „Oznámení o postoupení pohledávek“ a listiny nadepsané jako „Podací lístek – DopisOnline“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně dohodly na převedení práva domáhat se úhrady v předmětném řízení nárokovaných peněžních prostředků ke dni 27. 9. 2023 z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, přičemž uvedenou skutečnost předchůdkyně žalobkyně žalovanému písemně oznámila (předmětné oznámení bylo dodáno do dispoziční sféry žalovaného dne 31. 10. 2023) a vyzvala jej (mimo jiné) k úhradě žalobou nárokovaných peněžních prostředků nejpozději do 10 dnů od dodání tohoto písemného oznámení.

7. Z listin nadepsaných jako „Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr“ soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně při posuzování schopnosti žalovaného dočasně mu poskytnuté peněžní prostředky včetně dalších poplatků za žalobou tvrzených podmínek vrátit a uhradit vycházela z žalovaným dne , datum, poskytnutých informací, že žalovaný byl svobodný, bydlel v nájemním bydlení, pravidelný čistý měsíční příjem žalovaného, a to příjem z jeho podnikání (který byl navíc jeho jediným příjmem), činil částku 12 935 Kč měsíčně (uvedený příjem předchůdkyně žalobkyně ověřila), další blíže nespecifikovaný příjem domácnosti činil částku 41 235 Kč, přičemž odhadované výdaje žalovaného činily částku 4 000 Kč měsíčně.

8. Z listin nadepsaných „Tabulka umoření“ soud zjistil, že žalovaný uhradil předchůdkyni žalobkyně v souvislosti s výše specifikovanou dohodou peněžní prostředky v souhrnné výši 800 Kč.

9. Z listiny nadepsané „Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě“ a listiny nadepsané „Podací lístek – DopisOnline“ soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby opakovaně písemně vyzvala žalovaného (mimo jiné) k úhradě žalobou nárokovaných peněžních prostředků.

10. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná zjištění, která by měla vliv na projednávanou věc.

11. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na dílčí skutková zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

12. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 1879 o. z. platí, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

21. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

22. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

25. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že „s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů [viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s. 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s. I-6199, bod 61]. Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

26. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 – 178).

27. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, jak je specifikováno v bodě 5. tohoto rozsudku, kde předchůdkyně žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.). Předchůdkyni žalobkyně tak vznikla povinnost před uzavřením smluv o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

28. Před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru předchůdkyně žalobkyně ověřila, že žalovaný měl příjem vyplývající z jeho podnikatelské činnosti ve výši 12 935 Kč měsíčně.

29. Ohledně dalších skutečností souvisejících s posouzením úvěruschopnosti žalovaného, zejména ohledně výdajů žalovaného, vycházela předchůdkyně žalobkyně pouze z informací poskytnutých samotným žalovaným.

30. V kontextu všech výše uvedených informací tak soud připomíná související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

31. Uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je totiž nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

32. Je sice pravdou, že na základě provedeného dokazování lze dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného předchůdkyně žalobkyně provedla; provedla jej však způsobem zcela nedostatečným, povrchním, vycházejíc z tvrzení žalovaného a ověření skutečnosti, že žalovaný měl příjem z podnikatelské činnosti včetně jeho měsíční výše. Soud již předeslal, že u řady shora popsaných faktorů podstatných pro posouzení úvěruschopnosti (zejména výdajů žalovaného) se předchůdkyně žalobkyně spokojila pouze s pravděpodobností jejich existence, navíc jen v odhadované výši, a tedy nikoli s jejich prověřením, a to i přes to, že žalovaný uvedl, že je svobodný a bydlí v nájemním bydlení. V kontextu uvedených skutečností tak lze odhadované měsíční výdaje žalovaného ve výši 4 000 Kč považovat za zcela rozporné s obvyklou životní zkušeností.

33. Jak již bylo uvedeno, v posuzované věci tedy nelze dospět k závěru, že by předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované neprověřila vůbec, nýbrž k závěru, že předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované ve smyslu posouzení její schopnosti splácet předmětný spotřebitelský úvěr včetně úhrady dalších souvisejících poplatků posoudila zcela nedostatečně a dostatečně údaje poskytnuté žalovaným neprověřila, ačkoliv tak s ohledem na svoji zákonnou povinnost učinit měla. Povinnosti poskytovatele úvěru vyplývající ze shora citované právní úpravy je totiž nutno interpretovat tak, že se jedná o skutečné, reálné a individuální posouzení schopnosti každého konkrétního žadatele o spotřebitelský úvěr tento úvěr splácet na základě jím konkrétně doložených a prověřených reálných informací, jež nejsou zcela zjevně v rozporu s obvyklou životní zkušeností. Jen takové individuální prověření konkrétního žadatele je oním zákonem vyžadovaným prověřením, kdy teprve na základě neexistence důvodných pochybností plynoucích z onoho důkladného individuálního posouzení je oprávnění poskytovatele požadovaný úvěr platně poskytnout; poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s právě uvedeným, je ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva neplatná (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 26 ICm 2690/2021).

34. S ohledem výše uvedený závěr soudu je tak třeba považovat předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro rozpor se zákonem za současného zjevného rozporu s veřejným pořádkem za absolutně neplatné (§ 580 o. z. a § 588 o. z.) (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 28 Co 194/2020).

35. S přihlédnutím k ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. a § 2993 o. z. soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný jsou (v kontextu shora učiněného závěru) povinni si vzájemně vrátit plnění, která si na základě projednávané neplatné smlouvy poskytli, a předchůdkyni žalobkyně [a následně i žalobkyni na kterou byla postoupena projednávaná pohledávka (§ 1879 o. z.)] tak vzniklo právo na vrácení žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 9 200 Kč, a to včetně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 200 Kč od 11. 11. 2023 do zaplacení (§ 1968 o. z., § 1970 o. z.). Okamžik splatnosti byl stanoven v souladu s výzvou žalobkyně učiněnou dne 31. 10. 2023 k úhradě peněžních prostředků zahrnujících mimo jiné i předmětné bezdůvodné obohacení, a to do deseti dnů, na 10. 11. 2023 (§ 570 o. z., § 1958 o. z.). Pro úplnost soud doplňuje, že ve vztahu k určení splatnosti bezdůvodného obohacení vycházel ze skutečnosti, že dne 31. 10. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě předmětných peněžních prostředků (a později ještě opakovaně), kdy žalovaný nereagoval tak, že by žalobkyní poskytnutá lhůta nebyla přiměřená jeho možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud tak vyšel ze závěru, že mezi účastníky žádný spor o době přiměřené možnostem žalovaného nevznikl (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru).

36. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

37. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

38. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení převážně procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.