23 C 203/2022

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 4 314,18 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 134,21 Kč s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 4 314,18 Kč od 3. 7. 2020 do zaplacení, a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 314,18 Kč od 1. 11. 2020 do 6. 10. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 134,21 Kč od 7. 10. 2021 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 179,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 179,97 Kč od 7. 10. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 852 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

1. Předmětem řízení byl žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení částky 4 314,18 Kč s příslušenstvím představující žalovanou dosud nesplacené peněžní prostředky (včetně úroků) poskytnuté mu společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), na základě předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřené smlouvy o úvěru.

2. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu.

3. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaná se dne 7. 6. 2019 dohodli, že předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti žalované umožní, aby na základě jejího příkazu byly (bez bližšího účelového určení) vyplaceny či poukázány peněžní prostředky až ve výši 4 000 Kč z účtu vedeného na jméno žalované u předchůdkyně žalobkyně, a že žalovaná takto vyplacené či poukázané peněžní prostředky předchůdkyni žalobkyně nejpozději do jednoho roku od jejich čerpání vrátí, a zaplatí za ně částku rovnající se 18,9 % ročně z žalovanou skutečně vyčerpaných peněžních prostředků. Žalovaná výše uvedeným způsobem vyčerpala peněžní prostředky ve výši 4 179,97 Kč, avšak předchůdkyni žalobkyně tyto peněžní prostředky nevrátila ani předchůdkyni žalobkyně ničeho neuhradila. Předchůdkyně žalobkyně následně převedla právo domáhat se uspokojení žalobou vzneseného nároku na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě projednávané částky nejpozději do 7. 10. 2021.

4. Z žalobkyní předložených důkazů však soud nezjistil, že by předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětné dohody a poskytnutím peněžních prostředků žalované přezkoumala schopnost žalované za dohodnutých podmínek poskytnuté peněžní prostředky předchůdkyni žalobkyně vrátit.

5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23. 4. 2020, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platilo, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platilo, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platilo, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

11. Podle § 1879 o. z. platí, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

12. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

13. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

14. Podle § 1970 o. z., ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Obecné soudy jsou tak povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

18. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti tak soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena úvěrová smlouva ve smyslu § 2395 o. z., která byla zároveň smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde předchůdkyně žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaná jako spotřebitel (§ 419 o. z.). V řízení však nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by předchůdkyně žalobkyně vzdor své povinnosti před uzavřením předmětné smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované, resp. z jakých informací a podkladů při posuzování úvěruschopnosti žalované předchůdkyně žalobkyně vycházela a jak ve vztahu k získaným informacím postupovala a tyto ověřila. Následkem nesplnění takové povinnost je zásadně stav absence nezbytných skutkových tvrzení a objektivní nejistoty o jejich existenci, přičemž žalobkyni nebylo možno poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., neboť se k jednání soudu, k němuž byla řádně a včas předvolána, nedostavila.

19. Ve smyslu výše uvedeného tak soud nemohl učinit závěr o splnění povinnosti předchůdkyně žalobkyně řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované, a proto považoval předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřenou smlouvu o úvěru, resp. spotřebitelském úvěru, za absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, § 580 o. z. a § 588 o. z. včetně shora uvedené relevantní judikatury).

20. V souladu s tímto závěrem soudu, jakož i se skutečností, že podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. jsou předchůdkyně žalobkyně a žalovaná povinni si vzájemně vrátit plnění, která si na základě projednávané neplatné smlouvy poskytly a s ohledem na postoupení předmětné pohledávky za žalovanou z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, žalobkyni vzniklo právo na vrácení předchůdkyní žalobkyně žalované poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 4 179,97 Kč.

21. Ve vztahu k prodlení žalované s vrácením této částky soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalované k plnění zahrnujícímu rovněž úhradu dotčených 4 179,97 Kč v rámci předžalobní upomínky se splatností nejpozději do 6. 10. 2021 (1958 o. z.).

22. V kontextu všech shora uvedených skutečností tak soud uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 4 179,97 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 179,97 Kč od 7. 10. 2021 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu žalobkyně zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 852 Kč, přičemž tato částka představuje 57,18 % z jejich celkové výše 1 489 Kč (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 78,59 % - 4 462,46 Kč a úspěchu žalované v rozsahu 21,41 % - 1 215,91 Kč). Tyto celkové náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 4 314,18 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.