23 C 216/2023

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 26 110 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 310 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 800 Kč od 26. 3. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 510 Kč od 26. 3. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbývajícím rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 27. 4. 2023 na žalovaném domáhala úhrady částky 26 110 Kč s příslušenstvím. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že mezi společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), a žalovaným byla dne 23. 3. 2019 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] kterou se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč, a kterou se žalovaný spolu s úrokem kapitalizovaným částkou 3 200 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 3 200 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč, zavázala (mimo jiné) vrátit a uhradit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 480 Kč, a to nejpozději do 16. 5. 2020. Schopnost žalovaného řádně hradit předmětný závazek byla ze strany předchůdkyně žalobkyně zjištěna na základě informací získaných od žalovaného, které byly prověřeny a následně zaznamenány do tzv. zákaznické karty, a to včetně prověřených dokladů. Žalovaný však předchůdkyni žalobkyně do 1. 11. 2022 uhradil pouze částku ve výši 14 490 Kč. S účinností ke dni 1. 11. 2022, kdy byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, tak činila dlužná jistina částku ve výši 11 130,10 Kč a dlužný poplatek za hotovostní inkaso splátek částku ve výši 3 179,90 Kč. Jakkoliv byl žalovaný žalobkyní k úhradě dosud neuhrazené části úvěru a poplatku včetně dalších nároků opakovaně vyzýván, do dne podání žaloby již ničeho neuhradil. S ohledem na tuto skutečnost se tak žalobkyně domáhá nejen úhrady výše vyčíslené dlužné jistiny a poplatků, ale také kapitalizovaného úroku ve výši 6 837,41 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 779,43 Kč, úroku ve výši 24,60 % ročně z dlužné jistiny ve výši 11 130,10 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné jistiny ve výši 11 130,10 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení.

2. Dále žalobkyně svůj nárok odůvodnila tím, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 5. 8. 2019 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] kterou se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a kterou se žalovaný spolu s úrokem kapitalizovaným částkou 2 000 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, zavázal (mimo jiné) vrátit a uhradit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 300 Kč, a to nejpozději do 28. 9. 2020. Schopnost žalovaného řádně hradit předmětný závazek byla ze strany předchůdkyně žalobkyně zjištěna na základě informací získaných od žalovaného, které byly prověřeny a následně zaznamenány do tzv. zákaznické karty, a to včetně prověřených dokladů. Žalovaný však předchůdkyni žalobkyně na uvedenou zápůjčku do 1. 11. 2022 uhradil pouze částku ve výši 6 200 Kč. S účinností ke dni 1. 11. 2022, kdy byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, tak činila dlužná jistina částku ve výši 9 177,85 Kč a dlužný poplatek za hotovostní inkaso splátek částku ve výši 2 622,15 Kč. Jakkoliv byl žalovaný žalobkyní k úhradě dosud neuhrazené části úvěru a poplatku včetně dalších nároků opakovaně vyzýván, do dne podání žaloby již ničeho neuhradil. S ohledem na shora uvedené skutečnosti se tak žalobkyně domáhá nejen úhrady výše vyčíslené dlužné jistiny a poplatků, ale také kapitalizovaného úroku ve výši 5 019,34 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 606,89 Kč, úroku ve výši 25,77 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 177,85 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z ročně z dlužné jistiny ve výši 9 177,85 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

4. Z provedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí skutková zjištění.

5. Z výpisu z obchodního rejstříku pro žalobkyni a ze seznamu nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného Českou národní bankou ke dni 23. 3. 2019 a 5. 8. 2019 soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně je společnost s ručením omezeným, která ke dni 23. 3. 2019 a 5. 8. 2019 disponovala oprávněním k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

6. Z listiny označené jako„ Smlouva o spotřebitelském úvěru“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalovaný dne 23. 3. 2019 dohodli na dočasném poskytnutí peněžních prostředků (předchůdkyní žalobkyně pro žalovaného) ve výši 16 000 Kč s tím, že žalovaný tyto peněžní prostředky předchůdkyni žalobkyně vrátí a za jejich poskytnutí předchůdkyni žalobkyně uhradí částku v souhrnné výši 12 800 Kč, a to formou 60 týdenních plateb ve výši 480 Kč, nejpozději do 16. 5. 2020. Předchůdkyně žalobkyně dne 23. 3. 2019 poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč.

7. Z listiny označené jako„ Smlouva o spotřebitelském úvěru“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalovaný dne 5. 8. 2019 dohodli na dočasném poskytnutí peněžních prostředků (předchůdkyní žalobkyně pro žalovaného) ve výši 10 000 Kč s tím, že žalovaný tyto peněžní prostředky předchůdkyni žalobkyně vrátí a za jejich poskytnutí předchůdkyni žalobkyně uhradí částku v souhrnné výši 8 000 Kč, a to formou 60 týdenních plateb ve výši 300 Kč, nejpozději do 28. 9. 2020. Předchůdkyně žalobkyně dne 5. 8. 2019 poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč.

8. Z listiny označené jako„ Karta zákazníka – žádost o spotřebitelský úvěr“ ze dne 23. 3. 2019 soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně při posuzování schopnosti žalovaného dočasně poskytnuté peněžní prostředky včetně dalších poplatků za výše uvedených podmínek vrátit a uhradit, vycházela z žalovaným poskytnutých informací, že žalovaný žil v nájmu společně s partnerem, měl jeden pravidelný čistý měsíční příjem, a to příjem ze zaměstnání ve výši 13 442 Kč, měsíční výdaje žalovaného na bydlení (nájem, inkaso, atp.) činily 3 250 Kč měsíčně, přičemž osobní výdaje žalovaného činily 5 000 Kč měsíčně.

9. Z listiny označené jako„ Karta zákazníka – žádost o zápůjčku“ ze dne 5. 8. 2019 soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně při posuzování schopnosti žalovaného dočasně poskytnuté peněžní prostředky včetně dalších poplatků za výše uvedených podmínek vrátit a uhradit, vycházela z žalovaným poskytnutých informací, že žalovaný žil v nájmu společně s partnerem, měl jeden pravidelný čistý měsíční příjem, a to příjem ze zaměstnání ve výši 16 098 Kč, měsíční výdaje žalovaného na bydlení (nájem, inkaso, atp.) činily 3 250 Kč měsíčně, osobní výdaje žalovaného činily 5 000 Kč měsíčně a splátky dalších úvěrů a zápůjček žalovaného činily 2 000 Kč měsíčně.

10. Z listiny označené jako„ Smlouva o postoupení pohledávek“, z listiny obsahujících seznam postoupených pohledávek, z listiny označené jako„ Oznámení o postoupení pohledávky“ a listiny označené jako„ Informace o zpracování osobních údajů“ a listiny označené jako„ Podací lístek – DopisOnline“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně dohodly na převedení práva domáhat se úhrady v předmětném řízení nárokované částky ke dni 1. 11. 2022 z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, přičemž písemné oznámení o této skutečnosti spolu s výzvou k úhradě žalobou nárokovaných peněžních prostředků odeslala předchůdkyně žalobkyně prostřednictvím poštovní přepravy dne 24. 11. 2022 na adresu žalovaného.

11. Z listiny označené jako„ Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě“, listiny označené jako„ Podací arch – DopisOnline“ a z listiny označené jako„ Sledování zásilek“ soud zjistil, že žalobkyně dne 10. 3. 2023 odeslala prostřednictvím poštovní přepravy na adresu žalovaného písemnou výzvu k úhradě, mimo jiné, v předmětném řízení nárokovaných peněžních prostředků, a to nejpozději do 25. 3. 2023. Uvedená výzva byla žalovanému doručena dne 14. 3. 2023.

12. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění, která by měla vliv na projednávanou věc.

13. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na dílčí skutková zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

14. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

15. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 1879 o. z. platí, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

19. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

20. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlený odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

21. Podle § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

22. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

23. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

24. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

25. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2020, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

26. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

27. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

28. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

29. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

30. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že„ s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s . 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s . I -6199, bod 61). Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

31. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167, s. 174 – 178).

32. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byly uzavřeny smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde předchůdkyně žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.). Předchůdkyni žalobkyně tak vznikla povinnost před uzavřením smluv o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu shora uvedených zákonných ustanovení.

33. Před uzavřením předmětných smluv o spotřebitelském úvěru předchůdkyně žalobkyně podle tvrzení žalobkyně zjistila, že žalovaný neměl záznam v insolvenčním rejstříku.

34. Ohledně příjmů žalovaného předchůdkyně žalobkyně vycházela z jeho příjmu ze zaměstnání ve výši 13 442 Kč měsíčně (v případě první z uzavřených úvěrových smluv) a 16 098 Kč měsíčně (v případě druhé z uzavřených úvěrových smluv). Ohledně výdajů žalovaného předchůdkyně žalobkyně vycházela z žalovaným tvrzených nákladů na bydlení zahrnujících nájem a inkaso v souhrnné výši 3 250 Kč měsíčně. Dále předchůdkyně žalobkyně stran výdajů žalovaného zohlednila částku ve výši 5 000 Kč měsíčně. V případě druhé z úvěrových smluv předchůdkyně žalobkyně vycházela rovněž z výdajů žalovaného ve výši 2 000 Kč měsíčně určeného na splátky jiných úvěrů a zápůjček.

35. Žalobkyně sice uvedla, že uvedené údaje ověřila z výplatních pásek a výpisů z účtu žalovaného (v případě druhé z úvěrových smluv rovněž ověřením nájemní smlouvy), avšak následně sama potvrdila, že ověřené listiny nemá k dispozici, a to ačkoliv byla pracovníkům předchůdkyně žalobkyně uložena povinnost pořídit kopie ověřovaných listin zaznamenaných v „ Kartě zákazníka“.

36. V souvislosti s výše uvedenými informacemi tak soud připomíná s ustanoveními § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 pak platí, že při komplexním posuzování věci nelze odděleně vycházet pouze z eventuální lehkovážnosti dlužníka bez přihlédnutí ke škále dalších aspektů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je jednoznačně povinen prověřit spotřebitelovu platební schopnost. Uvedený požadavek není přísný a nepřiměřený a naopak se jedná o výchozí zásadu, kterou by obecné soudy měly vždy vzít úvahu bez ohledu na to, zda je výslovně zakotvená zákonem.

37. Vnitrostátní judikatura pak není v rozporu ani se závěry, které k uvedené problematice učinil Soudní dvůr Evropské Unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady. Předmětný článek sice neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem, ale současně však poskytovatel úvěru musí být schopen tyto údaje řádně vyhodnotit, když posouzení úvěruschopnosti není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu tyto údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí (např. pokud zjistí, že spotřebitel má místo práce sjednané mimo své bydliště či korespondenční adresu podle smlouvy o úvěru, je povinností poskytovatele úvěru vyzvat spotřebitele k doplnění informací o jeho výdajích spojených např. s dojížděním do práce, nebo v případě tvrzeného vlastního bydlení spotřebitele by měl poskytovatel úvěru trvat na doložení tohoto bydlení a podle jeho formy (rodinný dům, byt) posoudit, zda údaje poskytnuté spotřebitelem o výši výdajů spojených s bydlením odpovídají typu tohoto bydlení, popř. pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru).

38. Ačkoliv žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného byla předchůdkyní žalobkyně posouzena s odbornou péčí v souladu s požadavky zákona, soud dospěl k závěru, že u řady shora popsaných faktorů podstatných pro posouzení úvěruschopnosti (zejména výdajů žalovaného) se předchůdkyně žalobkyně spokojila pouze s pravděpodobností jejich existence, nikoli s jejich prověřením. Ke svému tvrzení, že k hodnocení úvěruschopnosti došlo rovněž formou užití tzv. scoringového modelu vycházejícího ze statistických dat, jakkoliv by bylo možné tento postup za splnění určitých podmínek považovat za souladný se zákonem, žalobkyně nejen že i přes výzvu soudu nespecifikovala, z jakých konkrétních statistických dat bylo v rámci užití tohoto modelu vycházeno, ale ani k tomuto svému tvrzení nepředložila žádný důkaz. V předmětné věci tedy nelze dospět k závěru, že by předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného prověřila způsobem dostatečně vyhovujícím výše specifikovaným zákonným požadavkům.

39. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu, je tak třeba považovat předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřené smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem za současného zjevného rozporu s veřejným pořádkem za absolutně neplatné (§ 580 o. z. a § 588 o. z.) (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 28 Co 194/2020).

40. S přihlédnutím k ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. a § 2993 o. z. soud dospěl soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný jsou povinni si vzájemně vrátit plnění, která si na základě projednávaných neplatných smluv poskytli, a předchůdkyni žalobkyně, resp. s ohledem na postoupení předmětné pohledávky z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni (§ 1879 o. z.), žalobkyni tak vzniklo právo na vrácení žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků v souhrnné výši 5 310 Kč.

41. Ve vztahu k prodlení žalovaného s vrácením této částky soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného (§ 570 o. z.) k plnění zahrnujícímu rovněž úhradu dotčených 5 310 Kč nejpozději do 25. 3. 2023 (§1958 o. z.). Jelikož žalovaný tuto svoji povinnost nesplnil, zavázal jej k tomu soud svým rozhodnutím, a to včetně úhrady úroku z prodlení, v souladu s návrhem žalobkyně, ve výši 8,25 % ročně z částky 3 800 Kč od 26. 3. 2023 do zaplacení a ve výši 10 % ročně z částky 1 510 Kč od 26. 3. 2023 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu žalobkyně zamítl.

42. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.