23 C 225/2021

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 2 809,36 Kč

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 309,36 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhá vůči žalované zaplacení částky 2 500 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení byl žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení částky ve výši 2 809,36 Kč z titulu neuhrazeného nájemného za poskytnutá zařízení a poplatku za odpojení z důvodu nedoplatku.

2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

3. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu.

4. Z obchodního rejstříku soud zjistil, že na žalobkyni jako společnost nástupnickou přešlo v důsledku fúze sloučením veškeré jmění zanikající společnosti [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“). Na základě účastnické smlouvy ze dne 12. 5. 2017, [číslo] Ceníku služeb [právnická osoba], (dále jen„ ceník“), Všeobecných podmínek poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací společnosti [právnická osoba], pro domácnosti, (dále jen„ obchodní podmínky“), mimo jiné přenechala předchůdkyně žalobkyně žalované k dočasnému užívání zařízení [anonymizováno 7 slov], (dále jen„ zařízení“), a to za cenu 70 Kč měsíčně. Žalovaná si tato zařízení převzala. Vyúčtováním [číslo] za období od 15. 4. 2019 do 14. 5. 2019 byla žalovaná vyzvána předchůdkyní žalobkyně k úhradě platby za užívání zařízení ve výši 70 Kč, a to do 5. 5. 2019, vyúčtováním [číslo] za období od 15. 5. 2019 do 14. 6. 2019 byla žalovaná vyzvána předchůdkyní žalobkyně k úhradě platby za užívání zařízení ve výši 70 Kč, a to do 5. 6. 2019, vyúčtováním [číslo] za období od 15. 6. 2019 do 14. 7. 2019 byla žalovaná vyzvána předchůdkyní žalobkyně k úhradě platby za užívání zařízení ve výši 70 Kč, a to do 5. 7. 2019, vyúčtováním [číslo] za období od 15. 7. 2019 do 14. 8. 2019 byla žalovaná vyzvána předchůdkyní žalobkyně k úhradě platby za užívání zařízení ve výši 70 Kč, a to do 5. 8. 2019, vyúčtováním [číslo] za období od 15. 8. 2019 do 14. 9. 2019 ve spojení s vyúčtováním [číslo] za období od 1. 9. 2019 do 30. 9. 2019 byla žalovaná vyzvána předchůdkyní žalobkyně k úhradě platby za užívání zařízení ve výši 29,36 Kč, a to do 20. 9. 2019. V návaznosti na skutečnost, že žalovaná žádnou z uvedených částek neuhradila, přestala předchůdkyně žalobkyně s poskytováním plnění na základě výše uvedené smlouvy, za což po žalované prostřednictvím vyúčtováním [číslo] požadovala úhradu částky 500 Kč jako„ poplatku za odpojení z důvodu nedoplatku“. Prostřednictvím dopisu ze dne 8. 10. 2019 předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovanou k navrácení zařízení, a to do 3. 11. 2019. Žalovaná však ani přes předžalobní výzvu zástupce předchůdkyně žalobkyně ze dne 14. 7. 2021 žádnou z vyúčtovaných částek neuhradila, zařízení nevrátila, ani nezpochybnila správnost vyúčtování těchto částek, stejně tak jako nerozporovala skutečnost, že dlužná částka nebyla uhrazena.

5. Po právní stránce soud postupoval podle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), podle kterého platí, že strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena. Podle ustanovení § 2021 o. z., nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. Podle § 1751 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1813 o. z., se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 2050 o. z. je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z., ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

6. Soud se nejprve zabýval otázkou své pravomoci k projednání předmětné věci. V daném případě bylo nutné posoudit, zda se jedná o spor vycházející z ustanovení zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen„ zákon o elektronických komunikacích“), neboť žalobkyně je právnickou osobou poskytující služby právě v oboru elektronických komunikací. Smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací uzavřené mezi účastníky sice podléhají zákonné úpravě obsažené v § 63 a násl. zákona o elektronických komunikacích, a tedy přezkumu Českého telekomunikačního úřadu, který na základě § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích rozhoduje spory mezi osobami vykonávajícími komunikační činnost ve smyslu § 7 citovaného zákona na straně jedné, a účastníky, popřípadě uživateli takových služeb na straně druhé, avšak pokud jde o dočasné užívání zařízení, již s ohledem na samotnou definici„ elektronické komunikace“ uvedenou výše, je zřejmé, že se jedná o věc spadající do pravomoci civilních soudů, neboť jde o spor vyplývající z nájemní smlouvy. V kontextu těchto informací soud uzavřel, že má pravomoc ve věci rozhodnout.

7. S ohledem na shora zjištěný skutkový stav a po jeho právním posouzení soud žalobě částečně vyhověl.

8. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaná ve vztahu k výše definovanému zařízení mezi sebou uzavřely nájemní smlouvu, jejíž nedílnou součástí byl rovněž ceník a obchodní podmínky předchůdkyně žalobkyně. Obsahem této nájemní smlouvy byl závazek předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalované do dočasného užívání zařízení. Žalovaná se zavázala zařízení převzít a za tento nájem zaplatit prostřednictvím vyúčtování předchůdkyně žalobkyně sjednané nájemné ve výši 70 Kč, splatné k datu uvedeném v příslušném vyúčtování. Předchůdkyně žalobkyně svoji povinnost vyplývající z této smlouvy splnila a žalované pronajaté zařízení předala. Prostřednictvím vyúčtování předchůdkyně žalobkyně specifikovaných shora, vyúčtovala předchůdkyně žalobkyně žalované částku 70 Kč se splatností do 5. 5. 2019, částku 70 Kč se splatností do 5. 6. 2019, částku 70 Kč se splatností do 5. 7. 2019, částku 70 Kč se splatností do 5. 8. 2019 a částku 29,36 Kč se splatností do 20. 9. 2019. Protože žalovaná ze smlouvy vyplývající povinnost uhradit cenu předchůdkyní žalobkyně poskytnutého a řádně vyúčtovaného pronájmu zařízení nesplnila, zavázal ji k tomu soud svým rozhodnutím v souladu s požadavkem žalobkyně tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.

9. Ve vztahu k žalobkyní požadované částce 500 Kč coby poplatku za odpojení z důvodu nedoplatku a 2 000 Kč coby smluvní pokuty za nevrácení zařízení je třeba uvést, že tento poplatek nebyl mezi žalovanou a předchůdkyní žalobkyně v textu samotné smlouvy sjednán. Výše poplatku za odpojení a smluvní pokuty za nevrácení zařízení byla stanovena v ceníku předchůdkyně žalobkyně platném od 22. 5. 2019 a 6. 9. 2019. Ujednání o možnosti předchůdkyně žalobkyně účtovat pro případ odpojení poplatek, jeho výše či výše smluvní pokuty nebyla uvedena ani v obchodních podmínkách předchůdkyně žalobkyně připojených k předmětné smlouvě. Na základě uvedených skutečností soud konstatuje, že požadavek žalobkyně na úhradu poplatku za odpojení a smluvní pokuty za včasné nevrácení zařízení, kdy výše těchto poplatků byla paušalizována v separátním ceníku, a to bez konkrétní specifikace uvedených poplatků v samotném textu mezi předchůdkyní žalobkyně a žalované sjednané smlouvy, nemůže obstát.

10. V kontextu výše uvedených skutečností je třeba rovněž připomenout, že žalovaná se v projednávaném smluvním vztahu nacházela v postavení spotřebitele. Je pravdou, že část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky či jiné obdobné dokumenty, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené a relevantní právní úprava stanovuje základní limity, jejichž porušení, zejména ve vztahu ke spotřebiteli jako slabší straně, sankcionuje absolutní neplatností. K uvedenému je třeba doplnit, že ochrana spotřebitele je výrazem ústavního principu rovnosti, a to v jeho materiálním pojetí. I v případech, kdy zákonodárce slabší smluvní stranu nezvýhodnil výslovně, aby dal pro konkrétní situaci přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který právo aplikuje, prostor pro řešení disproporcí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03). V tomto kontextu pak ve vztahu ke smlouvám uzavíraným se spotřebitelem Ústavní soud zdůraznil zásadu poctivosti v oblasti ochrany spotřebitele, kterou aplikoval ve formě tzv. principu důvěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06).

11. V návaznosti na výše uvedenou judikaturu Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, dovodil, že se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Smluvní ujednání tak musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text či nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. V souvislosti s obchodními podmínkami (či jinými obdobnými dokumenty) pak Ústavní soud uvedl, že stěžejním účelem obchodních podmínek v kontraktačním procesu se spotřebitelem, by měl být především popis technického a vysvětlujícího charakteru, a nikoliv skrytá ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná. Ve světle těchto informací pak Ústavní soud dále konstatoval, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být, pod sankcí neplatnosti, součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné, tedy listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis. Obdobný závěr je třeba učinit rovněž v projednávaném případě.

12. Předmětná smlouva uzavřená mezi žalovanou a předchůdkyní žalobkyně vyjma stručné informace o obdržení ceníku žalovanou (spolu s několika dalšími dokumenty) neobsahovala žádnou konkrétní informaci o poplatcích spojených s odpojením poskytnutých zařízení či jejich konkrétní výši či výši smluvní pokuty za včasné nevrácení zařízení. V uzavřené smlouvě absentovalo rovněž označení konkrétních ustanovení ceníku, ve kterých by měly být výše uvedené informace obsaženy. Z textu smlouvy navíc nevyplývá, zda by se ujednání o poplatku za odpojení či jeho výše, popř. výše smluvní pokuty, měla nacházet na jednom či více místech ceníku či dalších připojených dokumentů, jakož ani informace o tom, jaké znění dokumentů (ke kterému datu) má být v porušení té které povinnosti použito. K uvedenému je třeba doplnit, že nejen smluvní pokuta za včasné nevrácení zařízení, ale i žalobkyní požadovaný paušalizovaný poplatek za odpojení svým charakterem odpovídá ujednání o smluvní pokutě, neboť jak ostatně sama žalobkyně připouští, jedná se o paušalizovaný poplatek plnící mimo jiné jednu ze základních funkcí smluvní pokuty, a sice funkci kompenzační, kdy nahrazuje předpokládanou škodu vzniklou předchůdkyni žalobkyně v souvislosti s porušením smluvní povinnosti žalované hradit řádně a včas smluvenou cenu a nahrazuje ji paušální částkou. Skutečnost, že žalobkyně spojuje tento paušální poplatek s písemnými upomínkami či odpojením žalované od jí poskytovaných služeb, na daném závěru nemůže nic změnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019).

13. Lhůtu k plnění v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

14. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesní úspěch žalobkyně byl v uvedeném řízení nepatrný a žalované žádné náklady nevznikly.