23 C 229/2023

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 9 550 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 300 Kč od 10. 12. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 17 586,54 Kč s úrokem ve výši 25,38 % ročně z částky 7 427,87 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 127,87 Kč od 10. 12. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 427,87 Kč od 2. 11. 2022 do 9. 12. 2022.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 9 550 Kč s příslušenstvím, a to jako částky představující žalovanou dosud nevrácené peněžní prostředky dočasně jí poskytnuté společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), jakož i žalovanou neuhrazené další poplatky za mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou sjednané služby, neuhrazené sjednané úroky a neuhrazený úrok z prodlení.

2. Na základě provedených důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu.

3. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaná se dne 23. 7. 2018 písemně dohodly, že předchůdkyně žalobkyně poskytne žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná tyto předchůdkyní žalobkyně poskytnuté peněžní prostředky vrátí, jakož i předchůdkyni žalobkyně zaplatí za dočasné poskytnutí těchto prostředků částku ve výši 2 000 Kč, dále že předchůdkyni žalobkyně zaplatí„ odměnu za administrativní činnost“ ve výši 2 000 Kč a„ odměnu za hotovostní inkaso splátek“ ve výši 4 000 Kč, to vše po 300 Kč týdně po dobu 60 týdnů, nejpozději však do 16. 9. 2019. Žalovaná však do 1. 11. 2022 uhradila předchůdkyni žalobkyně pouze částku ve výši 9 700 Kč. Právo domáhat se úhrady zbývající části žalovanou nevrácených a neuhrazených peněžních prostředků bylo ke dni 1. 11. 2022 předchůdkyní žalobkyně převedeno na žalobkyni. O této skutečnosti byla žalovaná informována předchůdkyní žalobkyně dne 9. 12. 2022, přičemž k uvedenému dni byla rovněž vyzvána k úhradě dosud nevrácených a neuhrazených peněžních prostředků. Z ničeho nevyplynulo, že by až do okamžiku vyhlášení rozsudku žalovaná i přes opakované výzvy uhradila předchůdkyni žalobkyně či žalobkyni více než již avizovaných 9 700 Kč. Předchůdkyně žalobkyně při posuzování zejména schopnosti žalované jí dočasně poskytnuté peněžní prostředky včetně dalších poplatků za výše uvedených podmínek vrátit a uhradit vycházela z údajů uvedených samotnou žalovanou, a sice blíže nespecifikovaného příjmu žalované ve výši 13 000 Kč měsíčně, výdajů na bydlení ve výši 3 500 Kč, ostatních výdajů ve výši 2 000 Kč a„ splátek dalších zápůjček a úvěrů“ ve výši 904 Kč.

4. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

5. Podle § 570 odst. 1 o. z. právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

6. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Podle § 1879 o. z. platí, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

9. Podle § 2390 o. z. platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 3. 1. 2019, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila [ulice] národní banka.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

17. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že„ s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s . 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s . I -6199, bod 61). Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

18. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 – 178).

19. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., která byla rovněž smlouvou o spotřebitelském úvěru podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde předchůdkyně žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaná jako spotřebitel (§ 419 o. z.). Předchůdkyni žalobkyně tak vznikla povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru předchůdkyně žalobkyně v rámci posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela ze skutečností, že žalovaná byla základního vzdělání, žila ve vlastní nemovitosti, měla jeden pravidelný čistý měsíční blíže nespecifikovaný příjem ve výši 13 000 Kč měsíčně, přičemž měsíční výdaje žalované na bydlení (nájem, inkaso, atp.) činily částku 3 500 Kč měsíčně a osobní výdaje žalované (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) činily částku 2 000 Kč měsíčně. Výdaje žalované na další zápůjčky či úvěry činily částku 904 Kč měsíčně.

21. Uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je totiž nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

22. V souvislosti s výše uvedenými informacemi tak soud připomíná ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 pak platí, že při komplexním posuzování věci nelze odděleně vycházet pouze z eventuální lehkovážnosti dlužníka bez přihlédnutí ke škále dalších aspektů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je jednoznačně povinen prověřit spotřebitelovu platební schopnost. Uvedený požadavek není přísný a nepřiměřený a naopak se jedná o výchozí zásadu, kterou by obecné soudy měly vždy vzít úvahu bez ohledu na to, zda je výslovně zakotvená zákonem.

23. Vnitrostátní judikatura pak není v rozporu ani se závěry, které k uvedené problematice učinil Soudní dvůr Evropské Unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady. Předmětný článek sice neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem, ale současně však poskytovatel úvěru musí být schopen tyto údaje řádně vyhodnotit, když posouzení úvěruschopnosti není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu tyto údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí (např. pokud zjistí, že spotřebitel má místo práce sjednané mimo své bydliště či korespondenční adresu podle smlouvy o úvěru, je povinností poskytovatele úvěru vyzvat spotřebitele k doplnění informací o jeho výdajích spojených např. s dojížděním do práce, nebo v případě tvrzeného vlastního bydlení spotřebitele by měl poskytovatel úvěru trvat na doložení tohoto bydlení a podle jeho formy (rodinný dům, byt) posoudit, zda údaje poskytnuté spotřebitelem o výši výdajů spojených s bydlením odpovídají typu tohoto bydlení, popř. pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru).

24. Ačkoliv žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že úvěruschopnost žalované byla předchůdkyní žalobkyně posouzena s odbornou péčí v souladu s požadavky zákona, soud na základě provedených důkazů nemohl dojít k závěru, že u řady shora popsaných faktorů podstatných pro posouzení úvěruschopnosti (zejména příjmů a výdajů žalované) předchůdkyně žalobkyně, namísto spokojení se pouze s pravděpodobností jejich existence, tyto skutečnosti ve shora uvedeném kontextu skutečně prověřila.

25. Ve vztahu k příjmům žalované nebylo možno učinit žalobkyní tvrzený skutkový závěr o skutečné výši a původu těchto příjmů a jejich ověření předchůdkyní žalobkyně, neboť k tomuto žalobkyně nepředložila žádné důkazy (vyjma listiny označené jako„ Karta zákazníka“, kde však uvedené příjmy nebyly jakkoliv blíže specifikovány či doloženy).

26. Ohledně výdajů žalované, vycházela předchůdkyně žalobkyně výhradě z informací poskytnutých samotnou žalovanou.

27. Ke svému tvrzení, že k hodnocení úvěruschopnosti žalované došlo rovněž formou užití tzv. scoringového modelu vycházejícího ze statistických dat, jakkoliv by bylo možné tento postup za splnění určitých podmínek považovat za souladný se zákonem, žalobkyně nejen že i přes výzvu soudu nespecifikovala, z jakých konkrétních statistických dat bylo v rámci užití tohoto modelu vycházeno, ale ani k tomuto svému tvrzení nenavrhla provedení žádného důkazu.

28. V předmětné věci tedy navzdory zákonné povinnosti žalobkyně tvrzení a povinnosti důkazní vyplývající z § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), nelze dospět k závěru, že by předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované prověřila způsobem dostatečně vyhovujícím výše specifikovaným požadavkům, přičemž žalobkyni nebylo možno poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť se k jednání soudu, k němuž byla řádně a včas předvolána, nedostavila.

29. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu je tak třeba považovat předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru pro rozpor se zákonem za současného zjevného rozporu s veřejným pořádkem za absolutně neplatnou (§ 580 o. z. a § 588 o. z.) (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 28 Co 194/2020).

30. S přihlédnutím k ustanovení § 2993 o. z. soud dospěl soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaná jsou povinny si vzájemně vrátit plnění, která si na základě projednávané neplatné smlouvy poskytly, a předchůdkyni žalobkyně, resp. s ohledem na postoupení předmětné pohledávky z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni (§ 1879 o. z.), žalobkyni tak vzniklo právo na vrácení žalované poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků v souhrnné výši 300 Kč.

31. Ve vztahu ke splatnosti předmětného nároku a tím i k žalobou vznesenému nároku na úhradu úroku z prodlení vycházel soud ze skutečnosti, že dne 9. 12. 2022 vyzvala předchůdkyně žalobkyně žalovanou k úhradě projednávaných peněžních prostředků (a následně ještě opakovaně žalobkyně), kdy ani v jednom případě žalovaná nereagovala tak, že by předchůdkyní žalobkyně nebo žalobkyní poskytnutá lhůta nebyla přiměřená jejím možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud tak vyšel ze závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou či mezi účastníky žádný spor o době přiměřené možnostem žalované nevznikl (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru). K datu 9. 12. 2022 tak byla žalovaná v prodlení (§ 570 o. z., § 1958 o. z.) a žalobkyni náleží rovněž úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 300 Kč od 10. 12. 2022 do zaplacení (§ 1968 o. z., § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.). Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu žalobkyně zamítl.

32. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“).

33. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalované, která byla v řízení převážně úspěšná, žádné náklady řízení nevznikly.