23 C 240/2024

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 118 933 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 23 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 400 Kč od 26. 8. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se částečně zamítá co do zaplacení částky 95 533 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 70 533 Kč od 1. 8. 2023 do 25. 8. 2023.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v předmětném řízení domáhala na žalované úhrady částky 118 933 Kč s příslušenstvím. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že mezi ní a žalovanou byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , číslo, , kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a které se žalovaná spolu s úrokem a dalšími poplatky v souhrnné výši 24 946 Kč a pojištěním ve výši 2 709 Kč zavázala vrátit a uhradit v pravidelných 21 měsíčních splátkách po 2 270 Kč (poslední splátka měla být ve výši 2 255 Kč), a to nejpozději do 20. 1. 2023. Úvěruschopnost žalované byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované a na základě lustrace relevantních databází (zejména NRKI, BRKI, insolvenční rejstřík). Žalobkyně žalované předmětné peněžní prostředky dne 20. 4. 2021 poskytla. V důsledku prodlení žalované s úhradou splátek úvěru došlo k zesplatnění úvěru, a tím i k povinnosti žalované uhradit jistinu úvěru ve výši 20 000 Kč, dlužný poplatek v souhrnné výši 24 946 Kč, poplatek za vymáhání dluhu ve výši 1 000 Kč, poplatek za upomínky ve výši 1 500 Kč, pojistné ve výši 2 709 Kč, a to po odečtení jí uhrazených peněžních prostředků ve výši 14 330,14 Kč, a to včetně příslušných úroků z prodlení, jakož i dlužnou smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč.

2. Žalobkyně dále uvedla, že mezi ní a žalovanou byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , číslo, , kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a které se žalovaná spolu s úrokem a dalšími poplatky v souhrnné výši 36 669 Kč a pojištěním ve výši 2 709 Kč zavázala vrátit a uhradit v pravidelných 21 měsíčních splátkách po 3 304 Kč (poslední splátka měla být ve výši 3 298 Kč), a to nejpozději do 4. 3. 2023. Úvěruschopnost žalované byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované a na základě lustrace relevantních databází (zejména NRKI, BRKI, insolvenční rejstřík). Žalobkyně žalované předmětné peněžní prostředky dne 4. 6. 2021 poskytla. V důsledku prodlení žalované s úhradou splátek úvěru došlo k zesplatnění úvěru, a tím i k povinnosti žalované uhradit jistinu úvěru ve výši 30 000 Kč, dlužný poplatek v souhrnné ve výši 36 669 Kč, poplatek za vymáhání dluhu ve výši 1 000 Kč, poplatek za upomínku ve výši 300 Kč, pojistné ve výši 3 298 Kč, a to po odečtení jí uhrazených peněžních prostředků ve výši 12 269,86 Kč, a to včetně příslušných úroků z prodlení, jakož i dlužnou smluvní pokutu ve výši 15 000 Kč.

3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

4. Z provedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí skutková zjištění:

5. Z listin nadepsaných „Smlouva o spotřebitelském úvěru“ a „Standartní informace o spotřebitelském úvěru“, soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaná dne , datum, dohodly na dočasném poskytnutí peněžních prostředků (žalobkyně pro žalovanou) ve výši 20 000 Kč s tím, že žalovaná tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátí, jakož i žalobkyni uhradí částku v souhrnné výši 24 946 Kč, jakož i že žalobkyně žalované zprostředkovala, a to pro případ, že nastanou v dohodě specifikované události, poskytnutí žalované nebo třetí osobě dohodnutého plnění, za což žalovaná měla uhradit žalobkyni částku ve výši 2 709 Kč měsíčně a to formou 21 měsíčních plateb ve výši 2 270 Kč měsíčně nejpozději do 20. 1. 2023. Žalobkyně dne 20. 4. 2021 poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Soud dále zjistil, že se žalobkyně a žalovaná dne 4. 6. 2021 dohodly na dočasném poskytnutí peněžních prostředků (žalobkyně pro žalovanou) ve výši 30 000 Kč s tím, že žalovaná tyto peněžní prostředky žalobkyně vrátí, jakož i žalobkyni uhradí částku v souhrnné výši 36 669 Kč, jakož i že žalobkyně žalované zprostředkovala, a to pro případ, že nastanou v dohodě specifikované události, poskytnutí žalované nebo třetí osobě dohodnutého plnění, za což žalovaná měla uhradit žalobkyni částku ve výši 2 709 Kč měsíčně a to formou 21 měsíčních plateb ve výši 3 304 Kč (kdy poslední platba měla být ve výši 3 298 Kč) měsíčně nejpozději do 4. 3. 2023. Žalobkyně dne 4. 3. 2023 poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč.

6. Z listin nadepsaných „Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr“ a z listin obsahujících výplatní pásku soud zjistil, že žalobkyně při posuzování schopnosti žalované dočasně jí poskytnuté žalobou tvrzené peněžní prostředky včetně dalších poplatků za žalobou tvrzených podmínek vrátit a uhradit vycházela z žalovanou dne 20. 1. 2023 a dne 4. 6. 2021 poskytnutých informací, že žalovaná byla svobodná, bydlela s rodiči, dosáhla učňovského vzdělání, vlastnila automobil, neměla vyživovací povinnost a že ke dni 20. 1. 2023 činil pravidelný čistý měsíční příjem žalované, a to příjem ze zaměstnání, činil částku 16 030 Kč (uvedený příjem žalobkyně ověřila), přičemž odhadované výdaje žalované činily částku 1 500 Kč měsíčně, přičemž k ověření blíže nespecifikovaných výdajů byl doložen doklad SIPO. Ke dni 4. 6. 2021 činil příjem žalované částku 14 270 Kč měsíčně (uvedený příjem žalobkyně ověřila), další blíže nespecifikovaný příjem žalované činil částku 10 500 Kč měsíčně, přičemž odhadované výdaje žalované činily částku 600 Kč měsíčně rovněž k ověření blíže nespecifikovaných výdajů byl doložen doklad SIPO. Účelem žádosti žalované o poskytnutí tvrzených peněžních prostředků byly nejprve vybavení domácnosti a následně běžné výdaje domácnosti.

7. Z listin obsahujících údaje z databáze NRKI a BRKI soud zjistil, že v předmětných databázích nebylo evidováno, že by žalované byly, vyjma v předmětném řízení uvedených, dočasné poskytnuty peněžní prostředky od jiného poskytovatele.

8. Z listin nadepsaných „Tabulka umoření“ soud zjistil, že žalovaná uhradila žalobkyni v souvislosti s jí tvrzenými uzavřenými smlouvami peněžní prostředky v souhrnné výši 26 600 Kč.

9. U listin nadepsaných „Výzva k úhradě dlužného plnění ve výši 45.524,86 Kč s příslušenstvím ve výši 72 608,14 s příslušenstvím“ a z listiny obsahující kopii obálky soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě žalobou nárokovaných peněžních prostředků, a to do 7 dnů. Předmětná výzva byla dodána do dispoziční sféry žalované dne 18. 8. 2023.

10. Z dalších důkazů soud nezjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci.

11. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

12. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

16. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

17. Podle § 1970 o. z., ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

18. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

19. Podle § 2758 odst. 1 o. z. platí, že pojistnou smlouvou se pojistitel zavazuje vůči pojistníkovi poskytnout jemu nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním (pojistná událost), a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné.

20. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

21. Podle § 2991 odst. 2 o. z. platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

23. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

24. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

25. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

27. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že „s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů [viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s. 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s. I6199, bod 61]. Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

28. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167, s. 174 – 178).

29. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byly uzavřeny smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaná jako spotřebitel (§ 419 o. z.), jakož i pojistná smlouva (§ 2758 odst. 1 o. z.). Žalobkyni tak vznikla povinnost před uzavřením smluv o spotřebitelském úvěru (resp. poskytnutím peněžních prostředků) posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu shora uvedených zákonných ustanovení.

30. Před uzavřením předmětných smluv žalobkyně prověřila registr BRKI, NRKI a insolvenční rejstřík, ve kterých nebyly evidovány žádné jiné úvěry či zápůjčky žalované.

31. Ve vztahu k příjmům žalované žalobkyně vycházela z ověřených příjmů ze zaměstnání žalované ve výši 16 030 Kč (resp. 14 270 Kč) měsíčně a z odhadovaných výdajů žalované ve výši 1 500 Kč (resp. 600 Kč) měsíčně. Žalobkyně dále vycházela z informací poskytnutých žalovanou, a sice, že žalovaná byla svobodná, bydlela s rodiči, dosáhla učňovského vzdělání, vlastnila automobil, neměla vyživovací povinnost.

32. Na základě souhrnu všech těchto informací žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaná disponovala dostatečnými volnými zdroji ke splácení žalobkyní poskytnutých peněžních prostředků za sjednaných podmínek.

33. V souvislosti s výše uvedenými informacemi tak soud připomíná s ustanoveními § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 pak platí, že při komplexním posuzování věci nelze odděleně vycházet pouze z eventuální lehkovážnosti dlužníka bez přihlédnutí ke škále dalších aspektů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je jednoznačně povinen prověřit spotřebitelovu platební schopnost. Uvedený požadavek není přísný a nepřiměřený a naopak se jedná o výchozí zásadu, kterou by obecné soudy měly vždy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je výslovně zakotvená zákonem.

34. Je sice pravdou, že na základě provedeného dokazování lze dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně skutečně provedla; provedla jej však způsobem zcela nedostatečným, povrchním, vycházejíc z tvrzení žalované, ověření (podle tvrzení žalobkyně) pouze omezeného množství informací, popř. databází dlužníků.

35. Konkrétně se v projednávané věci žalobkyně spokojila se zjištěním výše příjmů žalované ze zaměstnání a blíže nespecifikovaných výdajů žalované (SIPO), které jsou s ohledem na jejich výši (1 500 Kč a 600 Kč) zcela v rozporu s běžnou životní zkušeností, to vše navíc za situace, kdy žalovaná žádala o poskytnutí úvěru na vybavení a běžné výdaje domácnosti, jakož i za situace, kdy žalovaná žádala o poskytnutí peněžních prostředků opakovaně, přičemž navíc není zřejmé, jak žalobkyně ke dni 4. 6. 2021 zohlednila výši splátek prvního jí poskytnutého úvěru, když náklady žalované, ze kterých vycházela, nedosahovaly ani výše splátky prvního z úvěrů.

36. Na základě všech skutečností uvedených výše tak má soud za to, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s odbornou péčí, zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, čímž porušila povinnost vyplývající pro ni z ustanovení § 86 odst. 1 tohoto zákona. Povinnosti poskytovatele úvěru vyplývající z citované právní úpravy nutno totiž interpretovat tak, že se jedná o skutečné, reálné a individuální posouzení schopnosti každého konkrétního žadatele o úvěr případně poskytnutý úvěr splácet na základě jím konkrétně doložených a prověřených reálných informací, jež nejsou zcela zjevně v rozporu s obvyklou životní zkušeností. Jen takové individuální prověření konkrétního žadatele je oním zákonem vyžadovaným prověřením, kdy teprve na základě neexistence důvodných pochybností plynoucích z onoho důkladného individuálního posouzení je oprávnění poskytovatele požadovaný úvěr platně poskytnout; poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s právě uvedeným, je ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva neplatná (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 26 ICm 2690/2021, vydaný v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSOS 37 INS 4412/2021).

37. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu je tak třeba považovat účastníky uzavřené smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem za současného zjevného rozporu s veřejným pořádkem za absolutně neplatné (§ 580 o. z. a § 588 o. z.) (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 28 Co 194/2020). Uvedený závěr o neplatnosti je s ohledem na vzájemnou provázanost třeba vztáhnout i na pojistnou smlouvu uzavřenou spolu se smlouvou o úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 838/2000).

38. V souladu se shora popsanými závěry soudu, jakož i se skutečností, že podle § 2993 o. z. jsou žalobkyně a žalovaná povinny si vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu, popř. z právního důvodu, který odpadl, poskytly, vzniklo žalobkyni právo na vrácení žalobkyní žalované poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 23 400 Kč.

39. Ve vztahu k prodlení žalované s vrácením těchto peněžních prostředků soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná k plnění zahrnujícímu rovněž úhradu dotčených 23 400 Kč byla vyzvána prostřednictvím písemné výzvy žalobkyně. Splatnost výše uvedené částky byla ve smyslu zákonné úpravy času plnění a výzvy žalobkyně stanovena uplynutím lhůty sedmi dnů od dodání shora specifikované výzvy do faktické dispozice žalované (§ 570 o. z., § 607 o. z. a § 1958 o. z.), kdy k tomuto dodání došlo dne 18. 8. 2023.

40. Pro úplnost soud doplňuje, že ve vztahu k určení splatnosti bezdůvodného obohacení vycházel ze skutečnosti, že ke dni 18. 8. 2023 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě předmětných peněžních prostředků, kdy žalovaná nereagovala tak, že by žalobkyní poskytnutá lhůta nebyla přiměřená jejím možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud tak vyšel ze závěru, že mezi účastníky žádný spor o době přiměřené možnostem žalované ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru nevznikl.

41. V kontextu všech shora uvedených skutečností tak soud uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 23 400 Kč spolu s úrokem z prodlení, v souladu s návrhem žalobkyně, ve výši 15 % ročně z částky 23 400 Kč od 26. 8. 2023 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu žalobkyně zamítl.

42. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení převážně procesně úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly.