23 C 252/2023

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 76 062,88 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 34 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 34 500 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbývajícím rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 29. 6. 2023 domáhala na žalovaném úhrady částky 76 062,88 Kč s příslušenstvím. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že mezi společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], (dále jen„ předchůdkyní žalobkyně“), a žalovaným byla dne 23. 11. 2020 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] kterou se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 40 000 Kč, a kterou se žalovaný spolu s poplatkem ve výši 44 784 Kč, zavázal (mimo jiné) vrátit a uhradit v pravidelných 78 týdenních splátkách po 1 087 Kč, a to nejpozději do 23. 5. 2022. Schopnost žalovaného řádně hradit předmětný závazek byla ze strany předchůdkyně žalobkyně zjištěna na základě informací získaných od žalovaného, které byly prověřeny a následně zaznamenány do tzv. zákaznické karty, a to včetně prověřených dokladů. Žalovaný však předchůdkyni žalobkyně na uvedený úvěr do 16. 12. 2022 uhradil částku ve výši 5 500 Kč. S účinností ke dni 16. 12. 2022, kdy byla pohledávka za žalovaným postoupena z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, tak činila dlužná jistina částku ve výši 36 335,94 Kč a dlužný poplatek částku ve výši 39 726,94 Kč. Jakkoliv byl žalovaný žalobkyní k úhradě dosud neuhrazené části úvěru a poplatku včetně dalších nároků opakovaně vyzýván, do dne podání žaloby již ničeho neuhradil. S ohledem na tuto skutečnost se tak žalobkyně domáhá nejen úhrady výše vyčíslené dlužné jistiny a poplatku, ale také kapitalizovaného úroku ve výši 4 816,93 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 763,04 Kč, úroku ve výši 23,28 % ročně z dlužné jistiny ve výši 36 335,94 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z ročně z dlužné jistiny ve výši 36 335,94 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění.

4. Z listiny označené jako„ Smlouva o spotřebitelském úvěru“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalovaný dne 23. 11. 2020 dohodli na dočasném poskytnutí peněžních prostředků (předchůdkyní žalobkyně pro žalovaného) ve výši 40 000 Kč s tím, že žalovaný tyto peněžní prostředky předchůdkyni žalobkyně vrátí a za jejich poskytnutí předchůdkyni žalobkyně uhradí částku v souhrnné výši 44 784 Kč, a to formou 78 týdenních plateb ve výši 1 087 Kč nejpozději do 23. 5. 2022. Předchůdkyně žalobkyně dne 23. 11. 2020 poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč.

5. Z listiny označené jako„ Smlouva o postoupení pohledávek“ a její přílohy, z listiny označené jako„ Oznámení o postoupení pohledávky“ včetně listiny označené jako„ Podací lístek - DopisOnline“ a„ Sledování zásilek“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně dohodly na převedení práva domáhat se úhrady v předmětném řízení nárokované částky ke dni 16. 12. 2022 z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, přičemž písemné oznámení o této skutečnosti, společně s výzvou žalobkyně k úhradě předmětných peněžních prostředků do 10 dnů od doručení tohoto oznámení, dodala žalobkyně do dispoziční sféry žalovaného dne 16. 1. 2023.

6. Z listiny označené jako„ Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr“ soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně při zejména posuzování schopnosti žalovaného dočasně poskytnuté peněžní prostředky včetně dalšího poplatku za výše uvedených podmínek vrátit a uhradit, vycházela z žalovaným poskytnutých informací, že žalovaný ke dni 23. 11. 2020 žil s rodiči, byl svobodný a základního vzdělání, měl jeden pravidelný čistý měsíční příjem, a to příjem z invalidního důchodu ve výši 9 620 Kč, který žalovaná ověřila, dále že další příjmy žalovaného byly ve výši 7 400 Kč a čistý měsíční příjem domácnosti žalovaného činil 9 000 Kč, přičemž odhadované výdaje žalovaného činily 2 000 Kč měsíčně.

7. Z listiny označené jako„ Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě“, listiny označené jako„ Podací arch - DopisOnline“ a„ Sledování zásilek“ soud zjistil, že žalovanému byla dne 6. 6. 2022 dodána do jeho dispoziční sféry písemná výzva k úhradě, mimo jiné, v předmětném řízení nárokovaných peněžních prostředků.

8. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná zjištění, která by měla vliv na projednávanou věc.

9. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na dílčí skutková zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

10. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

11. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 1879 o. z. platí, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

15. Podle § 2395 o. z. platí, že se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2020, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila [ulice] národní banka.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

22. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

23. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že„ s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s . 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s . I -6199, bod 61). Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

24. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 – 178).

25. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde předchůdkyně žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.). Předchůdkyni žalobkyně tak vznikla povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

26. Před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru předchůdkyně žalobkyně ověřila, že žalovaný byl ke dni 23. 11. 2020 v invalidním důchodu s příjmem ve výši 9 620 Kč měsíčně.

27. Ohledně dalších skutečností souvisejících s posouzením úvěruschopnosti žalovaného, konkrétně ohledně výdajů žalovaného a dalších blíže nespecifikovaných jiných příjmů žalovaného a čistých příjmů domácnosti, vycházela předchůdkyně žalobkyně výhradě z informací poskytnutých samotným žalovaným.

28. V souvislosti s výše uvedenými informacemi tak soud připomíná související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 pak platí, že při komplexním posuzování věci nelze odděleně vycházet pouze z eventuální lehkovážnosti dlužníka bez přihlédnutí ke škále dalších aspektů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je jednoznačně povinen prověřit spotřebitelovu platební schopnost. Uvedený požadavek není přísný a nepřiměřený a naopak se jedná o výchozí zásadu, kterou by obecné soudy měly vždy vzít úvahu bez ohledu na to, zda je výslovně zakotvená zákonem.

29. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

30. Vnitrostátní judikatura pak není v rozporu ani se závěry, které k uvedené problematice učinil Soudní dvůr Evropské Unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady. Předmětný článek sice neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem, ale současně však poskytovatel úvěru musí být schopen tyto údaje řádně vyhodnotit, když posouzení úvěruschopnosti není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu tyto údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí (např. pokud zjistí, že spotřebitel má místo práce sjednané mimo své bydliště či korespondenční adresu podle smlouvy o úvěru, je povinností poskytovatele úvěru vyzvat spotřebitele k doplnění informací o jeho výdajích spojených např. s dojížděním do práce, nebo v případě tvrzeného vlastního bydlení spotřebitele by měl poskytovatel úvěru trvat na doložení tohoto bydlení a podle jeho formy (rodinný dům, byt) posoudit, zda údaje poskytnuté spotřebitelem o výši výdajů spojených s bydlením odpovídají typu tohoto bydlení, popř. pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru).

31. Je tedy sice pravdou, že na základě provedeného dokazování lze dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného předchůdkyně žalobkyně provedla; provedla jej však způsobem zcela nedostatečným, povrchním, vycházejíc z tvrzení žalovaného a ověření skutečnosti, že se žalovaný nachází v invalidním důchodu včetně konkrétní výše tohoto důchodu. U řady shora popsaných faktorů podstatných pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného (zejména dalších tvrzených příjmů žalovaného a jeho výdajů) se předchůdkyně žalobkyně spokojila pouze s pravděpodobností jejich existence, nikoli s jejich prověřením. V posuzované věci tedy lze dospět k závěru, nikoliv že by předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neprověřila vůbec, nýbrž že předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného posoudila zcela nedostatečně a dostatečně údaje poskytnuté žalovaným neprověřila, ačkoliv tak s ohledem na jím poskytnuté informace (žalovaný uvedl, že je v invalidním důchodu, jím další uvedené příjmy nijak nespecifikoval ani nedoložil, stejně tak nespecifikoval ani nedoložil jím uvedené výdaje ve výši 2 000 Kč měsíčně, tedy výdaje, které nedosahovaly ani výše životního minima v dané době viz § 2 zákona č. 110/2006 Sb., zákon o životním a existenčním minimu ve znění účinném do 31. 12. 2020 ve spojení s nařízením vlády č. 61/2020 Sb.) a svoji zákonnou povinnost učinit měla (v podrobnostech v tomto rozhodnutí specifikovaná judikatura). Na základě souhrnu všech skutečností uvedených shora tak má soud za to, že předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí, zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, čímž porušila povinnost vyplývající pro ni z ustanovení § 86 odst. 1 tohoto zákona.

32. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu je tak třeba považovat předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru pro rozpor se zákonem za současného zjevného rozporu s veřejným pořádkem za absolutně neplatnou (§ 580 o. z. a § 588 o. z.) (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 28 Co 194/2020).

33. S přihlédnutím k ustanovení § 2993 o. z. však dospěl soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný jsou (v kontextu shora učiněného závěru) povinni si vzájemně vrátit plnění, která si na základě projednávané neplatné smlouvy poskytli. Předchůdkyni žalobkyně (a následně i žalobkyni, na kterou byla postoupena projednávaná pohledávka (§ 1879 o. z.)) tak vzniklo právo na vrácení žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 34 500 Kč, a to včetně úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 34 500 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení (§ 1968 o. z., § 1970 o. z.). Okamžik splatnosti byl stanoven v souladu s písemnou výzvou žalobkyně k úhradě peněžních prostředků zahrnujících mimo jiné i předmětné bezdůvodné obohacení, a to do deseti dnů, která žalovanému došla dne 16. 1. 2023, na 26. 1. 2023 (§ 570 o. z., § 1958 o. z.). Pro úplnost soud doplňuje, že ve vztahu k určení splatnosti bezdůvodného obohacení vycházel ze skutečnosti, že dne 16. 1. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě předmětných peněžních prostředků (a následně ještě opakovaně), kdy ani v jednom případě žalovaný nereagoval tak, že by žalobkyní poskytnutá lhůta nebyla přiměřená jeho možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud tak vyšel ze závěru, že mezi účastníky žádný spor o době přiměřené možnostem žalovaného nevznikl (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru).

34. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

35. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“).

36. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, který byl v řízení převážně úspěšný, žádné náklady řízení nevznikly.