23 C 269/2023

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 141 953,81 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 118 235,87 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 943,60 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 118 235,87 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do zaplacení částky 23 717,94 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 871,68 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 25 306,07 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 725,02 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 136 272,58 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 580 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 24. 7. 2023 na žalované domáhala úhrady částky 141 953,81 Kč s příslušenstvím. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že mezi ní a žalovanou byla dne 15. 9. 2021 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 145 000 Kč, a kterou se žalovaná spolu s úrokem ve výši 15 % ročně, zavázala (mimo jiné) vrátit a uhradit v pravidelných 72 měsíčních splátkách po 3 244 Kč. Schopnost žalované řádně hradit předmětný závazek byla ze strany žalobkyně zjištěna jak na základě informací poskytnutých samotnou žalovanou (a žalobkyní následně ověřených), tak z analýzy demografických, behaviorálních a statistických údajů zanesených do skóringového modelu. Konkrétně žalobkyně prověřila registry BRKI, NRKI a SOLUS, z kterých zjistila, že žalovaná má vyjma žalobkyně jiný dluh s měsíční splátkou 4 500 Kč, kdy s úhradami těchto splátek byl dvakrát v prodlení. Z registru ani interní databáze žalobkyně nebyly zjištěny žádné závažné negativní informace. Dále žalobkyně lustrací insolvenčního a živnostenského rejstříku a exekučních řízení zjistila, že ve vztahu k žalované není vedeno žádné insolvenční ani exekuční řízení. Žalobkyně rovněž zjistila, že žalovaná je držitelem živnostenského oprávnění. Rovněž bylo ověřeno, že bydliště žalované se nenachází na adrese obecního nebo městského úřadu a že doklad totožnosti žalované není evidován jako neplatný. Na základě čestného prohlášení žalované žalobkyně zjistila, že měsíční příjem žalované ze závislé činnosti byl ke dni 15. 9. 2021 ve výši 27 600 Kč. Ohledně měsíčních výdajů žalované pak žalobkyně vycházela z částky 15 516 Kč skládající se z výdajů na bydlení ve výši 5 156 Kč zjištěných na základě statistických údajů, částky představující životní minimum ve výši 3 860 Kč měsíčně, výdajů žalované na závazky u jiných poskytovatelů úvěrů ve výši 4 500 Kč měsíčně a ostatních žalovanou tvrzených výdajů a nákladů na pojištění v souhrnné výši 2 000 Kč měsíčně. Přestože žalobkyně svoji povinnost splnila a žalované částku 145 000 Kč poskytla, žalovaná ke dni 15. 2. 2023, 15. 3. 2023 a 15. 4. 2023 smluvené splátky neuhradila. Žalobkyně proto ke dni 7. 6. 2023 předmětný úvěr zesplatnila a žalovanou vyzvala k úhradě do té doby neuhrazené jistiny úvěru, smluvního úroku a úroku z prodlení, jakož i dalších poplatků. Žalovaná však i přes opakované výzvy žalobkyně ke dni podání žaloby neuhradila na tento žalobou uplatněný nárok více než částku 26 764,13 Kč.

2. Dále se žalobkyně domáhala úhrady částky 688,31 Kč s příslušenstvím, kdy tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o bankovních službách ve znění jejího dodatku ze dne 10. 11. 2017 a dalších dokumentů, na základě které byl žalované zřízen bankovní účet, ze kterého byly žalobkyní odepisovány peněžní prostředky, na které žalobkyni vznikl nárok, a to do nepovoleného debetu. V rozporu se smluvním ujednáním účastníků však žalovaná žalobkyni tyto peněžní prostředky neuhradila, ačkoliv k tomu byla opakovaně vyzývána. Žalobkyně proto od smlouvy odstoupila a příslušný bankovní účet ke dni 15. 12. 2022 zrušila.

3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující dílčí skutková zjištění.

5. Z listiny označené jako„ Smlouva o úvěru“ a„ Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele“ soud zjistil, že se na žádost žalované žalobkyně a žalovaná dne 15. 9. 2021 písemně dohodly na dočasném poskytnutí peněžních prostředků ve výši 145 000 Kč s tím, že žalovaná tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátí a za jejich poskytnutí žalobkyni uhradí částku ve výši 16,90 % z dosud nevrácených peněžních prostředků, to vše formou 72 měsíčních plateb po 3 244 Kč, které bude žalovaná žalobkyni hradit nejpozději do 15. dne v příslušném měsíci. Soud dále zjistil, že žalovaná v souvislosti se sjednávaním předmětné dohody uvedla, že je svobodná, bydlí v nájmu, její pravidelný měsíční příjem ze závislé činnosti či funkčních požitků činí 27 600 Kč, výdaje spojené s bydlením představují částku 3 500 Kč měsíčně, měsíční výdaje na pojištění činí částku 500 Kč měsíčně a ostatní výdaje žalované činí částku 2 000 Kč měsíčně. Žalovaná dále uvedla, že u jiných poskytovatelů úvěru činí celková výše jejích spotřebitelských úvěrů částku 20 000 Kč, a to s celkovou výší měsíčních splátek ve výši 2 000 Kč. Žalobkyně a žalovaná se rovněž dohodly, že pro případ, že nastanou v předmětné dohodě specifikované události, poskytne třetí osoba žalované (popř. jiné osobě) dohodnuté plnění, za což žalovaná zavázala hradit žalobkyni částku 145 Kč měsíčně.

6. Z listiny označené jako„ odpovědi z ext. registrů“ soud zjistil, že žalobkyně z Bankovního registru klientských informací a Nebankovního registru klientských informací, (dále jen„ registr BRKI/NRKI“), zjistila, že žalovaná měla ve vztahu k subjektu odlišnému od žalobkyně na základě dohody ze dne 29. 7. 2020 neuhrazené dočasně poskytnuté peněžní prostředky ve výši 36 757 Kč, kdy do prosince roku 2020 žalovaná celkem ve dvou případech neuhradila sjednané peněžní prostředky řádně a včas. Žalobkyně rovněž zjistila, že v registru SOLUS neměla žalovaná ke dni 14. 9. 2021 žádné záznamy.

7. Z listiny označené jako„ Návrh na poskytnutí úvěru a report průběhu schválení“ soud vyjma skutečností uvedených v předchozím odstavci zjistil, že kromě žalovanou tvrzených údajů stran jejích příjmů a výdajů vycházela žalobkyně z celkových spočítaných měsíčních výdajů žalované ve výši 15 516 Kč.

8. Z listiny označené jako„ Prohlášení o zdravotním stavu“ soud zjistil, že žalovaná učinila prohlášení o svém zdravotním stavu tak, jak je v podrobnostech uvedeno v této listině.

9. Z listiny označené jako„ Výpis periodický při pohybu“ soud zjistil, že žalobkyně dne 15. 9. 2021 převedla ve prospěch účtu číslo [bankovní účet] peněžní prostředky ve výši 145 000 Kč.

10. Z listiny označené jako„ Smlouva o bankovních službách“ a listiny označené jako„ Všeobecné obchodní podmínky“, (dále jen„ všeobecné podmínky“), soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaná ke dni 10. 11. 2021 dohodly, že žalobkyně pro žalovanou zřídí účet číslo [bankovní účet], (dále jen„ účet“), vedený Korunách českých a žalované (mimo jiné) umožní vložení hotovosti na tento účet nebo výběr hotovosti z tohoto účtu nebo jí umožní provádět převody peněžních prostředků z tohoto účtu či na tento účet. Žalobkyně a žalovaná se rovněž dohodly, že žalobkyně bude oprávněna nakládat s prostředky na účtu v případech specifikovaných v článku 14.6 všeobecných podmínek.

11. Z listin označených jako„ Výpis periodický“ soud zjistil, že žalobkyně provedla v období od 27. 9. 2022 do 30. 11. 2022 z účtu žalované převod peněžních prostředků v souhrnné výši 688,31 Kč.

12. Z listiny označená jako„ Předžalobní upomínka“ a listiny označené jako„ Potvrzení o podání“ soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě žalobou nárokované částky ke dni 6. 7. 2023.

13. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná zjištění, která by měla vliv na projednávanou věc.

14. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na dílčí skutková zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

15. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

19. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlený odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

20. Podle § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

21. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

22. Podle § 2662 o. z. platí, že smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti zúčtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet.

23. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

24. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 9. 2021, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

25. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila [ulice] národní banka.

26. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

29. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že„ s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s . 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s . I -6199, bod 61). Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

30. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 – 178).

31. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaná jako spotřebitel (§ 419 o. z.), jakož i pojistná smlouva (§ 2758 odst. 1 o. z.).

32. Žalobkyni tak vznikla povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalované.

33. Výše uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je totiž nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

34. V souvislosti s výše uvedenými informacemi tak soud připomíná s ustanoveními § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 pak platí, že při komplexním posuzování věci nelze odděleně vycházet pouze z eventuální lehkovážnosti dlužníka bez přihlédnutí ke škále dalších aspektů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je jednoznačně povinen prověřit spotřebitelovu platební schopnost. Uvedený požadavek není přísný a nepřiměřený a naopak se jedná o výchozí zásadu, kterou by obecné soudy měly vždy vzít úvahu bez ohledu na to, zda je výslovně zakotvená zákonem.

35. Vnitrostátní judikatura pak není v rozporu ani se závěry, které k uvedené problematice učinil Soudní dvůr Evropské Unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady. Předmětný článek sice neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem, ale současně však poskytovatel úvěru musí být schopen tyto údaje řádně vyhodnotit, když posouzení úvěruschopnosti není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu tyto údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí (např. pokud zjistí, že spotřebitel má místo práce sjednané mimo své bydliště či korespondenční adresu podle smlouvy o úvěru, je povinností poskytovatele úvěru vyzvat spotřebitele k doplnění informací o jeho výdajích spojených např. s dojížděním do práce, nebo v případě tvrzeného vlastního bydlení spotřebitele by měl poskytovatel úvěru trvat na doložení tohoto bydlení a podle jeho formy (rodinný dům, byt) posoudit, zda údaje poskytnuté spotřebitelem o výši výdajů spojených s bydlením odpovídají typu tohoto bydlení, popř. pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru).

36. Ačkoliv žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že úvěruschopnost žalované byla žalobkyní posouzena s odbornou péčí v souladu s požadavky zákona, soud na základě provedených důkazů k tomuto závěru nedošel.

37. Ve vztahu k příjmům žalované se žalobkyně spokojila pouze s tvrzením samotné žalované. Žalobkyně danou skutečnost nijak neověřila, a to ačkoliv sama připustila, že se na některé jiné údaje uvedené žalovanou nespolehla. Konkrétně výdaje žalované vztahující se k bydlení považovala žalobkyně za příliš nízké, a proto tyto výdaje sama posoudila podle statistických údajů. Žalobkyně sama si rovněž ověřila výši jiných úvěrů žalované a jejich měsíčních splátek. Ačkoliv totiž žalovaná uvedla, že výše jejích úvěrů u jiných subjektů než žalobkyně dosahuje částky 20 000 Kč a její výdaje související se splátkami těchto úvěrů činí částku 2 000 Kč měsíčně, skutečná výše těchto úvěrů zjištěná z registru BRKI/NRKI činila 36 757 Kč, přičemž jejich měsíční splátky ověřené žalobkyní dosahovaly částky 4 500 Kč. Je tak s podivem, že žalobkyně, přestože se v některých aspektech na skutečnosti uvedené samotnou žalovanou nespolehla či se dokonce přesvědčila, že nebyly uvedeny pravdivě, ve vztahu k příjmům žalované vycházela výhradně z jejích tvrzení uvedených navíc pouze v obecné rovině jako příjmy ze„ závislé činnosti/z funkčních požitků“ bez jakékoliv jejich bližší specifikace, která by žalobkyni umožnila bližší prověření těchto příjmů. Z ničeho nevyplynulo, že by žalobkyně měla znalost o konkrétním zaměstnavateli či délce, povaze nebo typu pracovního poměru žalované nebo o specifikaci jejích případných funkčních požitků, a to navíc za situace, kdy žalobkyně zjistila, že žalovaná disponuje živnostenským oprávněním.

38. Ve vztahu k posouzení výdajů žalované žalobkyní, pak žalobkyně ohledně výdajů na bydlení, jak již bylo řečeno, nevycházela z informací poskytnutých samotou žalovanou, která uvedla, že její náklady spojené s bydlením představují částku 3 500 Kč měsíčně, avšak sama žalobkyně podle svých tvrzení posoudila výdaje na bydlení podle„ statistických údajů Českého statistického úřadu“, a to jako částku ve výši 5 156 Kč. Jakkoliv by za určitých okolností bylo možné považovat tento postup za dostačující, v konkrétním případě tomu tak není. Jak vyplývá ze statistických údajů Českého statistického úřadu, pro rok 2021 činila průměrná výše měsíčních nákladů na bydlení v Karlovarském kraji částku 6 215 Kč (https://www.czso.cz/csu/xk/zivotni-podminky-domacnosti-v-karlovarskem-kraji-v-roce 2021) a nikoliv částku 5 156 Kč zohledněnou žalobkyní. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně ke svému tvrzení stran ověření výdajů na bydlení žalované podle statistických údajů Českého statistického úřadu neoznačila ani soudu nepředložila žádné důkazy, ani nikterak blíže nespecifikovala, z jakých konkrétních statistik Českého statistického úřadu při zjišťování výdajů na bydlení žalované vycházela, nemohl soud ani posouzení výdajů žalované spojených s bydlením v kontextu posouzení úvěruschopnosti žalované považovat za dostačující.

39. V neposlední řadě je třeba připomenout, že úvěruschopnost žalované bylo třeba posuzovat rovněž s přihlédnutím k výši žalobkyní poskytnutého úvěru, resp. peněžních prostředků, které měla žalovaná žalobkyni z uvedeného titulu uhradit, a které v konkrétním případě dosahovaly statisíců korun. Stranou by neměla zůstat ani informace, že žalovaná již byla povinna splácet úvěr osobě odlišné od žalobkyně, kdy navíc v minulosti se splácením tohoto úvěru dostala opakovaně do prodlení. Z tvrzení žalobkyně ani z jí předložených důkazů však není zřejmé, zda a jakým způsobem promítla žalobkyně tyto skutečnosti do svého hodnocení úvěruschopnosti žalované. Uvedené skutečnosti totiž přirozeně zvyšují nároky na posouzení úvěruschopnosti žalované v konkrétním případě např. stran zjištění bližších informací a ověření příjmů žalované či důkladnějšího ověření jejích výdajů s přihlédnutém k tomu, že žalovaná ohledně svých výdajů uvedla nepravdivé informace či s přihlédnutím k opakované potřebě čerpání úvěrů či předchozí platební morálce žalované. Namísto toho se žalobkyně spokojila s pouhým obecným prohlášením žalované o výši jejích příjmů, zjištěnou výši splátek jiných úvěrů žalované z registru BRKI/NRKI, blíže nespecifikovanými statistickými údaji o měsíčních nákladech na bydlení, které se navíc lišily od údajů uváděných Českým statistickým úřadem, tak jak je zjistil soud, či dokonce s právními předpisy indexovanými náklady životního minima.

40. K tvrzení žalobkyně, že k hodnocení úvěruschopnosti žalované došlo rovněž formou užití tzv. skóringového modelu vycházejícího z demografických, behaviorálních a statistických dat, jakkoliv, jak již bylo soudem konstatováno, by bylo možné tento postup za splnění určitých podmínek považovat za souladný se zákonem (v kontextu posouzení úvěruschopnosti), žalobkyně nejen že i přes výzvu soudu nespecifikovala, jakým způsobem a z jakých konkrétních demografických, behaviorálních a statistických dat bylo v rámci užití konkrétního skóringového modelu vycházeno, ale ani k tomuto svému tvrzení nenavrhla provedení žádného důkazu.

41. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti tak v předmětné věci, navzdory zákonné povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, které měla žalobkyně, vyplývající z § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), nelze dospět k závěru, že by žalobkyně úvěruschopnost žalované prověřila způsobem dostatečně vyhovujícím výše specifikovaným zákonným požadavkům, přičemž žalobkyni nebylo možno poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť se k jednání soudu, k němuž byla řádně a včas předvolána, nedostavila.

42. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu je tak třeba považovat předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru pro rozpor se zákonem za současného zjevného rozporu s veřejným pořádkem za absolutně neplatnou (§ 580 o. z. a § 588 o. z.) (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 28 Co 194/2020). Uvedený závěr o neplatnosti je s ohledem na vzájemnou provázanost třeba vztáhnout i na pojistnou smlouvu uzavřenou spolu se smlouvou o úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 838/2000).

43. S přihlédnutím k ustanovení § 2993 o. z. soud dospěl soud k závěru, že žalobkyně a žalovaná jsou povinny si vzájemně vrátit plnění, která si na základě projednávaných neplatných smluv poskytly, a žalobkyni tak vzniklo právo na vrácení žalované poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků v souhrnné výši 118 235,87 Kč. Ve zbývajícím rozsahu ohledně tohoto nároku soud žalobu zamítl.

44. Ve vztahu k prodlení žalované s vrácením předmětných peněžních prostředků soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou (§ 570 o. z.) k plnění zahrnujícímu rovněž úhradu dotčených 118 235,87 Kč nejpozději do 6. 7. 2023 (§1958 o. z.). Jelikož žalovaná tuto svoji povinnost nesplnila, zavázal ji k tomu soud svým rozhodnutím, a to včetně úhrady úroku z prodlení kapitalizovaného částkou 1 943,60 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 118 235,87 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.). Pro úplnost soud doplňuje, že ve vztahu k určení splatnosti bezdůvodného obohacení vycházel ze skutečnosti, že ke dni 6. 7. 2023 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě předmětných peněžních prostředků, kdy ani v jednom případě žalovaná nereagovala tak, že by žalobkyní poskytnutá lhůta nebyla přiměřená jejím možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud tak vyšel ze závěru, že mezi účastníky žádný spor o době přiměřené možnostem žalované nevznikl (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru).

45. Mezi žalobkyní a žalovanou byla rovněž uzavřena smlouva o účtu (§ 2662 o. z.), jejíž obsahem bylo právo žalobkyně v přesně specifikovaných situacích nakládat s prostředky na tomto účtu a tyto odepisovat i do nepovoleného debetu. Žalobkyně se však ve svém tvrzení omezila pouze na konstatování, že po 13. 9. 2022 byly v neprospěch účtu žalované zúčtovány platby, na které žalobkyni„ vznikl nárok“, a to aniž by tyto platby jakkoliv specifikovala, tak aby bylo možné učinit závěr o tom, že žalobkyně byla k odpisu těchto plateb z účtu žalované skutečně oprávněna.

46. Rovněž v tomto případě, s ohledem na absenci žalobkyně při jednání, ji nebylo možno poučit o nutnosti doplnění relevantních tvrzení (popř. označení důkazů) ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Soud proto žalobu ve vztahu k tomuto nároku zamítl.

47. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení vůči převážně neúspěšné žalované v částce 11 580 Kč, ke které soud dospěl tak, že částečný úspěch žalované (58 367,47 Kč, tj. 31,55 %, kapitalizováno ke dni vyhlášení rozsudku) odečetl od částečného úspěchu žalobkyně (126 641,95 Kč, tj. 68,45 %, kapitalizováno ke dni vyhlášení rozsudku) při výsledku 36,90 % z částky 31 380 Kč, která sestává z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 141 953,81 Kč sestávající z částky 6 780 Kč za každý tří úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1, 2 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., a dále z 21% DPH ve výši 4 461 Kč (počítáno z částky 21 240 Kč) a ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 679 Kč. Soud pro úplnost dodává, že nepřiznal žalobkyni odměnu za úkony vyjádření ze dne 12. 10. 2023 a ze dne 13. 10. 2023, neboť úplná skutková tvrzení a označení důkazů mají být obsažena již v samotné žalobě, tedy z pohledu přiznání nákladů řízení se nejedná o účelně vynaložené náklady.