23 C 310/2023

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 14 655,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 551 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 551 Kč od 19. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 3 385,89 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 152,19 Kč od 19. 1. 2023 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 302 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se v předmětném řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 14 655,60 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění tohoto svého nároku žalobkyně uvedla, že dne 27. 6. 2022 byla mezi žalobkyní, prostřednictvím jejího zástupce společnosti [právnická osoba], a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru č. [anonymizováno]. Obsahem této smlouvy bylo ujednání účastníků o tom, že žalobkyně poskytne společnosti [právnická osoba] za žalovaného peněžní prostředky ve výši 12 955 Kč, a to na nákup bílého elektra – televize. Žalovaný se zavázal předmětnou částku žalobkyni vrátit, jakož i žalobkyni uhradit úroky ve výši 24,50 % z dlužné částky ročně, to vše prostřednictvím pravidelných deseti měsíčních splátek po 1 444 Kč počínaje dnem 15. 7. 2022. Dne 1. 7. 2022 žalobkyně uhradila k rukám společnosti [právnická osoba] smluvenou částku. Žalovaný však účastníky sjednanou smlouvou o úvěru porušil, a to když ke dni 15. 8. 2022 druhou účastníky sjednanou splátku neuhradil. Žalobkyně proto v souladu s předmětnou úvěrovou smlouvou ke dni 29. 12. 2022 tento úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho úhradě. Žalovaný však ani přes opakované upomínky ze strany žalobkyně dlužnou částku žalobkyni neuhradil. Ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že tuto svoji zákonnou povinnost bezezbytku splnila, když nahlédla do celé řady databází, evidencí a rejstříků, dále když vycházela z výše žalovaným tvrzených měsíčních příjmů a z žalobkyní stanovených měsíčních nákladů žalovaného na bydlení ve výši 1 000 Kč a dalších měsíčních nákladů žalovaného odpovídajících výši životního minima 3 860 Kč.

2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvy a poučení soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a z provedených důkazů učinil následující závěr o skutkovém stavu.

4. Z výpisu z obchodního rejstříku a ze seznamu nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného Českou národní bankou ke dni 27. 6. 2022 (dostupného na https://apl.cnb.cz/apljerrsdad/JERRS.WEB33.SUBJECTS_COUNTS_DETAIL?p_lang=cz&p 27.6.2022) soud zjistil, že žalobkyně je společnost s ručením omezeným, která ke dni 27. 6. 2022 disponovala oprávněním k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

5. Z listin označených jako„ Mandátní smlouva“,„ Úvěrová smlouva č. [anonymizováno]“ a„ Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno]“ a z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaný dne 27. 6. 2022 dohodli, že žalobkyně dočasně poskytne žalovanému, a to prostřednictvím poukázání peněžních prostředků ve prospěch bankovního účtu společnosti [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], (dále jen jako„ [právnická osoba]), peněžní prostředky ve výši 12 955 Kč, přičemž předmětné peněžní prostředky žalovaný žalobkyní vrátí spolu s dalším dohodnutým poplatkem prostřednictvím celkem deseti měsíčních pravidelných plateb (hrazených od 15. 7. 2022) ve výši 1 444 Kč.

6. Z listiny označené jako„ Potvrzení o poskytnutí/proplacení úvěru“ soud zjistil, že žalobkyně dne 1. 7. 2022 poukázala ve prospěch bankovního účtu společnosti [právnická osoba] peněžní prostředky v souhrnné výši 12 955 Kč.

7. Z listiny označené jako„ [anonymizováno] - přehled plateb“ a listiny označené jako„ Tabulka umoření“ soud zjistil, že žalovaný uhradil dne 18. 7. 2022 žalobkyni částku 1 444 Kč.

8. Z listiny obsahující tabulku s názvy rejstříků, evidencí či databází soud zjistil pouze toliko, že žalobkyně v souvislosti se jménem žalovaného eviduje v této tabulce specifikované rejstříky, evidence či databáze, a to včetně informací z nich získaných.

9. Z listiny označené jako„ Zesplatnění pohledávky vyplývající z úvěrové smlouvy č. [anonymizováno]“ a listiny označené jako„ Dodejka“ soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě žalobou nárokované částky ke dni 18. 1. 2023.

10. Z listiny označené jako„ Předžalobní upomínka“, snímku obrazovky obsahujícího informace o datu podání zásilky k poštovní přepravě a jejího dodání a tabulky obsahující informace o datu podání zásilky k poštovní přepravě soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby opakovaně vyzvala žalovaného k úhradě žalobou nárokované částky.

11. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádné zjištění, které by mělo vliv na posuzovanou věc.

12. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

13. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

14. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

15. Podle § 2395 o. z. platí, že se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

22. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.). Žalobkyni tak vznikla povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

23. Soudu se však nepodařilo zjistit, zda žalobkyně před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy skutečně ve smyslu výše uvedeného zákonného ustanovení úvěruschopnost žalovaného posoudila.

24. K uvedenému soud připomíná související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 pak platí, že při komplexním posuzování věci nelze odděleně vycházet pouze z eventuální lehkovážnosti dlužníka bez přihlédnutí ke škále dalších aspektů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je jednoznačně povinen prověřit spotřebitelovu platební schopnost. Uvedený požadavek není přísný a nepřiměřený a naopak se jedná o výchozí zásadu, kterou by obecné soudy měly vždy vzít úvahu bez ohledu na to, zda je výslovně zakotvená zákonem.

25. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

26. Vnitrostátní judikatura pak není v rozporu ani se závěry, které k uvedené problematice učinil Soudní dvůr Evropské Unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady. Předmětný článek sice neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem, ale současně však poskytovatel úvěru musí být schopen tyto údaje řádně vyhodnotit, když posouzení úvěruschopnosti není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu tyto údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí (např. pokud zjistí, že spotřebitel má místo práce sjednané mimo své bydliště či korespondenční adresu podle smlouvy o úvěru, je povinností poskytovatele úvěru vyzvat spotřebitele k doplnění informací o jeho výdajích spojených např. s dojížděním do práce, nebo v případě tvrzeného vlastního bydlení spotřebitele by měl poskytovatel úvěru trvat na doložení tohoto bydlení a podle jeho formy (rodinný dům, byt) posoudit, zda údaje poskytnuté spotřebitelem o výši výdajů spojených s bydlením odpovídají typu tohoto bydlení, popř. pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru).

27. Ačkoliv žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena s odbornou péčí v souladu s požadavky zákona, soud na základě provedených důkazů, jak již bylo uvedeno, k tomuto závěru nedošel.

28. U řady shora popsaných faktorů podstatných pro posouzení úvěruschopnosti (zejména příjmů a výdajů žalovaného) žalobkyně, namísto spokojení se pouze s pravděpodobností jejich existence, tyto skutečnosti ve shora uvedeném kontextu skutečně prověřila. Ke svému tvrzení, že k prověření úvěruschopnosti žalovaného došlo prověřením řady registrů či databází, žalobkyně předložila jediný důkaz, kterým byla tabulka s názvy či zkratkami různých databází či registrů včetně informace, zda tyto databáze či registry žalobkyně prověřila či nikoliv, popř. s jakým výsledkem. Uvedená tabulka však neobsahuje žádné údaje, z kterých by bylo možno zjistit, kdy, popř. kým, byly předmětné databáze či registry skutečně prověřeny a zda skutečné informace zjištěné prověřením těchto databází či registrů odpovídají záznamům uvedeným v předložené tabulce.

29. Ke svému dalšímu tvrzení, a sice že k hodnocení úvěruschopnosti žalovaného došlo rovněž na základě žalovaným uvedené výše jeho příjmů, však žalobkyně soudu nepředložila ani nenavrhla provedení žádného důkazu, z něhož by bylo možno usuzovat, že žalovaný tvrzenou výši jeho příjmů žalobkyni skutečně sdělil, případně snad, že by žalobkyně tvrzenou výši příjmů žalovaného skutečně ověřila.

30. Soud v uvedené souvislosti připomíná relevantní judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 pak platí, že při komplexním posuzování věci nelze odděleně vycházet pouze z eventuální lehkovážnosti dlužníka bez přihlédnutí ke škále dalších aspektů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je jednoznačně povinen prověřit spotřebitelovu platební schopnost. Uvedený požadavek není přísný a nepřiměřený a naopak se jedná o výchozí zásadu, kterou by obecné soudy měly vždy vzít úvahu bez ohledu na to, zda je výslovně zakotvená zákonem.

31. Žalobkyně dále ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného ve vztahu k jeho výdajům vycházela z jí stanovených měsíčních nákladů na bydlení žalovaného ve výši 1 000 Kč a dalších nákladů žalovaného ve výši životního minima konkrétně ve výši 3 860 Kč měsíčně. V této souvislosti je třeba připomenout, že v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného, jak již bylo uvedeno shora, se není možné omezit výhradně za ničím nepodložené tvrzení žalovaného či dokonce pouze na ničím nepodložené právními předpisy indexované náklady životního minima. Stranou pak nesmí zůstat ani stanovení nákladů na bydlení žalovaného ve výši 1 000 Kč měsíčně, a to bez uvedení či doložení jakýkoliv bližších informací, které by snad mohly v porovnáním s běžnou životní zkušeností takto extrémně nízké měsíční náklady na bydlení žalovaného osvětlit.

32. V předmětné věci tedy navzdory zákonné povinnosti žalobkyně, a to povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní vyplývající z § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), nelze dospět k závěru, že by žalobkyně úvěruschopnost žalovaného prověřila způsobem dostatečně vyhovujícím výše specifikovaným zákonným požadavkům, přičemž žalobkyni nebylo možno poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť se k jednání soudu, k němuž byla řádně a včas předvolána, nedostavila.

33. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu je tak třeba považovat žalobkyní a žalovaným uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru za neplatnou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

34. S přihlédnutím k ustanovení § 2993 o. z. však dospěl soud k závěru, že žalobkyně a žalovaný jsou (v kontextu shora učiněného závěru) povinni si vzájemně vrátit plnění, která si na základě projednávané neplatné smlouvy poskytli. Žalobkyni tak vzniklo právo na vrácení žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 11 551 Kč, a to včetně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 551 Kč od 19. 1. 2023 do zaplacení (§ 1968 o. z., § 1970 o. z.). Okamžik splatnosti byl stanoven v souladu s písemnou výzvou žalobkyně k úhradě peněžních prostředků zahrnujících mimo jiné i předmětné bezdůvodné obohacení, a to do 18. 1. 2023 (§ 570 o. z., § 1958 o. z.). Pro úplnost soud doplňuje, že ve vztahu k určení splatnosti bezdůvodného obohacení vycházel ze skutečnosti, že dne 18. 1. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě předmětných peněžních prostředků (a následně ještě opakovaně), kdy ani v jednom případě žalovaný nereagoval tak, že by žalobkyní poskytnutá lhůta nebyla přiměřená jeho možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud tak vyšel ze závěru, že mezi účastníky žádný spor o době přiměřené možnostem žalované nevznikl (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru).

35. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

36. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“).

37. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení vůči převážně neúspěšnému žalovanému v částce 1 302 Kč, ke které soud dospěl tak, že částečný úspěch žalovaného (3 561,55 Kč, tj. 21,10 % - kapitalizováno ke dni vyhlášení rozsudku) odečetl od částečného úspěchu žalobkyně (13 312,13 Kč, tj. 78,90 % - kapitalizováno ke dni vyhlášení rozsudku) při výsledku 57,80 % z částky 2 252 Kč, která sestává z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), sestávající z částky 300 Kč za každý tří úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1, 2 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč podle § 14b a. t., a dále z 21% DPH ve výši 252 Kč (počítáno z částky 1 200 Kč) a ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč. Soud pro úplnost dodává, že nepřiznal žalobkyni odměnu za úkon – doplnění žaloby ze dne 8. 12. 2023, neboť úplná skutková tvrzení a označení důkazů mají být obsažena již v samotné žalobě, tedy z pohledu přiznání nákladů řízení se nejedná o účelně vynaložený úkon.