23 C 319/2022

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 28 171,35 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 16 171,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 000 Kč od 14. 10. 2021 do 11. 11. 2022, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 000 Kč od 12. 11. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 6. 2022 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 28 171,35 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění tohoto svého nároku žalobkyně uvedla, že dne 16. 4. 2021 uzavřel žalovaný s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to prostřednictvím internetových stránek žalobkyně. Žalobkyně se předmětnou smlouvou zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátit, jakož i žalobkyni uhradit úrok ve výši 0,9 % z žalobkyní poskytnuté částky denně, to vše do 13. 10. 2021. Žalovaný však žalobkyni až do okamžiku podání žaloby ničeho neuhradil, čímž mu vznikla povinnost, vyjma úhrady dosud nevrácených peněžních prostředků a souvisejících úroků, uhradit žalobkyni rovněž smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení, tedy od 14. 10. 2021 do 9. 6. 2022 v kapitalizované výši 2 856 Kč.

2. Žalovaný se v předmětném řízení nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a z provedených důkazů učinil následující závěr o skutkovém stavu.

4. Z výpisu z obchodního rejstříku pro žalobkyni a ze seznamu nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného Českou národní bankou ke dni 16. 4. 2021 (dostupného na https://apl.cnb.cz/apljerrsdad/JERRS.WEB33.SUBJECTS_COUNTS_DETAIL?p_lang=cz&p 16.4.2021) soud zjistil, že žalobkyně je společnost s ručením omezeným, která ke dni 16. 4. 2021 disponovala oprávněním k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

5. Z elektronického dokumentu označeného jako„ FORMULÁŘ PRO STANDARDNÍ INFORMACE O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU“ a„ SMLOUVA O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU Č. [číslo]“, soud zjistil, že byl vypracován písemný návrh dohody o dočasném poskytnutí peněžních prostředků ve výši 12 000 Kč žalobkyní žalovanému, které měl žalovaný žalobkyni do 180 dnů od odeslání peněžních prostředků na bankovní účet žalovaného vrátit a navíc (do stejného termínu) žalobkyni uhradit částku ve výši 0,9 % z žalobkyní poskytnutých peněžních prostředků denně. Pro případ, že by žalobkyni nebyly dočasně poskytnuté peněžní prostředky do sjednaného termínu žalovaným vráceny, jakož i že by do uvedeného termínu nebyla uhrazena další výše specifikovaná sjednaná částka, měla být žalobkyně oprávněna požadovat po žalovaném úhradu peněžní sankce ve výši 0,1 % denně z dočasně poskytnutých a nevrácených peněžních prostředků.

6. Z elektronického dokumentu označeného jako„ [anonymizována tři slova]“ soud zjistil, pouze toliko, že žalobkyně eviduje pod jménem žalovaného v tomto dokumentu specifikované peněžní operace učiněné v období od 15. 10. 2020 do 31. 3. 2021.

7. Z listiny označené jako„ Statement of currnet account“ a z přípisu společnosti [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], soud zjistil, že dne 16. 4. 2021 žalobkyně prostřednictvím bankovního účtu žalovaného poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč.

8. Z listiny označené jako„ Výzva k úhradě dlužné částky (předžalobní upomínka) ve smyslu § 142a OSŘ“ ze dne 9. 6. 2022 a listiny označené jako„ Potvrzení o odeslání písemnosti držitelem poštovní licence prostřednictvím Hybridní pošty“ ze dne 9. 6. 2022 soud zjistil pouze toliko, že zástupcem žalobkyně byla dne 9. 6. 2022 vyhotovena písemná výzva k úhradě žalobou nárokované částky, a to do sedmi dnů od odeslání této výzvy.

9. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádné zjištění, které by mělo vliv na posuzovanou věc.

10. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

11. Z předložených důkazů však soud nezjistil, že by mezi žalobkyní a žalovaným došlo k dohodě o žalobkyní tvrzeném obsahu, popř. že by žalobkyně před uzavřením jí tvrzené dohody či poskytnutím peněžních prostředků žalovanému jakýmkoliv způsobem zkoumala schopnost žalovaného mu poskytnuté peněžní prostředky včetně úhrady dalších peněžních prostředků v tvrzeném dohodnutém termínu vrátit a uhradit.

12. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

13. Podle § 551 o. z. platí, že o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.

14. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 1746 odst. 1 o. z. platí, že osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou.

18. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

19. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

20. Podle § 1970 o. z., ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

21. Podle § 2390 o. z. platí, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

22. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

23. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 3. 1. 2019, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

25. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

26. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

29. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že„ s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s . 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s . I -6199, bod 61). Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

30. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 – 178).

31. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že ačkoliv byl vypracován písemný návrh smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., který byl zároveň návrhem smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.), v řízení však nebylo, vzdor zákonné povinnosti žalobkyně vyplývající z § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a § 120 odst. 1 o. s. ř., prokázáno, že by žalovaný jakýkoliv způsobem skutečně projevil vůli uzavřít s žalobkyní jí tvrzenou smlouvu, ani že by žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to ačkoliv k tomu byla v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v kontextu shora uvedené judikatury povinna.

32. Na vůli žalovaného uzavřít s žalobkyní smlouvu o zápůjčce jí tvrzeného obsahu jako předpokladu tohoto právní jednání (§ 551 o. z.) lze podle tvrzení žalobkyně usuzovat z existence elektronického dokumentu obsahujícího návrh předmětné smlouvy, který měl být prostřednictvím internetových stránek žalobkyně vygenerován samotným žalovaným a prostřednictvím ověření identity žalovaného pomocí aplikace„ [anonymizováno]“. K tvrzené skutečnosti však nebyl, vyjma elektronického dokumentu obsahujícího znění předmětné smlouvy (v němž absentoval jakýkoliv podpis účastníků) a elektronického dokumentu částečně v anglickém jazyce obsahujícím jednotlivé platební transakce za období od 15. 10. 2020 do 31. 3. 2021, které žalobkyně evidovala pod jménem žalovaného, žalobkyní označen či předložen žádný jiný důkaz. Ačkoliv žalobkyně v řízení tvrdila, že k ověření identity žalovaného, včetně správnosti jím zadaných údajů jako např. adresy, e-mailu a telefonního čísla žalovaného, jakož i k projevu vůle žalovaného uzavřít smlouvu žalobkyní tvrzeného obsahu, mělo dojít prostřednictvím potvrzení obsahu této smlouvy na internetových stránkách žalobkyně samotným žalovaným a ověřením identity prostřednictvím aplikace„ [anonymizováno]“, nebyly k uvedeným tvrzením označeny ani předloženy žádné jiné důkazy, než již zmiňované elektronické dokumenty. Soud tak má za to, že na konečnost a vážnost vůle žalovaného k uzavření smlouvy o žalobkyní tvrzeném obsahu nelze usuzovat pouze z existence elektronického dokumentu s tvrzeným obsahem smlouvy a evidence žalobkyně o údajných platebních transakcích žalovaného.

33. Nad to, i kdyby v řízení byla vůle žalovaného uzavřít předmětnou smlouvu prokázána, v souvislosti s výše uvedenými informacemi soud připomíná shora uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

34. Žalobkyně však v projednávané věci ani netvrdila, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalovaného žalobkyní posouzena, ani neoznačila k uvedené skutečnosti žádný důkaz. V projednávané věci tedy nelze dospět k závěru, že by žalobkyně úvěruschopnost žalovaného vůbec prověřila, natož zda by takové posouzení bylo možno považovat za dostatečně vyhovující zákonným požadavkům. Povinnosti poskytovatele úvěru vyplývající z citované právní úpravy nutno totiž interpretovat tak, že se jedná o skutečné, reálné a individuální posouzení schopnosti každého konkrétního žadatele o úvěr případně poskytnutý úvěr splácet na základě jím konkrétně doložených a prověřených reálných informací, jež nejsou zcela zjevně v rozporu s obvyklou životní zkušeností. Jen takové individuální prověření konkrétního žadatele je oním zákonem vyžadovaným prověřením, kdy teprve na základě neexistence důvodných pochybností plynoucích z onoho důkladného individuálního posouzení je oprávnění poskytovatele požadovaný úvěr platně poskytnout; poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s právě uvedeným, je ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva neplatná (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 26 ICm 2690/2021, vydaný v insolvenčním řízení KSOS 37INS 4412/2021).

35. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění povinnosti tvrzení a důkazní je zásadně stav absence těchto nezbytných skutkových tvrzení a objektivní nejistoty o jejich existenci, přičemž žalobkyni nebylo možno poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť se k jednání soudu, k němuž byla řádně a včas předvolána, nedostavila.

36. V souladu se shora popsanými závěry soudu, jakož i se skutečností, že podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. jsou žalobkyně a žalovaný si povinni vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu, popř. z právního důvodu, který odpadl, poskytli, vzniklo žalobkyni právo na vrácení žalobkyní žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 12 000 Kč.

37. Ve vztahu k prodlení žalovaného s vrácením této částky soud uvádí, že v řízení nebylo prokázáno, že by byl žalovaný k plnění zahrnujícímu rovněž úhradu dotčených 12 000 Kč vyzván v rámci písemné výzvy zástupce žalobkyně ze dne 9. 6. 2022, neboť soudu nebyl poskytnut důkaz, ze kterého bylo možno usuzovat na skutečnost, že uvedená písemná výzva žalovanému skutečně došla, resp. že se dostala do dispoziční sféry žalovaného. Vyjma této skutečnosti uvedená písemnost obsahuje lhůtu k plnění formulovanou jako„ do 7 dnů ode dne odeslání této výzvy“, přičemž v této souvislosti je třeba konstatovat, že takto formulovaná výzva k plnění, aniž by byla prokázána skutečnost okamžiku jejího dojití žalovanému (§ 570 odst. 1 o. z.) nemůže splňovat předpoklad výzvy žalobkyně ve smyslu ustanovení § 1958 o. z. Jestliže tedy nebyl žalovaný vyzván k plnění již dříve, za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje žaloba, kdy splatnost dluhu počíná prvního dne poté, co byla žaloba žalovanému doručena. V projednávané věci byla žaloba žalovanému doručena dne 10. 11. 2022, splatnost dluhu tedy nastala dne 11. 11. 2022, přičemž v prodlení s úhradou předmětné částky proto je žalovaný od 12. 11. 2022.

38. V kontextu všech shora uvedených skutečností tak soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 12 000 Kč spolu s úrokem z prodlení, v souladu s návrhem žalobkyně, ve výši 8,5 % ročně z částky 12 000 Kč od 12. 11. 2022 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu žalobkyně zamítl.

39. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť částečný úspěch žalobkyně a částečný úspěch žalovaného je přibližně stejný.