23 C 324/2023

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 31 748,36 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 560 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 560 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbývajícím rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 29. 6. 2023 na žalovaném domáhala úhrady částky 31 748,36 Kč s příslušenstvím. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že mezi společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], (dále jen„ předchůdkyní žalobkyně“), a žalovaným byla dne 12. 12. 2020 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] kterou se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 30 000 Kč, a kterou se žalovaný spolu s poplatkem ve výši 20 149 Kč zavázal (mimo jiné) vrátit a uhradit v pravidelných 52 týdenních splátkách po 965 Kč, a to nejpozději do 11. 12. 2021. Schopnost žalovaného řádně hradit předmětný závazek byla ze strany předchůdkyně žalobkyně zjištěna na základě informací získaných od žalovaného, které byly prověřeny a následně zaznamenány do tzv. zákaznické karty, a to včetně prověřených dokladů. Žalovaný však předchůdkyni žalobkyně na uvedený úvěr do 14. 12. 2022 uhradil pouze částku ve výši 17 440 Kč. S účinností ke dni 16. 12. 2022, kdy byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, tak činila dlužná jistina částku ve výši 21 866,25 Kč a dlužný poplatek částku ve výši 9 882,11 Kč. Jakkoliv byl žalovaný žalobkyní k úhradě dosud neuhrazené části úvěru a poplatku včetně dalších nároků opakovaně vyzýván, do dne podání žaloby již ničeho neuhradil. S ohledem na tuto skutečnost se tak žalobkyně domáhá nejen úhrady výše vyčíslené dlužné jistiny a poplatku, ale také kapitalizovaného úroku ve výši 6 424,01 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 456,68 Kč, úroku ve výši 28,74 % ročně z dlužné jistiny ve výši 21 866,25 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny ve výši 21 866,25 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění.

5. Z listiny označené jako„ Smlouva o spotřebitelském úvěru“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalovaný dne 12. 12. 2020 dohodli na dočasném poskytnutí peněžních prostředků (předchůdkyní žalobkyně pro žalovaného) ve výši 30 000 Kč s tím, že žalovaný tyto peněžní prostředky předchůdkyni žalobkyně vrátí a za jejich poskytnutí předchůdkyni žalobkyně uhradí částku v souhrnné výši 20 149 Kč, a to formou 52 týdenních plateb ve výši 965 Kč týdně nejpozději do 11. 12. 2021. Předchůdkyně žalobkyně dne 12. 12. 2020 poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč.

6. Z listiny označené jako„ Smlouva o postoupení pohledávek“ včetně přílohy, z listiny označené jako„ Oznámení o postoupení pohledávky“ a listiny označené jako„ Podací lístek - DopisOnline“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně dohodly na převedení práva domáhat se úhrady v předmětném řízení nárokované částky ke dni 16. 12. 2022 z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, přičemž uvedenou skutečnost dne 16. 1. 2023 předchůdkyně žalobkyně žalovanému písemně oznámila, a vyzvala jej k úhradě žalobou nárokované částky nejpozději do 10 dnů od doručení této výzvy.

7. Z listiny označené jako„ Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr“ soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně při posuzování schopnosti žalovaného dočasně poskytnuté peněžní prostředky včetně dalšího poplatku za výše uvedených podmínek vrátit a uhradit vycházela z žalovaným poskytnutých informací, že žalovaný bydlel v [obec] v nájemním bydlení, měl jeden pravidelný čistý měsíční příjem, a to příjem ze zaměstnání ve Spolkové republice Německo, který předchůdkyně žalobkyně ověřila, ve výši 18 176 Kč měsíčně, přičemž odhadované výdaje žalovaného činily částku 6 000 Kč měsíčně.

8. Z listiny označené jako„ Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě“ a listiny označení jako„ Podací lístek - DopisOnline“ soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby opakovaně písemně vyzvala žalovaného k úhradě žalobou nárokované částky.

9. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná zjištění, která by měla vliv na projednávanou věc.

10. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na dílčí skutková zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

11. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

12. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

13. Podle § 573 o. z. platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 1879 o. z. platí, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

17. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2020, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

22. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila [ulice] národní banka.

23. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

26. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že„ s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s . 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s . I -6199, bod 61). Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

27. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 – 178).

28. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde předchůdkyně žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.). Předchůdkyni žalobkyně tak vznikla povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

29. Před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru předchůdkyně žalobkyně ověřila, že žalovaný je zaměstnancem s příjmem ve výši 18 176 Kč měsíčně.

30. Ohledně dalších skutečností souvisejících s posouzením úvěruschopnosti žalovaného, konkrétně ohledně výdajů žalovaného, vycházela předchůdkyně žalobkyně pouze z informací poskytnutých samotným žalovaným.

31. V souvislosti se všemi výše uvedenými informacemi tak soud připomíná související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

32. Uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je totiž nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

33. Je sice pravdou, že na základě provedeného dokazování lze dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného předchůdkyně žalobkyně provedla; provedla jej však způsobem zcela nedostatečným, povrchním, vycházejíc z tvrzení žalovaného a ověření skutečnosti, že se žalovaný nachází v pracovním poměru se zjištěnou výší mzdy. U řady shora popsaných faktorů podstatných pro posouzení úvěruschopnosti (zejména výdajů žalovaného) se předchůdkyně žalobkyně spokojila pouze s pravděpodobností jejich existence, nikoli s jejich prověřením. V posuzované věci, jak již bylo uvedeno, tedy nelze dospět k závěru, že by předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neprověřila vůbec, nýbrž k závěru, že předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného, ve smyslu posouzení jeho schopnosti splácet předmětný spotřebitelský úvěr, posoudila zcela nedostatečně a dostatečně údaje poskytnuté žalovaným neprověřila, ačkoliv tak s ohledem na svoji zákonnou povinnost učinit měla. Tím spíše v situaci, kdy předchůdkyně žalobkyně údajně vycházela ze skutečnosti, že žalovaný bydlel v nájemním bydlení v České republice, jeho zaměstnání vykonával ve Spolkové republice Německo, a přesto se měly celkové měsíční výdaje žalovaného sestávat pouze z odhadované částky ve výši 6 000 Kč. Povinnosti poskytovatele úvěru vyplývající ze shora citované právní úpravy je totiž nutno interpretovat tak, že se jedná o skutečné, reálné a individuální posouzení schopnosti každého konkrétního žadatele o spotřebitelský úvěr tento úvěr splácet na základě jím konkrétně doložených a prověřených reálných informací, jež nejsou zcela zjevně v rozporu s obvyklou životní zkušeností. Jen takové individuální prověření konkrétního žadatele je oním zákonem vyžadovaným prověřením, kdy teprve na základě neexistence důvodných pochybností plynoucích z onoho důkladného individuálního posouzení je oprávnění poskytovatele požadovaný úvěr platně poskytnout; poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s právě uvedeným, je ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva neplatná (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 26 ICm 2690/2021).

34. Judikatura vyvinutá již i v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru, který nahradil právní úpravu provedenou obdobným zákonem č. 145/2010 Sb., nejen že, jak již bylo podrobně rozvedeno výše, dospěla k závěru, že k neplatnosti smlouvy založené nedostatečným posouzením a neprověřením úvěruschopnosti žadatele nutno přihlédnout z úřední povinnosti a nikoli toliko k námitce spotřebitele, ale dále také dovodila, ve smyslu již avizovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; na uvedeném nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 pak platí, že při komplexním posuzování věci nelze odděleně vycházet pouze z eventuální lehkovážnosti dlužníka bez přihlédnutí ke škále dalších aspektů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je jednoznačně povinen prověřit spotřebitelovu platební schopnost. Uvedený požadavek není přísný a nepřiměřený a naopak se jedná o výchozí zásadu, kterou by obecné soudy měly vždy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je výslovně zakotvená zákonem.

35. Na základě všech skutečností uvedených shora tak má soud za to, že předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí, zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, čímž porušila povinnost vyplývající pro ni z ustanovení § 86 odst. 1 tohoto zákona.

36. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu je tak třeba považovat předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřenou smlouvu o úvěru pro rozpor se zákonem za současného zjevného rozporu s veřejným pořádkem za absolutně neplatnou (§ 580 o. z. a § 588 o. z.) (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 28 Co 194/2020).

37. S přihlédnutím k ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. a § 2993 o. z. soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný jsou (v kontextu shora učiněného závěru) povinni si vzájemně vrátit plnění, která si na základě projednávané neplatné smlouvy poskytli, a předchůdkyni žalobkyně (a následně i žalobkyni na kterou byla postoupena projednávaná pohledávka (§ 1879 o. z.)) tak vzniklo právo na vrácení žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 12 560 Kč, a to včetně úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 560 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení (§ 1968 o. z., § 1970 o. z.). Okamžik splatnosti byl stanoven v souladu s písemnou výzvou žalobkyně k úhradě peněžních prostředků zahrnujících mimo jiné i předmětné bezdůvodné obohacení, a to do deseti dnů, která žalovanému došla dne 16. 1. 2023, na 26. 1. 2023 (§ 570 o. z., § 1958 o. z.). Pro úplnost soud doplňuje, že ve vztahu k určení splatnosti bezdůvodného obohacení vycházel ze skutečnosti, že dne 16. 1. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě předmětných peněžních prostředků (a následně ještě opakovaně), kdy ani v jednom případě žalovaný nereagoval tak, že by žalobkyní poskytnutá lhůta nebyla přiměřená jeho možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud tak vyšel ze závěru, že mezi účastníky žádný spor o době přiměřené možnostem žalovaného nevznikl (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru).

38. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

39. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

40. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, který byl v řízení převážně úspěšný, žádné náklady řízení nevznikly.