23 C 37/2023

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 14 846,55 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 25 530,55 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 393,70 Kč od 29. 7. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 8. 12. 2022 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 14 846,55 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění tohoto svého nároku žalobkyně uvedla, že dne 9. 8. 2018 uzavřel žalovaný s předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), smlouvu o úvěru [číslo]. Předchůdkyně žalobkyně se předmětnou smlouvou zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 22 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky předchůdkyni žalobkyně do 9. 10. 2019 vrátit, jakož i žalobkyni uhradit příslušenství úvěru ve výši 18 849 Kč, to vše po 2 921 Kč měsíčně. Žalovaný však předchůdkyni žalobkyně zaplatil pouze částku v souhrnné výši 27 920,99 Kč, čímž jí vznikla povinnost, vyjma úhrady dosud nevrácených peněžních prostředků a souvisejícího příslušenství, uhradit předchůdkyni žalobkyně rovněž smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení, jakož i povinnost k úhradě nákladů spojených s upomínáním žalovaného. Úvěruschopnost žalovaného byla posouzena na základě žalovaným poskytnutých a předchůdkyní žalobkyně ověřených údajů, které byly zaznamenány v listině označené jako„ Žádost o úvěr“. Předmětná pohledávka za žalovaným byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 4. 2022 a 28. 7. 2022 převedena z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, přičemž změna v osobě věřitelky byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 4. 8. 2022.

2. Žalovaný se v předmětném řízení nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a z provedených důkazů učinil následující závěr o skutkovém stavu.

4. Z výpisu z obchodního rejstříku pro předchůdkyni žalobkyně a ze seznamu nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného Českou národní bankou ke dni 9. 8. 2018 (dostupného na https://apl.cnb.cz/apljerrsdad/JERRS.WEB33.SUBJECTS_COUNTS_DETAIL?p_lang=cz&p 9.8.2018) soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně je akciovou společností, která ke dni 9. 8. 2018 disponovala oprávněním k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

5. Z listiny označené jako„ Smlouva o úvěru [číslo]“ ze dne 9. 8. 2018 a listiny označené jako„ Formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru“, soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalovaný dohodli, že předchůdkyně žalobkyně dočasně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč, které žalovaný předchůdkyni žalobkyně do 9. 10. 2019 vrátí a navíc žalobkyni uhradí částku v souhrnné výši 18 849 Kč. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný se rovněž dohodli, že pro případ, že by předchůdkyni žalobkyně nebyly dočasně poskytnuté peněžní prostředky do 9. 10. 2019 žalovaným vráceny, jakož i uhrazena další výše specifikovaná sjednaná částka, bylo předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dohodnuto oprávnění předchůdkyně žalobkyně požadovat po žalovaném úhradu peněžní sankce ve výši 0,1 % denně z dočasně poskytnutých a nevrácených peněžních prostředků a neuhrazeného příslušenství. Rovněž bylo dohodnuto oprávnění předchůdkyně žalobkyně požadovat po žalovaném úhradu paušálních poplatků spojených s upomínáním žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně žalovanému dne 22 000 Kč tyto peněžní prostředky v hotovosti poskytla.

6. Z listiny označené jako„ Žádost o úvěr“ soud zjistil, že žalovaný v souvislosti s žádostí o dočasné poskytnutí finančních prostředků ve výši 22 000 Kč za podmínek uvedených v bodě 5. tohoto rozsudku dne 9. 8. 2018 uvedl, že je zaměstnaný, výše jeho příjmů ze zaměstnání dosahuje částky 14 516 Kč měsíčně, jeho náklady na bydlení představují částku 4 000 Kč měsíčně a za dopravu, jídlo a ostatní náklady žalovaný uhradí částku 3 410 Kč měsíčně a za splátky stávajících půjček a exekuce zaplatí žalovaný měsíčně částku 4 667 Kč.

7. Z listiny označené jako„ Smlouva o postoupení pohledávek“ včetně její přílohy, z listiny označené jako„ Dohoda o úplatě za postoupení pohledávek“, z listiny označené jako„ Potvrzení o provedení transakce“ a z listiny označené jako„ Oznámení o postoupení pohledávky“ včetně listiny označené jako„ Podací arch“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně ke dni 28. 7. 2022 dohodly na převedení práva domáhat se úhrady projednávaného nároku z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Písemné oznámení o této skutečnosti bylo předchůdkyní žalobkyně odesláno žalovanému prostřednictvím poštovní přepravy dne 4. 8. 2022, a to spolu s výzvou k úhradě žalobou nárokované částky do 10 dní od obdržení předmětné písemnosti.

8. Z listiny označené jako„ Výzva před podáním žaloby“ ze dne 21. 11. 2022 a podacího archu ze dne 23. 11. 2022 soud zjistil, že žalovanému byla žalobkyní dne 23. 11. 2022 odeslána výzva k úhradě žalobou nárokované částky.

9. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná zjištění, která by měla vliv na posuzovanou věc.

10. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

11. Z tvrzení žalobkyně ani z jí předložených důkazů však soud nezjistil, že by předchůdkyně žalobkyně před uzavřením shora popsané dohody či poskytnutím peněžních prostředků žalovanému jakýmkoliv způsobem zkoumala schopnost žalovaného tyto mu poskytnuté peněžní prostředky včetně úhrady další sjednané částky ve smluveném termínu vrátit a uhradit.

12. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

13. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

14. Podle § 573 o. z. platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

18. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

19. Podle § 1970 o. z., ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

20. Podle § 2390 o. z., platí, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

21. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

22. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 3. 1. 2019, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

24. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila [obec] národní banka.

25. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

28. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že„ s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s . 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s . I -6199, bod 61). Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

29. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 – 178).

30. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., která byla zároveň smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde předchůdkyně žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.). V řízení však nebylo, vzdor zákonné povinnosti žalobkyně vyplývající z § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a § 120 odst. 1 o. s. ř., prokázáno, že by předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to ačkoliv k tomu byla v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v kontextu shora uvedené judikatury povinna.

31. V souvislosti s výše uvedenými informacemi tak soud připomíná související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

32. Výše uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je totiž nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

33. Ačkoliv žalobkyně v projednávané věci tvrdí, že úvěruschopnost žalovaného byla předchůdkyní žalobkyně posouzena, jediným důkazem, který k prokázání této skutečnosti předložila, je prohlášení žalovaného ve vztahu k jeho příjmům a výdajům. V předmětné listině je zaznamenáno, že uvedené údaje o příjmech žalovaného byly ověřeny, a to výplatními páskami a pracovní smlouvou, nicméně k této skutečnosti žalobkyně žádný důkaz soudu neposkytla. Informace o jakémkoliv ověření výdajů žalovaného pak absentovala zcela. Z uvedené listiny navíc není ani zřejmé, kdo a zda skutečně měl pracovní smlouvu a blíže nespecifikované výplatní pásky žalovaného ověřovat, když předmětná listina obsahuje pouze podpis samotné žalovaného. V předmětné věci tedy nelze dospět k závěru, že by předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného vůbec prověřila, natož zda by takové posouzení bylo možno považovat za dostatečně vyhovující zákonným požadavkům. Povinnosti poskytovatele úvěru vyplývající z citované právní úpravy nutno totiž interpretovat tak, že se jedná o skutečné, reálné a individuální posouzení schopnosti každého konkrétního žadatele o úvěr případně poskytnutý úvěr splácet na základě jím konkrétně doložených a prověřených reálných informací, jež nejsou zcela zjevně v rozporu s obvyklou životní zkušeností. Jen takové individuální prověření konkrétního žadatele je oním zákonem vyžadovaným prověřením, kdy teprve na základě neexistence důvodných pochybností plynoucích z onoho důkladného individuálního posouzení je oprávnění poskytovatele požadovaný úvěr platně poskytnout; poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s právě uvedeným, je ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva neplatná (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 26 ICm 2690/2021, vydaný v insolvenčním řízení KSOS 37INS 4412/2021).

34. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění povinnosti tvrzení a důkazní je zásadně stav absence těchto nezbytných skutkových tvrzení a objektivní nejistoty o jejich existenci, přičemž žalobkyni nebylo možno poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť se k jednání soudu, k němuž byla řádně a včas předvolána, nedostavila.

35. Nad rámec výše uvedeného je třeba konstatovat, že i za předpokladu, kdy by žalovaným tvrzené příjmy a výdaje byly předchůdkyní žalobkyně v souladu se zákonnými požadavky skutečně prověřeny, výše měsíčních splátek žalovaného v konkrétním případě představovala částku 2 921 Kč, avšak volné peněžní prostředky žalovaného by činily pouze částku ve výši 2 439 Kč měsíčně. Je tedy zřejmé, že pokud by předchůdkyně žalobkyně postupovala v dané věci podle zákonných požadavků, nemohla by být předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřená smlouva za projednávaných podmínek uzavřena.

36. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti tak soud nemohl učinit závěr o splnění povinnosti předchůdkyně žalobkyně řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, a proto považoval předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřenou smlouvu o zápůjčce, resp. spotřebitelském úvěru, za absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, § 580 o. z. a § 588 o. z. včetně shora uvedené judikatury).

37. Soud nemohl žalobou vznesený nárok posoudit ani jako bezdůvodné obohacení žalovaného ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z., neboť předchůdkyně žalobkyně žalovanému skutečně poskytla pouze částku ve výši 22 000 Kč, avšak v souladu s tvrzením žalobkyně žalovaný předchůdkyni žalobkyně či žalobkyni uhradil v částku v souhrnné výši 27 920,99 Kč, tedy více než o kolik by se mohl žalovaný v projednávané věci skutečně bezdůvodně obohatit.

38. V kontextu všech shora uvedených skutečností proto soud žalobkyní vznesený nárok zamítl.

39. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.