23 C 380/2022

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 13 204 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 3. 9. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 4 184 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 204 Kč od 3. 9. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 204 Kč od 14. 1. 2022 do 2. 9. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 13 204 Kč od 14. 1. 2022 do 13. 4. 2022.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 427 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobou doručenou soudu dne 6. 10. 2022 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 13 204 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění tohoto svého nároku žalobkyně uvedla, že dne 14. 12. 2021 uzavřela žalovaná s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to prostřednictvím internetových stránek žalobkyně. Žalobkyně se předmětnou smlouvou zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky až do výše 10 000 Kč a žalovaná se zavázala do 13. 1. 2022 tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátit, jakož i žalobkyni uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 900 Kč, poplatek za službu„ [anonymizována dvě slova]“ ve výši 110 Kč, poplatek za službu„ [anonymizováno]“ ve výši 165 Kč a poplatek za službu„ [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]“ ve výši 29 Kč. Žalovaná však žalobkyni až do okamžiku podání žaloby ničeho neuhradila, čímž jí vznikla povinnost, vyjma úhrady dosud nevrácených peněžních prostředků, souvisejících poplatků a úroku z prodlení, uhradit žalobkyni rovněž smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 13 204 Kč za každý den prodlení, kdy v konkrétním případě je žalobkyní požadován za období od 14. 1. 2022 do 13. 4. 2022, jakož i náklady vynaložené na upomínání žalované ve výš 980 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že částku 10 000 Kč od žalobkyně sice obdržela, ale na prověřování jejích příjmů a výdajů ze strany žalobkyně si nepamatuje. Její příjmy v tu dobu byly ve výši 10 000 Kč měsíčně a jen náklady na bydlení a elektřinu činily 8 500 Kč.

3. Soud věc projednal a z provedených důkazů učinil následující závěr o skutkovém stavu.

4. Z výpisu z obchodního rejstříku pro žalobkyni a ze seznamu nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného Českou národní bankou ke dni 14. 12. 2021 (dostupného na https://apl.cnb.cz/apljerrsdad/JERRS.WEB33.SUBJECTS_COUNTS_DETAL?p_lang=cz&p 14.12.2021) soud zjistil, že žalobkyně je společnost s ručením omezeným, která ke dni 14. 12. 2021 disponovala oprávněním k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

5. Z elektronického dokumentu označeného jako„ SMLOUVA O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU S POSTUPNÝM ČERPÁNÍM“,„ VŠEOBECNÉ OBCHDONÍ PODMÍNKY“ a„ SAZEBNÍK“, soud zjistil, že byl vypracován písemný návrh dohody o dočasném poskytnutí peněžních prostředků do výše 10 000 Kč žalobkyní žalované, které měla žalovaná žalobkyni do 13. 1. 2022 vrátit a navíc (do stejného termínu) žalobkyni uhradit částku v souhrnné výši 3 204 Kč. Pro případ, že by žalobkyni nebyly dočasně poskytnuté peněžní prostředky do uvedeného data žalovanou vráceny, jakož i že by do uvedeného data nebyla uhrazena částka 3 204 Kč, měla být žalobkyně oprávněna požadovat po žalované úhradu peněžní sankce ve výši 0,1 % z celkové dlužné částky denně.

6. Z elektronických dokumentů označených jako„ Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli“ a„ Autorizace ověření totožnosti“ soud zjistil pouze toliko, že žalobkyně ke dni 14. 12. 2021 eviduje poskytnutí peněžních prostředků ve výši 10 000 Kč ve prospěch bankovního účtu žalované.

7. Z elektronického dokumentu označeného jako„ Identifikované příjmy“ soud zjistil pouze toliko, že žalobkyně eviduje k bankovnímu účtu číslo [bankovní účet] a [bankovní účet] v tomto dokumentu specifikované příjmy učiněné v období od února do srpna roku 2021. Žalobkyně dále evidovala, že případné další příjmy byly žalovanou doloženy jiným způsobem. Za výši ověřeného čistého měsíčního příjmu žalované žalobkyně považovala částku 10 000 Kč.

8. Z elektronických dokumentů označených jako„ Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [právnická osoba]“ a„ [anonymizováno]“ soud zjistil, že žalobkyně vycházela při posuzování schopnosti žalované jí poskytnuté peněžní prostředky včetně úhrady dalších peněžních prostředků v tvrzeném dohodnutém termínu vrátit a uhradit z čistého měsíčního příjmu žalované ve výši 10 000 Kč, počtu členů domácnosti hospodařících s předmětným příjem 3, minimálních výdajů ve výši 3 367 Kč, rezervy ve výši 600 Kč, disponibilních výdajů ve výši 6 600 Kč.

9. Z listiny označené jako„ Výzva k úhradě před podáním žaloby“ a listiny označené jako„ Podací arch“ soud zjistil, že zástupce žalobkyně odeslal prostřednictvím poštovní přepravy dne 25. 8. 2022 na adresu žalované písemnou výzvu k úhradě žalobou požadované částky, a to do tří dnů.

10. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádné zjištění, které by mělo vliv na posuzovanou věc.

11. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

12. Z předložených důkazů však soud nezjistil, že by žalobkyně před uzavřením jí tvrzené dohody či poskytnutím peněžních prostředků žalované jakýmkoliv způsobem zkoumala schopnost žalované jí poskytnuté peněžní prostředky včetně úhrady dalších peněžních prostředků v tvrzeném dohodnutém termínu vrátit a uhradit.

13. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

14. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

18. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

19. Podle § 1970 o. z., ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

20. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

22. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

24. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

25. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

28. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že„ s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s . 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s . I -6199, bod 61). Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

29. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 – 178).

30. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., která byla zároveň smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaná jako spotřebitel (§ 419 o. z.), v řízení však nebylo, vzdor zákonné povinnosti žalobkyně vyplývající z ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením této smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

31. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

32. Žalobkyně však v projednávané věci tvrdila, že posoudila úvěruschopnost žalované na základě žalovanou jí sdělených údajů, které následně zkontrolovala a ověřila, dále prověřením jí tvrzených registrů, přičemž tímto způsobem zjištěné informace měla žalobkyně využít právě při výpočtu úvěruschopnosti žalované. Ohledně popisu způsobu samotného výpočtu však žalobkyně odkázala pouze na jí předložený dokument, kde měly být předmětné výpočty podrobně vysvětleny. Dále žalobkyně uvedla, že se při tomto výpočtu řídila svými interními předpisy, výší životního minima, regionálním koeficientem, atp. Konkrétní výpočet, tak aby bylo zřejmé jaká konkrétní hodnota příjmů, hodnota výdajů, hodnota regionálního koeficientu či životního minima a dalších žalobkyní tvrzených skutečností byla žalobkyní při tomto výpočtu použita, však nebyl žalobkyní nikterak specifikován. Rovněž absentovala bližší specifikace obsahu konkrétních interních předpisů, kterými se žalobkyně při posuzování žalované údajně řídila. Žalobkyně k těmto svým tvrzením, vyjma své elektronické interní evidence příjmů a výdajů žalované a příjmů na dvou blíže nespecifikovaných bankovních účtech, rovněž nepředložila žádné důkazy. Z těchto důkazů, tedy elektronických dokumentů bez jakéhokoliv vlastnoručního podpisu či jiné skutečnosti, z které by bylo možno usuzovat na pravdivost v těchto dokumentech uvedených údajů, kdy v případě bankovních účtů chybí rovněž jakýkoliv údaj o jejich majiteli či povaze zde uvedených příjmů, však soud nemohl dospět k závěru, že žalobkyní evidované příjmy a výdaje jednak byly žalovanou žalobkyni skutečně sděleny, a rovněž, že žalobkyně takto tvrzené příjmy a výdaje skutečně ověřila či provedla jí tvrzené výpočty. Tím spíše za situace, kdy žalovanou při ústním jednání sdělené příjmy a výdaje se od těch zaznamenaných žalobkyní značně lišily. Rovněž ke svému tvrzení o prověření různých registrů žalobkyně žádné důkazy nepředložila.

33. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti tak v projednávané věci nelze dospět k závěru, že by žalobkyně úvěruschopnost žalované vůbec prověřila, natož zda by takové posouzení bylo možno považovat za dostatečně vyhovující zákonným požadavkům. Povinnosti poskytovatele úvěru vyplývající z citované právní úpravy nutno totiž interpretovat tak, že se jedná o skutečné, reálné a individuální posouzení schopnosti každého konkrétního žadatele o úvěr případně poskytnutý úvěr splácet na základě jím konkrétně doložených a prověřených reálných informací, jež nejsou zcela zjevně v rozporu s obvyklou životní zkušeností. Jen takové individuální prověření konkrétního žadatele je oním zákonem vyžadovaným prověřením, kdy teprve na základě neexistence důvodných pochybností plynoucích z onoho důkladného individuálního posouzení je oprávnění poskytovatele požadovaný úvěr platně poskytnout; poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s právě uvedeným, je ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva neplatná (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 26 ICm 2690/2021).

34. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění povinnosti důkazní je zásadně stav objektivní nejistoty o existenci nezbytných skutkových tvrzení, přičemž žalobkyni nebylo možno poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť se k jednání soudu, k němuž byla řádně a včas předvolána, nedostavila.

35. Vyjma shora uvedeného soud poukazuje na skutečnost, že žalobkyně měla podle svých tvrzení vycházet při posuzování úvěruschopnosti žalované z jejího disponibilního příjmu ve výši 6 600 Kč měsíčně, avšak žalovaná měla ve lhůtě 30 dní uhradit částku v souhrnné výši 13 204 Kč, tedy částku více než dvojnásobně převyšující žalobkyní tvrzené disponibilní měsíční příjmy. I v případě žalobkyní tvrzené možnosti žalované celkem dvakrát využít prolongaci splatnosti je i tato prolongace podmíněna uhrazením dalších poplatků (v případě prolongace o 30 dní částkou 2 200 Kč). Z uvedených skutečností tak má soud za to, že pokud by žalobkyně vycházela z jí tvrzených údajů, nemohla by dojít k jí prezentovanému závěru o tom, že žalovaná by byla schopna jí poskytnuté peněžní prostředky včetně úhrady dalších poplatků v tvrzeném termínu vrátit a uhradit.

36. V souladu se shora popsanými závěry soudu, jakož i se skutečností, že podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. jsou žalobkyně a žalovaná povinny vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu, popř. z právního důvodu, který odpadl, poskytly, vzniklo žalobkyni právo na vrácení žalobkyní žalované poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 10 000 Kč.

37. Ve vztahu k prodlení žalované s vrácením této částky soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná byla k plnění zahrnujícímu rovněž úhradu dotčených 10 000 Kč vyzvána v rámci písemné výzvy zástupce žalobkyně ze dne 25. 8. 2022, která byla na adresu žalované odeslána prostřednictvím poštovní přepravy téhož dne, a to tří dnů. S ohledem na běžnou délku doručování poštovních zásilek, s přihlédnutím k ustanovení § 573 o. z. a § 670 o. z., soud stanovil okamžik doručení této zásilky na 30. 8. 2022. S ohledem na v této výzvě formulovanou lhůtu k plnění v délce tří dnů tak soud stanovil splatnost výše specifikované částky 10 000 Kč, a to na 2. 9. 2022 (§ 570 odst. 1 o. z., § 1958 o. z.).

38. V kontextu všech shora uvedených skutečností tak soud uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 10 000 Kč spolu s úrokem z prodlení, v souladu s návrhem žalobkyně, ve výši 11,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 3. 9. 2022 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu žalobkyně zamítl.

39. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení vůči převážně neúspěšné žalované v částce 427 Kč, ke které soud dospěl tak, že částečný úspěch žalované (7 134,94 Kč, tj. 40,52 %) odečetl od částečného úspěchu žalobkyně (10 473,21 Kč, tj. 59,48 %) při výsledku 18,96 % z částky 2 252 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy a žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč podle § 14b a. t. a 21 % DPH ve výši 252 Kč (počítáno z částky 1 200 Kč).