23 C 71/2024

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: Bohemia Faktoring, a. s., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem adresa zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 22 414,48 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 172 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 172 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbývajícím rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se předmětnou žalobou na žalované domáhala úhrady částky 22 414,48 Kč s příslušenstvím. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že mezi společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , se sídlem , adresa, , (dále jen „předchůdkyní žalobkyně“), a žalovanou byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru č. , číslo, , kterou se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 10 000 Kč, a kterou se žalovaná spolu s úroky a poplatky v souhrnné výši 8 592 Kč zavázala (mimo jiné) vrátit a uhradit v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč, a to nejpozději do 1. 5. 2023. Schopnost žalované řádně hradit předmětný závazek byla ze strany předchůdkyně žalobkyně zjištěna na základě informací získaných od žalované, které byly prověřeny a následně písemně zaznamenány. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas. Ke dni 7. 8. 2023 byla pohledávka za žalovanou vyplývající z uvedené úvěrové smlouvy postoupena z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. S ohledem na tuto skutečnost se tak žalobkyně v předmětném řízení domáhala úhrady jistiny ve výši 9 316,15 Kč, poplatků, ale také sjednaného úroku ve výši 440,53 Kč, poplatků v souhrnné výši 7 007,31 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 510,18 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 956,99 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 316,15 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 316,15 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 5 650,49 Kč.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění.

5. Z listiny nadepsané „Smlouva o úvěru“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalovaná dne , datum, dohodly na dočasném poskytnutí peněžních prostředků (předchůdkyní žalobkyně pro žalovanou) ve výši 10 000 Kč s tím, že žalovaná tyto peněžní prostředky předchůdkyni žalobkyně vrátí, jakož i předchůdkyni žalobkyně uhradí částku v souhrnné výši 8 592 Kč, a to formou 14 měsíčních plateb ve výši 1 328 Kč měsíčně nejpozději do 13. 5. 2022. Předchůdkyně žalobkyně dne 1. 3. 2022 poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč.

6. Z listiny nadepsané jako „Smlouva o postoupení pohledávek“ včetně přílohy, z listiny nadepsané jako „Oznámení o postoupení pohledávky“, z listiny nadepsané jako „Potvrzení o zaplacení kupní ceny“ a listiny nadepsané jako „Podací lístek - DopisOnline“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně dohodly na převedení práva domáhat se úhrady v předmětném řízení nárokované částky ke dni 7. 8. 2023 z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, přičemž uvedenou skutečnost předchůdkyně žalobkyně žalované písemně oznámila (kdy předmětné oznámení bylo dodáno do dispoziční sféry žalované dne 7. 11. 2023) a vyzvala ji k úhradě žalobou nárokované částky nejpozději do 10 dnů od dodání tohoto písemného oznámení.

7. Z listiny nadepsané jako „Žádost o úvěr“, z listiny nadepsané jako „Oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory“, z listiny nadepsané jako „Poštovní poukázka A“ soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně při posuzování schopnosti žalované dočasně jí poskytnuté peněžní prostředky včetně dalších poplatků za v bodě 5. tohoto rozsudku specifikovaných podmínek vrátit a uhradit vycházela z žalovanou poskytnutých informací, že žalovaná byla svobodná, bydlela u rodičů, měla jednu vyživovací povinnost, pravidelný čistý měsíční příjem žalované, a to příjem z rodičovského příspěvku, činil částku 10 000 Kč měsíčně (uvedený příjem předchůdkyně žalobkyně ověřila), přičemž výdaje žalované na bydlení byly ve výši 1 000 Kč měsíčně, výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady žalované činily částku 6 320 Kč měsíčně a srážky ze mzdy činily částku 350 Kč měsíčně (uvedené srážky předchůdkyně žalobkyně rovněž ověřila).

8. Z tabulky obsahující platební historii žalované soud zjistil, že žalovaná uhradila předchůdkyni žalobkyně v souvislosti s jejich dohodou v podrobnostech specifikovanou v bodě 5. tohoto rozsudku peněžní prostředky v souhrnné výši 1 828 Kč.

9. Z listiny označené jako „Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě“ a listiny označení jako „Podací lístek - DopisOnline“ soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby opakovaně písemně vyzvala žalovanou k úhradě žalobou nárokované částky.

10. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná zjištění, která by měla vliv na projednávanou věc.

11. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na dílčí skutková zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

12. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

13. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 1879 o. z. platí, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

17. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

22. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

23. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

26. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že „s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů [viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s. 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s. I-6199, bod 61]. Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

27. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 – 178).

28. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a pojistná smlouva ve smyslu § 2758 o. z., kde předchůdkyně žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaná jako spotřebitel (§ 419 o. z.). Předchůdkyni žalobkyně tak vznikla povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

29. Před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru předchůdkyně žalobkyně ověřila, že žalovaná má příjem z rodičovského příspěvku ve výši 10 000 Kč měsíčně a výdaje označené jako „srážky ze mzdy“ ve výši 350 Kč měsíčně.

30. Ohledně dalších skutečností souvisejících s posouzením úvěruschopnosti žalované, konkrétně ohledně výdajů žalované, vycházela předchůdkyně žalobkyně pouze z informací poskytnutých samotnou žalovanou.

31. V souvislosti se všemi výše uvedenými informacemi tak soud připomíná související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

32. Uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je totiž nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

33. Je sice pravdou, že na základě provedeného dokazování lze dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalované předchůdkyně žalobkyně provedla; provedla jej však způsobem zcela nedostatečným, povrchním, vycházejíc z tvrzení žalované a ověření skutečnosti, že žalovaná měla příjmy z rodičovského příspěvku včetně jejich měsíční výše, jakož i měsíční výše „srážek ze mzdy“. U řady shora popsaných faktorů podstatných pro posouzení úvěruschopnosti (zejména výdajů žalované) se předchůdkyně žalobkyně spokojila pouze s pravděpodobností jejich existence, nikoli s jejich prověřením, a to i přes to, že žalovaná uvedla, že náklady na bydlení představovali částku 1 000 Kč měsíčně, což je zcela v rozporu s obvyklou životní zkušeností, žalovaná avizovala jednu vyživovací povinnost vůči jiné osobě, když jediný příjem žalované sestával z rodičovského příspěvku ve výši 10 000 Kč měsíčně, přičemž žalovaná byla povinna měsíčně hradit jakkoliv blíže nespecifikované ani neidentifikované „srážky ze mzdy“. V posuzované věci tedy nelze dospět k závěru, že by předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované neprověřila vůbec, nýbrž k závěru, že předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované, ve smyslu posouzení její schopnosti splácet předmětný spotřebitelský úvěr, včetně úhrady dalších souvisejících poplatků, posoudila zcela nedostatečně a dostatečně údaje poskytnuté žalovanou neprověřila, ačkoliv tak s ohledem na svoji zákonnou povinnost učinit měla. Povinnosti poskytovatele úvěru vyplývající ze shora citované právní úpravy je totiž nutno interpretovat tak, že se jedná o skutečné, reálné a individuální posouzení schopnosti každého konkrétního žadatele o spotřebitelský úvěr tento úvěr splácet na základě jím konkrétně doložených a prověřených reálných informací, jež nejsou zcela zjevně v rozporu s obvyklou životní zkušeností. Jen takové individuální prověření konkrétního žadatele je oním zákonem vyžadovaným prověřením, kdy teprve na základě neexistence důvodných pochybností plynoucích z onoho důkladného individuálního posouzení je oprávnění poskytovatele požadovaný úvěr platně poskytnout; poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s právě uvedeným, je ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva neplatná (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 26 ICm 2690/2021).

34. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu je tak třeba považovat předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru pro rozpor se zákonem za současného zjevného rozporu s veřejným pořádkem za absolutně neplatnou (§ 580 o. z. a § 588 o. z.) (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 28 Co 194/2020).

35. S přihlédnutím k ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. a § 2993 o. z. soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaná jsou (v kontextu shora učiněného závěru) povinny si vzájemně vrátit plnění, která si na základě projednávané neplatné smlouvy poskytly, a předchůdkyni žalobkyně [a následně i žalobkyni na kterou byla postoupena projednávaná pohledávka (§ 1879 o. z.)] tak vzniklo právo na vrácení žalované poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 8 172 Kč, a to včetně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 172 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení (§ 1968 o. z., § 1970 o. z.). Okamžik splatnosti byl stanoven v souladu s výzvou žalobkyně učiněnou dne 7. 11. 2023 k úhradě peněžních prostředků zahrnujících mimo jiné i předmětné bezdůvodné obohacení, a to do deseti dnů, na 16. 11. 2023 (§ 570 o. z., § 1958 o. z.). Pro úplnost soud doplňuje, že ve vztahu k určení splatnosti bezdůvodného obohacení vycházel ze skutečnosti, že dne 7. 11. 2023 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě předmětných peněžních prostředků (a později ještě opakovaně), kdy žalovaná nereagovala tak, že by žalobkyní poskytnutá lhůta nebyla přiměřená jejím možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud tak vyšel ze závěru, že mezi účastníky žádný spor o době přiměřené možnostem žalované nevznikl (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru).

36. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

37. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

38. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalované, která byla v řízení převážně úspěšná, žádné náklady řízení nevznikly.