23 C 74/2023

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 42 440 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 200 Kč od 2. 3. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 600 Kč od 21. 9. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbývajícím rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 1. 4. 2022 na žalované domáhala úhrady částky 42 440 Kč s příslušenstvím. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že mezi společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), a žalovanou byla dne 16. 10. 2017 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] kterou se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 20 000 Kč, a kterou se žalovaná spolu s úrokem ve výši 23,72 % ročně kapitalizovaným částkou ve výši 2 800 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč, zavázala (mimo jiné) vrátit a uhradit v pravidelných 58 týdenních splátkách po 600 Kč, a to nejpozději do 26. 11. 2018. Schopnost žalované řádně hradit předmětný závazek byla ze strany předchůdkyně žalobkyně zjištěna na základě informací získaných od žalované, které byly prověřeny a následně zaznamenány do tzv. zákaznické karty, a to včetně prověřených dokladů. Žalovaná však předchůdkyni žalobkyně do 15. 1. 2021 uhradila pouze částku ve výši 4 800 Kč. S účinností ke dni 15. 1. 2021, kdy byla předmětná pohledávka za žalovanou postoupena z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, tak činila dlužná jistina částku ve výši 20 000 Kč, dlužný poplatek za administrativní činnost částku ve výši 6 896,56 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek částku ve výši 3 103,44 Kč. Jakkoliv byla žalovaná žalobkyní k úhradě dosud neuhrazené části úvěru a poplatku včetně dalších nároků opakovaně vyzývána, do dne podání žaloby již ničeho neuhradila. S ohledem na tuto skutečnost se tak žalobkyně domáhá nejen úhrady výše vyčíslené dlužné jistiny a poplatků, ale také kapitalizovaného úroku ve výši 10 291,84 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 905 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z ročně z dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení.

2. Dále žalobkyně svůj nárok odůvodnila tím, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 28. 4. 2017 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] kterou se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 16 000 Kč, a kterou se žalovaná spolu s úrokem ve výši 23,72 % ročně kapitalizovaným částkou ve výši 2 240 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 3 200 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč, zavázala (mimo jiné) vrátit a uhradit v pravidelných 58 týdenních splátkách po 480 Kč, a to nejpozději do 8. 6. 2018. Schopnost žalované řádně hradit předmětný závazek byla ze strany předchůdkyně žalobkyně zjištěna na základě informací získaných od žalované, které byly prověřeny a následně zaznamenány do tzv. zákaznické karty, a to včetně prověřených dokladů. Žalovaná však předchůdkyni žalobkyně na uvedenou zápůjčku do 15. 1. 2021 uhradila částku ve výši 13 900 Kč. S účinností ke dni 15. 1. 2021, kdy byla předmětná pohledávka za žalovanou postoupena z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, tak činila dlužná jistina částku ve výši 10 735,26 Kč, dlužný poplatek za hotovostní inkaso splátek částku ve výši 3 204,74 Kč. Jakkoliv byla žalovaná žalobkyní k úhradě dosud neuhrazené části úvěru a poplatku včetně dalších nároků opakovaně vyzývána, od okamžiku postoupení pohledávky uhradila žalovaná žalobkyni pouze částku v souhrnné výši 1 500 Kč, a to částku ve výši 500 Kč dne 21. 6. 2021, dne 19. 8. 2021 a dne 20. 9. 2021. S ohledem na shora uvedené skutečnosti se tak žalobkyně domáhá nejen úhrady výše vyčíslené dlužné jistiny a poplatků, ale také kapitalizovaného úroku ve výši 8 488 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 041,66 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny ve výši 10 735,26 Kč od 21. 9. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z ročně z dlužné jistiny ve výši 10 735,26 Kč od 21. 9. 2021 do zaplacení.

3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující dílčí skutková zjištění.

5. Z listiny označené jako„ Smlouva o spotřebitelském úvěru“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalovaná dne 28. 4. 2017 dohodly na dočasném poskytnutí peněžních prostředků (předchůdkyní žalobkyně pro žalovanou) ve výši 16 000 Kč s tím, že žalovaná tyto peněžní prostředky předchůdkyni žalobkyně vrátí a za jejich poskytnutí předchůdkyni žalobkyně uhradí částku v souhrnné výši 27 840 Kč, a to formou 58 týdenních plateb ve výši 480 Kč, nejpozději do 8. 6. 2018. Předchůdkyně žalobkyně dne 28. 4. 2017 poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč.

6. Z listiny označené jako„ Smlouva o spotřebitelském úvěru“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalovaná dne 16. 10. 2017 dohodly na dočasném poskytnutí peněžních prostředků (předchůdkyní žalobkyně pro žalovanou) ve výši 20 000 Kč s tím, že žalovaná tyto peněžní prostředky předchůdkyni žalobkyně vrátí a za jejich poskytnutí předchůdkyni žalobkyně uhradí částku v souhrnné výši 34 800 Kč, a to formou 58 týdenních plateb ve výši 600 Kč, nejpozději do 26. 11. 2018. Předchůdkyně žalobkyně dne 16. 10. 2017 poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč.

7. Z listiny označené jako„ Karta zákazníka – žádost o zápůjčku“ ze dne 28. 4. 2017 soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně při posuzování schopnosti žalované dočasně poskytnuté peněžní prostředky včetně dalších poplatků za výše uvedených podmínek vrátit a uhradit, vycházela z žalovanou poskytnutých informací, že žalovaná žije v nájmu společně s partnerem a jedním nezaopatřeným dítětem, má jeden pravidelný čistý měsíční příjem, a to příjem z mateřského či rodičovského příspěvku, který předchůdkyně žalobkyně ověřila, ve výši 7 600 Kč měsíčně, dále že další čistý měsíční příjem žalované činí 20 380 Kč, přičemž odhadované výdaje žalované činí 16 800 Kč měsíčně.

8. Z listiny označené jako„ Karta zákazníka – žádost o zápůjčku“ ze dne 16. 10. 2017 soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně při posuzování schopnosti žalované dočasně poskytnuté peněžní prostředky včetně dalších poplatků za výše uvedených podmínek vrátit a uhradit, vycházela z žalovanou poskytnutých informací, že žalovaná žije v nájmu společně s partnerem a jedním nezaopatřeným dítětem, má jeden pravidelný čistý měsíční příjem, a to příjem z příspěvku v nezaměstnanosti, dále že příjem žalované ze zaměstnání či podnikání činí 7 600 Kč měsíčně, vedlejší příjem 9 600 Kč, dále že další čistý měsíční příjem žalované činí 5 000 Kč, přičemž odhadované výdaje žalované, včetně splátky dalšího úvěru u předchůdkyně žalobkyně ve výši 1 920 Kč činí 14 420 Kč měsíčně.

9. Z listiny označené jako„ Smlouva o postoupení pohledávek“ ze dne 15. 1. 2021 a její přílohy, z listiny označené jako„ Oznámení o postoupení pohledávky“ ze dne 12. 2. 2021 včetně listiny označené jako„ Podací lístek“ ze dne 15. 2. 2021 soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně dohodly na převedení práva domáhat se úhrady v předmětném řízení nárokované částky ke dni 15. 1. 2022 z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, přičemž písemné oznámení o této skutečnosti spolu s výzvou k úhradě žalobou nárokovaných peněžních prostředků odeslala předchůdkyně žalobkyně prostřednictvím poštovní přepravy dne 15. 2. 2022 na adresu žalované.

10. Z listiny označené jako„ Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě“ ze dne 13. 5. 2021 a listiny označení jako„ Podací arch“ ze dne 14. 5. 2021 soud zjistil, že žalobkyně dne 14. 5. 2021 odeslala prostřednictvím poštovní přepravy na adresu žalované písemnou výzvu k úhradě, mimo jiné, v předmětném řízení nárokovaných peněžních prostředků, a to nejpozději do 28. 5. 2021.

11. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná zjištění, která by měla vliv na projednávanou věc.

12. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na dílčí skutková zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

13. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

14. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

15. Podle § 573 o. z. platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 1879 o. z. platí, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

19. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

20. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlený odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

21. Podle § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

22. Podle § 2390 o. z. platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

23. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

24. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

25. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2020, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

26. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila [ulice] národní banka.

27. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

28. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

29. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

30. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že„ s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s . 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s . I -6199, bod 61). Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

31. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 – 178).

32. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byly uzavřeny smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., které byly rovněž smlouvami o spotřebitelském úvěru podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde předchůdkyně žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaná jako spotřebitel (§ 419 o. z.). Předchůdkyni žalobkyně tak vznikla povinnost před uzavřením smluv o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

33. Před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 28. 4. 2017 předchůdkyně žalobkyně ověřila, že žalovaná je na mateřské či rodičovské dovolené s příjmem ve výši 7 600 Kč měsíčně.

34. Ohledně dalších skutečností souvisejících s posouzením úvěruschopnosti žalované, konkrétně ohledně výdajů žalované a dalších blíže nespecifikovaných příjmů žalované, vycházela předchůdkyně žalobkyně z informací poskytnutých samotnou žalovanou.

35. V souvislosti se všemi výše uvedenými informacemi tak soud připomíná související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

36. Uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je totiž nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

37. Je sice pravdou, že na základě provedeného dokazování lze dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalované předchůdkyně žalobkyně provedla; provedla jej však způsobem zcela nedostatečným, povrchním, vycházejíc z tvrzení žalované a ověření skutečnosti, že žalovaná byla ke dni 27. 4. 2018 na mateřské či rodičovské dovolené. U řady shora popsaných faktorů podstatných pro posouzení úvěruschopnosti (zejména výdajů žalované) se předchůdkyně žalobkyně spokojila pouze s pravděpodobností jejich existence, nikoli s jejich důkladným prověřením. V posuzované věci tedy nelze dospět k závěru, že by předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované neprověřila vůbec, nýbrž k závěru, že předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované, ve smyslu posouzení její schopnosti splácet předmětné spotřebitelské úvěry, posoudila zcela nedostatečně a dostatečně údaje poskytnuté žalovanou neprověřila, ačkoliv tak s ohledem na svoji zákonnou povinnost učinit měla. Povinnosti poskytovatele úvěru vyplývající ze shora citované právní úpravy je totiž nutno interpretovat tak, že se jedná o skutečné, reálné a individuální posouzení schopnosti každého konkrétního žadatele o spotřebitelský úvěr tento úvěr splácet na základě jím konkrétně doložených a prověřených reálných informací, jež nejsou zcela zjevně v rozporu s obvyklou životní zkušeností. Jen takové individuální prověření konkrétního žadatele je oním zákonem vyžadovaným prověřením, kdy teprve na základě neexistence důvodných pochybností plynoucích z onoho důkladného individuálního posouzení je oprávnění poskytovatele požadovaný úvěr platně poskytnout; poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s právě uvedeným, je ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva neplatná (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 26 ICm 2690/2021).

38. Z provedených důkazů rovněž nebylo zřejmé, z jakých zdrojů pocházely k datu 28. 4. 2017 a 16. 10. 2017„ další příjmy“ žalované, když jejich původ nebyl žalobkyní (ani předchůdkyní žalobkyně) konkrétně specifikován. Kde dni 16. 10. 2017 rovněž nebylo zřejmé ani to, z jakého zdroje pochází„ hlavní příjem“ žalované, když v listině označené jako„ Karta zákazníka – žádost o zápůjčku“ bylo k tomuto datu uvedeno, že žalovaná je nezaměstnaná, přičemž v této souvislosti byla vedena na úřadu práce, kde pobírala podporu v nezaměstnanosti, avšak v té samé listině bylo rovněž uvedeno, že předchůdkyně žalobkyně ověřila příjem žalované, vzdor předchozímu záznamu o původu příjmů žalované, z dokladu o přiznání mateřské/rodičovské, výplatních pásek a pracovní smlouvy. Ani příjem partnera žalované nebyl blíže specifikován jinak než jako„ výživné/alimenty, příjem z pronájmu, atd.“ tak, aby bylo zřejmé, z jakých zdrojů uvedený příjem pochází a jak byl tento příjem předchůdkyní žalobkyně prověřen.

39. Judikatura vyvinutá již i v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru, který nahradil právní úpravu provedenou obdobným zákonem č. 145/2010 Sb., nejen že, jak již bylo podrobně rozvedeno výše, dospěla k závěru, že k neplatnosti smlouvy založené nedostatečným posouzením a neprověřením úvěruschopnosti žadatele nutno přihlédnout z úřední povinnosti a nikoli toliko k námitce spotřebitele, ale dále také dovodila, ve smyslu již avizovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; na uvedeném nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 pak platí, že při komplexním posuzování věci nelze odděleně vycházet pouze z eventuální lehkovážnosti dlužníka bez přihlédnutí ke škále dalších aspektů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je jednoznačně povinen prověřit spotřebitelovu platební schopnost. Uvedený požadavek není přísný a nepřiměřený a naopak se jedná o výchozí zásadu, kterou by obecné soudy měly vždy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je výslovně zakotvená zákonem.

40. V neposlední řadě pak ohledně tvrzeného ověření úvěruschopnosti žalované pomocí tzv. scoringového modelu je třeba konstatovat, že podle tvrzení žalobkyně bylo při aplikaci scóringového modelu bylo vycházeno z výše popsaným způsobem nashromážděných a ověřených informací, tedy z informací vycházejících především z tvrzení samotné žalované, přičemž za takovýchto okolností je ve vztahu k využití scoringového modelu třeba zaujmout stejné závěry jako stran posuzování úvěruschopnsoti žalované na základě jí tvrzených skutečností uvedené výše, na které soud v tomto směru odkazuje.

41. Na základě všech skutečností uvedených shora tak má soud za to, že předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s odbornou péčí, zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, čímž porušila povinnost vyplývající pro ni z ustanovení § 86 odst. 1 tohoto zákona.

42. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu je tak třeba považovat předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru pro rozpor se zákonem za současného zjevného rozporu s veřejným pořádkem za absolutně neplatné (§ 580 o. z. a § 588 o. z.) (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 28 Co 194/2020).

43. S přihlédnutím k ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. však dospěl soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaná jsou (v kontextu shora učiněného závěru) povinny si vzájemně vrátit plnění, která si na základě projednávaných neplatných smluv poskytly. Předchůdkyni žalobkyně (a následně i žalobkyni, na kterou byly projednávané pohledávky postoupeny (§ 1879 o. z.)) tak vzniklo právo na vrácení žalované poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků v souhrnné výši 15 800 Kč, a to včetně úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 200 Kč od 2. 3. 2021 do zaplacení a s úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 600 Kč, při vázanosti návrhem žalobkyně, od 21. 9. 2021 do zaplacení (§ 1968 o. z., § 1970 o. z.). Okamžik splatnosti uvedených částek byl stanoven v souladu s písemnou výzvou žalobkyně k vrácení peněžních prostředků představujících bezdůvodné obohacení, a to do 10 dnů (§ 570 o. z., § 1958 o. z.), která byla žalované, při zohlednění data podání k poštovní přepravě a běžné délky doručování poštovních zásilek, doručena dne 18. 2. 2021 (§ 570 o. z., §, 573 o. z., § 607 o. z., § 1958 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

44. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalované, která byla v řízení převážně úspěšná, žádné náklady řízení nevznikly.