23 C 8/2024

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Ph.D. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 35 220 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 980 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 980 Kč od 11. 7. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se částečně zamítá co do zaplacení částky 22 375,74 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 020 Kč od 11. 7. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 000 Kč od 2. 6. 2023 do 10. 7. 2023 a s úrokem ve výši 20,74 % ročně z částky 22 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se předmětnou žalobou na žalované domáhala úhrady částky 35 220 Kč s příslušenstvím. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že mezi společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, , (dále jen „předchůdkyní žalobkyně“), a žalovanou byla dne 27. 9. 2021 uzavřena smlouva o úvěru č. , číslo, , kterou se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 22 000 Kč, a kterou se žalovaná spolu s poplatky v souhrnné výši včetně pojistného 20 680 Kč zavázala (mimo jiné) vrátit a uhradit v pravidelných 80 týdenních splátkách po 541 Kč, a to nejpozději do 10. 4. 2023. Schopnost žalované řádně hradit předmětný závazek byla ze strany předchůdkyně žalobkyně zjištěna na základě informací získaných od žalované, které byly prověřeny a následně zaznamenány do tzv. zákaznické karty, a to včetně prověřených dokladů, jakož i pomocí scóringového modelu zahrnujícího kritéria vycházející ze statistických dat. Žalovaná však předchůdkyni žalobkyně na uvedený úvěr do 28. 12. 2022 uhradila pouze částku ve výši 8 020 Kč. S účinností ke dni 1. 6. 2023, kdy byla předmětná pohledávka za žalovanou postoupena z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, tak činila dlužná jistina částku ve výši 22 000 Kč a dlužných poplatků včetně pojistného souhrnné výši 13 220 Kč. Jakkoliv byla žalovaná žalobkyní k úhradě dosud neuhrazené části úvěru a poplatku včetně dalších nároků opakovaně vyzývána, do dne podání žaloby již ničeho neuhradila. S ohledem na tuto skutečnost se tak žalobkyně domáhala nejen úhrady výše vyčíslené dlužné jistiny a poplatků, ale také kapitalizovaného úroku ve výši 659,07 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 476,67 Kč, úroku ve výši 20,74 % ročně z dlužné jistiny ve výši 22 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 22 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění.

5. Z listiny nadepsané „Smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti“ a listiny nadepsané jako „Zařazení zákazníka do pojistného programu“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalovaná dne 27. 9. 2021 dohodly na dočasném poskytnutí peněžních prostředků (předchůdkyní žalobkyně pro žalovanou) ve výši 22 000 Kč, jakož i na tom, že pro případ, že nastane v dohodě specifikovaná událost poskytne předchůdkyně žalobkyně žalované či jiné osobě sjednané plnění s tím, že žalovaná tyto peněžní prostředky předchůdkyni žalobkyně vrátí, jakož i předchůdkyni žalobkyně uhradí částku v souhrnné výši 20 680 Kč, a to formou 80 týdenních plateb ve výši 541 Kč týdně nejpozději do 10. 4. 2023. Předchůdkyně žalobkyně dne 27. 9. 2021 poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč.

6. Z listiny označené jako „Smlouva o postoupení pohledávek“ včetně přílohy, z listiny označené jako „Oznámení o postoupení pohledávky“ a listiny označené jako „Podací lístek - DopisOnline“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně dohodly na převedení práva domáhat se úhrady v předmětném řízení nárokované částky ke dni 1. 6. 2023 z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, přičemž uvedenou skutečnost dne 28. 6. 2023 předchůdkyně žalobkyně žalované písemně oznámila, a vyzvala ji k úhradě žalobou nárokované částky nejpozději do 10 dnů od doručení této výzvy.

7. Z listiny nadepsané jako „Karta zákazníka – žádost o spotřebitelský úvěr“, z listiny nadepsané jako „Dohoda o změně pracovní smlouvy“, z listin nadepsaných jako „, právnická osoba, “ z listin nadepsaných jako „Pokladní doklad“ soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně při posuzování schopnosti žalované dočasně poskytnuté peněžní prostředky včetně dalšího poplatku za výše uvedených podmínek vrátit a uhradit vycházela z žalovanou poskytnutých informací, že žalovaná bydlela v , Anonymizováno, v nájemním bydlení, měla dva pravidelné čisté měsíční příjmy, a to příjem ze zaměstnání, který předchůdkyně žalobkyně ověřila, v průměrné výši 12 221 Kč měsíčně, další příjem pocházející z domácích prací ve výši 2 000 Kč, přičemž výdaje žalované na bydlení, které si předchůdkyně žalobkyně ověřila byly ve výši 4 000 Kč měsíčně a další odhadované výdaje žalované činily částku 6 000 Kč měsíčně.

8. Z listiny označené jako „Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě“ a listiny označení jako „Podací lístek - DopisOnline“ soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby opakovaně písemně vyzvala žalovanou k úhradě žalobou nárokované částky.

9. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná zjištění, která by měla vliv na projednávanou věc.

10. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na dílčí skutková zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

11. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

12. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 1879 o. z. platí, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 2758 odst. 1 o. z. se pojistnou smlouvou pojistitel zavazuje vůči pojistníkovi poskytnout jemu nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním (pojistná událost), a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2020, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

22. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

23. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

26. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že „s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů [viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s. 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s. I-6199, bod 61]. Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

27. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 – 178).

28. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a pojistná smlouva ve smyslu § 2758 o. z., kde předchůdkyně žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaná jako spotřebitel (§ 419 o. z.). Předchůdkyni žalobkyně tak vznikla povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

29. Před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru předchůdkyně žalobkyně ověřila, že žalovaná je zaměstnankyní s příjmem ve výši 12 221 Kč měsíčně a náklady na bydlení žalované činily částku ve výši 4 000 Kč měsíčně.

30. Ohledně dalších skutečností souvisejících s posouzením úvěruschopnosti žalované, konkrétně ohledně dalších tvrzených příjmů a výdajů žalované, vycházela předchůdkyně žalobkyně pouze z informací poskytnutých samotnou žalovanou.

31. V souvislosti se všemi výše uvedenými informacemi tak soud připomíná související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

32. Uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je totiž nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

33. Ačkoliv žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že úvěruschopnost žalované byla předchůdkyní žalobkyně posouzena s odbornou péčí v souladu s požadavky zákona, soud na základě provedených důkazů nemohl dojít k závěru, že u řady shora popsaných faktorů podstatných pro posouzení úvěruschopnosti (zejména příjmů a výdajů žalované) předchůdkyně žalobkyně, namísto spokojení se pouze s pravděpodobností jejich existence, tyto skutečnosti ve shora uvedeném kontextu skutečně prověřila. Ke svému tvrzení, že k hodnocení úvěruschopnosti žalované došlo rovněž formou užití tzv. scoringového modelu vycházejícího ze statistických dat, jakkoliv by bylo možné tento postup za splnění určitých podmínek považovat za souladný se zákonem, žalobkyně nejen že i přes výzvu soudu nespecifikovala, z jakých konkrétních statistických dat bylo v rámci užití tohoto modelu vycházeno, ale ani k tomuto svému tvrzení nenavrhla provedení žádného důkazu. V předmětné věci tedy navzdory zákonné povinnosti žalobkyně tvrzení a povinnosti důkazní vyplývající z § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), nelze dospět k závěru, že by předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované prověřila způsobem dostatečně vyhovujícím výše specifikovaným zákonným požadavkům, přičemž žalobkyni nebylo možno poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť se k jednání soudu, k němuž byla řádně a včas předvolána, nedostavila.

34. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu je tak třeba považovat předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru (a s tím související pojistnou smlouvu) pro rozpor se zákonem za současného zjevného rozporu s veřejným pořádkem za absolutně neplatnou (§ 580 o. z. a § 588 o. z.) (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 28 Co 194/2020).

35. S přihlédnutím k ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. a § 2993 o. z. soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaná jsou (v kontextu shora učiněného závěru) povinni si vzájemně vrátit plnění, která si na základě projednávané neplatné smlouvy poskytly, a předchůdkyni žalobkyně [a následně i žalobkyni na kterou byla postoupena projednávaná pohledávka (§ 1879 o. z.)] tak vzniklo právo na vrácení žalované poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 13 980 Kč, a to včetně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 980 Kč od 11. 7. 2023 do zaplacení (§ 1968 o. z., § 1970 o. z.). Okamžik splatnosti byl stanoven v souladu s písemnou výzvou žalobkyně k úhradě peněžních prostředků zahrnujících mimo jiné i předmětné bezdůvodné obohacení, a to do deseti dnů, která žalované došla dne 28. 6. 2023, na 10. 7. 2023 (§ 570 o. z., § 1958 o. z.). Pro úplnost soud doplňuje, že ve vztahu k určení splatnosti bezdůvodného obohacení vycházel ze skutečnosti, že dne 28. 6. 2023 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě předmětných peněžních prostředků (a později ještě opakovaně), kdy žalovaná nereagovala tak, že by žalobkyní poskytnutá lhůta nebyla přiměřená jejím možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud tak vyšel ze závěru, že mezi účastníky žádný spor o době přiměřené možnostem žalované nevznikl (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru).

36. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

37. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

38. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalované, která byla v řízení převážně úspěšná, žádné náklady řízení nevznikly.