23 C 85/2021

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 2 000 Kč

I. Žaloba, na základě které se žalobkyně domáhá vůči žalovanému zaplacení částky 2 000 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení byl žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení částky ve výši 2 000 Kč z titulu neuhrazené smluvní pokuty za nevrácení pronajatého zařízení.

2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

3. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu.

4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, potvrzení o zaplacení kupní ceny a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), převedla na žalobkyni právo domáhat se na žalovaném zaplacení projednávané peněžní sankce ve výši 2 000 Kč. Na základě smlouvy ze dne 9. 1. 2014, [číslo], (dále jen„ smlouva“) a Ceníku služeb [právnická osoba], (dále jen„ ceník“), Všeobecných podmínek poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací společnosti [právnická osoba], pro domácnosti, (dále jen„ obchodní podmínky“), mimo jiné, přenechala předchůdkyně žalobkyně žalovanému za sjednanou cenu k užívání zařízení MODEM TECHNICOLOR TC7200ED3 WIFI EMTA (SN: MAC: [anonymizováno]), (dále jen„ zařízení“), a to po dobu trvání této smlouvy. Pro případ zániku smlouvy byla mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným pod písmenem f) smlouvy a v článku 7 bodu 4 obchodních podmínek ujednána povinnost žalovaného do sedmi dnů od zániku smlouvy vrátit předchůdkyni žalobkyně předmětné zařízení. Pro případ, kdy by žalovaný toto zařízení ve stanovené lhůtě nevrátil, bylo sjednáno oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném úhradu finanční sankce, jejíž výše 2 000 Kč byla specifikována v ceníku předchůdkyně žalobkyně. Žalovaný, ačkoliv si zařízení převzal, sjednanou cenu na jeho dočasné užívání neuhradil. V návaznosti na tuto skutečnost došlo ze strany předchůdkyně žalobkyně k ukončení předmětné smlouvy. Prostřednictvím dopisu ze dne 9. 9. 2014 proto předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k navrácení zařízení. Žalovaný však na tuto ani předžalobní výzvu zástupce žalobkyně ze dne 1. 6. 2020 nereagoval a zařízení nevrátil.

5. Po právní stránce soud postupoval podle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), podle kterého platí, že strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena. Podle ustanovení § 2021 o. z. platí, že nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. Podle § 1751 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 2001 o. z. lze od smlouvy odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon. Podle § 2048 o. z. platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 2050 o. z. platí, že je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z., ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

6. Soud se nejprve zabýval otázkou své pravomoci k projednání předmětné věci. V daném případě bylo nutné posoudit, zda se jedná o spor vycházející z ustanovení zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen„ zákon o elektronických komunikacích“), neboť předchůdkyně žalobkyně je právnickou osobou poskytující služby právě v oboru elektronických komunikací. Smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací uzavřené mezi účastníky sice podléhají zákonné úpravě obsažené v § 63 a násl. zákona o elektronických komunikacích, a tedy přezkumu Českého telekomunikačního úřadu, který na základě § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích rozhoduje spory mezi osobami vykonávajícími komunikační činnost ve smyslu § 7 citovaného zákona na straně jedné, a účastníky, popřípadě uživateli takových služeb na straně druhé, avšak pokud jde o dočasné užívání zařízení, již s ohledem na samotnou definici„ elektronické komunikace“ uvedenou výše, je zřejmé, že se jedná o věc spadající do pravomoci civilních soudů, neboť jde o spor vyplývající z nájemní smlouvy. V kontextu těchto informací soud uzavřel, že má pravomoc ve věci rozhodnout.

7. S ohledem na shora zjištěný skutkový stav a po jeho právním posouzení soud žalobu zamítl.

8. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný ve vztahu k výše definovanému zařízení uzavřeli nájemní smlouvu, jejíž nedílnou součástí byl rovněž ceník a obchodní podmínky předchůdkyně žalobkyně. Obsahem této nájemní smlouvy byl závazek předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému do dočasného užívání zařízení. Žalovaný se zavázal zařízení převzít a za tento nájem zaplatit sjednané nájemné. Předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla v předmětné smlouvě pro případ jejího zániku sjednána povinnost žalovaného vrátit předmětné zařízení, a to ve lhůtě 7 dnů od zániku této smlouvy. Pro případ, že by tak žalovaný neučinil, byla sjednána možnost žalobkyně požadovat po žalovaném úhradu smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč. Předchůdkyně žalobkyně svoji povinnost vyplývající z této smlouvy splnila a žalovanému zařízení předala. Žalovaný, ač toto zařízení převzal, však svoji povinnost uhradit nájemné nesplnil. Z uvedeného důvodu předchůdkyně žalobkyně odstoupila od nájemní smlouvy a vyzvala žalovaného k navrácení zařízení. Žalovaný však i přes opakovanou výzvu předchůdkyně žalobkyně toto zařízení nevrátil. Předchůdkyně žalobkyně proto opětovně vyzvala žalovaného jak k navrácení zařízení, tak k úhradě smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč. Následně předchůdkyně žalobkyně postoupila právo domáhat se po žalovaném úhrady předmětné smluvní pokuty na žalobkyni.

9. Ve vztahu k žalobkyní vznesenému požadavku na úhradu částky 2 000 Kč coby smluvní pokuty za nevrácení zařízení je třeba uvést, že konkrétní výše této smluvní pokuty nebyla žalovaným a předchůdkyní žalobkyně sjednána v textu samotné smlouvy. Oprávnění domáhat se úhrady smluvní pokuty pro případ nevrácení zařízení bylo drobným písmem uvedeno pod písmenem f) smlouvy, přičemž konkrétní specifika uvedené smluvní pokuty včetně její výše byla podrobněji vymezena v článku 7 bodě 4 smluvních podmínek a na straně 3 ceníku předchůdkyně žalobkyně platném od 1. 1. 2014.

10. Na základě uvedených skutečností soud konstatuje, že požadavek žalobkyně na úhradu smluvní pokuty za včasné nevrácení zařízení, kdy výše této smluvní pokuty byla stanovena separátním ceníkem, a to bez její konkrétní specifikace v samotném textu mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sjednané smlouvy, nemůže obstát.

11. V kontextu výše uvedených skutečností je třeba rovněž připomenout, že žalovaná se v projednávaném smluvním vztahu nacházela v postavení spotřebitele. Je pravdou, že část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky či jiné obdobné dokumenty, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené a relevantní právní úprava stanovuje základní limity, jejichž porušení, zejména ve vztahu ke spotřebiteli jako slabší straně, sankcionuje absolutní neplatností. K uvedenému je třeba doplnit, že ochrana spotřebitele je výrazem ústavního principu rovnosti, a to v jeho materiálním pojetí. I v případech, kdy zákonodárce slabší smluvní stranu nezvýhodnil výslovně, aby dal pro konkrétní situaci přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který právo aplikuje, prostor pro řešení disproporcí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03). V tomto kontextu pak ve vztahu ke smlouvám uzavíraným se spotřebitelem Ústavní soud zdůraznil zásadu poctivosti v oblasti ochrany spotřebitele, kterou aplikoval ve formě tzv. principu důvěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06).

12. V návaznosti na výše uvedenou judikaturu Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, dovodil, že se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Smluvní ujednání tak musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text či nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. V souvislosti s obchodními podmínkami (či jinými obdobnými dokumenty) pak Ústavní soud uvedl, že stěžejním účelem obchodních podmínek v kontraktačním procesu se spotřebitelem, by měl být především popis technického a vysvětlujícího charakteru, a nikoliv skrytá ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná. Ve světle těchto informací pak Ústavní soud dále konstatoval, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být, pod sankcí neplatnosti, součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné, tedy listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis. Obdobný závěr je třeba učinit rovněž v projednávaném případě.

13. Předmětná smlouva uzavřená mezi žalovaným a předchůdkyní žalobkyně vyjma stručné informace o obdržení a seznámení se žalovaného s obchodními podmínkami a ceníkem (spolu s několika dalšími dokumenty) neobsahovala žádnou konkrétní informaci o výši smluvní pokuty za včasné nevrácení zařízení. V uzavřené smlouvě absentovalo rovněž označení konkrétních ustanovení ceníku, ve kterých by měla být výše uvedená informace obsažena. Z textu smlouvy navíc nevyplývá, zda by se výše smluvní pokuty měla nacházet na jednom či více místech ceníku či dalších připojených dokumentů, jakož ani informace o tom, jaké znění dokumentů (ke kterému datu) má být pro případ porušení té které povinnosti použito.

14. V souvislosti se všemi shora uvedenými informacemi soud uzavírá, že ujednání o smluvní pokutě je třeba v avizovaném kontextu považovat za neplatné a žalobu tak v celém rozsahu zamítnout.

15. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a skutečností, že žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, žádné náklady řízení nevznikly.