23 C 91/2022

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Koubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 118 729 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 48 886,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 88 487 Kč od 25. 3. 2021 do 28. 2. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18 644 Kč od 1. 3. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 59,84 % ročně z částky 74 215,23 Kč od 25. 3. 2021 do 17. 4. 2021 ve výši 2 852,16 Kč a s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 74 215,23 Kč od 18. 4. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 3. 2021 dosáhne částky 195 480 Kč, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 69 843 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 69 843 Kč od 1. 3. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 14. 3. 2020 domáhala na žalovaném úhrady částky 88 487 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 88 487 Kč od 25. 3. 2021 do zaplacení, částky 30 242,45 Kč a úroku ve výši 59,84 % ročně z částky 74 215,23 Kč od 25. 3. 2021 do 17. 4. 2021 ve výši 2 852,16 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 74 215,23 Kč od 18. 4. 2021 do zaplacení maximálně však do doby, kdy tento celkový úrok za dobu od 25. 3. 2021 dosáhne částky 195 480 Kč. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 1. 11. 2020 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 75 000 Kč, kterou se žalovaný spolu s úrokem ve výši 59,84 % zavázal vrátit v pravidelných 36 měsíčních splátkách po 5 175 Kč, a to od 17. 12. 2020 vždy do 17. dne příslušného měsíce. Ve splátce byla rovněž zahrnuta částka 632 Kč představující úhradu za pojištění schopnosti žalovaného předmětný úvěr řádně hradit. Právě tato schopnost žalovaného, tedy schopnost řádně hradit předmětný úvěr, byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází (SOLUS, NRKI, insolvenční rejstřík), interního scoringu i jiných zdrojů. Žalovaný rovněž neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný a zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný však žalobkyni na uvedený úvěr a pojištění uhradil pouze částku ve výši 5 157 Kč, a to dne 18. 12. 2020. V důsledku tohoto prodlení tak došlo ke dni 23. 3. 2021 k zesplatnění úvěru žalovaného, jakož i k povinnosti žalovaného uhradit smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou jednotlivou splátku, s jejíž úhradou byl v prodlení, a to až do okamžiku zesplatnění úvěru, stejně tak jako povinnosti žalovaného nahradit náklady spojené s upomínáním žalovaného ve výši 400 Kč.

2. Ve svém doplnění žaloby ze dne 12. 5. 2022 žalobkyně upřesnila postup, jakým zkoumala úvěruschopnost žalovaného, kdy ohledně této skutečnosti akcentovala zejména informace uvedené samotným žalovaným a prohlášení žalovaného o skutečnosti, že právě tyto jím poskytnuté informace byly pravdivé a úplné.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

4. Z provedených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění:

5. Z listiny označené jako„ Předsmluvní formulář“,„ Návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru“ včetně listiny označené jako„ Příloha č. 1 k Návrhu na uzavření Smlouvy o úvěru/ Smlouvy o úvěru – Pojištění schopnosti splácet úvěr“ a listiny označené jako„ Dodatek č. 1 k Návrhu smlouvy o úvěru/ Smlouvě o úvěru [číslo]“, z listiny označené jako„ Splátkový kalendář“, z listiny označené jako„ Prohlášení klienta/Informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru“, z listiny označené jako„ Oznámení o schválení úvěru“ včetně kopie listiny označené jako„ Dodejka“, z listiny označené jako„ Pojištění schopnosti splácet úvěry“, z listiny označené jako„ Informace o pojištění“ a z listiny označené jako„ Přihláška do pojištění“ soud zjistil, že žalovaný dne 1. 11. 2020 písemně požádal žalobkyni (pod označením této své žádosti [číslo]) o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 75 000 Kč s tím, že tyto žalobkyní poskytnuté peněžní prostředky žalovaný žalobkyni vrátí a za poskytnutí těchto prostředků žalobkyni uhradí částku ve výši 59,84 % ročně z dosud nevrácených peněžních prostředků, to vše v pravidelných 36 měsíčních splátkách tak, jak je v podrobnostech uvedeno v k návrhu žalovaného přiloženém podrobném rozpisu plateb. Žalovaný žalobkyni dále navrhl, aby žalobkyně žalovanému zprostředkovala, a to pro případ, že nastanou v tomto návrhu specifikované události, poskytnutí žalovanému nebo třetí osobě dohodnutého plnění, za což žalovaný navrhl hradit žalobkyni částku 632 Kč měsíčně. Žalovaný rovněž, mimo jiné, prohlásil, že veškeré údaje, které boudou uvedeny v dohodě účastníků, jakož i veškeré údaje, které v souvislosti s předmětnou dohodou účastníků poskytl či poskytne, jsou pravdivé a úplné. Žalobkyně předmětnou žádost a návrh žalovaného dne 2. 11. 2020 akceptovala.

6. Z listiny označené jako„ Hodnocení klienta“ soud zjistil, že zaměstnanec žalobkyně po jednání s žalovaným uvedl jako příjem žalovaného pravidelný čistý měsíční příjem z jeho zaměstnání částku ve výši 23 773 Kč a jako výdaje žalovaného životní minimum v částce 3 860 Kč měsíčně, splátky [právnická osoba] v částce 2 733 Kč měsíčně a náklady na bydlení v částce 2 603 Kč měsíčně. Dále že zaměstnavatel žalovaného je [právnická osoba] [anonymizováno], [IČO], se sídlem [adresa], že žalovanému neběží výpovědní lhůta a že se nejedná o pracovní poměr na dobu určitou. Zaměstnanec žalobkyně následně provedl analýzu bonity žalovaného s výsledkem, že volné zdroje žalovaného tvoří 13 577 Kč. Žalovaný prohlásil, že všechny výše uvedené údaje poskytl žalobkyni v souvislosti s žádostí o poskytnutí finančních prostředků a že tyto údaje jsou pravdivé a úplné, a že žádné údaje žalobkyni nezatajil.

7. Z listiny označené jako„ DOKLAD O VYPLACENÍ ÚVĚRU – OTISK DAT Z ELEKTRONICKÉHO VÝPISU PŘI POHYBU NA ÚČTU“ soud zjistil, že z bankovního účtu žalobkyně byla na bankovní účet žalovaného dne 2. 11. 2020 přikázána částka ve výši 75 000 Kč.

8. Z listin obsahujících výpis z účtu žalovaného soud zjistil, že dne 11. 9. 2020 byla žalovanému na jeho účet z účtu označeného jako„ [právnická osoba]“ připsána částka ve výši 26 572 Kč a dne 13. 10. 2020 byla žalovanému na jeho účet z účtu označeného jako„ [právnická osoba]“ připsána částka ve výši 17 262 Kč.

9. Z listiny označené jako„ Úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu registr nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru“ soud zjistil, že žalobkyně ke dni 23. 5. 2018 disponovala oprávněním k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

10. Z listiny označené jako„ Výpis z nebankovního registru klientských informací“ soud zjistil, že na základě v tomto registru shromážděných informací o nebankovních úvěrových produktech byl žalovaný označen jako osoba s nízkým rizikem pravděpodobnosti možného neplnění jemu poskytnutého úvěru.

11. Z listiny označené jako„ Výpis z registru SOLUS“ soud zjistil, že žalovaný v tomto registru nemá evidován žádný záznam.

12. Z fotografie občanského průkazu žalovaného soud zjistil, že žalovaný poskytl žalobkyni fotografii svého občanského průkazu.

13. Z listiny označené jako„ Oznámení“ ze dne 23. 3. 2021 soud zjistil, že žalobkyně vyhotovila písemnou výzvu adresovanou žalovanému k okamžité úhradě částky 88 487 Kč jako částky představující (na základě dohody účastníků označené [číslo]) žalovaným dosud nevrácené peněžní prostředky, náklady na upomínání žalovaného a finanční sankce za včasné neuhrazení peněžních prostředků žalovaným.

14. Z listiny označené jako„ Předžalobní výzva“ včetně listiny označené jako„ Podací arch“ soud zjistil, že žalobkyně žalovanému dne 22. 2. 2022 odeslala prostřednictvím poštovní přepravy výzvu k úhradě částky 88 487 Kč s příslušenstvím jako částky představující žalovaným (na základě dohody účastníků označené [číslo]) dosud neuhrazené peněžní prostředky, náklady na upomínání žalovaného a finanční sankce za včasné neuhrazení peněžních prostředků žalovaným.

15. Z dalších důkazů soud nezjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí.

16. Na základě výše uvedených dílčích skutkových zjištění soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalovaný dne 1. 2. 2020 písemně požádal žalobkyni (pod označením této své žádosti [číslo]) o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 75 000 Kč s tím, že tyto žalobkyní poskytnuté peněžní prostředky žalovaný žalobkyni vrátí a za poskytnutí těchto prostředků žalobkyni uhradí částku ve výši 59,84 % ročně z dosud nevrácených peněžních prostředků, to vše v pravidelných 36 měsíčních splátkách tak, jak je v podrobnostech uvedeno v k návrhu žalovaného přiloženém podrobném rozpisu plateb. Žalovaný žalobkyni dále navrhl, aby žalobkyně žalovanému zprostředkovala, a to pro případ že nastanou v tomto návrhu specifikované události, poskytnutí žalovanému nebo třetí osobě dohodnutého plnění, za což žalovaný navrhl hradit žalobkyni částku 632 Kč měsíčně. Žalobkyně posoudila schopnost žalovaného dostát jím navrhovaným závazkům na základě ověření platnosti občanského průkazu žalovaného, rejstříků a databází NKRI a SOLUS, dvou částečných výpisů z účtu žalovaného a dále z informací zjištěných od samotného žalovaného a z prohlášení žalovaného o pravosti a úplnosti jím v souvislosti s předmětným návrhem žalobkyni poskytnutých informací. Žalobkyně předmětné návrhy žalovaného dne 2. 11. 2020 akceptovala. Žalobkyně dne 2. 11. 2020 ve prospěch bankovního účtu žalovaného přikázala částku ve výši 75 000 Kč. Z ničeho však nevyplynulo, že by žalovaný uhradil žalobkyni z předmětných dohod více než žalobkyní tvrzených 5 157 Kč. Žalobkyně dne 22. 2. 2022 odeslala žalovanému prostřednictvím poštovní přepravy písemnou výzvu k úhradě částky 88 487 Kč s příslušenstvím představující žalovaným na základě předmětných dohod účastníků žalobkyni dosud neuhrazené peněžní prostředky, náklady na upomínání žalovaného a finanční sankce za včasné nehrazení peněžních prostředků.

17. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

18. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

19. Podle § 573 o. z. platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

20. Podle § 580 odst. 1 o. z., platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

21. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Podle § 1731 o. z. platí, že z návrhu na uzavření smlouvy (dále jen„ nabídka“) musí být zřejmé, že ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níž nabídku činí.

23. Podle § 1732 odst. 1 platí, že právní jednání směřující k uzavření smlouvy je nabídkou, pokud obsahuje podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím, a pokud z něho plyne vůle navrhovatele být smlouvou vázán, bude-li nabídka přijata.

24. Podle § 1740 odst. 1 o. z. platí, že osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou.

25. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

26. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

27. Podle § 1970 o. z., ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

28. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

29. Podle § 2758 odst. 1 o. z. platí, že pojistnou smlouvou se pojistitel zavazuje vůči pojistníkovi poskytnout jemu nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním (pojistná událost), a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné.

30. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

31. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

32. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2020, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

33. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

34. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

35. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

36. K ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud dále doplňuje, že Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-FINANCE s. r. o., proti GK v odpovědi na předběžné otázky potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího.

37. Ústavní soud v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. PL. ÚS 1/10, v jeho bodu 33, uvedl, že„ s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s . 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C 119/05, Sb. rozh. s . I -6199, bod 61). Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval“.

38. Lze tedy shrnout, že obecné soudy jsou povinny zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, a to i ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 – 178).

39. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla přijetím nabídky žalovaného (§ 1731 o. z., § 1732 odst. 1 o. z. a § 1740 odst. 1 o. z.) žalobkyní uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.), jakož i pojistná smlouva (§ 2758 odst. 1 o. z.). Žalobkyni tak vznikla povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

40. Před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyně zjistila, popř. dle svých tvrzení sama ověřila, že občanský průkaz žalovaného nebyl evidován jako neplatný, že žalovaný ani jeho zaměstnavatel nemají záznam v insolvenčním rejstříku a registru SOLUS a že registrem NRKI byl žalovaný hodnocen jako osoba s nízkým rizikem pravděpodobnosti možného neplnění jemu poskytnutého úvěru, jakož i že ve prospěch bankovního účtu žalovaného byly v měsíci říjnu a září připsány z účtu označeného„ [právnická osoba]“ částky ve výši 26 572 Kč a 17 262 Kč.

41. Ohledně dalších skutečností při posuzovaní úvěruschopnosti žalovaného, konkrétně ohledně údajů o pravidelných čistých příjmech žalovaného v průměrné výši 23 773 Kč měsíčně, včetně tvrzení o jeho zaměstnaneckém poměru nikoliv na dobu určitou a skutečnosti, že žalovanému aktuálně neběží výpovědní lhůta a údajů o jeho výdajích spočívajících pouze v nákladech na bydlení ve výši 2 603 Kč žalobkyně vycházela výhradě z informací poskytnutých samotným žalovaným.

42. Žalobkyně sama uvedla, že např. pracovní smlouvu, bankovní výpis z účtu žalovaného, nájemní smlouvu či další jiné podklady, z nichž by bylo patrno nakládání s peněžními prostředky žalovaného po určitý časový úsek předcházející poskytnutí úvěru a z nichž by mohl být učiněn úsudek stran disponibilních peněžních prostředků žalovaného, neměla k dispozici. Žalobkyně sice disponovala toliko částečnými výpisy z účtu žalovaného, z těchto výpisů je patrna pouze ta skutečnost, že ve prospěch účtu žalovaného byla v měsíci říjnu a listopadu připsána určitá částka z účtu označeného„ [právnická osoba]“. Jak již bylo naznačeno, takový výpis ovšem nic nevypovídá o skutečnosti, zda se skutečně jednalo o příjem ze zaměstnaneckého poměru žalovaného, zda se jednalo o zaměstnanecký poměr na dobu určitou či neurčitou, zda, v jaké výši a jakou formou byla sjednána pravidelná měsíční odměna, atd. Navíc pokud by žalobkyně usuzovala na příjmy žalovaného z předložených výpisů, v takovém případě by tyto příjmy dosahovaly průměrné měsíční výše 21 917 Kč čistého a nikoliv výše 23 733 Kč čistého, ze které nakonec žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela.

43. Dále žalobkyně zohlednila částku představující životní minimum ve výši 3 860 Kč a finanční rezervu ve výši 1 000 Kč.

44. Na základě souhrnu všech těchto informací žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný disponoval volnými zdroji ke splácení žalobkyní poskytnutého úvěru ve výši 13 577 Kč, což pro účely plnění závazků žalovaného vyplývajících z předmětné smlouvy o úvěru vyhodnotila jako dostačující.

45. Nad rámec výše uvedeného soud pro úplnost doplňuje, že žalobkyně ve svém doplnění žaloby uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela mimo jiné také ze skutečnosti, že žalovaný neměl se žalobkyní uzavřenou žádnou další souběžnou úvěrovou smlouvu a že žalovaný neuvedl žádné další výdaje spojené se splátkami ostatních úvěrů.

46. Tomuto závěru však odporuje skutkové zjištění učiněné soudem z listiny označené jako„ Hodnocení klienta“ o tom, že žalovaný v okamžiku podání předmětného návrhu na uzavření úvěrové smlouvy uvedl, že žalobkyni již splácí částku ve výši 2 733 Kč měsíčně. Pokud tedy žalobkyně v rámci hodnocení schopnosti žalovaného jí poskytnutý úvěr splácet vycházela mimo jiné rovněž z předpokladu, že žalovaný není osobou povinnou splácet rovněž jiný úvěr (ať už u samotné žalobkyně či jiného subjektu), činila tak zjevně v rozporu s tvrzením žalovaného, a to ač v dalších aspektech nutnost při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházet právě z těchto tvrzení žalovaného sama zdůrazňuje.

47. Bez ohledu na skutečnost, že samotná částka 2 733 Kč byla při výpočtu disponibilních volných zdrojů žalovaného zohledněna, skutečnost, že žalovaný je osobou povinnou z další úvěrové smlouvy, podle tvrzení žalobkyně nikoliv, a to ač je třeba takovou skutečnost (např. ve vztahu k možným dalším závazkům, které by pro žalovaného z další úvěrové smlouvy mohly vyplynout či ze samotného faktu, že žalovaný již měl potřebu čerpat další úvěr) považovat ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného za významnou, vyžadující důkladné prověření zejména výdajů žalovaného.

48. V souvislosti s výše uvedenými informacemi tak soud připomíná související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

49. Uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je totiž nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

50. Je sice pravdou, že na základě provedeného dokazování lze dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně skutečně provedla; provedla jej však způsobem zcela nedostatečným, povrchním, vycházejíc z tvrzení žalovaného, dvou výpisů z účtu vztahujících se k příjmu žalovaného, databází dlužníků či dokonce z právními předpisy indexovaných nákladů životního minima a podobně. U řady shora popsaných faktorů podstatných pro posouzení úvěruschopnosti (povaha příjmů a výdaje žalovaného) se žalobkyně spokojila pouze s pravděpodobností jejich existence, nikoli s jejich důkladným prověřením. V posuzované věci tedy nelze dospět k závěru, že by žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neprověřila vůbec, nýbrž k závěru, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného ve smyslu posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutý úvěr posoudila zcela nedostatečně a dostatečně údaje poskytnuté žalovaným neprověřila. Povinnosti poskytovatele úvěru vyplývající z citované právní úpravy nutno totiž interpretovat tak, že se jedná o skutečné, reálné a individuální posouzení schopnosti každého konkrétního žadatele o úvěr případně poskytnutý úvěr splácet na základě jím konkrétně doložených a prověřených reálných informací, jež nejsou zcela zjevně v rozporu s obvyklou životní zkušeností. Jen takové individuální prověření konkrétního žadatele je oním zákonem vyžadovaným prověřením, kdy teprve na základě neexistence důvodných pochybností plynoucích z onoho důkladného individuálního posouzení je oprávnění poskytovatele požadovaný úvěr platně poskytnout; poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s právě uvedeným, je ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva neplatná (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 26 ICm 2690/2021, vydaný v insolvenčním řízení KSOS 37INS 4412/2021).

51. Judikatura vyvinutá již i v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru, který nahradil právní úpravu provedenou obdobným zákonem č. 145/2010 Sb., nejen že, jak již bylo podrobně rozvedeno výše, dospěla k závěru, že k neplatnosti smlouvy založené nedostatečným posouzením a neprověřením úvěruschopnosti žadatele nutno přihlédnout z úřední povinnosti a nikoli toliko k námitce spotřebitele, ale dále také dovodila, ve smyslu již avizovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; na uvedeném nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 pak platí, že při komplexním posuzování věci nelze odděleně vycházet pouze z eventuální lehkovážnosti dlužníka bez přihlédnutí ke škále dalších aspektů. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je jednoznačně povinen prověřit spotřebitelovu platební schopnost. Uvedený požadavek není přísný a nepřiměřený a naopak se jedná o výchozí zásadu, kterou by obecné soud měly vždy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je výslovně zakotvená zákonem.

52. Na základě všech skutečností uvedených shora tak má soud za to, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí, zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, čímž porušila povinnost vyplývající pro ni z ustanovení § 86 odst. 1 tohoto zákona.

53. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu, je tak třeba považovat účastníky uzavřenou smlouvu o úvěru pro rozpor se zákonem za současného zjevného rozporu s veřejným pořádkem za absolutně neplatnou (§ 580 o. z. a § 588 o. z.) (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 28 Co 194/2020). Uvedený závěr o neplatnosti je s ohledem na vzájemnou provázanost třeba vztáhnout i na pojistnou smlouvu uzavřenou spolu se smlouvou o úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 838/2000).

54. V kontextu tohoto soudem učiněného závěru s přihlédnutím k ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. jsou žalobkyně a žalovaný povinni si vzájemně vrátit plnění, která si na základě projednávaných neplatných smluv poskytli, vzniklo žalobkyni právo na vrácení žalovanému poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků ve výši 69 843 Kč.

55. Ve vztahu k prodlení žalovaného s vrácením této částky soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného (§ 570 o. z.) k plnění zahrnujícímu rovněž úhradu dotčených 69 843 Kč v rámci předžalobní výzvy odeslané žalovanému prostřednictvím poštovní přepravy dne 22. 2. 2022. S ohledem na běžnou délku doručování zásilek prostřednictvím poštovní přepravy, jakož i s přihlédnutím k ustanovení § 573 o. z. považuje soud za den doručení této výzvy žalovanému 25. 2. 2022. S ohledem na zákonnou úpravu času plnění (§ 1958 o. z.), pak soud dovozuje, že žalovaný byl povinen uhradit žalobkyni částku 69 843 Kč nejpozději do 28. 2. 2022. Jelikož žalovaný tuto svoji povinnost nesplnil, zavázal jej k tomu soud svým rozhodnutím, a to včetně úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 1. 3. 2022 do zaplacení (§ 1968 o. z. a § 1970 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu žalobkyně zamítl.

56. Pro úplnost soud dodává, že v předchozím odstavci uvedený závěr nebylo možno učinit ve vztahu k ostatním výzvám žalobkyně či z listiny označené jako„ Oznámení“ ze dne 23. 3. 2021, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by se uvedené výzvy či oznámení vzdor tvrzení žalobkyně, dostaly do dispoziční sféry žalovaného. Jelikož se žalobkyně k ústnímu jednání ve věci nedostavila, nebylo ji možno poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., o její povinnosti unést břemeno důkazní k těmto svým tvrzením.

57. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť částečný úspěch žalobkyně a částečný úspěch žalovaného v tomto řízení jsou přibližně stejné.