33 C 196/2021

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Radkou Hruškovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro určení vlastnického práva k nemovitosti

I. Určuje se, že žalobce [celé jméno žalobce], [datum narození], je výlučným vlastníkem pozemku [parcelní číslo] (lesní pozemek), o evidované výměře 11 m2, v k. ú. a obci [obec], okres [okres], zapsané na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro [anonymizována dvě slova], [stát. instituce].

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 19 714 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, advokáta [anonymizováno] [jméno] [anonymizováno].

1. Žalobce se domáhal rozhodnutí, kterým by soud určil, že je vlastníkem pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec]. Žalobu odůvodnil tím, že jeho právní předchůdce – otec požádal v roce 1988 o přidělení parcely do osobního užívání za účelem zřízení zahrádky. Na základě jeho žádosti byl vypracován geometrický plán [číslo] pro oddělení parcel pro zřízení zahrádky, ze kterého vyplývá oddělení pozemku p. [číslo] z pozemku p. [číslo] současně oddělení pozemku [parcelní číslo] z pozemku [parcelní číslo]. Následně došlo ke zřízení práva osobního užívání. Po získání pozemku do užívání došlo se souhlasem MNV [obec] k oplocení obou pozemků a jejich užívání jako zahrádky. Novelou občanského zákoníku došlo od [datum] k přeměně práva osobního užívání na vlastnické právo. Na žalobce přešlo vlastnické právo na základě dědického usnesení Okresního soudu Sokolov o potvrzení nabytí dědictví D -270 1997 ze dne 25. 6. 1997, které nabylo právní moci dne 2. 7. 1997. Právní předchůdce i žalobce užívali jako vlastníci, tedy oprávnění držitelé oba dva pozemky po dobu delší 30 let. Po celou dobu měli za to, že jedná o jeden celistvý pozemek. Po celou dobu žalovaný žádným způsobem nevystupoval jako vlastník a nezpochybňoval vlastnické právo žalobce. V rámci obnovy katastrálního operátu v roce 2021 upozornil katastrální úřad na nesrovnalost, že žalobce není jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Teprve až na tomto základě vyzval žalovaný žalobce k řešení soudní cestou. Žalobce má za to, že sporný pozemek [parcelní číslo] v k. ú. [obec] vydržel v souladu s § 1089 občanského zákoníku, když předmětný pozemek spolu s pozemkem p. [číslo] užíval jako jeden celek v dobré víře jako oprávněný držitel a jako vlastník, minimálně od výše uvedeného dědického řízení, tedy po dobu delší 20 let. Dále má za to, že sporný pozemek vydržel i podle § 1095 občanského zákoníku, když spolu se svým otcem sporný pozemek užíval jako jeden celek v dobré víře jako oprávněný držitel a jako vlastník po dobu delší 30 let. Žalobce uvedl, že se snažil dohledat doklady k nabytí obou pozemků, ale přes katastrální úřad dohledal jen uvedený geometrický plán a dohodu o zřízení práva osobního užívání k pozemku p. [číslo] žádné další doklady dohledány nebyly, avšak žalobce se domnívá, že musí existovat žádost otce na oba dva pozemky, respektive na zřízení práva osobního užívání na obdélníkovou zahradu zahrnující oba pozemky, jakož i rozhodnutí o schválení a dohoda o užívání na sporný pozemek. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobce spatřuje v nesouladu faktického stavu se stavem právním.

2. Za situace kdy v katastru nemovitostí je jako vlastník nemovitost zapsán žalobce a žalovaný naopak tvrdí, že je jeho vlastníkem, je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení dle § 80 občanského soudního řádu.

3. Žalovaný s nárokem žalobce nesouhlasil a navrhl žalobu zamítnout. Zejména rozporoval dobrou víru držitele, když již právní předchůdce žalobce měl v roce 1988 povědomí o skutečném rozsahu užívaných pozemků, a to na základě vypracovaného geometrického plánu. Žalovaný má za to, že není splněna jedna ze základních podmínek vydržení, a to poctivá držba. Dále namítal, že Následná dohoda o zřízení práva osobního užívání k předmětnému pozemku byla uzavřena nezákonně, neboť její obsah je v rozporu s ust. § 199 odst. 1 a § 135a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., neboť se jedná o lesní pozemek, ke kterému nemohlo být zřízeno právo užívání, a který nebylo možno ani v době uzavření dohody vydržet.

4. Po skutkové stránce soud z provedených listinných důkazů zjistil, že v roce 1988 otec žalobce, pan [jméno] [celé jméno žalobce] požádal o přidělení zahrady do osobního užívání. Rozhodnutím o přidělení pozemku a dohodou o zřízení práva osobního užívání ze dne 23. 10. 1984 označenou [spisová značka] byl pozemek p. [číslo] o výměře 342 m2 vydělen geometrickým plánem [číslo] z pozemku [parcelní číslo] o výměře 2 289 m2 a přidělen do osobního užívání [jméno] [celé jméno žalobce]. Dnem [datum] se právo osobního užívání přeměnilo ex lege na vlastnické právo. Z doloženého geometrického plánu [číslo] bylo zjištěno, že geometrický plán byl vyhotoven pro účely oddělení části pozemku pro zřízení zahrádky a z pozemku [parcelní číslo] o výměře 2 289 m2 (ostatní plocha) byl oddělen pozemek p. [číslo] o výměře 342 m2 a z pozemku p. č. o výměře 10 687 m2 (les) byl oddělen pozemek [číslo] o výměře 10 675 m2 a pozemek [parcelní číslo] o výměře 12 m2. Dále bylo z geometrického plánu zjištěno, že [jméno] [celé jméno žalobce] je označen nabyvatelem pozemku p. [číslo] pozemku p. [číslo] v geometrickém plánu je zkreslen pozemek pro zřízení zahrádky obdélníkového tvaru skládající se z pozemku p. [číslo] pozemku [parcelní číslo]. V katastru nemovitostí je vlastnické práno k pozemku [parcelní číslo] k. ú. [obec] zapsáno pro Českou republiku s právem hospodaření s majetkem státu pro žalovaného.

5. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda k pozemku [parcelní číslo] svědčí žalobci vlastnické právo na základě přeměny z práva osobního užívání. I když z geometrického plánu lze dovodit, že právní předchůdce žalobce se měl stát i nabyvatelem pozemku p. [číslo] nebylo v řízení prokázáno, že k pozemku [parcelní číslo] vzniklo právo osobního užívání a tedy ani, že takové právo následně přešlo na právo vlastnické. Podle ust. § 199 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, právo osobního užívání může být zřízeno jen k pozemkům, které jsou v socialistickém vlastnictví, a které podle územních plánů nebo územních rozhodnutí jsou určeny k výstavbě rodinných domů, rekreačních chat nebo garáží nebo ke zřizování zahrádek. Půdy určené k jiným účelům, zejména půdy zemědělské, nesmí být ke zřízení práva osobního užívání použito. Ke stejným účelům může být v osobním užívání občana je jeden pozemek.

6. V daném případě je třeba vycházet z toho, že právní předchůdce žalobce se chopil držby sporné nemovitosti, pozemku par. [číslo] v roce 1990 bez právního důvodu. Žalobce užívá pozemek na základě potvrzení o nabytí dědictví Usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. 6. 1997, které nabylo právní moci dne 2. 7. 1997.

7. V závěrečném návrhu žalobce navrhl vyhovět žalobě, když došlo k vydržení sporného pozemku, a to i přes to, že nebylo prokázáno, že na právního předchůdce žalobce přešlo vlastnické právo k uvedenému pozemku. Na základě geometrického plánu mohl být právní předchůdce žalobce v dobré víře, že tento byl vytvořen ne jeden celistvý celek. Současně si žalobce nebyl vědom, že součástí užívaného pozemku je i nějaká část, která není v jeho vlastnictví.

8. Žalovaná v závěrečném návrhu navrhla žalobu zamítnout, neboť má za to, že nemohlo dojít k vydržení, neboť se jednalo o tvz. nepravou držbu, a proto nelze aplikovat § 1095 o. z., ale je nutno použít § 1090 o. z.

9. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že soudu musí vždy„ vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních.“ Účelem institutu vydržení není nucené zbavení vlastnického práva původního vlastníka, nýbrž uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním (Nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 360/06).

10. Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

11. Podle § 1089 zákona č. 89/2013 Sb., platí, že drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Nepoctivost předchůdce nebrání poctivému nástupci, aby počal vydržení dnem, kdy nabyl držby.

12. Podle § 1090 o. z. se k vydržení vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou. Nabyl-li zůstavitel nepravou držbu, nemůže vlastnické právo vydržet ani jeho dědic, i kdyby držel poctivě. To platí obdobně i pro všeobecného právního nástupce právnické osoby.

13. Podle § 1091 odst. 2 o. z. je k vydržení vlastnického práva k nemovité věci potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

14. Podle § 1092 o. z. se do vydržecí doby ve prospěch vydržitele započte i doba řádné a poctivé držby jeho předchůdce.

15. Podle § 1095 o. z. platí, že uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

16. Podle § 987 o. z. je držitelem ten, kdo vykonává právo pro sebe.

17. Podle § 989 o. z. vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník. Jiné právo drží ten, kdo je počal vykonávat jako osoba, jíž takové právo podle zákona náleží, a komu jiné osoby ve shodě s ním plní.

18. Podle § 1090 o. z. se k vydržení vyžaduje pravost držby. Podle § 994 o. z. může být držba řádné jen tehdy, pokud se opírá o řádný právní titul. Podle § 992 o. z. je poctivý držitel ten, kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží. Poctivému držiteli náleží stejná práva jako držiteli řádnému. Podle § 993 o. z. platí, že neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.

19. V daném případě soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že se jedná o dlouhodobou držbu, která trvá nepřetržitě více než 30 let. Žalobce uvedl, že on i jeho právní předchůdce (otec) byli v dobré víře, že se jedná o jeden celistvý pozemek, který užívali jako vlastníci a tedy oprávnění držitelé a o svém vlastnictví neměl žalobce pochybnosti až do roku 2021, kdy mu žalovaná oznámila, že mu pozemek [parcelní číslo] nepatří. Soud dopěl k závěru, že žalobce neprokázal existenci titulu, na základě kterého by se on nebo jeho právní předchůdce mohl domnívat, že je vlastníkem předmětného pozemku, a proto se nemůže jednat o řádnou držbu. Držbu lze ale nabýt i bez platného právního důvodu, v takovém případě se nejedná o držbu řádnou, přesto držitel může být v dobré víře, že mu dané právo, jež vykonává, skutečně náleží, a je tak držitelem poctivým. Poctivý držitel tedy musí být držitelem pravým, ale nemusí být držitelem řádným.

20. Posouzení otázky zda se držbu poctivou či nepoctivou soud dospěl k závěru, že žalobce je držitelem poctivým, neboť po celou dobu své držby, tedy od r. 1997 je v dobré víře, že mu pozemek, tak jak je oplocený v jeden celek, vlastnicky náleží. Sám žalobce by tedy podle § 1089 o. z. splňoval podmínky vydržení. S ohledem na § 1090 odst. 2 o. z., který zakazuje vydržet vlastnické právo, pokud zůstavitel nabyl nepravou držbu, musel se soud zabývat i pravostí držby právního předchůdce žalobce.

21. Pokud jde o jeho právního předchůdce, dospěl soud s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které se dobrá víra držitele, které je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, musí vztahovat i k titulu, na základě kterého mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ale neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitele je vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je (domnělý právní titul). Nepoctivě však drží ten, komu musí být z okolností jasné, že vykonává právo, které mu nepatří. Na základě předloženého geometrického plánu [číslo] dospěl soud k závěru, že dobrá víra právního předchůdce žalobce se opírala o omluvitelný skutkový omyl, když z geometrického plánu vyplývá, že právní předchůdce žalobce by se měl stát nabyvatelem pozemku p. [číslo] o výměře 342 m2 a pozemku [parcelní číslo] o výměře 12 m2 a tyto pozemky pak tvoří v reálu pozemek obdélníkového tvaru. Soud dospěl k závěru, že i právní předchůdce žalobce byl držitelem poctivým, neboť se chopil držby sporného pozemku za okolností, za nichž byl přesvědčen, že se vlastníkem stává, a které objektivně k takovému přesvědčení vedly. Nadto je nutno poznamenat, že i dlouhodobá držba nasvědčuje dobré víře držitele. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu lze uzavřít, že při obvyklé péči o majetek by žalované strana nepochybně přistoupila k řešení věci, pokud by sama měla již dříve za to, že žalobce nebo jeho právní předchůdce užívá pozemek v jejím vlastnictví.

22. Soud se neztotožnil s názorem žalované, že na daný případ je nutno aplikovat § 1090 o. z., podle kterého nemůže k nabytí vlastnictví vydržením dojít. S ohledem na výše uvedené soud uzavřel, že v daném případě se jedná jak u žalobce, tak u jeho právního předchůdce, o držbu poctivou a pravou, a proto přes omyl právního předchůdce žalobce týkající se skutkových okolností soud držbu posoudil jako držbu pravou, tedy i způsobilou k vydržení vlastnického práva.

23. Nad rámec soud dodává, že ze zjištěných skutkových okolností by držba žalobce byla způsobilá i k tzv. mimořádnému vydržení podle § 1095 o. z., podle kterého uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl, když sám žalobce měl sporný pozemek nepřetržitě v držbě po dobu více než 20 let a nepoctivý úmysl žalobce nebyl ani tvrzen a prokázán. Podle § 3 066 o. z. se do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou. Soud závěrem uvádí, že právě mimořádné vydržení poskytuje ochranu faktickým stavům, jejichž základ je sice pochybný nebo sporný, ale kde tvrzené nebo domnělé vlastnictví trvá značně dlouhou dobu.

24. S ohledem na skutková zjištění a okolnosti dané věci soud shledal žalobu důvodnou, a proto žalobě vyhověl.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 19 714 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a cestovní náhrada v celkové výši 1 114 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada 557 Kč za 62 ujetých km v částce 357 Kč (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 375/2021 Sb. při průměrné spotřebě 5 l /100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 375/2021 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 200 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada 557 Kč za 62 ujetých km v částce 357 Kč (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 375/2021 Sb. při průměrné spotřebě 5 l /100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 375/2021 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 200 Kč podle § 14 a. t.