42 C 158/2023

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Voštovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 5 826 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 000 Kč od 5. 2. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 1 826 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 826 Kč od 13. 11. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 000 Kč od 13. 11. 2021 do 4. 2. 2023.

III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 387,14 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 5 826 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že pohledávku za žalovaným nabyla na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], s.r.o., [IČO], jako původním věřitelem a postupitelem a společností [právnická osoba], [IČO], jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalované dne [datum] úvěr ve výši 4 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 12.11.2021. K uzavření úvěrové smlouvy došlo elektronicky prostředky komunikace na dálku. Úvěr byl převeden z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalované č. [bankovní účet]. Úvěr byl žalované prokazatelně poskytnut, ale přesto nebyl žalovanou do dnešního dne uhrazen v celé výši. Odeslání upomínky předcházel pokus kontaktovat žalovanou telefonicky, avšak bezúspěšně. Před poskytnutím úvěru byla prověřena úvěruschopnost žalovaného. Žalovaná částka se skládá z jistiny poskytnutého úvěru ve výši 4 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 07,64 Kč a z kapitalizovaného úroku ve výši 118,36 Kč.

2. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Předvolání bylo účastníkům doručeno v souladu s § 115 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších právních předpisů, dále jen„ o.s.ř.“ 3. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým závěrům. Žalobkyně předložila listinu nazvanou„ Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno] [spisová značka]“ ze dne [datum rozhodnutí], která měla být dle tvrzení žalobkyně uzavřena distančně, prostředky elektronické komunikace na dálku (dále jen„ Smlouva“), která obsahuje jméno a příjmení žalované včetně jejího rodného čísla a adresy, dále číslo jejího bankovního účtu, telefonní číslo a emailovou adresu. Smlouva je dle úvodních ustanovení uzavřena v souladu s ustanovením § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Na základě Smlouvy měl být žalované poskytnut úvěr ve výši 4 000 Kč se splatností do 30 dnů od odeslání finančních prostředků, úroková sazba činí 36% ročně a výše RPSN (roční procentní sazba nákladů) 3 066,73 % Smlouvě doložila žalobkyně rovněž Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, ze kterého se žalovaná dozvěděla základní informace týkající se spotřebitelského úvěru a jeho poskytovatele. Z potvrzení o bezhotovostní platbě ze dne [datum] soud dovodil, že částka 4 000 Kč byla toho dne poukázána na účet č. [bankovní účet] označený jménem a příjmením žalované (tuto skutečnost potvrdila též zpráva banky – [právnická osoba] ze dne 19.6.2023), žalovaná dále dne 13.8.2019 odeslala ze svého výše uvedeného účtu na účet předchůdkyně žalobkyně verifikační platbu ve výši 1 Kč. Pohledávka za žalovanou byla z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni postoupena na základě Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a Dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávek bylo žalované prokazatelně oznámeno postupitelem. Předžalobní výzva ze dne 2.2.2023 byla žalované zaslána prokazatelně. Žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaná na svůj dluh neuhradila před podáním žaloby ničeho.

4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům za použití těchto právních předpisů: Podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění, dále jen„ o. z.“, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 96/2022 Sb., účinného od 7.5.2022, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru … posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20.3.2019:„ Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je i za úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 24. 2. 2013 namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům – spotřebitelům - neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období..“ Podle ustanovení § 2993 věty první o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

5. Žalobkyně neprokázala uzavření platného závazku v podobě úvěru mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, a to uzavřením Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno] [spisová značka], neboť netvrdila a nedoložila, zda-li před poskytnutím spotřebitelského úvěru došlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalované. Právně tedy nelze aplikovat ustanovení o smlouvě o úvěru, tedy § 2395 a násl. o.z. Žalobkyně v žalobě neuvedla žádná skutková tvrzení ani neoznačila důkazy k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru, soud přitom splnění této povinnosti na straně poskytovatele úvěru před poskytnutím spotřebitelského úvěru zkoumá z úřední povinnosti. Žalobkyně se nedostavila k nařízenému ústnímu jednání a soud ji tak neměl možnost poučit o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k prokázání těchto skutkových tvrzení. Smlouvu je tak třeba považovat za absolutně neplatnou v souladu s aktuálním zněním § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Přestože byla Smlouva uzavřena před novelou zákona o spotřebitelském zákonu provedenou zákonem č. 96/2022 Sb., neprokázání povinnosti poskytovatele úvěru řádně prověřit úvěruschopnost úvěrovaného má stejný dopad (absolutní neplatnost) i na spotřebitelské úvěry uzavřené před datem účinnosti této novely (tj. před datem 7.5.2022), jak vyplývá k bohaté judikatury Nejvyššího soudu – viz např. výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20.3.2019 Poskytnutí peněžních prostředků žalované ve výši 4 000 Kč, které má soud za prokázané, je tedy s ohledem na neplatnost smlouvy o kontokorentním úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o.z. -„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“ Podle druhého odstavce téhož ustanovení platí:„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ Podle § 2993 věta prvá o.z. přitom platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 4 000 Kč, žalovaná žalobkyni neuhradila před podáním žaloby ničeho, částku 4 000 Kč tedy soud posoudil jakožto bezdůvodné obohacení žalované vzniklé z plnění bez právního důvodu, neboť výše uvedená smlouva o úvěru dle závěru soudu nebyla platně uzavřena. V této části tedy soud žalobě vyhověl. Pokud jde o úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení, je potřeba vyjít z § 1958 odst. 2 o.z., podle něhož:„ Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“ Předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění prokazatelně v rámci písemné výzvy ze dne 2.2.2023, která byla téhož dne žalované odeslána, následujícího dne se mohla písemnost dostat do dispozice žalované, od 4.2.2023 tak byla žalovaná povinna plnit a ode dne následujícího, tj. od 5.2.2023 má tedy žalobkyně právo i na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. ve výši vyplývající z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013, a to s ohledem na počátek prodlení žalované. Ve zbytku soud žalobu zamítl, jakékoliv další nároky uplatněné žalobkyní totiž vycházejí ze smlouvy, která nebyla platně uzavřena – viz výrok II rozsudku.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 387,14 Kč, přičemž tato částka představuje 26 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 63 % a úspěchu žalované v rozsahu 37 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 5 826 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní upomínky a žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč Náklady řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce podle § 149 odst. 1 o.s.ř.. Při stanovení výše odměny advokáta soud dospěl k závěru, že je na místě aplikovat zvláštní ustanovení o náhradě nákladů řízení, neboť byly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 14b odst. 1 advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, tedy že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, předmětem řízení bylo peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšovala 50 000 Kč a žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobkyně uplatňuje obdobné nároky, tj. nároky na obdobném skutkovém základu, opakovaně.

7. Ke splnění povinnosti žalované soud stanovil žalovanému lhůtu v délce tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř..