42 C 222/2021

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Voštovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 59 546 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 41 220 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 41 220 Kč od 29. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 18 326,82 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 141,44 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 350 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 41 220 Kč od 1. 11. 2020 do 28. 5. 2021, úrok ve výši 10 % ročně z částky 44 201,31 Kč od 13. 9. 2020 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne za dobu od 20. 8. 2020 částky 108 864 Kč.

III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 5 261,44 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částky 59 546 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené Smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] (dále jen„ Smlouva“) odpovídající součtu nové jistiny úvěru ke dni zesplatnění ve výši 44 201,31 Kč, úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 4 369,54 Kč a smluvní pokuty ve výši 10 976,82 Kč dle bodu 6.5 Smlouvy (v souladu s § 9 zákona č. 177/2020 Sb. žalobci od 01.05.2020 do 31.10.2020 nevznikalo právo na zaplacení této smluvní pokuty). Žalobkyně při výpočtu dlužných částek zohlednila žalovanou poskytnutá plnění ve výši 3 780 Kč před zesplatněním. Příslušenství žalované částky tvoří úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 44 201,31 Kč ode dne 20.08.2020 do zaplacení. Žalobkyně požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 39,93 % p.a. Za dobu od 91. dne prodlení žalovaného (tedy za dobu od 13.9.2020) žalobkyně v souladu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru tento úrok uplatňuje v zápůjční úrokové sazbě ve výši repo sazby stanovené [anonymizována dvě slova] bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, tj. v nominální úrokové sazbě 10 % p.a. U částky 48 570 Kč požaduje žalobkyně s ohledem na prodlení žalované s úhradou i zákonný úrok z prodlení, a to až od druhého dne následujícího po shora popsaném zesplatnění úvěru (v souladu s § 9 zákona č. 177/2020 Sb. žalobci od 01.05.2020 do 31.10.2020 nevznikalo právo na zaplacení tohoto zákonného úroku z prodlení).

2. Žalovaná se k žalobě v průběhu řízení nevyjádřila skutkově ani právně, k prvnímu jednání se bez omluvy nedostavila a zůstala zcela pasivní. Soud tedy věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované. Žaloba včetně předvolání k tomuto jednání jí byly doručeny do vlastních rukou nejméně 10 dnů přede dnem jeho konání.

3. Provedeným dokazováním soud z listinných důkazů předložených žalobkyní zjistil ke skutkovému stavu, že dne [datum] byl žalovanou podepsána návrh smlouvy o úvěru / smlouva o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 45 000 Kč na dobu trvání 48 měsíců s měsíční splátkou ve výši 1 890 Kč a počtem 48 splátek. Celková částka splatná žalovanou byla sjednána ve výši 90 720 Kč s úrokovou sazbou 39,93 % ročně, roční procentní sazba nákladů spotřebitelského úvěru činí 48,11%. V souladu s ustanovením článku 1, odstavce 1.

1. Smlouvy – smlouva je uzavírána na žádost klienta prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a to prostřednictvím osobní zabezpečené stránky klienta v klientské zóně na internetové adrese [webová adresa] a prostřednictvím emailové komunikace, a to za použití přístupových údajů a hesla pro přístup do klientské zóny. odstavce 1.

5. Smlouvy – klient podepisuje Smlouvu tak, že na své osobní stránce v klientské zóně vyplní do příslušného podpisového okna své jméno, příjmení a jedinečný kód odpovídající variabilnímu symbolu platby ve výši 1 Kč, která byla poskytovatelem úvěru za tímto účelem zaslána po posouzení úvěruschopnosti klienta na bankovní spojení klienta, tuto částku 1 Kč není klient povinen vracet poskytovateli úvěru. Ke způsobu uzavření Smlouvy doložila žalobkyně výpis z interního systému obsahující okamžik podpisu Smlouvy žalovanou a oznámení o schválení úvěru ze strany žalobkyně, to vše v rámci klientské zóny. V souladu s ustanovením článku 6, odstavce 6.

5. Smlouvy - smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z nové jistiny zápůjčky za každý den prodlení od následujícího dne po zesplatnění až do zaplacení uplatnila žalobkyně smluvní pokutu v souhrnné výši 10 976,82 Kč za prodlení žalovaného se splácením úvěru. Součástí předložené smlouvy o úvěru byl Předsmluvní formulář obsahující informace pro žalovanou o poskytovateli úvěru a parametry úvěru a tiskopis Informace pro klienta obsahující informace ke způsobu uzavření smlouvy o úvěru prostředky komunikace na dálku. Dle výpisu z databáze [příjmení] zde nebyla žalovaná evidována a dle databáze [anonymizováno] registru klientských informací byla platební morálka žalované hodnocena vysoce, klient s nízkým rizikem. Dle výpisu z databáze [právnická osoba] je žalovaná klientem s přiděleným počtem bodů 291, tedy klientem s mírou rizikovosti 24,2%. Žalovaná před schválením úvěru doložila žalobkyni 4x výpis z účtu žalované za měsíce říjen 2019 až leden 2020. Počáteční i konečný zůstatek na účtu žalované po všechny výše uvedené měsíce se pohyboval v rozmezí cca minus 30 000 Kč až minus 50 000 Kč. Po všechny sledované měsíce sice žalovaná pobírala na účet mzdu v průměrné výši 20 000 Kč čistého, tato však evidentně nedostačovala ke krytí výdajů žalované, které podstatně převyšovaly příjmy žalované. Žalovaná navíc v každém sledovaném měsíci před poskytnutím projednávaného spotřebitelského úvěru řešila svou tíživou finanční situaci dalším zadlužováním, když přijala další spotřebitelské úvěry od obchodních společností [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], kontokorentní úvěr nazvaný [webová adresa], kontokorentní úvěr nazvaný Cremfinance Czech, apod., a to i opakovaně. Žalované tedy evidentně nezbývala žádná částka ze svého příjmu, kterou by byla schopná splácet úvěr dle Smlouvy a žalobkyně tak neprokázala, že prověřila úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru. Žalobkyně předložila soudu doklad o poukázání částky 45 000 Kč na účet žalované dne [datum], který žalovaná specifikovala v rámci Smlouvy a který se číselně shoduje s měsíčními výpisy z účtu žalované, soud má tímto za prokázané, že k poskytnutí částky 45 000 Kč žalované ze strany žalobkyně došlo. Dle oznámení o schválení úvěru ze dne [datum] bylo žalované oznámeno v rámci klientské zóny poskytnutí spotřebitelského úvěru v celkové výši 45 000 Kč. Součástí tohoto oznámení byl též splátkový kalendář. Žalobkyně rovněž k důkazu předložila výzvu k úhradě dluhu ze dne 14.8.2020 a 15.8.2020, ovšem bez dokladu o odeslání žalované. O okamžitém zesplatnění úvěru byla žalovaná informována prostřednictvím Oznámení ze dne 18.8.2020, žalobkyně však nedoložila doklad o odeslání Oznámení žalované. Předžalobní výzva je z data 26.5.2021 a žalobkyně ji zaslala žalované dne 26.5.2021, upozorňuje ji na možnost soudního vymáhání pohledávky. Z karty klienta vyplývá počet vyměřených splátek dluhu a splacené částky, jedná se o listinu vytvořenou žalobkyní bez podpisu žalované, z této listiny, jakož i ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaná oproti částce 45 000 Kč, kterou převzala od žalobkyně, uhradil žalobkyni do podání žaloby částku 3 780 Kč. Žalobkyně byla oprávněna úvěr žalovanému poskytnout – viz úplný výpis z registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům za použití těchto právních předpisů: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (který do právního řádu ČR zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele i z jiných zdrojů, spotřebitelský úvěr následně poskytne, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s výše uvedenými pravidly, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v přiměřené lhůtě. Výše uvedený zákon ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace o právech a povinnostech ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě před jejím uzavření, zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy. Účelem zákona je také nepochybně ochrana spotřebitele před jeho nadměrným zadlužováním. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle ustanovení § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

5. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 45 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr včetně úroku ve výši 39,93 % ročně splatit 48 měsíčními splátkami stanovenými smlouvou. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, žalobkyni celkem uhradila před podáním žaloby částku 3 780 Kč. S ohledem na uvedené má žalobkyně právo na vrácení jistiny poskytnutého úvěru (popř. její nevrácené části), Smlouvu však soud považuje za neplatnou z níže popsaných důvodů. Žalobkyně nesplnila povinnost uloženou jí v rámci ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť soudu nedoložila, zda zjišťovala faktickou výši příjmů a výdajů žalované, přestože měla k dispozici informaci o záporných zůstatcích na jejím účtu a dále věděla, že žalovaná řeší svou tíživou finanční situaci svým dalším zadlužováním u jiných poskytovatelů spotřebitelských úvěru, a to bezprostředně před poskytnutím úvěru. Hledání v registrech není dostatečným zjišťováním údajů o závazcích osob. Pokud by žalobkyně postupovala při vyhodnocování úvěruschopnosti žalované řádně, úvěr by žalované neposkytla, neboť žalované evidentně v průběhu čtyřech měsíců před poskytnutím úvěru nezůstávaly žádné volné prostředky na úhradu splátek úvěru. Žalobkyně porušením povinnosti ověřit úvěruschopnost žalované porušila její právo na ochranu před uzavíráním spotřebitelských smluv, které ji nadměrně zadlužují. Přes to, že žalovaná námitku neplatnosti Smlouvy nevznesla, vstupuje tato okolnost do závěrů soudu o neplatnosti Smlouvy dle ustanovení § 580 a § 588 občanského zákoníku, neboť poskytnutí dalšího úvěru předluženému spotřebiteli se zjevně příčí dobrým mravům a odporuje smyslu a účelu zákona o spotřebitelském úvěru, čímž zároveň zjevně narušuje veřejný pořádek, a sice ochranu společnosti před nadměrných zadlužováním spotřebitelů. K tomuto viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž soud, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14.3.2018, č. j. 8 Co 47/2018-50 uvedl:„ Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti (Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky [právnická osoba] [anonymizováno] - [číslo], EU:C: [rok], [právnická osoba] C - [číslo], EU:C: [rok], [jméno] [příjmení] [jméno] - [číslo], EU:C: [rok]); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, [anonymizováno] GSM, C 243/08, EU:C: [rok], bod 32; k směrnici Rady 85/577, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, [jméno] [jméno], C 227/08, EU:C: [rok], bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, [příjmení] [jméno], C 32/12, EU:C: [rok], bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, [příjmení], C 497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, [anonymizováno] a [anonymizováno], C 429/05, EU:C: [rok], body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).“ 6. Poskytnutí peněžních prostředků žalované ve výši 45 000 Kč, které má soud za prokázané, je tedy s ohledem na neplatnost Smlouvy třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku -„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“ Podle druhého odstavce téhož ustanovení platí:„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ Podle § 2993 věta prvá občanského zákoníku přitom platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že žalobkyně vyplatila žalované převodem na bankovní účet částku ve výši 45 000 Kč, žalovaná žalobkyni uhradila před podáním žaloby dle jejího tvrzení částku 3 780 Kč, rozdíl těchto dvou částek, tedy částku ve výši 41 220 Kč, posoudil soud jakožto bezdůvodné obohacení žalované vzniklé z plnění bez právního důvodu, neboť výše uvedená Smlouva dle závěru soudu nebyla platně uzavřena. V této části tedy soud žalobě vyhověl. Pokud jde o úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení, je potřeba vyjít z § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož:„ Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“ Žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění prokazatelně v rámci předžalobní výzvy, písemnost byla žalované zaslána 26.5.2021, následujícího dne je možné za běžného chodu věcí předpokládat, že se žalované tato písemnost dostala do dispozice, od 28.5.2021 tak byla žalovaná povinna plnit a ode dne následujícího, tj. od 29.5.2021 má tedy žalobkyně právo i na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 občanského zákoníku.

7. Ve zbytku soud žalobu zamítl, jakékoliv další nároky uplatněné žalobkyní totiž vycházejí ze smlouvy, která nebyla platně uzavřena a soud tedy žalobu zamítl v rámci výroku II co do částky 18 326,82 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 141,44 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 350 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 41 220 Kč od 1. 11. 2020 do 28. 5. 2021, úrok ve výši 10 % ročně z částky 44 201,31 Kč od 13. 9. 2020 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne za dobu od 20. 8. 2020 částky 108 864 Kč.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 261,44 Kč, přičemž tato částka představuje 23,8 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 61,9 % a úspěchu žalované v rozsahu 38,1 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 978 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 59 546 Kč sestávající z částky 3 500 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast u ústního jednání před soudem) a z částky 1 750 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (sepis jednoduché předžalobní výzvy k plnění) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 30. 7. 2021 náhrada 2 359 Kč za 262 ujetých km v částce 1 559 Kč (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě 5,7 l /100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 15 809 Kč ve výši 3 319,89 Kč. Soud vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 25 Cdo 1792/2015 ze dne 11.5.2016, podle kterého soud musí při zvažování poměru úspěchu ve věci zohlednit celý předmět řízení, tedy i příslušenství žalované pohledávky, přičemž k vyčíslení příslušenství pohledávky je rozhodující stav příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna uhradit k rukám zástupce žalobkyně. V případě předžalobní upomínky činí nárok jednu polovinu mimosmluvní odměny, neboť žalované byla zaslána typizovaná předžalobní upomínka, kterou žalobkyně skrze svého právního zástupce zpracovala strojově, a proto ji je nutno kvalifikovat podle § 11 odst. 2 písm. h) a.t..

9. Ke splnění uložených povinností stanovil soud třídenní lhůtu od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť neshledal důvody pro stanovení pariční lhůty jakkoli delší.