42 C 255/2022

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Voštovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 27 235,35 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 000 Kč od 27. 3. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 15 235,35 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 000 Kč od 17. 10. 2021 do 26. 3. 2022.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 27 235,35 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela s žalovaným na základě žádosti žalovaného prostřednictvím webového rozhraní žalobce [webová adresa] Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále také jen„ Smlouva“). Smlouva byla uzavřena prostředky komunikace na dálku. Na základě Smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému dne [datum] spotřebitelský úvěr ve výši 12 000 Kč, a žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit spotřebitelský úvěr spolu s úrokem ve výši 0,9 % denně z dlužné jistiny, tedy celkem částku 14 700 Kč do 20.3.2021. Spotřebitelský úvěr byl poskytnut bezhotovostním převodem na účet žalovaného. Spotřebitelský úvěr měl být splacen do 16.10.2021, celkem měl žalovaný vrátit částku 25 315,35 Kč (dlužnou jistinu, kapitalizované úroky ke dni 16.10.2021). Žalovaný svůj závazek ze Smlouvy ani přes výzvy žalobkyně a jeho právního zástupce nesplnil a žalobkyni nic nezaplatil. Ve Smlouvě byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny, žalobkyně požaduje částku 1 920 Kč (0,1% denně z 12 000 Kč za období od 17.10.2021 do 24.3.2022).

2. Žalovaný se k žalobě v průběhu řízení nevyjádřil, k prvnímu jednání se bez omluvy nedostavil, nepožádal o odročení jednání. Žalobkyně skrze svého právního zástupce svou neúčast u nařízeného soudního jednání omluvila, nepožádala o odročení jednání, souhlasila s jednáním a rozhodnutím věci bez její účasti. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Předvolání bylo účastníkům doručeno v souladu s § 115 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších právních předpisů, dále jen„ o.s.ř.“.

3. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále také jen„ Smlouva“) vyplývá, že žalobkyně coby věřitel a žalovaný coby klient uzavřeli touto Smlouvou v souladu s ustanovením § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Ve Smlouvě je žalovaný identifikován jménem, příjmením, rodným číslem, číslem OP, adresou pobytu telefonním číslem a emailovou adresou. Ve Smlouvě se žalobkyně zavazuje klientovi poskytnout finanční prostředky ve výši 12 000 Kč, a to bezhotovostně na bankovní účet klienta, ve Smlouvě si účastníci sjednali úrok ve výši 0,9% denně z vypůjčené částky, klient se zavazuje splatit zápůjčku do 180 dnů od odeslání finančních prostředků, roční procentní sazba nákladů spotřebitelského úvěru činí 1 732,08 %. Ve Smlouvě je sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny. Ke Smlouvě žalobkyně doložila k důkazu rovněž všeobecné obchodní podmínky a formulář s předsmluvními informacemi, s jejichž obsahem žalovaný podpisem Smlouvy vyjádřil souhlas, způsob uzavření Smlouvy (prostředky komunikace na dálku) je uveden přímo ve Smlouvě a rovněž v čl. 4 všeobecných obchodních podmínek. Lze tedy shrnout, že Smlouva byla uzavřena mezi účastníky prostředky komunikace na dálku způsobem popsaným v žalobě. Poskytnutí zápůjčky žalobkyně doložila potvrzením o provedené platbě ze dne [datum], ze kterého vyplývá, že dne [datum] byla z účtu žalobkyně na účet žalovaného č. [bankovní účet] poukázána částka 12 000 Kč, bankovní identitu žalovaného žalobkyně prokázala výpisem z účtu žalovaného získaného prostřednictvím služby Kontomatik (v rámci této služby žadatel o spotřebitelský úvěr poskytne souhlas poskytovateli spotřebitelského úvěru k získání výpisu z účtu žadatele o spotřebitelský úvěr, a to přímo od jeho banky). V den poskytnutí zápůjčky vystavila žalobkyně žalovanému fakturu znějící na částku 25 315,35‬ Kč s datem splatnosti jednotlivých 6 splátek. Žalobkyně soudu předložila předžalobní výzvu k úhradě ze dne 24.3.2022 včetně dokladu o jejím odeslání žalovanému z téhož dne. Žalovaný byl v rámci výzvy poučen o možnosti soudního vymáhání dluhu.

4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům za použití těchto právních předpisů: Podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění, dále jen„ o. z.“, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 96/2022 Sb., účinného od 7.5.2022, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru … posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20.3.2019:„ Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je i za úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 24. 2. 2013 namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům – spořebitelům - neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období..“ Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část. V souladu s ustanovením § 577 o.z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního (v projednávaném případě se jedná o nezákonné určení roční úrokové sazby), časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle ustanovení § 2993 věty první o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

5. Mezi žalobkyní a žalovaným byla Smlouvou uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu ustanovení § 2390 o.z., na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit jistinu úvěru včetně sjednaného úroku a sjednaných poplatků ve lhůtě stanovené Smlouvou. Žalovaný před podáním žaloby neuhradil ničeho. Žalobkyně má právo na vrácení pouze dosud zcela neuhrazené jistiny poskytnuté zápůjčky v částce 12 000 Kč, Smlouvu považuje soud za neplatnou z níže popsaných důvodů. Žalobkyně nedoložila soudu splnění povinnosti uložené jí v rámci ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť soudu dostatečně nepopsala a důkazně nepodložila, jakým způsobem a s jakým výsledkem prověřila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím spotřebitelského úvěru. Žalobkyně se nedostavila k nařízenému ústnímu jednání a soud ji tak neměl možnost poučit o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k prokázání těchto skutkových tvrzení. Smlouvu je tak třeba považovat za absolutně neplatnou v souladu s aktuálním zněním § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Přestože byla Smlouva uzavřena před novelou zákona o spotřebitelském zákonu provedenou zákonem č. 96/2022 Sb., neprokázání povinnosti poskytovatele úvěru řádně prověřit úvěruschopnost úvěrovaného má stejný dopad (absolutní neplatnost) i na spotřebitelské úvěry uzavřené před datem účinnosti této novely (tj. před datem 7.5.2022), jak vyplývá k bohaté judikatury Nejvyššího soudu – viz např. výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20.3.2019. Smlouvu považuje soud za neplatnou rovněž z níže popsaných důvodů. Posuzovanou Smlouvou se žalovaný zavázal k placení úroku ve výši 328,5 % ročně. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěru nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách (ARAD – Systém časových řad) vyplývá, že obvyklá míra úroku u úvěrů poskytovaných domácnostem s dobou splatnosti od jednoho roku do pěti let činila v dubnu 2021 6,93 % ročně; tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje cca 45krát. Soud zároveň odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, dle kterého soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře. V projednávaném případě přitom nešlo o specifický úvěrový vztah (tzv.„ mikroúvěr či mikropůjčku“), kdy je poskytována nízká částka (do 5 000 Kč) na velmi krátkou dobu, kdy je vyšší úroková míra za určitých okolností akceptovatelná. Rozpor sjednaného úroku s dobrými mravy je v projednávaném případě natolik zřejmý, že způsobuje absolutní neplatnost celé Smlouvy dle ustanovení §§ 580 a 588 o.z., a nikoliv pouze neplatnost ujednání o výši úroku a na to navazující výši roční procentní sazby nákladů spotřebitelského úvěru, která sjednána ve výši 1732,08%, neboť s odkazem na §§ 576 a 577 o.z. nelze předpokládat, že by žalobkyně i bez takto vysoké úrokové míry Smlouvu se žalovaným uzavřela, např. poté, co by žalovaný rozpoznal a namítl neplatnost ustanovení Smlouvy týkající se úrokové míry. V projednávaném případě tedy nelze přikročit ke snížení úroků podle ustanovení § 577 o.z.. Soud si je vědom, že na právní jednání je v souladu s ustanovením § 574 o.z. třeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné právní jednání, v projednávaném případě je sjednaný úrok natolik vysoký, že princip autonomie vůle musí ustoupit ochraně dobrých mravů – shodně rozhodl např. Městský soud v Praze v rámci rozsudku č.j. 17 Co 271/2020-112.

6. Poskytnutí peněžních prostředků žalovanému ve výši 12 000 Kč, které má soud za prokázané, je tedy s ohledem na neplatnost Smlouvy třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o.z. -„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“ Podle druhého odstavce téhož ustanovení platí:„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ Podle § 2993 věta prvá o.z. přitom platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že žalobkyně vyplatila žalovanému částku ve výši 12 000 Kč, žalovaný před podáním žaloby neuhradil žalobkyni ničeho, soud tedy částku ve výši 12 000 Kč posoudil jakožto bezdůvodné obohacení žalovaného vzniklé z plnění bez právního důvodu, neboť výše uvedená Smlouva dle závěru soudu nebyla platně uzavřena. V této části tedy soud žalobě vyhověl. Pokud jde o úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení, je potřeba vyjít z § 1958 odst. 2 o.z., podle něhož:„ Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“ Žalovaný byl vyzván k plnění prokazatelně v rámci předžalobní výzvy ze dne 24.3.2022, písemnost byla žalovanému odeslána téhož dne, následujícího dne se písemnost mohla dostat do dispozice žalovaného, od 26.3.2022 tak byl žalovaný povinen plnit a ode dne následujícího, tj. od 27.3.2022 má tedy žalobkyně právo i na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. ve výši vyplývající z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013, a to s ohledem na počátek prodlení žalovaného. Ve zbytku soud žalobu zamítl, jakékoliv další nároky uplatněné žalobkyní totiž vycházejí ze smlouvy, která nebyla platně uzavřena – viz výrok II rozsudku.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. („ Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, příp. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.“) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšným účastníkem řízení byl žalovaný, a proto by měl po žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, žalovanému však žádné náklady nevznikly. Soud vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 1792/2015 ze dne 11.5.2016, podle kterého soud musí při zvažování poměru úspěchu ve věci zohlednit celý předmět řízení, tedy i příslušenství žalované pohledávky, přičemž k vyčíslení příslušenství pohledávky je rozhodující stav příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku.

9. Ke splnění povinnosti soud stanovil žalovanému lhůtu v délce tří dnů podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť neshledal důvody pro stanovení jakkoli delší pariční lhůty, sám žalovaný se k soudu nedostavil a nenavrhl případný splátkový kalendář, který by odrážel jeho možnosti, ohledně kterých rovněž neuvedl soudu žádné skutečnosti.