42 C 284/2023

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Voštovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 10 030,83 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá co do částky 1 800 Kč a co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 230,83 Kč od 31. 3. 2023 do 5. 4. 2023.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 230,83 Kč, úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 230,83 Kč od 6. 4. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 640 Kč.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 10 030,83 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela se žalovaným Smlouvu o bankovních produktech a službách, na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet. Na základě Dispozice ke kontokorentnímu úvěru ze dne [datum] bylo žalovanému umožněno čerpat kontokorentní úvěr [anonymizováno] do výše povoleného limitu 5 000 Kč, žalovaný vyčerpal částku 10 030,83 Kč. Protože žalovaný překročil povolený limit kontokorentního úvěru, čímž vznikl nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu, přistoupila žalobkyně následně dne 30.3.2023 k zesplatnění kontokorentu a debetní zůstatek z běžného účtu žalovaného byl převeden na jeho nově zřízený úvěrový účet, po částečné úhradě ze strany žalovaného činí dluh částku 8 230,83 Kč (viz žalobní nárok č. 1). V rámci žalobního nároku č. 2 požaduje žalobkyně kromě dosud neuhrazené jistiny v částce 8 230,83 Kč ještě částku 1 800 Kč coby souhrn dlužných poplatků. Předžalobní upomínka byla žalovanému zaslána dne 9.6.2023.

2. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Předvolání bylo účastníkům doručeno v souladu s § 115 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších právních předpisů, dále jen„ o.s.ř.“ 3. Soud ve věci provedl dokazování, přičemž z listin doložených žalobkyní došel k následujícím závěrům. Dne [datum] uzavřela žalobkyně a žalovaný Smlouvu o bankovních produktech a službách, na základě které banka pro žalovaného vedla běžný účet. Téhož dne byla mezi nimi uzavřena též Dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách, na základě které došlo k poskytnutí kontokorentního spotřebitelského úvěru do výše povoleného limitu 5 000 Kč ode dne [datum] s úrokovou sazbou 21,99% ročně a roční procentní sazbou spotřebitelského úvěru 33,12%. K důkazu doložila žalobkyně též Produktové podmínky, Zvláštní ujednání o kontokorentním úvěru a Žádost o poskytnutí [anonymizováno] ze dne [datum]. V žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný uvedl své identifikační údaje, údaje o svém zaměstnavateli a výši pravidelného měsíčního příjmu, u výdajů žalovaný uvedl, že nemá žádné srážky ze mzdy, má jednu vyživovací povinnost a jeho průměrné měsíční výdaje činí 500 Kč. K prokázání čerpání úvěru žalovanou žalobkyně předložila výpis z úvěrového účtu [číslo] k datu 31.10.2022 (datum vytvoření výpisu) je zde dlužná částka 10 974,43 Kč. Protože nebyl dluh žalovaným splácen, zaslala mu žalobkyně dne 27.4.2023 Oznámení o zesplatnění úvěru, toto podání je ze dne 31.3.2023 a žalovanému je oznamováno, že záporný zůstatek na běžném účtu byl převeden na nově zřízený úvěrový účet a zůstatek dluhu činí k datu 30.3.2023 částku 10 030,83 Kč, odeslání oznámení žalobkyně prokázala. Z předžalobní upomínky datované dnem 9.6.2023 a z příslušného podacího archu soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě s tím, že v případě nezaplacení se žalobkyně obrátí na soud. Ještě před tím byl žalovaný několikrát urgován k úhradě dluhu, a to upomínkou ze dne 13.1.2023, 7.2.2023 a 9.3.2023.

4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům za použití těchto právních předpisů: Podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění, dále jen„ o. z.“, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 96/2022 Sb., účinného od 7.5.2022, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru … posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20.3.2019:„ Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je i za úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 24. 2. 2013 namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům – spořebitelům - neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období..“ Podle ustanovení § 2993 věty první o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

5. Mezi žalobkyní a žalovaným byla Dispozicí ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne [datum] (dále jen„ Dispozice“) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 o.z., na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr a žalovaný se zavázal uhradit jistinu úvěru včetně příslušenství ve lhůtě stanovené Dispozicí. Žalovaný načerpal celkem jistinu ve výši 10 974,43 Kč, do podání žaloby uhradil dluh pouze částečně, a to tak, že k datu podání žaloby činil dluh na jistině částku 8 230,83 Kč. Žalobkyně má právo na vrácení pouze dosud neuhrazené jistiny poskytnutého úvěru v částce 8 230,83 Kč, smlouvu o úvěru v podobě Dispozice považuje soud za neplatnou z níže popsaných důvodů. Žalobkyně nedoložila soudu splnění povinnosti uložené jí v rámci ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť soudu skutkově nedostatečně nepopsala a důkazně nedostatečně podložila, jakým způsobem a s jakým výsledkem prověřila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím spotřebitelského úvěru. Poučení k doplnění těchto tvrzení a označení důkazních návrhu se jí přitom nemohlo dostat, neboť se neúčastnila ústního jednání, se kterým je tato poučovací povinnost spjata. Příjmy žalovaného nejsou podloženy listinami (mzdový výměr, pracovní smlouva), výdaje žalovaného nejsou nějak blíže specifikovány ani podloženy listinami (nájemní smlouva, faktury za energie apod.). Celkové měsíční výdaje ve výši 500 Kč má soud za podhodnocené. Nejsou specifikovány ani další čisté příjmy domácnosti. Smlouvu o úvěru je tak třeba považovat za absolutně neplatnou v souladu s aktuálním zněním § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Přestože byla Dispozice uzavřena před novelou zákona o spotřebitelském zákonu provedenou zákonem č. 96/2022 Sb., neprokázání povinnosti poskytovatele úvěru řádně prověřit úvěruschopnost úvěrovaného má stejný dopad (absolutní neplatnost) i na spotřebitelské úvěry uzavřené před datem účinnosti této novely (tj. před datem 7.5.2022), jak vyplývá z bohaté judikatury Nejvyššího soudu – viz např. výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20.3.2019. Poskytnutí peněžních prostředků žalovanému ve výši 10 974,43 Kč, které má soud za prokázané, je tedy s ohledem na neplatnost Dispozice třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o.z. -„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“ Podle druhého odstavce téhož ustanovení platí:„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ Podle § 2993 věta prvá o.z. přitom platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že žalobkyně vyplatila žalovanému 10 974,43 Kč, žalovaný žalobkyni uhradila před podáním žaloby na jistinu úvěru 2 743,60 Kč, zbytek ve výši 8 230,83 Kč tedy soud posoudil jakožto bezdůvodné obohacení žalovaného vzniklé z plnění bez právního důvodu, neboť výše uvedená Dispozice dle závěru soudu nebyla platně uzavřena. V této části tedy soud žalobě rovněž vyhověl.

6. Pokud jde o úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení, je potřeba vyjít z § 1958 odst. 2 o.z., podle něhož:„ Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“ Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění poprvé prokazatelně v rámci oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 31.3.2023, písemnost byla žalovanému odeslána 3.4.2023, následujícího dne se písemnost mohla dostat do dispozice žalovaného, od 5.4.2023 tak byl žalovaný povinen plnit a ode dne následujícího, tj. od 6.4.2023 má tedy žalobkyně právo i na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. ve výši požadované žalobkyní (soud se od sazby úroku z prodlení požadované žalobkyní neodchýlil), která není v rozporu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to s ohledem na počátek prodlení žalovaného.

7. Ve zbytku soud žalobu zamítl, jakékoliv další nároky uplatněné žalobkyní totiž vycházejí ze smlouvy, která nebyla platně uzavřena – viz výrok I rozsudku.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 640 Kč, přičemž tato částka představuje 64 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 82 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 18 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky (sepis předžalobní upomínky a žaloby), neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč. Soud vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 25 Cdo 1792/2015 ze dne 11.5.2016, podle kterého soud musí při zvažování poměru úspěchu ve věci zohlednit celý předmět řízení, tedy i příslušenství žalované pohledávky, přičemž k vyčíslení příslušenství pohledávky je rozhodující stav příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku.

9. Lhůtu k plnění obou uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, protože neshledal žádné důvody pro stanovení pariční lhůty jakkoli delší.