42 C 46/2023

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Voštovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 13 514 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 882 Kč, s úrokem z prodlení z částky 4 882 Kč ve výši 7,50 % ročně od 14. 11. 2021 do 31. 12. 2021, ve výši 10,75 % ročně od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022, a od 1. 7. 2022 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 7 % bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroku z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 8 632 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 16 218,41 Kč a úroku z prodlení z částky 13 514 Kč ve výši 7, 25 % ročně od 19. 12. 2020 do 30. 6. 2021, ve výši 7,50 % ročně od 1. 7. 2021 do 13. 11. 2021, úroku z prodlení z částky 8 632 Kč ve výši 7,50 % ročně od 14. 11. 2021 do 31. 12. 2021, ve výši 10,75 % ročně od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022, a od 1. 7. 2022 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 7 % bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroku z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 13 514 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že mezi předchůdkyní žalobkyně, obchodní společnost [právnická osoba], [IČO], a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření smlouvy nazvané Smlouva o půjčce [číslo] (dále jen„ Smlouva“). Na základě uzavřené Smlouvy poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč (dále jen„ jistina“), a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem Smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit předchůdkyni žalobkyně souhrnný poplatek ve výši 8 632 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a souhrnného poplatku se žalovaný zavázal uhradit v 52 týdenních splátkách po 416 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobkyni uhradil částku 8 118 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany předchůdkyně žalobkyně postoupena na žalobkyni. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo žalovaným ničeho uhrazeno. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo žalovaným ničeho uhrazeno. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení celkové dlužné částky ve výši 13 514 Kč, sestávající se z dlužné jistiny ve výši 8 121,39 Kč a dlužného poplatku ve výši 5 392,61 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 16 218,41 Kč, úrok z prodlení z částky 13 514 Kč od 19.12.2020 do zaplacení ročně ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroku z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.

2. V rámci vyjádření ze dne 1.3.2023 žalobkyně doplnila, že před poskytnutím spotřebitelského úvěru nebylo povinností její předchůdkyně prověřovat úvěruschopnost žalovaného, neboť tato povinnost byla do českého právního řádu zavedena až teprve zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinným od 1.1.2011, Smlouva byla přitom uzavřena v roce 2005.

3. Žalovaný se k žalobě v průběhu řízení nevyjádřil, k prvnímu jednání se bez omluvy nedostavil, nepožádal o odročení jednání. Žalobkyně skrze svého právního zástupce svou neúčast u nařízeného soudního jednání omluvila, nepožádala o odročení jednání, souhlasila s jednáním a rozhodnutím věci bez její účasti. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Předvolání bylo účastníkům doručeno v souladu s § 115 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších právních předpisů, dále jen„ o.s.ř.“ 4. Po provedeném dokazování došel soud z listinných důkazů předložených žalobkyní k následujícím skutkovým zjištěním. Dne [datum] podepsal žalovaný a předchůdkyně žalobkyně (obchodní společnost [právnická osoba], [IČO]) smlouvu nazvanou Smlouva o půjčce (dále jen„ Smlouva“), číslo Smlouvy se shoduje s číslem Smlouvy uvedeným v žalobě. Na základě uzavřené Smlouvy poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč způsobem, který žalovaný potvrdil svým podpisem Smlouvy, tj. v hotovosti v částce 13 000 Kč v den podpisu Smlouvy. V souvislosti s poskytnutými peněžními prostředky se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit předchůdkyni žalobkyně souhrnný poplatek ve výši 8 632 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a souhrnného poplatku ve výši 21 632 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 52 týdenních splátkách po 416 Kč. Roční procentní sazba poskytnutého spotřebitelského úvěru činí 199,4%. Z předžalobní upomínky datované dnem 11.11.2021 a z příslušného podacího lístku ze dne 12.11.2021 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě výše uvedených závazků s tím, že v případě nezaplacení se žalobkyně obrátí na soud. Soudu byly předloženy i další listiny, jako je Smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu postupovaných pohledávek, Oznámení žalovanému o postoupení pohledávek ze dne 6.1.2021 od postupitele včetně podacího lístku ze dne 1.2.2021, ze kterých soud dovodil postoupení pohledávek za žalovaným, a to z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni.

5. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění aplikoval soud na projednávaný případ v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014 právní úpravu účinnou v době uzavření Smlouvy, tedy ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31.12.2013 (dále jen„ občanský zákoník“). Dle § 657 a násl. občanského zákoníku:„ Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.“ Soud je toho názoru, že Smlouva předložené žalobkyní směřovala právě k založení závazku ze smlouvy o půjčce peněžité dle občanského zákoníku, resp. smlouvy o spotřebitelském úvěru dle zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru č. 321/2001 Sb. Soud ovšem dospěl k závěru, že k založení vztahu z výše uvedené Smlouvy mezi účastníky nedošlo, neboť Smlouva je neplatná podle § 39 občanského zákoníku, a to pro její zjevný rozpor s dobrými mravy, který soud spatřuje v nepřiměřené výši sjednaného finančního protiplnění (souhrnného poplatku) za poskytnutí půjčky. Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je neplatný takový právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Posuzovanou Smlouvou se žalovaný zavázal k placení souhrnného poplatku ve výši 8 632 Kč. Ujednání o souhrnném poplatku, které soud považuje za cenu za poskytnutí půjčky (tedy úrok), je svou výší zcela nepřiměřené. Souhrnný poplatek činí cca 66,4 % z jistiny spotřebitelského úvěru, a to při splatnosti spotřebitelského úvěru do 52 týdnů (12 měsíců), roční procentní sazba nákladů spotřebitelského činí dle Smlouvy 199,4 %. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 vyplývá, že za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje dvojnásobné až trojnásobné výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách (ARAD – Systém časových řad) vyplývá, že zmíněná roční úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu se splatností do jednoho roku se v období měsíce dubna 2005 pohybovala na úrovni 10,88 %, z čehož vyplývá, že cena za poskytnutí půjčky v podobě souhrnného poplatku uvedeného ve Smlouvě rozhodně převyšuje trojnásobnou výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření Smlouvy. Z těchto ukazatelů je zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně při sjednávání podmínek Smlouvy nepostupovala v souladu s dobrými mravy a Smlouvu je tedy třeba považovat za neplatný právní úkon dle § 39 o.z. Jednotlivá ujednání Smlouvy jsou provázaná a nelze je od sebe oddělit, neboť bez sjednání neúměrně vysokého souhrnného poplatku by předchůdkyně žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčila, tedy neplatná je celá Smlouva.

6. Poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je tedy třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení. Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku:„ Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.“ Podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku:„ Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“ Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému na základě Smlouvy v hotovosti částku 13 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně jí žalovaný vrátil částku 8 118 Kč před podáním žaloby. Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil o částku 4 882 Kč, tuto částku soud posoudil soud jakožto bezdůvodné obohacení žalovaného vzniklé z plnění bez právního důvodu, neboť výše uvedená Smlouva dle závěru soudu nebyla platně uzavřena. V této části (včetně příslušenství v podobě úroku z prodlení z této částky ve výši dle předpisů práva občanského) tedy soud žalobě vyhověl. Pokud jde o úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení, je potřeba vyjít z § 563 občanského zákoníku, podle něhož:„ Není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl s plnění věřitelem požádán.“ Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění prokazatelně v rámci předžalobní výzvy ze dne 11.11.2021, následujícího dne je možné za běžného chodu věcí předpokládat, že se žalovanému tato písemnost dostala do dispozice, od 13.11.2021 tak byl žalovaný povinen plnit a ode dne následujícího, tj. od 14.11.2021 má tedy žalobkyně právo i na úrok z prodlení ve smyslu § 517 odst. 2 občanského zákoníku, dle něhož:„ Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení, výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.“ Ve zbytku soud žalobu zamítl jakožto nedůvodnou, jakékoliv další nároky uplatněné žalobkyní nad rámec jistiny úvěru a úroku z prodlení z těchto částek, totiž vycházejí ze Smlouvy, kterou soud posoudil jakožto absolutně neplatný právní úkon.

7. Soud dále dospěl k závěru, že shora zmíněná Smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] je smlouvou, na základě které došlo ke změně v osobě věřitele pohledávky za žalovaným v souladu s ustanovením § 524 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterého věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. V souladu s ustanovení § 524 odst. 2 občanského zákoníku s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. I přes skutečnost, že soud posoudil pohledávku žalobkyně za žalovaným právně odlišně od žalobkyně, svědčí žalobkyni v důsledku výše uvedené Smlouvy o postoupení pohledávek aktivní věcná legitimace ve sporu.

8. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. („ Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, příp. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.“) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšným účastníkem řízení byl žalovaný, a proto by měl po žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, podle obsahu spisu mu žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly, když byl po celou dobu naprosto pasivní. Při úvaze o poměru úspěchu ve věci soud vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 1792/2015 ze dne 11.5.2016, podle kterého soud musí rozhodnout o celém nároku, tedy i o příslušenství žalované pohledávky, přičemž k vyčíslení příslušenství pohledávky je rozhodující stav příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku.

9. Ke splnění povinnosti soud stanovil žalovanému lhůtu v délce tří dnů podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť neshledal důvody pro stanovení jakkoli delší pariční lhůty.