45 C 18/2026

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Pavlem Slámou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 115 361,42 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 57 132 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 57 132 Kč od 15.4.2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 58 229,42 Kč, co do úroku z prodlení v zákonné roční výši z částky 115 361,42 Kč od 27.12.2024 do 14.4.2025, a co úroku z prodlení v zákonné roční výši z částky 57 132 Kč od 15.4.2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v předmětném řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 115 361,42 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, , uzavřené dne , datum, . Smlouva o úvěru byla uzavřená se společností , právnická osoba, ., IČ , IČO, , sídlem , adresa, . Pohledávka od původního věřitele byla postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12.03.2025 žalobkyni. Původní věřitel uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému dne , datum, úvěr ve výši 100 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 19.2.2028. Úvěr měl být splacen v 48 pravidelných měsíčních splátkách a konečná splatnost měla nastat dne 19.2.2028. Žalovaný se ovšem dostal do prodlení se splácením úvěru, a proto došlo dne 26.12.2024 k zesplatnění veškerých závazků vyplývajících ze Smlouvy. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru (včetně úroků přirostlých k jistině) ve výši 115361,42 Kč. Žalované byla upomínka právním zástupcem žalobce odeslána dne 5.4.2025. Žalovaný však ani poté na svůj dluh ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a k jednání konanému dne 9.4.2026 se bez omluvy nedostavil. Vzhledem k tomu, že předvolání k jednání bylo žalovanému řádně doručeno dne 9.3.2026 a žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila s tím, že souhlasí s rozhodnutím ve věci bez její přítomnosti, soud jednal podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „o. s. ř.“), v nepřítomnosti účastníků.

3. Soud věc projednal a z provedených důkazů učinil následující dílčí skutková zjištění.

4. Ze Smlouvy o úvěru č. , číslo, včetně dodatku č. 1 k této Smlouvě soud zjistil, že původní věřitel uzavřel se žalovaným za použití prostředků komunikace na dálku dne , datum, výše uvedenou smlouvu, kterou se zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr včetně úroku ve výši 68,34 % ročně, splatit do 19.2.2028 ve 48 měsíčních splátkách po 6 124 Kč. Z této smlouvy soud též zjistil, že RPSN spotřebitelského úvěru činila 94,38 %, a že číslo účtu žalovaného zní , č. účtu, , a číslo účtu původního věřitele zní , číslo, , a že si ve smlouvě strany ujednaly elektronickou komunikaci (např. prostřednictvím e-mailu).

5. Z dokladu o vyplacení ze dne , datum, vydaného , právnická osoba, . soud zjistil, že dne , datum, původní věřitel prostřednictvím svého bankovního účtu , č. účtu, převedl ve prospěch bankovního účtu žalovaného , č. účtu, , pod VS , var. symbol, částku ve výši 100 000 Kč.

6. Z vybraných pohybů na účtu žalovaného č. , č. účtu, soud zjistil, že o období od prosince 2023 do února 2024 měl žalovaný příjem od zaměstnavatele , právnická osoba, v průměrné měsíční výši 32 500 Kč.

7. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12.2.2025, včetně společného prohlášení smluvních stran o postoupení pohledávek ze dne 12.3.2025, včetně seznamu postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena žalobkyni.

8. Z listiny označené jako Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 5.4.2025 soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení dluhu do tří dnů a bylo mu oznámeno postoupení pohledávky.

9. Z výpisu z rejstříku NRKI, SOLUS soud zjistil, že původní věřitel prověřil záznamy žalovaného v těchto rejstřících.

10. Z výpisu z databáze ARAD České národní banky dostupné na https://www.cnb.cz/arad/#/cs/indicators soud zjistil, že úroková sazba pro spotřebitelské úvěru určené domácnostem činila 8,97 % ročně.

11. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

12. Dle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

13. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

14. Dle § 576 o. z. platí, že týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

15. Dle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

16. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

17. Podle § 1740 odst. 1 o. z. platí, že osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou.

18. Podle § 1813 odst. 1, 2 o. z. platí, že zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí.

19. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

20. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

21. Podle § 2395 o. z. platí, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

22. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

23. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

25. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

26. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem27. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

28. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že původní věřitel měl v úmyslu uzavřít s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2390 a následující o. z., a podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Zároveň nebylo prokázáno, že by původní věřitelka před uzavřením tvrzené smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to, ačkoliv k tomu byla v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna.

29. Soud připomíná shora uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

30. Žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že původní věřitel provedl lustraci žalovaného rejstřících NRKI, SOLUS, vždy s negativním výsledkem, dále uvedla, že žalovaný předložil původnímu věřiteli doklady o příjmu a „další doklady a informace nezbytné k posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

31. Žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila, a soud jí tak nemohl poskytnout poučení podle § 118a o.s.ř. Lze tak uzavřít, že žalobkyně neprokázala, že by před poskytnutím úvěru řádně ověřila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. V předmětné věci nelze dospět k závěru, že by právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalovaného vůbec prověřil, natož že by takové posouzení bylo možno považovat za dostatečně vyhovující zákonným požadavkům. Žalobkyně nepředložila soudu žádné doklady o příjmech a výdajích žalovaného, kromě výpisu z příjmů žalovaného ze zaměstnání za měsíce prosinec 2023 až únor 2024, když z těchto výpisů lze zjistit pouze čistý měsíční příjem ze zaměstnání žalovaného. Právnímu předchůdci žalobkyně však nebyly známy výdaje žalovaného, když žádné důkazy o ověření výdajů žalovaného před poskytnutím úvěru žalobkyně soudu nepředložila. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění zákonné povinnosti důkazní je zásadně stav objektivní nejistoty o existenci výše uvedených skutkových tvrzení.

32. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13.V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno — v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

33. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

34. S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti původního věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (jako spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná (srovnej např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

35. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., která je zároveň smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.), když smlouva o spotřebitelském úvěru byla se žalovaným uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku. Aktivní legitimace žalobkyně pak vyplývá z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12.2.2025 a ze společného prohlášení smluvních stran o postoupení pohledávek ze dne 12.3.2025 včetně přílohy č. 1 tohoto prohlášení, kterou byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobkyni jejím právním předchůdcem (§ 1879 o.z.).

36. Pokud jde o stanovený úrok z úvěru, s přihlédnutím ke shora uvedeným zákonným ustanovením a na základě listinných důkazů soud dospěl k závěru, že Smlouva je koncipována nevyváženě, a to v neprospěch žalovaného coby spotřebitele, v neprospěch slabší smluvní strany.

37. Uvedený závěr soud dovozuje z výše sjednaného úroku ve výši 68,34 % ročně. Tato výše úroků z úvěru, je zcela zjevně nepřiměřená a odchyluje se výrazně od výše úroků úvěrů běžně sjednávaných v bankovním sektoru v době uzavření Smlouvy ke dni 17.8.2024 (viz například Rozsudek Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), když tato sazba v únoru 2024 činila 8,97 % [(zjištěno z: Statistiky úrokových sazeb - nové obchody - úvěry: Měsíční, Úroková sazba, Domácnosti + NISD, Spotřebitelské (bez KTK, BÚ a karet), CZK, Banky včetně stavebních spořitelen - časové řady ARAD ČNB)]. Sjednaná roční úroková sazba tak více než sedminásobně převyšuje úrokovou sazbu obvyklou v době poskytnutí spotřebitelského úvěru.

38. Vzhledem k takto nastavené úrokové sazbě soud pokládá úvěrovou smlouvu za lichevní, a tedy za absolutně neplatnou taktéž pro výkon práva ve zjevném (očividném) rozporu s dobrými mravy (k tomu viz např. také nález Ústavního soudu - senátu ze dne 11. 5.2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20 – 1, rozsudek Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 10. 6.2020, sp. zn. ICdo 36/2020, sp. zn 21 Cdo 1484/2004 nebo sp. zn. 33 Odo 236/2005). Ve světle citovaných ust. § 1813 a § 577 o. z., a také s ohledem na způsob podnikání původní věřitelky, jež staví své podnikání na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, totiž dle názoru zdejšího soudu nelze očekávat, že bez takovéhoto ujednání (o vysokém úroku) by byla smlouva o úvěru ze strany původní věřitelky vůbec uzavřena. Příslušné ujednání o úroku tedy nelze oddělit od zbytku smlouvy, pročež dospěl soud k závěru, že v tomto případě je ujednání o lichevním a nadmíru vysokém úroku další skutečností, jež způsobuje absolutní neplatnost celé předmětné úvěrové smlouvy.

39. Soud tak dospěl k závěru, že předmětná Smlouva je absolutně neplatná jako celek dle ustanovení § 588 o.z. ve spojení s §§ 576 a 577 o. z., a contrario, a to pro rozpor jejích ujednání (zejména o výši úrokové sazby) s dobrými mravy. Smlouva je přitom neplatná od počátku a soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

40. S ohledem na závěr soudu o absolutní neplatnosti Smlouvy, s účinky ex tunc (od počátku), je zřejmé, že podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. žalobkyně a žalovaný jsou povinni si vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu, popř. z právního důvodu, který odpadl, poskytly. Žalobkyně prokázala, že částku 100 000 Kč žalovanému poskytla na jeho účet. V daném případě je zřejmé, že žalobkyni vzniklo právo na vrácení zapůjčených prostředků ve výši 57 132 Kč, když žalovaný na svůj dluh již uhradil částku ve výši 42 868 Kč. Žalobkyni též přiznal též úrok z prodlení z této částky od 15.4.2025 do zaplacení, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti pohledávky uvedené v předžalobní výzvě. Tato výzva byla žalovanému odeslána dne 5.4.2025, a která byla doručena žalovanému třetí pracovní den po jejím odeslání dle § 573 o. z., tedy 9.4.2025. Lhůta tří dnů uvedená ve výzvě k zaplacení pak žalovanému marně uplynula dnem 14.4.2025. Ode dne následujícího se žalovaná dostala do prodlení se splněním svého dluhu. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně požadovala částku 115 361,42 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla v řízení převážné neúspěšná (co do částky 58 229,42 Kč) a žalovanému dosud žádné náklady řízení nevznikly. Soud tak rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá na náhradu nákladů právo.