45 C 207/2024

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Pavlem Slámou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného A, narozený Datum narození žalovaného A, státní příslušník Slovenské republiky, bytem Adresa žalovaného A pro zaplacení 11 777 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 925 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v předmětném řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 11 777 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalovaným a společností právnická osoba, IČO: IČO, sídlem adresa (dále také jako „právní předchůdkyně žalobkyně“), došlo dne datum k uzavření Smlouvy o půjčce č. číslo (dále také jen „Smlouva“). Pohledávka za žalovaným vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ze strany společnosti právnická osoba postoupena žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 27.09.2023. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně.

2. Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 (dále jen „půjčka“ nebo „jistina“), a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem Smlouvy. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku ve výši 12 852,00 Kč, jež představuje částku součet půjčené jistiny ve výši 7 000 Kč, a poplatku ve výši 5 852, který se skládá z úroku ve výši 894 Kč, poplatku za administrativní činnost 1 330 Kč, a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 628 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 19,98 % ročně, a RPSN činila 63,93 %. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté půjčky a poplatku se žalovaný ve Smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 215 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 21.2.2014. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze Smlouvy. Již ze smluvního ujednání bylo přitom žalovanému současně známo, že nejpozději má celkovou dlužnou částku zaplatit dne 11.07.2013. Marným uplynutím týdenní (sedmidenní) lhůty pro úhradu poslední splátky tak již byl žalovaný v prodlení se všemi sjednanými a neuhrazenými splátkami a právní předchůdce žalobce měl tohoto dne možnost požadovat uhrazení celé dlužné částky. Žalobce tedy požaduje po žalovaném zaplacení: celkové dlužné částky ve výši celkové dlužné částky ve výši 11.777,00 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 6.414,49 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 5.362,51 Kč, dále kapitalizované úroky ve výši 12.477,95 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 4.924,19 Kč, úroky ve výši 19,98 % ročně z dlužné jistiny ve výši 6.414,49 Kč od 28.09.2023 do zaplacení, úroky z prodlení v zákonné výši 7,05 % ročně z dlužné jistiny ve výši 6.414,49 Kč od 28.09.2023 do zaplacení. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze Smlouvy. Žalovaný na svůj dluh uhradil částku celkem 1075 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobcem písemně vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou k plnění obsahující základní skutkový a právní rozbor věci, ani poté však žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil.

3. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že právní předchůdce žalobce, jako poskytovatel půjčky, posoudil před jejím poskytnutím s odbornou péčí schopnost žalovaného požadovanou půjčku splácet. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné Smlouvy o půjčce č. číslo. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané „Ověřené dokumenty“, mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední 3 měsíce předcházející žádosti o poskytnutí půjčky a nájemní/podnájemní smlouva. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil. Soud tak podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

4. Žalovaný se v předmětném k žalobě nijak nevyjádřil.

5. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky. Soud nejprve zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání této věci. Podle čl. 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, platí, že není-li stanoveno jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Žalovaný má bydliště na území České republiky na adrese adresa. Je tak dána pravomoc českých soudů k projednání této věci.

6. Soud věc projednal a z provedených důkazů učinil následující dílčí skutková zjištění.

7. Z dokumentu označeného jako „Smlouva půjčce ze dne datum, č. číslo“ soud zjistil, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou se původní věřitel zavázal vyplatit žalovanému částku ve výši 7 000 Kč, a žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli zapůjčenou jistinu ve výši 7 000 Kč, dále poplatek za poskytnutí půjčky ve výši 5 852 Kč, který se skládá z úroku ve výši 894 Kč, poplatku za administrativní činnost 1 330 Kč, a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 628 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 215,00 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 21.2.2014. Z této smlouvy soud též zjistil, že výše úroku měla činit 19,98 %, a dále, že RPSN spotřebitelského úvěru činila 63,93 %.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum včetně přílohy seznamu postoupených pohledávek, a potvrzení o úhradě kupní ceny za postoupení pohledávek ze dne 27.9.2023, soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena na žalobkyni.

9. Z oznámení o postoupení pohledávky od postupitele ze dne 29. 9. 2023 včetně podacího lístku ze dne 27. 10. 2023 soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky.

10. Z předžalobní upomínky ze dne 3. 6. 2024 včetně podacího lístku z 4. 6.2024 soud zjistil, že žalovanému byla žalobkyní dne 4.6.2024 prostřednictvím poštovní přepravy odeslána písemná výzva k úhradě žalobou nárokované částky.

11. Z listiny označené jako „Zákaznická karta“ ze dne datum soud zjistil, že žalovaný uvedl, že kladný rozdíl mezi jeho měsíčními příjmy a výdaji činí částku 2 300 Kč.

12. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

13. Z předložených důkazů však soud nezjistil, že by žalobkyně před uzavřením jí tvrzené dohody či poskytnutím peněžních prostředků žalovanému jakýmkoliv způsobem zkoumala zejména schopnost žalovaného jemu poskytnuté peněžní prostředky včetně úhrady dalších peněžních prostředků v tvrzeném dohodnutém termínu vrátit a uhradit. Žalobkyně pouze spoléhala na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, aniž by tyto údaje sama prověřila (či si je nechala od žalovaného doložit).

14. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění zákonné povinnosti důkazní je zásadně stav objektivní nejistoty o existenci výše uvedených skutkových tvrzení, přičemž žalobkyni soud při soudním jednání konaném dne 12.9.2024 poučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., avšak žalobkyně uvedla, že nemá žádné další návrh na doplnění dokazování.

15. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

16. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 (dále jen „s. o. z.“), mlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

17. Podle § 658 odst. 1 s. o. z. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

18. Podle§ 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

19. Mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o půjčce ve smyslu § 657 a násl. s. o. z., a ve smyslu § 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky. Uzavřením smlouvy o úvěru vznikla žalovanému povinnost vrátit právní předchůdkyni žalobkyně po uplynutí dohodnuté doby poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit sjednaný poplatek.

20. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23. 2. 2013, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Podle § 451 odst. 1 s. o. z., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

22. Podle § 451 odst. 2 s. o. z. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

23. Podle § 39 s. o. z. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

24. Dle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

25. Soud se nejprve zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně prověřil před poskytnutím úvěru dostatečně úvěruschopnost žalovaného. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C – 449/13 přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

26. Právní předchůdkyně žalobkyně měla pak dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné smlouvy o půjčce posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě dostatečných informací získaných také od žalovaného a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

27. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13.V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno — v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

28. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

29. Přestože sankce absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do zákona o spotřebitelském úvěru zakotvena až v květnu 2022, nezbytnost jejího uplatňování plyne z předpisů evropského práva (směrnice 2008/48/ES), tedy bezpochyby se uplatní i v nyní posuzovaném případě, kdy předmětná smlouva byla uzavřena 28.2.2012. Je pravdou, že § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel.

30. Soud má za prokázané, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru (o půjčce), na jejímž základě byla žalovanému vyplacena částka 7 000 Kč. Žalovaný vrátil právní předchůdkyni z této půjčky částku 1 025 Kč. V řízení ovšem nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně zkoumala a prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Na základě již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C – 449/13 tak soud z úřední povinnosti toto posoudil jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné smlouvy o půjčce (spotřebitelském úvěru). Žalovaný se tak na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatil, proto v souladu s § 451 odst. 1 s. o. z. je žalovaný povinen vydat částku 5 925 Kč představující nesplacenou jistinu. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni coby postupníka v souladu s § 1879 a násl. o. z. na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem dne datum s účinností k 27.9.2023, což bylo žalovanému oznámeno.

31. S ohledem na závěr soudu o absolutní neplatnosti Smlouvy, s účinky ex tunc (od počátku). je zřejmé, že v souladu s § 451 odst. 1 s. o. z. jsou žalobkyně a žalovaný povinni si vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu, popř. z právního důvodu, který odpadl, poskytly. V daném případě je zřejmé, že žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení vzniklo právo na vrácení (právní předchůdkyní žalobkyně) zapůjčených prostředků ve výši 5 925 Kč, neboť žalovaný na svůj dluh žalobkyni a její právní předchůdkyni zaplatil pouze částku 1 075 Kč.

32. U úroků z prodlení z částky 5 925 Kč, tedy z částky, o niž se žalovaný bezdůvodně obohatil, vycházel soud z rozsudku Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 20. 4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí pod bodem 16. mimo jiné uvedl, že „je třeba zajistit zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet (…). Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností (…). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nad to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka; nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru“.

33. Soud si je vědom toho, že v době uzavření úvěrové smlouvy byl účinný zákon č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, a nikoliv zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který nabyl účinnosti až dne 1.12.2016, a tedy nebylo účinné ani ustanovení § 87 tohoto zákona k němuž se vztahuje shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 20. 4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Nicméně s ohledem na shora citovanou důvodovou zprávu k ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., kdy hlavním cílem ochrany spotřebitele uvedené v citovaném ustanovení je, aby se spotřebitel v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy, a vzhledem k související povinnosti stran smlouvy vrátit si bez zbytečného odkladu poskytnutá plnění, nedostal do prodlení, je třeba vztáhnout tuto ochranu spotřebitele i na smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavírané před 1.12.2016, tj. před účinností ustanovení § 87 zákona č. 257/2016. V opačném případě by byly znevýhodněni spotřebitelé, kteří uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru před 1.12.2016, kteří by se dostali do prodlení již po marném uplynutí lhůty stanové jim věřitelem, oproti spotřebitelům, kteří uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru dne 1.12.2016 a později, kterým je určena lhůta k vrácení bezdůvodného obohacení až soudním rozhodnutím. To je podle názoru soudu nepřípustné, a proto i v této věci soud vycházel ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 20. 4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a rozhodl o povinnosti žalovaného částku 5 925 Kč zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku. Teprve tímto rozhodnutím byla stanovena splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení, úrok z prodlení žalobkyni tedy zatím nenáleží. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná (do neúspěchu žalobkyně se započítává i neúspěch ohledně příslušenství pohledávky), a žalovanému dosud žádné náklady řízení nevznikly.

35. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť za řízení nevyšly najevo okolnosti případu nebo důvody na straně účastníků pro stanovení lhůty jiné. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Sokolově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.