45 C 257/2025

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Pavlem Slámou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 146 869 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 72 648 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11 % ročně z částky 72 648 Kč od 5.9.2025 do zaplacení, a to vše ve splátkách po 10 000 Kč měsíčně splatných vždy ke každému 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabyde právní moci, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do částky 47 035 Kč se zákonným úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 119 683 Kč od 21.1.2025 do 4.9.2025, co do zákonného úroku z prodlení v zákonné výši z částky 27 352 Kč od 5.9.2025 do zaplacení, co do částky 27 186,39 Kč, co do úroku ve výši 78,08 % ročně z částky 98 537,34 Kč od 21.1.2025 do 13.2.2025 ve výši 4 905,84 Kč, co úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 98 537,34 Kč od 14.2.2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dosáhne částky 393 868 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 9.9.2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 146 869 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne smlouvu o úvěru č. , číslo, na základě které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla dle žalobkyně řádně ověřena. Žalovaný se tuto částku včetně úroku za poskytnutí úvěru sjednaného ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 78,08 % ročně zavázal vrátit prostřednictvím pravidelných 48 měsíčních splátek ve výši 1 034 Kč, splatných vždy k 14. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem únorem 2023. Žalovaná žalobkyni uhradila do zesplatnění celkem 48 měsíčních splátek po 6 838 Kč (tj. celkem 328 224 Kč). Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil splátky řádně a včas, když uhradil pouze 4 splátky po 6 838 Kč, a se splátkou č. 5 se dostal do prodlení o délce 65 dnů, došlo k zesplatnění celého úvěru, a to ke dni 19.01.2025. Ještě před zesplatněním vznikl žalobkyni v souladu s uzavřenou smlouvou nárok na smluvní pokutu ve výši 998 Kč (2 x 499 Kč) za prodlení se splátkou č. 5 a 6 v délce 30 dnů a dále nárok na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného delším než 15 dnů ve výši 1000 Kč (za prodlení se splátkami 2, 3, 4, 5, 6). Žalovaná částka se tak skládá ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru ve výši 98 537,34 Kč, dlužného úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 19 147,79 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 998 Kč, z náhrady nákladů ve výši 1000 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 117 685,13 Kč za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 21.01.2025 do dne podání žaloby, tedy ve výši 27 186,39 Kč a úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 98 537,34 Kč ode dne 21.01.2025 do zaplacení Žalobce touto žalobou požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 78,08 % ročně. Za dobu od 91. dne prodlení žalované (tedy za dobu od 14.2.2025) žalobkyně v souladu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, požaduje úrok v nominální úrokové sazbě 12,75 % ročně. Žalovaný po zaslání předžalobní výzvy na svůj dluh ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřil při soudním jednání konaném dne 30.10.2025 tak, že nárok žalobkyně uznává co do důvodu a výše. Jeho měsíční příjmy činí částku asi 35 000 Kč měsíční výdaje na ostatní půjčky a nájem ve výši 15 000 Kč. Žalovaný navrhl, aby mu soud umožnil plnit dluh ve splátkách ve výši 10 000 Kč měsíčně, s čímž žalobkyně vyslovila souhlas.

3. Soud podle § 122 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 129 odst. 1 o. s. ř. provedl dokazování žalobkyní navrženými listinnými důkazy, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení najevo nevyšla.

4. Soud hodnotil všechny provedené důkazy v souladu s § 132 o. s. ř., a to každý důkaz jednotlivě a potom všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.

5. Soud zjistil z provedeného dokazování následující skutečnosti:

6. Z potvrzení žalobkyně o licenci ČNB k poskytování nebankovních úvěrů soud zjistil, že žalobkyně je od 11.5.2018 oprávněna poskytovat nebankovní spotřebitelské úvěry.

7. Ze smlouvy o úvěru č. , číslo, včetně dodatku č. 1 k úvěrové smlouvě soud zjistil, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne , datum, smlouvu o úvěru na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikačních prostředků na dálku za použití jedinečného kódu. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit celkovou částku 328 224 Kč formou 48 měsíčních splátek ve výši 6 838 Kč. Smlouvou byla sjednána zápůjční úroková sazba ve výši 78,08 % ročně a výše roční procentní sazby nákladů ve výši 106,55 %. Žalovaný se zavázal v případě prodlení zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku v prodlení v délce 30 dnů a uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady ve výši 200 Kč za každou splátku v prodlení o délce 15 dnů. Dále se žalovaný ve smlouvě zavázala uhradit žalobkyni v případě prodlení se zaplacením úvěru smluvní pokutu ve výši 0,1 % z jistiny, a to za každý den prodlení.

8. Z předsmluvního formuláře ze dne , datum, a prohlášení klienta (žalovaného) soud zjistil, že žalovaný byl před poskytnutím úvěru informován podmínkách úvěru, včetně výše úrokové sazby, smluvní pokuty či výše RPSN.

9. Z výpisu z běžného účtu žalované vedeného u Fio Banky, a.s. č. , č. účtu, za měsíc srpen, 2023, soud zjistil, že v tomto měsíci měl žalovaný příjem ze zaměstnání 24 266 Kč. Dále z potvrzení o platbě soud zjistil, že na účet žalovaného přišla platba dne 10.5.2024 platba ve výši 28 299 Kč, dne 11.4.2024 platba ve výši 181 060 Kč, dne 12.3.2024 platba 26 650 Kč, dne 12.2.2024 platba 28 325 Kč.

10. Z výpisu z registru SOLUS, NRKI soud zjistil, že žalobkyně před poskytnutím úvěru provedla lustraci žalovaného v těchto registrech s negativním výsledkem.

11. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalobkyně vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 78 000 Kč, a z výdajů žalovaného ve výši 17 886 Kč měsíčně. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán u Vězeňské služba ČR a má smlouvu na dobu neurčitou. Dále uvedl, že je svobodný a žije sám.

12. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalobkyně dne 28.5.2024 vyplatila na účet žalovaného , č. účtu, částku ve výši 100 000 Kč.

13. Z výzev ze dne 16.12.2024 a 15.1.2025 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k uhrazení dlužných splátek, se kterými se žalovaná ocitla v prodlení, tedy splátek č. 5, č. 6 a následně i č.

7. Zároveň byla žalovaný upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru.

14. Z oznámení ze dne 19.1.2025 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného písemně informovala o okamžitém zesplatnění všech závazků vyplývajících z uzavřené smlouvy. Žalovaná byla vyzvána, aby celkovou dlužnou částku 119 683 Kč uhradil ihned. Dále žalobkyně žalovanou upozornila, že v případě, že nebude dlužná částka splacena do 10 dnů od odeslání výzvy, přistoupí žalobkyně k soudnímu řešení sporu.

15. Z předžalobní výzvy včetně dokladu o jejím odeslání z téhož dne soud zjistil, že žalovaný byl k plnění vyzvána výzvou ze dne 20.8.2025.

16. Z karty klienta ze dne 8.9.2025 soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobkyni částku celkem ve výši 27 352 Kč.

17. Z výpisu z databáze ARAD ČNB na https://www.cnb.cz/arad/#/cs/indicators soud zjistil, že v měsíci květnu 2024 byla obvyklá výše roční procentní sazby úvěrů pro spotřebitele 8,86 %.

18. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

19. Soud předmětnou smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Zároveň se jedná o spotřebitelský úvěr.

20. Soud, vědom si své povinnosti zkoumat přiměřenost sjednaných úroků z úřední povinnosti, se nejprve zabýval platností účastníky sjednané Smlouvy, a to jak jejích jednotlivých ustanovení, tak Smlouvy jako celku.

21. Dle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

22. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

23. Dle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. Dle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

26. Dle § 577 o. z. Je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

27. Dle ust. § 1813 odst. 1 o. z. (tzv. zneužívající klauzule) jsou zneužívající ujednání ta, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle odst. 2 zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí.

28. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

29. Podle § 2395 o. z. platí, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

30. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

31. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

32. Dle § 2993 o. z. pak má strana, která plnila, aniž tu byl platný závazek, právo na vrácení toho, co plnila.

33. Soud hodnotil, zda žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy postupovala v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr.

34. Dle soudu žalobkyně posoudila dostatečně úvěruschopnost žalovaného, neboť žalovaná před poskytnutím úvěru doložila žalobkyni příjmové výpisy z účtu žalovaného za únor až květen 2024 a dále za měsíc srpen 2024, z nichž měla žalobkyně přehled o příjmech a výdajích žalovaného v tomto období. Žalobkyně též doložila, že lustrovala žalovaného v registrech sdružení Solus, v Bankovním registru klientských informací a v Nebankovním registru klientských informací (NRKI), registru insolvencí a insolvenčním rejstříku, vše s negativním výsledkem.

35. Soud však shledal úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou dle § 588 o. z., neboť se zjevně příčí dobrým mravům tím, že sjednané podmínky jako celek představují významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. Z konstantní judikatury SDEU vyplývá, že ustanovení směrnice 93/13 EHS musí být vykládána v tom smyslu, že pro účely posouzení, zda je výše odškodnění ve smyslu bodu 1 písm. e) přílohy k této směrnici požadovaného po spotřebiteli, který neplní své závazky, nepřiměřená, je třeba hodnotit kumulativní účinek všech sankčních klauzulí v dotyčné smlouvě bez ohledu na to, zda věřitel skutečně trvá na jejich plné úhradě, a že vnitrostátní soudy případně musí, na základě čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice, vyvodit veškeré důsledky ze zjištění, že jsou některé klauzule zneužívající, a to vyloučit všechny tyto zneužívající klauzule, aby se ujistily, že pro spotřebitele nebudou závazné (srov. rozhodnutí SD EU ze dne 21. 4. 2016 ve věci Radlinger proti FINWAY a.s.). V bodu 100 tohoto rozsudku Soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soud, který konstatuje, že několik klauzulí ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem má zneužívající povahu ve smyslu směrnice 93/13 EHS, musí vyloučit všechny zneužívající klauzule, a nikoli jen některé z nich. V citovaném rozsudku Soudní dvůr připomněl, že vnitrostátní soudy mají pouze povinnost vyloučit použití zneužívající klauzule, aby vůči spotřebiteli nevyvolávala závazné účinky, avšak nemají pravomoc měnit její obsah. Vyjma vyloučení zneužívajících klauzulí totiž musí tato smlouva v zásadě nadále existovat bez jakékoli jiné změny, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy právně možná.

36. Z předložené úvěrové smlouvy vyplývá, že žalovaný se zavázal zaplatit žalobci za poskytnutí úvěru ve výši 100 000 Kč celkovou částku 328 224 Kč prostřednictvím 48 měsíčních splátek po 6 838 Kč. Roční procentní sazby nákladů spotřebitelského úvěru činila 106,55 %, a úrok byl sjednán ve výši 78,08 % ročně. Soud má za to, že tato úroková sazba vysoko přesahuje přijatelnou hranici úrokových sazeb, které lze považovat za běžné a akceptovatelné. Soud stupně proto již jenom z těchto skutečností považuje předloženou smlouvu o spotřebitelském úvěru za rozpornou s dobrými mravy, a tudíž i absolutně neplatnou podle § 588 o. z. Soud poukazuje na databázi České národní banky ARAD (dostupné na https://www.cnb.cz/arad/#/cs/indicators) z níž vyplývá, že v květnu 2024 (kdy byla smlouva mezi žalobcem a žalovaným uzavřena) činila obvyklá úroková sazba spotřebitelských úvěrů poskytovaných v bankovním sektoru domácnostem na spotřebu 8,86 % ročně. Žalobcem požadovaná úroková sazba 78,08 % tak více než osminásobně přesahuje výši obvyklé úrokové sazby, přičemž již v době před účinností současného občanského zákoníku za nepřiměřenou a tudíž odporující dobrým mravům byla zpravidla považována taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005). Ve smlouvě o úvěru byla současně sjednána i smluvní pokuta ve výši 0,1 % z jistiny za každý den prodlení, smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku v prodlení o délce 30 dnů a povinnost uhradit účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč za každou splátku v prodlení o délce 15 dnů.

37. Vzhledem k takto nastavené úrokové sazbě soud navíc pokládá úvěrovou smlouvu za lichevní, a tedy za absolutně neplatnou taktéž pro výkon práva ve zjevném (očividném) rozporu s dobrými mravy (k tomu viz např. také nález Ústavního soudu - senátu ze dne 11. 5.2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20 – 1, rozsudek Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 10. 6.2020, sp. zn. ICdo 36/2020, sp. zn 21 Cdo 1484/2004 nebo sp. zn. 33 Odo 236/2005). Ve světle citovaných ust. § 1813 a § 577 o.z. a také s ohledem na způsob podnikání žalobkyně, jež staví své podnikání na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, totiž dle názoru zdejšího soudu nelze očekávat, že bez takovéhoto ujednání (o vysokém úroku) by byla smlouva o úvěru ze strany žalobkyně vůbec uzavřena. Příslušné ujednání o úroku tedy nelze oddělit od zbytku smlouvy, pročež dospěl soud k závěru, že v tomto případě je ujednání o lichevním a nadmíru vysokém úroku další skutečností, jež způsobuje absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy.

38. S přihlédnutím ke shora uvedeným zákonným ustanovením a na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je sjednána nevyváženě, a to v neprospěch žalované coby spotřebitele, tedy v neprospěch slabší smluvní strany.

39. Soud tak dospěl k závěru, že předmětná Smlouva je absolutně neplatná jako celek dle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s § 576 a 577 o. z., a contrario, a to pro rozpor jejích ujednání s dobrými mravy. Smlouva je přitom neplatná od počátku a soud je povinen k této neplatnosti přihlížet z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu.

40. Soud dále má za to, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla (byť na základě absolutně neplatné Smlouvy) žalovanému částku 100 000 Kč, kterou jí však žalovaná nevrátila, přestože k tomu byla žalobkyní vyzvána.

41. Z uvedeného plyne, že na straně žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 72 648 Kč ve smyslu § 2991 o. z., neboť žalovaný na svůj celkový dluh ve výši 100 000 Kč žalobkyni již uhradil celkovou částku 27 352 Kč. Žalobkyně má tudíž dle § 2993 o. z. nárok na vrácení toho, co plnila, aniž tu byl platný závazek. Z uvedeného důvodu soud žalobě vyhověl do částky 72 648 Kč a žalovanému uložil povinnost vrátit žalobkyni částku, jež představuje nesplacenou část jistiny, kterou mu žalobkyně bez právního důvodu poskytla (srov. výrok I.).

42. S ohledem na absolutní neplatnost Smlouvy nebylo možné vycházet z data splatnosti dluhu smluvně stanoveného na den zesplatnění úvěru. Soud tedy pro účely stanovení data prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, v prodlení. Dle § 1970 o. z. může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

43. S ohledem na shora uvedená zákonná ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalované byla doručena předžalobní výzva, v níž jí žalobkyně vyzvala v intencích § 1958 odst. 2 o. z. k plnění do 15 dnů ode dne odeslání této výzvy. Výzva byla odeslána dne 20.8.2025. Tato lhůta marně uplynula dnem 4.9.2025. Ode dne následujícího, tj. od 5.9.2025, se tak žalovaný ocitl v prodlení s plněním svého dluhu. Soud tak přiznal soud žalobkyni zákonné úroky z prodlení z dosud nevydaného bezdůvodného obohacení ve výši 72 648 Kč v souladu s § 1970 o. z. (srov. výrok I.), neboť žalovaná je s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II).

44. Soud pro úplnost uvádí, že nepřehlédl, že žalovaný svůj dluh vůči žalobkyni uznal co do důvodu a výše. Soud nicméně k tomu uznání nepřihlédl, neboť soud nesmí rozhodnout rozsudkem pro uznání ani přes uznání žalovaným tam, kde by nebylo možné uzavřít a schválit smír (ust. § 153 o.s.ř.). Prostřednictvím uvedené výluky se mezi předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání řadí i jeho soulad s donucujícími normami hmotného práva. Uznání žalovaného proto není způsobilým podkladem pro vydání rozsudku pro uznání, kdyby se takový rozsudek ocitl v rozporu s právními předpisy. O rozpor s právními předpisy jde i tam, kde uznání donucující normy hmotného práva obchází. (srovnej Drápal, L. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Díl I. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1042, marg. č. 3). V daném případě je zcela zjevné, že pokud je uzavřené smlouva shledána za rozpornou s ust. § 588 o.z. není možné ve věci uzavřít či schválit smír, a tím je vyloučeno vydání rozsudku pro uznání.

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádné ze stran, když rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem účastníků byl nepatrný (úspěch žalobkyně 72 648 Kč, tj. 49,5 %, a neúspěch 74 221,32 Kč, tj. 50,5 %). Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal důvod.