45 C 31/2026

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Pavlem Slámou ve věci žalobkyně: B2 Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 26 638,51 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 287,32 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 22 287,32 Kč od 21.10.2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 936 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se v předmětném řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 26 638,51 Kč s příslušenstvím a tím, že mezi žalovaným a původním věřitelem společností právnická osoba., se sídlem adresa, IČO: IČO, došlo k uzavření Smlouvy o úvěru č. číslo (dále také jen „Smlouva“) Pohledávka za žalovaným vyplývající z výše uvedené Smlouvy byla ze strany společnosti původního věřitele postoupena žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18.9.2025, se všemi právy s ní spojenými, včetně práva ze smluvní pokuty, a to s účinností ke dni 18.9.2025. Postoupení pohledávek bylo žalovanému písemně oznámeno.

2. Původní věřitel uzavřel s žalovaným Smlouvu o spotřebitelském úvěru na jejímž základě poskytl žalovanému kontokorentní úvěr, který žalovaný mohl čerpat až do výše 20 000 Kč. Žalobkyně uvedla, že poskytnutý úvěr ve výši 20 000 Kč byl žalovaným opakovaně čerpán, kdy nakonec došlo k přečerpání poskytnutého limitu co do částky 24.567,56 Kč dne 27.11.2024. Žalovaný tedy čerpal úvěr dne 27.11.2024 ve výši 24.567,56 Kč. Žalovaný tedy čerpal finanční prostředky prostřednictvím svého bankovního účtu č. č. účtu. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný se současně zavázal zajistit, aby souhrn částek připsaný za každý kalendářní měsíc ve prospěch běžného účtu, na kterém je úvěr čerpán, dosáhl minimálně 50% výše Povoleného limitu. Dle Smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal hradit úrok ve výši 19,9 % ročně z dlužné jistiny úvěru. Žalovaný se mohl v důsledku provedení jednotlivých čerpání dostat do nepovoleného debetního zůstatku, a proto mohlo dojít k přečerpání poskytnutého úvěrového limitu, kdy v rámci tohoto návrhu je požadováno zaplacení celkové částky vyčerpané ze strany žalovaného. Žalovaný své povinnosti ze Smlouvy o úvěru neplnil řádně a včas a opakovaně se dostával do prodlení se splácením. Právní předchůdce žalobkyně proto v souladu se smluvními ujednáními prohlásil veškeré pohledávky ze Smlouvy o úvěru za okamžitě splatné ke dni 11.06.2025. Žalovaný na svůj dluh uhradil částku celkem 2 280,24 Kč. Ke dni podání této žaloby zůstala z poskytnutého úvěrového limitu nesplacena vyčerpaná částka ve výši 22 287,32 Kč. Žalobce dále uvádí, že požaduje v souladu s § 122 zák. č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen jako „ZSÚ), od 24. 9. 2025 úrok a úrok z prodlení ve výši dle § 122 odst. 4 ZSÚ. Smluvní úrok je případně uplatňován v souladu se Smlouvou o úvěru, pokud byl sjednán v nižší než zákonné sazbě. Dle Smlouvy o úvěru se žalovaný dále zavázal uhradit sjednané poplatky, které zůstaly ke dni podání tohoto návrhu neuhrazeny v částce ve výši 3500 Kč. Ke dni 23.09.2025 činila dlužná částka 26638.51 Kč a skládala se z jistiny ve výši 22287,32 Kč, poplatků ve výši 3500 Kč, úroku z prodlení ve výši 851,19 Kč. K ověření úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně pečlivě prověřil schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a to na základě pokročilých skóringových a sociodemografických modelů. Dále žalobce zkoumal platební morálku žalovaného mimo jiné lustrací v Insolvenčním rejstříku a Centrální evidenci exekucí a dále také v interních databází., přičemž po vyhodnocení všech dostupných informací pokročilým ekonomickým modelem nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly neschopnosti žalovaného úvěr řádně splácet. Dále uvedla, že právní předchůdce žalobkyně uvedené informace zjistil zejména z informací poskytnutých žalovaným, které uvedl v žádosti o úvěr z 17.7.2007, a dále z dalších informačních zdrojů, jako jsou veřejně či neveřejně přístupné databáze, které umožňují posoudit finanční situace žalovaného. V žádosti o úvěr se mimo jiné uvádí, že celkový příjem domácnosti činil 26 000 Kč. Žalovaný neměl žádné vyživované osoby a náklady na interní splátky činily 6520 Kč. Příjmy žalovaného pocházely ze zaměstnání u společnosti právnická osoba., IČO: IČO, kdy pravidelný měsíční příjem činil alespoň 19 031 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že smlouva o úvěru byla uzavřena před účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, tedy v době, kdy povinnost posuzování úvěruschopnosti u spotřebitelských úvěrů nebyla v našem právním řádu výslovně zakotvena. Úvěruschopnost byla posouzena za použití údajů poskytnutých klientem a smlouva o úvěru byla uzavřena na základě svobodné vůle smluvních stran. Podle názoru žalobkyně nelze na proces uzavírání předmětné smlouvy o úvěru aplikovat požadavky stanovené zákonem č. 145/2010 Sb. ani zákonem č. 257/2016 Sb.

3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil a k soudnímu jednání se bez omluvy nedostavil ani nepožádala o odročení tohoto jednání, ačkoliv mu předvolání k jednání bylo řádně a včas doručeno dne 23.3.2026. Žalobkyně a její zástupce se z nařízeného jednání omluvili a soud tak podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků.

4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

5. Ze žádosti o povolení debetního zůstatku ze dne 17.7.2007 soud zjistil, že žalovaný požádal výše uvedeného dne původního věřitele o poskytnutí úvěrového rámce ve výši 6 000 Kč, ke svému účtu č. č. účtu vedenému u původní věřitelky, když uvedl výši svého příjmu 19 031 Kč, celkový příjem domácnosti 26 000 Kč, dále uvedl, že pracuje jako elektrikář v právnická osoba., a to od roku 1992.

6. Ze smlouvy o poskytování bankovních produktů služeb ze dne 14.4.2005 soud zjistil, že její součástí jsou mimo jiné „Dispozice, které upravují konkrétní parametry jednotlivých produktů“, v článku „Běžný korunový účet“ je konstatováno, že ke dni uzavření této smlouvy má žalovaný veden u původní věřitelky účet č. č. účtu, a dále v článku „Povolený debetní zůstatek na běžném korunovém účtu Flexikredit“ je uvedeno, že žalovaný má sjednán povolený debetní zůstatek Flexikredit jehož výše a datum možného čerpání peněžních prostředků je uvedena v „Dispozicích“. Dispozice k této smlouvě nebyly žalobkyní přiloženy.

7. Z dispozic ke smlouvě o bankovních produktech a službách uzavřené mezi původním věřitelem a žalovaným dne 17.3.2010 ze dne 4.3.2024 soud zjistil, že k běžnému účtu žalovaného č. č. účtu; byla sjednána výše Povoleného limitu 20 000 Kč, ode dne 02.02.2011; Úroková sazba k datu vytištění těchto Dispozic činila 21,99 % ročně, RPSN: 26,49 %; Celková částka splatná spotřebitelem: 21 186,50 Kč; Úroková sazba ze Splatného Flexikreditu: k datu vytištění těchto Dispozic činí: 24 % ročně 8. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18.9.2025 včetně potvrzení o přijetí úplaty a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným ze Smlouvy byla původním věřitelem postoupena žalobkyni.

9. Z předžalobní upomínky ze dne 9.10.2025, včetně podacího lístku ze dne 13.10.2025, soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k dobrovolné úhradě pohledávky, a to do 7 dnů.

10. Z platební historie soud zjistil, že žalovaný čerpal dne 24.11.2024 spotřebitelský úvěr ve výši 24 567,56 Kč, a na svůj dluh uhradil dne 27.12.2024 částku 2047,29 Kč, a dne 26.5.2025 částku 232,95 Kč (celkem částku 2 280,24 Kč).

11. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění, které by měla vliv na posuzovanou věc.

12. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

13. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění zákonné povinnosti důkazní je zásadně stav objektivní nejistoty o existenci výše uvedených skutkových tvrzení, přičemž žalobkyně se z nařízeného soudního jednání omluvila a soud ji tak nemohl poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., když k doplnění tvrzení a důkazů ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru byla žalobkyně písemně vyzvána ještě před nařízením jednání ve věci.

14. Na základě uvedených skutkových zjištění z listin předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

15. Podle § 3028 a násl. zák. č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o. z.“), aplikoval soud hmotněprávní předpisy platné do 31. 12. 2013, a to zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „s.o.z.“), když původní smlouva o úvěru byla uzavřena dne 14.4.2005 a k novaci závazku ohledně výše kontokorentního úvěru pak došlo dne 2.2.2011 16. Podle § 1879 a násl. o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Aktivní legitimace žalobkyně ve věci je tedy dána, neboť pohledávka na ni byla z její právní předchůdkyně postoupena s účinností k 18.9.2025 (tedy již za účinnosti o. z.).

17. Podle § 657 s. o. z., smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

18. Podle § 658 odst. 1 s. o. z. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

19. S ohledem na spotřebitelský charakter dané smlouvy o půjčce se tedy na předmětnou smlouvu dle § 164 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, aplikuje také zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

20. Podle§ 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

21. Podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., ve znění účinném od 1.1.2011 platí, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

22. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o půjčce ve smyslu § 657 a násl. s. o. z., a ve smyslu § 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky. Uzavřením smlouvy o úvěru vznikla žalovanému povinnost vrátit právní předchůdkyni žalobkyně po uplynutí dohodnuté doby poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit sjednaný poplatek.

23. Podle § 451 odst. 1 s. o. z., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

24. Podle § 451 odst. 2 s. o. z. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

25. Podle § 457 s. o. z. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

26. Podle § 39 s. o. z. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

27. Podle § 41 s. o. z. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

28. Dle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

29. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C – 449/13 přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

30. Právní předchůdkyně žalobkyně měla pak dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné smlouvy o půjčce posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě dostatečných informací získaných také od žalovaného a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Soud má za to, že v dané věci došlo s účinností od 2.2.2011 k významnému navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, když žalobkyně soudu doložila žádost žalovaného ze dne 17.7.2007 v níž žádal žalovaný o poskytnutí úvěrového rámce 6 000 Kč. Žalobkyně nijak nedoložila původní výši úvěrového rámce sjednané ve smlouvě o úvěru ze dne 14.4.2005, a nedoložila soudu ani smlouvu ze dne 17.3.2010 k níž se vztahují výše citované Dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách uzavřené mezi původním věřitelem a žalovaným dne 17.3.2010 ze dne 4.3.2024. Soud tak vycházel z toho, že smlouva o úvěrovém rámci ve výši 20 000 Kč byla mezi původní věřitelkou a žalovaným uzavřena nejdříve dne 2.2.2011, jak vyplývá z citovaných Dispozic. Pročež je zřejmé, že na smlouvu o spotřebitelském úvěru je třeba aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

31. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 18. prosince 2014, ve věci C-449/1 (CA Consumer Finance SA proti Ingrid Bakkaus a další).V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno — v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

32. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

33. Přestože sankce absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., zakotvena až v květnu 2022, nezbytnost jejího uplatňování plyne z předpisů evropského práva (směrnice 2008/48/ES), tedy bezpochyby se uplatní i v nyní posuzovaném případě, kdy předmětná smlouva byla uzavřena 2.2.2011 tedy ještě za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb.

34. Dále soud odkazuje na rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 11. ledna 2024 ve věci C 755/22. - Nárokuj s.r.o. v. EC Financial Services, a.s., z nějž se podává „analýza založená na účelu článku 8 směrnice 2008/48 umožňuje dospět k závěru, že porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele, stanovené tímto ustanovením, nemůže být zhojeno samotným úplným splněním úvěrové smlouvy. Skutečnost, že spotřebitel proti smlouvě v průběhu splácení nic nenamítal, je irelevantní. Dále i v případě, že úvěrová smlouva uzavřená spotřebitelem byla v plném rozsahu splněna, aniž tento spotřebitel během tohoto plnění nebo v návaznosti na něj utrpěl škodlivé následky, platí, že povinnost stanovená v článku 8 směrnice 2008/48 má za cíl nejen chránit spotřebitele před takovými riziky, ale také to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní“. Dále ještě Soudní dvůr Evropské unie v tomto rozsudku konstatoval, že sankce obsažená v českém zákonu o spotřebitelském úvěru, která v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele vede k zániku nároku věřitele na sjednané úroky, se jeví jako přiměřená závažnosti porušení, jež postihuje (když odkázal na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance). S ohledem na výše uvedené závěry je zřejmé, že dokonce i když žalovaný svůj závazek po dlouhou dobu trvání smlouvy plní nemůže zhojit porušení povinnosti žalobkyně řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru.

35. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně před uzavřením Smlouvy jakýmkoliv způsobem zkoumala zejména schopnost žalovaného jí poskytnuté peněžní prostředky včetně úhrady dalších poplatků v dohodnutém termínu vrátit a uhradit. Právní předchůdkyně žalobkyně pouze spoléhala na údaje o příjmech tvrzené samotným žadatelem, aniž by tyto údaje sama prověřila (či si je nechala od žalovaného doložit), navíc nijak neprověřovala výdaje žalovaného. Na základě již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C–449/13 tak soud z úřední povinnosti toto posoudil jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné smlouvy o půjčce (spotřebitelském úvěru).

36. Vzhledem k tomu, že smlouva o spotřebitelském úvěruje z výše uvedených důvodů absolutně neplatná, tak si mají strany sporu vrátit to, co bylo plněno (z titulu bezdůvodného obohacení). Žalovaný čerpal částku ve výši 24 567,56 Kč, z níž již žalovaný vrátil právnímu předchůdci žalobkyně částku 2 280,24 Kč. Soud tedy žalovanému uložil povinnost, aby žalobkyni, na kterou dluh přešel, vrátil dosud neuhrazenou část jeho bezdůvodného obohacení ve výši 22 287,32 Kč (viz ust. § 451 a § 457 s.o.z.) s úrokem z prodlení ode dne následující po dni splatnosti pohledávky dle lhůty uvedené v předžalobní výzvě. Ve zbývající části pak soud žalobu zamítl.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznal žalobkyni, která byla ve sporu úspěšná co do částky 22 287,32 Kč, a neúspěšná co do částky 4 351,19 Kč. V procentuálním vyjádření pak úspěch žalobkyně činil 84 % (počítáno z celkové částky 26 638,51 Kč) a neúspěch 16 %. Žalobkyně má tak právo na náhradu 68 % svých nákladů řízení (84 % - 16 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 032 Kč, dále odměny advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby) po 400 Kč (celkem 1200 Kč) stanovené dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.“) z tarifní hodnoty ve výši 26 638,51 Kč, tří paušálních náhrad po 100 Kč (celkem 300 Kč) dle § 14b odst. 6 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby). Dále žalobci jako plátci daně z přidané hodnoty náhrada DPH 21 % z výše uvedených částek (vyjma soudního poplatku) ve výši 315 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobkyně činí částku 2 847 Kč. Z této částky pak žalobkyni náleží 68 %, tj. částka 1936 Kč. Soud pro úplnost dodává, že žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za doplnění žaloby ze dne 2.3.2026 a ze dne 15.4.2026, kterými žalobkyně pouze doplňovala chybějící tvrzení a důkazy, které měly být již součástí původní žaloby. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Sokolově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.