45 C 310/2025

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Pavlem Slámou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 17 868 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 3 220 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 3 220 Kč od 29.4.2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 14 648 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 936 Kč od 8.3.2025 do 28.4.2025, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 716 Kč od 29.4.2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se v předmětném řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 17 868 Kč s příslušenstvím z titulu revolvingovém úvěru č. , číslo, , uzavřené dne , datum, . Smlouva o úvěru byla uzavřená se společností , právnická osoba, , se , adresa, , IČO , IČO, . Pohledávka od původního věřitele byla postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, žalobkyni. Původní věřitel uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr v celkové výši 16600 Kč, a to v platbách 12000 Kč dne , datum, , 1700 Kč dne 22.05.2024, 600 Kč dne 02.08.2024, 1700 Kč dne 15.10.2024 a 600 Kč dne 22.11.2024 bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek, a proto byl právním předchůdcem žalobkyně opakovaně vyzýván k úhradě dluhu. V upomínce ze dne 7.3.2025 byl žalovaný informován o zesplatnění celého úvěru ke dni upomínky a vyzván k okamžité úhradě. Žalovaný se tak dostal do prodlení s úhradou celého úvěru dne 8.3.2025. Předmětem žaloby je částka 17868 Kč, skládající se z celkové nesplacené jistiny úvěru ve výši 11936 Kč a smluvního úroku 5932 Kč. Žalované byla upomínka právním zástupcem žalobce odeslána dne 16.4.2025. Žalovaný však ani poté na svůj dluh ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se v předmětném řízení nijak nevyjádřila, a na ústní jednání konané dne 27.11.2025 se bez omluvy nedostavila, ačkoliv jí bylo předvolání doručeno dne 10.11.2025. Žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila. Soud proto dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), jednal v nepřítomnosti účastníků3. Soud věc projednal a z provedených důkazů učinil následující dílčí skutková zjištění.

4. Z elektronického dokumentu označeného jako „Smlouva o revolvingovém úvěru , Anonymizováno, č. , číslo, “ soud zjistil, že původní věřitel uzavřel se žalovanou výše uvedenou smlouvu, kterou se zavázal poskytnout žalovanému úvěr až do výše 12 000 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr včetně úroku ve výši 150 % ročně, splácet průběžně v měsíčních splátkách v minimální výši 2079 Kč. Úvěr byl sjednán na dobu neurčitou. Z této smlouvy soud též zjistil, že RPSN spotřebitelského úvěru činila 311,30 %, a že číslo účtu původního věřitele zní , č. účtu, , a že si ve smlouvě strany ujednaly elektronickou komunikaci (např. prostřednictvím e-mailu, SMS).

5. Z potvrzení o finančních transakcích k úvěrové smlouvě č. , číslo, a potvrzení o platbách , právnická osoba, soud zjistil, že dne , datum, čerpal žalovaný úvěr ve výši 12 000 Kč, dne 22.5.2024 ve výši 1 700 Kč, dne 2.8.2024 ve výši 600 Kč, dne 15.10.2024 ve výši 1 700 Kč, dne 22.11.2024 ve výši 600 Kč. Žalovaný pak uhradil na svůj dluh dne 16.5.2024 částku 2079 Kč, dne 18.7.2024 částku 3166 Kč, dne 19.9.2024 částku 4185 Kč, dne 9.10.2024 částku 1932 Kč, a dne 20.11.2024 částku 2018 Kč.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12.12.2024, seznamu postoupených pohledávek a její dodatku ke smlouvě o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla původním věřitelem postoupena žalobkyni.

7. Z upomínek ze dne 9.9.2024, 4.2.2025, 7.3.2025 soud zjistil, že žalovaný byl právní předchůdkyní žalobkyně několikrát vyzván k úhradě dluhu.

8. Z listiny označené jako oznámení o postoupení pohledávky a „předžalobní výzva k okamžité úhradě dluhu“, ze dne 16.4.2024, včetně podacího lístku soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k okamžitému zaplacení dluhu a bylo mu oznámeno zesplatnění úvěru.

9. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

10. Dle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

11. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

12. Dle § 576 o. z. platí, že týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

13. Dle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

14. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. Podle § 1740 odst. 1 o. z. platí, že osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou.

16. Podle § 1813 odst. 1, 2 o. z. platí, že zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí.

17. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

19. Podle § 2395 o. z. platí, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

21. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

23. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

24. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem25. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

26. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., která je zároveň smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde žalobkyně vystupovala v postavení poskytovatele úvěru (§ 9 zákona o spotřebitelském úvěru) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.), když smlouva o spotřebitelském úvěru byla se žalovaným uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku, a to prostřednictvím webové stránky , Anonymizováno, . Aktivní legitimace žalobkyně pak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12.12.2024, kterou byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobkyni jejím právním předchůdcem (§ 1879 o.z.).

27. Soud připomíná shora uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

28. Ačkoliv žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že úvěruschopnost žalované byla původní věřitelkou posouzena, neoznačila ani nepředložila k tomuto svému tvrzení žádný důkaz. V předmětné věci tedy nelze dospět k závěru, že by žalobkyně úvěruschopnost žalovaného vůbec prověřila, natož zda by takové posouzení bylo možno považovat za dostatečně vyhovující zákonným požadavkům.

29. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění zákonné povinnosti důkazní je zásadně stav objektivní nejistoty o existenci výše uvedených skutkových tvrzení, přičemž žalobkyni nebylo možno poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť se ze soudního jednání konaného dne 27.11.2025 omluvila.

30. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13.V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno — v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

31. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

32. Sankce neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele vyplývá jednak z výše citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěr, a jednak nezbytnost jejího uplatňování plyne z předpisů evropského práva (směrnice 2008/48/ES).

33. S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalované (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

34. Pokud jde o stanovený úrok z úvěru, s přihlédnutím ke shora uvedeným zákonným ustanovením a na základě listinných důkazů soud dospěl k závěru, že Smlouva je koncipována nevyváženě, a to v neprospěch žalovaného coby spotřebitele, v neprospěch slabší smluvní strany.

35. Uvedený závěr soud dovozuje z výše sjednaného úroku ve výši 150 % ročně. Tato výše úroků z úvěru, je zcela zjevně nepřiměřená a odchyluje se výrazně od výše úroků úvěrů běžně sjednávaných v bankovním sektoru v době uzavření Smlouvy ke dni , datum, (viz například Rozsudek Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), když tato sazba v srpnu 2024 činila u kontokorentních úvěru 17,60 % [(zjištěno z: Statistika úrokových sazeb - nové obchody - úvěry: Měsíční, Úroková sazba, Domácnosti + NISD, Kontokorentní a DZ na BÚ, CZK, Banky včetně stavebních spořitelen - časové řady ARAD ČNB)]. Sjednaná roční úroková sazba tak více než osminásobně převyšuje úrokovou sazbu obvyklou v době poskytnutí spotřebitelského úvěru.

36. Vzhledem k takto nastavené úrokové sazbě soud pokládá úvěrovou smlouvu za lichevní, a tedy za absolutně neplatnou taktéž pro výkon práva ve zjevném (očividném) rozporu s dobrými mravy (k tomu viz např. také nález Ústavního soudu - senátu ze dne 11. 5.2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20 – 1, rozsudek Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 10. 6.2020, sp. zn. ICdo 36/2020, sp. zn 21 Cdo 1484/2004 nebo sp. zn. 33 Odo 236/2005). Ve světle citovaných ust. § 1813 a § 577 o. z., a také s ohledem na způsob podnikání původní věřitelky, jež staví své podnikání na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, totiž dle názoru zdejšího soudu nelze očekávat, že bez takovéhoto ujednání (o vysokém úroku) by byla smlouva o úvěru ze strany původní věřitelky vůbec uzavřena. Příslušné ujednání o úroku tedy nelze oddělit od zbytku smlouvy, pročež dospěl soud k závěru, že v tomto případě je ujednání o lichevním a nadmíru vysokém úroku další skutečností, jež způsobuje absolutní neplatnost celé předmětné úvěrové smlouvy.

37. Soud tak dospěl k závěru, že předmětná Smlouva je absolutně neplatná jako celek dle ustanovení § 588 o.z. ve spojení s §§ 576 a 577 o. z., a contrario, a to pro rozpor jejích ujednání (zejména o výši úrokové sazby) s dobrými mravy. Smlouva je přitom neplatná od počátku a soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

38. S ohledem na závěr soudu o absolutní neplatnosti Smlouvy, s účinky ex tunc (od počátku), je zřejmé, že podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. žalobkyně a žalovaný jsou povinni si vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu, popř. z právního důvodu, který odpadl, poskytly. V daném případě je zřejmé, že žalobkyni vzniklo právo na vrácení zapůjčených prostředků ve výši 3220 Kč, když žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 16 600 Kč, a na svůj dluh právní předchůdkyni žalobkyně uhradil částku ve výši 13 380 Kč (16 600 Kč – 13 380 Kč). Žalobkyni též přiznal též úrok z prodlení z této částky od 29.4.2025 do zaplacení, tj. ode dne následujícího po dni doručení předžalobní výzvy žalované. Tato výzva byla žalované odeslána dne 16.4.2025, a která byla doručena žalovanému třetí pracovní den po jejím odeslání dle § 573 o. z., tedy 23.4.2025. Následně běžela žalovanému třídenní lhůta k úhradě dluhu stanovená žalobkyní v předžalobní výzvě. Tato marně uplynula dnem 28.4.2025. Ode dne následujícího se žalovaný dostal do prodlení se splněním svého dluhu. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná a žalovanému dosud žádné náklady řízení nevznikly. Soud tak právo na jejich náhradu žádnému z účastníků nepřiznal.