45 C 312/2025

Plný text

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Pavlem Slámou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 7 933,98 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 7 933,98 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 526,96 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 278,23 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 251,55 Kč od 21.2.2025 do zaplacení, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 2 229,23 Kč od 21.2.2025 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se v předmětném řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 7 933,98 Kč s příslušenstvím a tím, že mezi žalovanou a společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , se sídlem , adresa, , PSČ , číslo, , došlo dne , datum, k uzavření Smlouvy o úvěru č. , číslo, (dále také jen „Smlouva“). Pohledávky za žalovanou vyplývající z výše uvedené Smlouvy byly společností , právnická osoba, . postoupeny žalobci na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12.03.2025, se všemi právy s ní spojenými, včetně práva ze smluvní pokuty, a to s účinností ke dni 25.3.2025. Postoupení pohledávek bylo žalované písemně oznámeno.

2. Původní věřitel uzavřel s žalovanou dne , datum, , výše uvedenou Smlouvu, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaná ve Smlouvě zavázala zaplatit původní věřitelce úrok ve výši 761 Kč, dále úplatu (úhradu za poskytnutí úvěru) ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč, a úhradu za inkaso splátek v hotovosti ve výši 2 700 Kč. Celkovou částku 27 888 Kč odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaná zavázala uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 16.08.2023. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas. Poslední splátka byla žalovanou uhrazena dne 17.05.2023 ve výši 2 000 Kč. Žalovaná na svůj dluh po uzavření smlouvy uhradila celkem částku 24 000 Kč. Žalobce tedy požaduje po žalované zaplacení: jistiny úvěru 2.229,23 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 22,32 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření Smlouvy 954,00 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 296,74 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště 385,71 Kč. Dále žalobce požaduje rovněž zaplacení úroků z úvěru a zákonných úroků z prodlení. Před podáním žaloby byla žalovaná žalobcem písemně vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou k plnění ze dne 17.07.2025. Ani poté však na svůj dluh ničeho neuhradila.

3. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila, a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavila, ač byla k němu řádně a včas předvolána. Soud tak podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované.

4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

5. Ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, č. , číslo, soud zjistil, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou se původní věřitel zavázal vyplatit žalované částku ve výši 15 000 Kč, a žalovaná se zavázala zaplatit původní věřitelce úrok ve výši 761 Kč, dále úplatu (úhradu za poskytnutí úvěru) ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč, a úhradu za inkaso splátek v hotovosti ve výši 2 700 Kč. Celkovou částku 27 888 Kč odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaná zavázala uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992,00 Kč. Poslední splátku tak byla povinna uhradit nejpozději do 16.08.2023. Z této smlouvy soud též zjistil, že výše sjednaného úroku měla činit 8 % ročně. , právnická osoba, , že RPSN spotřebitelského úvěru činila 272,44 %.

6. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12.03.2025, dokladu úplatě a přílohy č. 1 soud zjistil, že pohledávka ze Smlouvy za žalovaným byla původním věřitelem postoupena na žalobkyni.

7. Z předžalobní upomínky ze dne 17.7.2025, včetně podacího lístku z téhož dne, soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovanou k dobrovolné úhradě pohledávky.

8. Z transakční historie k úvěru soud zjistil, že žalovaná uhradila na pohledávku ze Smlouvy částku celkem ve výši 24 000 Kč.

9. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2.4.2025 soud zjistil, že žalované bylo oznámeno postoupení pohledávky ze Smlouvy z původního věřitele na žalobkyni.

10. Ze žádosti o úvěr ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaná zde uvedla, že je od 2.5.2022 na dobu určitou do 31.10.2022 zaměstnána u města , adresa, , že výše jejích měsíční příjmů činí celkem 16 778 Kč a že výše jejích měsíčních výdajů činí 8076 Kč (bydlení 1000 Kč, doprava, jídlo 4250 Kč, srážky ze mzdy 2826 Kč). Použitelný měsíční příjem byl vypočten na částku 8702 Kč. Žalovaná dále v žádosti uvedla, že bydlí u rodičů, je svobodná a nemá žádnou vyživovací povinnost.

11. Z výpisu z databáze ARAD ČNB soud zjistil, že obvyklá výše ročního úroku ze spotřebitelského úvěru poskytovaného domácnostem v červnu 2022 činila 8,84 %.

12. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.

13. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

14. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

22. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením tvrzené smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to ačkoliv k tomu byla v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna.

23. Soud připomíná shora uvedená ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je nutno vykládat tak, že je povinností poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, přičemž úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

24. Žalobkyně v projednávané věci netvrdila ani neprokázala, že by úvěruschopnost žalované byla původním věřitelem řádně ověřena, když původní věřitel vycházel pouze z údajů poskytnutých žalovanou, bez toho, že by příjmy a výdaje žalované před poskytnutím úvěrů řádně ověřila (například výplatními páskami, pracovní smlouvou, výpisem z účtu žalované apod.). V předmětné věci tedy nelze dospět k závěru, že by původní věřitel úvěruschopnost žalované vůbec prověřila, natož zda by takové posouzení bylo možno považovat za dostatečně vyhovující zákonným požadavkům.

25. Soud dále připomíná, že následkem nesplnění zákonné povinnosti důkazní je zásadně stav objektivní nejistoty o existenci výše uvedených skutkových tvrzení, přičemž žalobkyni soud při soudním jednání konaném dne 8. ledna 2026 nemohl poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., když právní zástupce žalobkyně po zahájení jednání opustil jednací síň, když odešel na jiné jednání konané u zdejšího soudu.

26. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13.V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno — v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

27. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

28. V daném případě žalobkyně nijak neprokázala, že by původní věřitel ověřoval údaje o příjmech a výdajích uvedených žalovanou, když nedoložila například kopie bankovních výpisů, či výplatních pásek žalované. S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalované (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná (srovnej např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

29. Soud, vědom si své povinnosti zkoumat přiměřenost sjednaných úroků z úřední povinnosti, se také zabýval platností účastníky sjednané Smlouvy, a to jak jejích jednotlivých ustanovení, tak Smlouvy jako celku.

30. Dle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

31. Dle § 576 o. z. platí, že týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

32. Dle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

33. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

34. Dle § 1796 o. z. pak platí, že neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

35. Dle § 1813 odst. 1, 2 o. z. platí, že zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí.

36. Pokud jde o stanovený úrok z úvěru a RPSN, s přihlédnutím ke shora uvedeným zákonným ustanovením a na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že Smlouva je koncipována nevyváženě, a to v neprospěch žalované coby spotřebitele, v neprospěch slabší smluvní strany.

37. Uvedený závěr soud dovozuje zejména z výše sjednaného úroku, který byl sice sjednán formálně ve výši 8 % ročně, ale fakticky byl navýšen o skrytý úrok v podobě poplatků za poskytnutí úvěru, za hotovostní inkaso splátek, a za vyhodnocení úvěrového případu (viz výše). Faktická (skutečná) výše úroku činí přibližně 74 % ročně. Tato výše úroků z úvěru, je zcela zjevně nepřiměřená a odchyluje se výrazně od výše úroků úvěrů běžně sjednávaných v bankovním sektoru v době uzavření Smlouvy (viz například Rozsudek Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), když v březnu 2023 činila výše obvyklého úroku u spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankám domácnostem 8,84 %. Sjednaná výše úroků tuto obvyklou úrokovou sazbu téměř osminásobně převyšuje, je tak zcela zjevně (očividně) nepřiměřená, neboť se odchyluje výrazně od výše úroků úvěrů běžně sjednávaných v bankovním sektoru v době uzavření Smlouvy (srovnej rozsudek (Rc) Nejvyšší soud ČR - senát ze dne 15.12.2004 sp. zn. , spisová značka, , rozsudek (Rc) Nejvyšší soud ČR - senát ze dne 27.02.2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005).

38. Vzhledem k takto nastavené úrokové sazbě soud navíc pokládá úvěrovou smlouvu za lichevní, a tedy za absolutně neplatnou taktéž pro výkon práva ve zjevném (očividném) rozporu s dobrými mravy (k tomu viz např. také nález Ústavního soudu - senátu ze dne 11. 5.2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20 – 1, rozsudek Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 10. 6.2020, sp. zn. ICdo 36/2020, sp. zn 21 Cdo 1484/2004 nebo sp. zn. 33 Odo 236/2005). Ve světle citovaných ust. § 1813 a § 577 o.z., a také s ohledem na způsob podnikání původní věřitelky, jež staví své podnikání na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, totiž dle názoru zdejšího soudu nelze očekávat, že bez takovéhoto ujednání (o vysokém úroku) by byla smlouva o úvěru ze strany původní věřitelky vůbec uzavřena. Příslušné ujednání o úroku tedy nelze oddělit od zbytku smlouvy, pročež dospěl soud k závěru, že v tomto případě je ujednání o lichevním a nadmíru vysokém úroku další skutečností, jež způsobuje absolutní neplatnost celé inkriminované úvěrové smlouvy.

39. Soud tak dospěl k závěru, že předmětná smlouva je absolutně neplatná jako celek dle ustanovení § 588 o.z. ve spojení s §§ 576 a 577 o. z., a contrario, a to pro rozpor jejích ujednání (zejména o výši úrokové sazby) s dobrými mravy. Smlouva je přitom neplatná od počátku a soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

40. V souladu se shora popsanými závěry soudu, jakož i se skutečností, že podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. jsou žalobkyně a žalovaná povinni si vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu, popř. z právního důvodu, který odpadl, poskytly. V daném případě je zřejmé, že žalobkyni nevzniklo právo na vrácení (právní předchůdkyní žalobkyně) zapůjčených prostředků ve výši 15 000 Kč, neboť žalovaná na svůj dluh ve výši 15 000 Kč již uhradila částku celkem ve výši 24 000 Kč. Soud tak žalobu zamítl (výrok I.)

41. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci zcela neúspěšná, a žalované dosud žádné náklady řízení nevznikly (výrok II.)